Ze zoufalství

Část I.
Každou zemi sužují války. Zvláště ty malé. Ani tato země nebyla výjimkou.
Pláň se pomalu zaplňovala hustou mlhou. Měkké slunce se ji marně pokoušelo rozpustit. Od severu i jihu se blížily armády bojovníků. Bitva byla nevyhnutelná.
Michal a Daniel, dva nerozluční přátelé. Oba se chvěli vzrušením, jeli bok po boku na svých černých koních. Bylo jim sotva šestnáct let, ale už se hrnuli do prvních linií. Michal netrpělivě svíral meč, dlaň se mu potí. Nemůže se dočkat. Chce vidět krev. Zato Dan byl klidnější. Přimhouřeným okem odhaduje počet nepřátel.
Míří do údolí.
Mlha jim brání rozhled.
Příroda tichne v očekávání.
„Harr’ag!“ Válečný pokřik. Znamení k útoku. Jízda vyrazila tryskem. Bušení krve ve spáncích. Tvář zkřivená vzrušením.
Michal divoce máchá po hlavách nepřátel. Líbily se mi jejich přilby. Oni samotní takové nenosili.
Někdo přeráží jeho koni nohy. Michal se skutálí na zem. Chvíli zůstává ležet v trávě. Hlava pomalu chladne. Zhluboka se nadechne a vyšvihne n nohy. Už se zase žene po nepříteli.
S děsivým skřekem se vrhne na vousatého muže a podřízne mu krk. Muž chrčí, hroutí se k zemi. Pod ním se rozrůstá tratoliště krve. Michal se zadostiučiněním strhne nepříteli přilbu z hlavy a sám si ji nasadí. Teď je nezranitelný, teď se může postavit klidně celému vojsku. Už ho nic nezastaví na cestě vzhůru.
Zem nasakuje krví. Mlha řídne. Polední slunce spaluje. Po pláni se povalují mrtvoly.
Proti Michalovi se postaví dlouhovlasý protivník. Tvář má zalitou krví. Poznával ho, ale nedokázal zařadit. Bezhlavě zaútočí.
Nepřítel je rychlejší. Hbitě uhýbá a útočí se sílící prudkostí a agresivitou. Vyrazí mu meč z ruky. Michal je naprosto bezbranný. Protivník se blíží. Připraven zasadit smrtící ránu.
A v tu chvíli ho poznal.
Čepel mu proniká hrudí. Spolu s krví ztrácí sílu. Sesune se k zemi.
„Dane,“ zachroptí ještě.
Daniel vyděšeně přiklekne k umírajícímu. Neohrabaně mu sňal přilbu.
Zírá příteli do pohasínajících očí.
Michal otevírá ústa plná krve. Nic už ale neřekl.
Byl mrtvý. Odešel z tohoto světa rukou svého nejlepšího přítele.

Daniel bloumal lesem. Vyhnanec a vrah. V očích šílený výraz. Zabil svého přítele.
Jeho srdce uvnitř krvácelo. Bolest otupovala mysl i celé tělo. Michal je mrtvý díky němu.
Hleděl před sebe. V jehličí ležela mršina jednorožce. Stříbřitá krev vytékala z přeřízlého hrdla. Měl rozsápané břicho. Na vyhřezlých vnitřnostech už si pochutnávali havrani.
V naprostém zoufalství dokázal Daniel zabít i toho nevinného tvora. Taková zrůdnost!
Vytáhl dýku. Vztekle bodal do mrtvého těla. Páral sametovou kůži. Ruce zalepené od jednorožčí krve.
A když už neměl kam bodat, obrátil dýku proti sobě. Zasadil tři prudké rány do svého břicha. Necítil bolest. Zíral, jak se na jeho dlaních mísí stříbřitá krev s rudou. Umíral, ale byl příliš šílený na to, aby to vnímal. Ležel na zádech a koukal do nebe. Najednou mu výhled zastínil obrys nějakého člověka.

Část II.
Sandra stála na balkoně a upírala oči do zahrady. Nehty bolestně zarývala do dlaní. Už toho měla dost. Její trpělivost už nebyla vrcholu. Její žárlivost a podezíravost nebraly konce. Takhle s ní, dcerou vévody d’Essylt, zacházet nebudou!
Dveře se otevřely a na balkon se smíchem vešli dva lidé – její snoubenec Richard a její mladší sestřička Sally.
„Sandro, hledali jsme tě,“ zasmál se Richard.
„Už toho mám dost!“ zařvala Sandra. Vytáhla nůž vrhla se na svého snoubence. Několikrát prudce bodla. Jakmile spatřila třpytivou krev, dostala neodolatelnou touhu se napít. Sladká, teplá krev jí plnila ústa a dodávala sílu.
Sally v rohu balkonu vyděšeně ječela. Zírala na svoji sestru, její zakrvavená ústa a divoký, zvířecí výraz.
„A teď ty, ty malá děvko!“ zasyčela Sandra dvěma skoky stála u sestřičky. Chytila ji pod bradou. Pásla se na jejím předsmrtelném vyděšeném pohledu.
A podřízne jí hrdlo.
S klidem na duši a pustou prázdnotou v srdci pozoruje mrtvoly svých nejbližších, jejichž krev teď koluje v jejích žilách. Ta pachuť jí ještě zůstávala v ústech. Ještě stále jí prochvívala euforie z vraždění.
Dostala chuť na další krev.

Lidé z vesnic se vyděšeně stahovali do hor. Po okolí řádil krvelačný vrah, tvor, kterému se ještě nikdo nedokázal postavit. Mezi prostým lidem kolovaly různé povídačky o tom, co se událo na panství d’Essylt. Podříznuté mrtvoly, ze kterých nevytekla ani kapka krve.
Než odešli, panství spálili.

Sandra byla sama. Dočista sama jen se svou vlastní temnou touhou. Stával se z ní démon noci. Už ani nemohla vidět slunce. Slunce, to byl všemohoucí Bůh. Nedokázala před něj předstoupit. Spaloval ji zevnitř. Trestal ji. Trestal ji za všechny ty zrůdnosti, za vraždy, za chtíč. Mohla mít všechno, na co jen pomyslela. I lásku si mohla koupit, ale všechno, to všechno a ještě víc zahodila kvůli své vlastní ješitnosti. Kvůli pýše, slepé hrdosti a bezbřehé žárlivosti.
Teď byla sama.
Toulala se lesem v bláhové naději, že její duše dojde klidu. A tu spatřila zvláštní podívanou. Zmasakrovanou mršinu zvířete, snad koně, hodující havrany a umírajícího chlapce. Měl v břiše tři hluboké rány.
Došla až k němu.
Daniel ji sledoval zamlženým zrakem. Potřeboval se vyzpovídat. Vyzpovídá se a pak bude připraven čelit Božímu soudu.
„Zabil jsem přítele,“ zasípal. „Zabil jsem svého nejlepšího přítele… Přestrojil se, nepoznal jsem ho… A když pak na mě zaútočil… To všechno je moje vina, zabil jsem ho…“
Sandra, které ještě nikdy nikoho nebylo líto, žádné své mizerné oběti, toho chlapce litovala. Byl to bojovník, vyhnanec a vrah, ale přesto jí nad ním ustrnulo srdce. Poprvé pocítila tu nekonečnou prázdnotu a tíhu vlastního hříchu.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se.
Danielova pohasínající tvář se na poslední chvíli okamžik rozjasnila úlevou a blahem.
„Anděli, to už jsem v ráji?“