Slunce v kůlničce...(aneb když něco moc chceš)

Ten den mrholilo a mrholilo, takže moje slunná dovolená v Egyptě, ze které jsem se před týdnem vrátila, se zdála neskutečně vzdálená. Jako vždy když jsem měla špatnou náladu, hledala jsem nějaké tiché místo kde bych zrelaxovala, a tak mě napadla kůlnička po dědečkovi.
Byl tam takový zvláštní odér, který se skládal ze složitých vůní starého dřeva a cihel, pachu železa z nářadí, starého textilu v ještě starší skříni a zejména ze staré zimní psí boudy, kterou dal děda do kůlničky kvůli silným mrazům a dole vyřízl ve dveřích kůlničky otvor, aby se psi snadno dostali dovnitř.
Vprostřed toho prostoru bylo starodávné houpací křeslo, na kterém jsem se ráda houpávala a myšlenky nechávala volně plynout.....tentokrát to byly vzpomínky: šla jsem hotelovou chodbou od našeho pokoje, na sobě jenom plavky, barevný šátek, žabky a sluneční brýle. Vzduch se tetelil horkem a z dálky sem doléhala slabě hudba. Na konci chodby byl neskutečně krásný výhled na zátoku, kde v dálce moře přecházelo z několika odstínů modré do zelena, palmám vlály listy v mírném vánku a orientálně laděné budovy ubytovacích bloků vypadaly úžasně. V dáli za zátokou byl vidět mořský příboj, jak se rozbíjí o korálové útesy v krajkově bílé pěnové linii.
K vodě se scházelo po schodech dolů, k bílým lehátkům na slunění, voda v moři byla teploučká jako ve vaně a stačilo se ponořit již na začátku zátoky v mělkém moři, aby kolem vás kroužila hejna pestrobarevných ryb.
Strašně moc jsem se tam chtěla vrátit, ten pocit byl tak intenzivní - jako jsem již nic takového dlouho necítila. Do toho mi navíc ještě stále doléhal šumot, ale byl to jenom zvuk okapu, jak ze střechy kůlničky sváděl vodu z mrholení. Smutně jsem si vzdychla a odevzdaně se zvedla z křesla. Rozhodla jsem se odejít z kůlničky druhými dveřmi jako vždycky přes garáž, abych zkontrolovala, zda je auto v pořádku a nic mu není.
Dveře šly pokaždé špatně otevřít, byly už letité, tak jsem vzala pořádně za kliku a přítáhla dveře k sobě vší silou, takže se rozlétly. A já jenom zalapala po dechu! Do chladu kůlničky se na mně vyvalilo oslnivé světlo slunce a vlna horka. Stála jsem ještě v kůlničce, ale přede mnou byla stará známá zátoka v Egyptě, přesně na jakou jsem před chvílí vzpomínala a u které jsme bydleli během nedávné dovolené. Zmateně jsem zamžourala očima, protože ze šera si oči jen těžko zvykají na tak silné světlo. Tohle přece není možné! Jsem blázen? Ano, sice jsem toužila se vrátit k moři, ale tohle je šílený úlet, zdá se mi to? Prudce jsem přibouchla dveře a srdce mi mlátilo jako buchar. Co to je, co se to stalo? Racionálně si uvědomuji nesmyslnost toho, co jsem viděla, a přesto tomu tak je!
Chvíli jsem se k tomu odhodlávala a pak opatrně znovu otevřela dveře, za kterými by mělo stát naše staré auto, měla bych ucítit vůni oleje a benzínu. Ale nebylo tomu tak. Cítila jsem vůni moře, slyšela šumění palem a hudbu, doléhající z dálky od pláže. Tak to ne! Zabouchla jsem dveře a utíkala přes dvorek domů. Jsem totální magor, potřebuji psychiatra. Hráblo mi!
Doma jsem to nikomu neřekla, protože mi bylo jasné, že by mě okamžitě považovali za blázna.
Do kůlničky už jsem se ten den bála jít. Je tam časová smyčka, spirála v černé díře vesmíru, zhmotněná představa, anebo jen moje iluze?
Další den opět mžilo a slunce bylo schované za silnou vrstvou mraků ve stále se zkracujícím listopadovém dni. Práce se mi vlekla a já si celou tu dobu představovala, že až přijdu domů, obleču se do plavek a půjdu se ohřát k moři. No říkám, jsem totálně praštěná. Počkala jsem, až se všichni ztratí k televizi, pak jsem se tiše kradla přes dvorek ke kůlničce a připadala si doopravdy jako ten idiot, když jsem na sebe navlékala plavky a obouvala se do žabek.
Se zatajeným dechem jsem si představovala, jak velmi chci do tepla a ta vzpomínka na moře mě tak lákala, že jsem opět otevřela dveře do garáže. Bylo tam! Slunce na mě vrhalo hřejivé omamující teplo, podlaha začala sálat a větřík mě ovíval vůni moře, škeblí, krabů, rybek, korálů a písku.
Vykročila jsem odhodlaně vpřed a vydala se po schodech dolů k pláži úplně stejně jako před týdnem. Připadalo mi, že jsem odtud vůbec neodjela. Nadzdvihovala jsem si cíp sárongu s motivy faraonů který u moře nosívám přes plavky, abych na schodech nezakopla. Došla jsem opatrně až pod schody a ohlédla se. Žádné dveře jsem ale za sebou už neviděla!
Za chvíli jsem byla prohřátá od hlavy až k patě. Vše bylo opravdové – teploučké moře, rybky, po kterých jsem vztahovala ruku, a které se hemžily kolem mě v barevném kaleidoskopu, a které na poslední chvíli vždy mé ruce unikly. Jakoby nic se všude slunily desítky lidí, zahradníci v zelených mundurech ošetřovaly krásnou zelenou zahradu hotelu a ostřihovali keře. Všechno bylo stejné jako před týdnem. Užila jsem si koupáním a sluněním krásnou odpolední hodinu, než začalo slunce klesat k obzoru.
Hlavou mi však vířilo spoustu otázek a zejména obava, jak se dostanu zpátky? Vždyť musím jít znovu do práce a rodina bude mít o mě strach! Panebože, jak se vrátím? Žádné dveře nikde, nemám cestovní pas ani vízum ani letenku, nemám nic.
Vyšlapala jsem schody nahoru, ale přede mnou byla jenom hotelová chodba, nikde žádné dveře do dědovy kůlničky, to jsem tomu dala! Naběhla jsem si těmi svými představami, tím nesmyslným chtěním – a co teď? Zůstala jsem sedět na vrcholku schodů a pozorovala nížící se slunce na obzoru.
Dlouhé sezení na nejvyšším schodu, kolem kterého se vraceli domů z pláže lidé do svých pokojů, mě unavilo. Jakmile se setmělo a mírně ochladilo, zahalila jsem se do sárongu a přemýšlela, co teď.
Napadlo mě, že když pomohlo chtění na cestě sem, mohlo by pomoci i na cestě zpět. Začala jsem tedy usilovně snít o domově, o tom, že musím jít zítra do práce a těším se na svoji kolegyni, že budou mít naši o mě doma strach. Myslela jsem na to tak dlouho, až mě to vyčerpalo. Na vedlejším trávníku jsem se schoulila pod keř a usnula, stulená do klubíčka.
Probudil mě chlad. Posadila jsem se a neviděla nic, bylo jen zima a tma. Pak jsem rozeznala podle směsice vůní a pachů dědovu kůlničku. Moje štěstí bylo nesmírné. Sice jsem byla promrzlá na kost a trvalo mi, než jsem se rozhýbala, ale byla jsem doma!
Převlékla jsem se do domácího a kradla se opatrně domů. Našim jsem namluvila, že jsem byla až do večera u kamarádky – a představte si, že nic nezpozorovali. Na památku mi zbyl jen malý kousek korálu, který jsem si schovala do vrchního dílu plavek, abych věřila tomu, co jsem zažila.