O žebrácké holi

Dávno v dalekém království za mořem na ostrově Slunce a Deště žil pradávný král jménem Agalie, který zbožňoval bujaré oslavy se spoustou jídla, vína, lidí z vysoké společnosti a nádherných konkubín, ale na žádné takové slavnosti nikdy nepotkal tu pravou. To ho trápilo, poněvadž už nebyl nejmladší a nutně potřeboval nějakého mužského potomka. Jednou se rozhodl sezvat všechny okolní lordy s dcerami k sobě domů na bál zcela jasným úmyslem; najít si vhodnou nevěstu. Za celý večer nezkrotným tančením snad zničil tři páry bot, dokud nenarazil na Berdine, dceru lorda Pyšného zálivu. Spravedlivě ji jako každou jinou pozval na tanec a poté do soukromého salónku, kde povečeřeli. Oba si hned padli do oka.
O dva týdny později se konala velkolepá svatba. Přišli snad všichni, které král poznal na svých dlouhých námořních plavbách. Berdine si pozvala jenom hamižného otce a jakousi záhadnou starou ženu s červeným šátkem přes obličej a v černém kožešinovém plášti. Ta se od Agaliuse nehnula ani na krok. Když král přebral, byla to právě ona, kdo ho k jeho smůle odvedl do komnaty.
Král se následujícího odpoledne probudil uprostřed kukuřičného pole v nejteplejším dni, jaké ostrov doposud postihl. Z nespočtu vypitých vín měl obrovskou žízeň, takže se hned vydal k lesu, odkud slyšel téct potok. Několikrát si nabral vodu do dlaní a opláchl obličej. Poté si sedl na mokrou, udusanou trávu a přemýšlel, jak se sem dostal. Dlouho pátral hluboko v paměti, ale nemohl najít žádnou dostačující odpověď. V tom ho vyrušil něčí hlas napravo od něj. Otočil se a zjistil, že celou dobu sedí vedle muže v mlynářském oblečení. Na první pohled neznámý vypadal dobrosrdečně.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho mlynář a na páchnoucí nohy si nasadil boty špinavé od mouky.
„Nevím.“ odvětil Agalie
„Zřejmě jsi včera moc přebral. Třebas si vzpomeneš později. Máš kam jít?“
Král zavrtěl hlavou.
„Tak pojď ke mně. Můžeš u mě zůstat, jak dlouho chceš, ale hezky si to odpracuješ.“
V mlýně byla, jak se patří, spousta dřiny, ale králi to nevadilo. Za práci vzít uměl, navíc v jeho blízkosti pracovala nádherná Monon, uprchlice z napadené a vypálené sousední vesnice, která sem přišla před pár dny s obrácenými kapsami. Mlynář ji stejně jako Agalia zaměstnal za groš na týden. Pomocnice Monon byla inteligentní, pracovitá, upovídaná a veselá, což byly Agaliovi oblíbené vlastnosti. Za pár měsíců přerostl jejich vztah v něco víc a mlynář šel chovancům za svědka.
Čarodějnice, jež nakapala králi do pití lektvar zapomnění a na smrt přiotrávila jeho věrné, se dozvěděla, že se ve vesnici koná nějaká sláva. V převleku za starou stařenu se na svatbu vydala a nevěřila svým očím, že prokletého vidí šťastného s nějakou jinou ženou. Rozhněvala se a přísahala pomstu. Ihned se vydala za královnou Berdine, podruhé ovdovělou. Oznámila jí, co viděla. Královna málem samou závistí pukla. Následujícího rána vydala dekret o tom, že se každý uprchlík musí okamžitě hlásit u panovníka. Monon na to nedbala. Považovala se totiž za zdejší, stejně jako ji všichni obyvatelé. S manželem si pořídili vedle mlýna dům a časem byla v očekávání.
Jenže královna nesnášela, když jí někdo utekl skrz prsty. Do vesnice tajně vyslala pár dobře vycvičených vojáků na koních. Vyslanci dostali za úkol uprostřed noci Monon unést a odvézt někam hluboko do skal. To se jim podařilo při její pravidelné večerní procházce.
Když se nevracela dlouho domů, Agalie požádal o pomoc vesničany. Ti mu nepřinesli žádné dobré zprávy, ačkoliv pečlivě prohledali celý kraj. Zoufalý král seděl dny i noci s flaškami vín z dalekých elfích zemí sám a bědoval, jak je svět nespravedlivý. Chtěl spáchat sebevraždu. Vzal oprátku, ovázal si ji kolem krku a stoupl na špalek. I tu se v kuchyni objevil hodný mlynář v pravé podobě. Muž ve skutečnosti žádným mlynářem nebyl. Jednalo se o starou ženu – vědmu – v převleku. Prozradila mu, že na světě hledá hodné lidi a pomáhá jim. Poradila mu, co má dělat. Měl splnit tři zásadní úkoly, které by ho dovedly k Monon.
Nejprve se vydal s harfou, pergamenem a brkem do lesa, kde pro Monon napsal nejkrásnější baladu široko daleko. Dalo mu to spoustu práce, ale pro ni se dokázal zakousnout a práci dokončt. Za měsíčního úplňku předstoupil před houf ptáků a začal jim zpívat svým neodolatelným, líbezným hlasem. Zvířatům se to moc líbilo. S vášní se přidali k němu. Při ptačím cvrlikání král rozpoznal pár slov. Když skončil, hluboce se jim uklonil a zamířil k zeleným loukám.
Zde žil na okraji v polorozpadlé chatrči pytlák Euryk. Ten před časem umístil kolem svého domova všemožné pastičky napuštěné silným jedem a do jedné z nich se právě Agalie ve spěchu chytil. Euryk vyběhl s loveckým nožem ven a zamířil k pomalu umírajícímu králi. Zděšeně ho popadl a odnesl k sobě domů, kde ho položil na postel. Ihned mu z bylinek uvařil protijed. Pytlák celou dobu seděl naproti němu a v napjatém očekávání čekal, jestli se z toho pocestný dostane. Zároveň mu nedávala spát jedna nehorázná myšlenka. Ten neznámý muž byl oblečen do mlynářského, téměř posvátného oblečení, které by mu mohlo pomoci se bezpečně dostat z ostrova do vnitrozemí. Hádesovy svody odrážel, až do posledního dne v měsíci. Nakonec si s otráveným mužem vyměnil oblečení, dal králi naposledy napít bylinného čaje a nechal ho napospas osudu.
Agalie se z bezvědomí probudil za sedm dní s absolutně pomotanou hlavou. Zmateně se rozhlížel, kde je. Vždyť naposledy přece stál se svojí novou manželkou Berdine u oltáře. Na důkaz chtěl nahmatat na prstu snubní prstýnek s rodinným erbem, ale žádný neměl. Co je to za čertovinu, pomyslel si v duchu, vstal a vyšel na čerstvý vzduch.
Venku před chatrčí stáli královští vojáci, kteří na něj okamžitě namířili špičaté kopí. Král raději nehnul brvou. Z koně seskočil kapitán vojska a zahučel na něj. „Jste zatčen za nepovolené lovení zvěře. Budete uvězněn a zítra ráno rychtářem odsouzen.“
„Co je to za šprýmy? Copak mě nepoznáváte? Já jsem váš pán!“
Vojáci ho neposlouchali. Přes hlavu mu přehodili pytel, hodili na koně a tryskem vyrazili směrem k hradu. Vsadili ho hluboko do žaláře, kam předtím uvěznil již stovky nebezpečných hrdlořezů a zlodějů.
„Podle zákona smí uvězněného soudit pouze sám král, nikdo jiný! Slyšíte?“
„Pravomoci se zde nedočkáš.“ ozvala se odněkud ze tmy žena.
„Kdo jsi?“
„Monon.“
„A za co tě tu zavřeli?“
„Za údajné čarodějnictví.“
Bez váhání mu převyprávěla příběh o tom, jak ji vojáci zbaběle přepadli v tichosti zezadu při její večerní zdravotní procházce a nejprve odvezli do jeskynního úkrytu. Následujícího rána ji přišla navštívit samotná královna, která jí oznámila, že svého milého už v životě neuvidí, ať na něj okamžitě zapomene a nastoupí k ní jako osobní služebná. To ona odmítla, a tudíž skončila v nejstudenější podzemní části hradu. Monon má být také upálena na hranici těsně před obědem.
„Jaká opovážlivost!“ vykřikl král, až se jeho hlas nesl temnou kobkou. „Vždyť čekáš dítě! Nevinného Diova potomka! Počkej, až se s tou ničemnou královnou setkám osobně. Pomaže ven bleskovou rychlostí!“
To nevinnou pannu však neuklidnilo a dál se modlila za odpuštění.
Strážní krále nechali po neklidné noci vyvést na slyšení ven k rychtáři.
„Jmenujete se Euryk?“ zeptal se ho muž celý v červeném.
Připoutaný král se rozzuřil a vyprskl na něj. „Ne, nejsem Euryk! Ani žádného takového člověka neznám! Jsem král Agalie, syn Thendila Mlčenlivého, váš vládce. Kolikrát vám to mám opakovat?“
Rychtář bouchl kladívkem do stolu. „A dost! Nelžete alespoň u soudu! Král, za kterého se vydáváte, zemřel před rokem v bitvě.“
„Co vám to Berdine navykládala?!“
„Mlčte! Původně jsem vám chtěl dát peněžní pokutu a padesát ran bičem, ale za takové urážky vám dám setnout hlavu. Tak jest rozhodnuto! Odveďte ho, chlapci.“
Z rychtářovy naplněné číše se najednou s šuměním vynořila bílá pěna, která se zvětšovala, až se proměnila v krásnou ženu. „Tento muž hovoří pravdu!“ pronesla okamžitě. „Budiž světlo!“ řekla a luskla prsty. Všem v okolí se rozsvítilo v hlavě. Dokonce i králi se původní paměť smíchala s tou předešlou.
„U Dia! Moje Monon!“
Okamžitě vzal nohy na ramena a běžel na popraviště, ale už bylo pozdě. Magický oheň ji proměnil na popel.
Královna Berdine si spokojeně hověla v trůně a usmívala se o ducha k uchu.
„Ty čarodějnice jedna! Za to zaplatíš!“ řekl. Zazpíval a všude kolem se objevilo tisíce ptáků, kteří mlynářovu pomocnici pomstili. Chudák panovnici uklovali k smrti.