Gadra I. Šaman s kůží medvědí

Ztuhlá bledá ruka svírala malý uzlíček. Pokrývka se lehce prohnula a tvoreček v ní vydal tichý kňouravý zvuk. Kamenná podlaha ho i přes silnou vrstvu záhybů deky studila do zádíček. Slunce mu svítilo do očí a oslepovalo ho. Malou buclatou ručkou se snažil zabránit paprskům, aby dosáhly jeho tváře. Najednou na něj padl velký stín. Dítě se překvapeně podívalo na své ruce. Až po chvilce mu došlo, že jej stíní mohutná postava nad ním. Snažil se zaostřit svůj pohled na onu osobu a její tvář. Pomalu se před jeho očima vyrýsovala medvědí hlava pokrytá stříbřitou srstí. Zvědavě natáhlo ruku a chtělo se dotknout studeného černého čumáku. Mohutné tlapy ho téměř něžně zvedly z mramorových desek podlahy do svého chundelatého náručí. Modré oči na něj měkce shlížely a hluboký hlas brumlal slova jimž dítě nerozumělo, přesto se jimi ale nechalo ukolíbat k příjemnému spánku. Medvěd vrhl smutný pohled na tělo mrtvé matky a s myšlenkou, že se sem později vrátí a pohřbí ji, odešel.
Listí tiše šelestilo pod kroky mohutných tlap. Světlo pochodní osvětlovalo medvědí postavu kráčející k ústí jeskyně, které bylo pomalováno zvláštními symboly. Postava se lehce vnořila do stínů uvnitř a bylo možno zaslechnout jen její hlas.
„Máš před sebou dlouhou cestu maličký. Dlouhou cestu.“

Hůl tiše klapala o mramorové dláždění zvrásněné puklinami. Stěny podepřené mohutnými sloupy byly zjizveny drápy času. Tu a tam v puklině mezi mramorem kvetl trs trávy a po zdech se plazily mladé výhonky břečťanu. Mech tvořil souvislé ostrůvky měkkého koberce a tlumil kroky mohutných bílých tlap.
Z potrhaného kamene stropu se spouštěly zlatavé paprsky a barvili lístky tančící kolem příchozího. Z rozbitých krovů lehce slétla sova a usedla na medvědí rameno. Tiše zahoukala, když se od jednoho temného kouta oddělila vysoká postava v šedozeleném plášti.
„Proč si sem přišel?“zeptal muž se sovou.
„Protože vím, že jsi chtěl abych to udělal.“ I když viděl Gadra šamana mnohokrát, vždy ho jeho neobvyklý vzhled ohromil. Velké medvědí tělo pokrývala stříbřitě bílá srst na jejímž povrchu byly namalované temně rudé symboly. Do rozježené hřívy na krku byly vpleteny soví a orlí pírka. Záda mu kryl plášť, který mu podle pověsti spletly pavouci ze svých sítí.
V tlapě držel silnou jasanovou hůl na jejímž konci byla medvědí hlava svírající zlatý kruh ověšený řetízky a pírky.
Medvěd stočil svůj pohled na muže. Jeho jasně modré oči se zabodly do těch jeho. Muž neuhnul a medvěd jenom pokýval.
„Jsem rád, že jsi to poznal. Potřebuju po tobě abys pro mě udělal laskavost.“ Gadra jenom protočil oči v sloup. Šaman už po něm mnohokrát vyžadoval takovéto laskavosti a většinou to málem stálo Gadru život. Snažil se přijít na to jaký úkol zas bude pro něj mít. Už se mu nechtělo riskovat život pro šamanovy potřeby.
„Tak jaký artefakt chceš ukrást tentokrát?“zeptal se a doufal že si medvěd nevšiml jízlivosti v jeho hlase.
„Žádný.“ Gadra se na něj nevěřícně podíval.
„Tentokrát nejde o mě, ale o tebe. Vím jak bys mohl zjistit kdo jsi.“ Gadra zůstal chvilku stát jako přimrazený. Nikdy nepoznal své předky ani rodiče. Jako malé dítě byl nalezen před branami sirotčince.
„Pojď. Potřebuji abys něco viděl a slyšel.“ Šaman pomalu vykročil z polorozpadlého chrámu a vydal se téměř neznatelnou pěšinou. Vedl Gadru jen chvilku, než se zelený příkrov stromů trochu rozestoupil a odhalil skálu čnící ze země. Její vrcholek se vzpínal k nebi jako polámaný zub dávno zapomenutého zvířete. Na jejím povrchu byl namalován jediný symbol. Gadra si všiml, že byl stejného druhu jako ty na šamanově těle. Znal ten znak, věděl že znamená něco jako „cesta jinam“, ale kromě knih se s ním jinde nesetkal.
„Toto je místo, kde leží pohřbená tvá matka. Našel jsem ji ležet před oltářem v chrámu a tys byl j jejím náručí.“
Gadra měl najednou pocit, jakoby mu nohy zapustily do půdy kořeny. Věděl, že nemá neději najít své rodiče a ani v to nedoufal. Přesto v něm byla malá naděje, že někde žijí. Byl ale také překvapen tím, že skoro nic necítí. Necítil žal nebo zdrcující smutek, tak jak to bývá popsáno v románech. Cítil spíš lítost nad tím, že neměl možnost ji poznat. Pomalým krokem došel k náhrobnímu kameni a sklopil hlavu. Nemodlil se. To už dávno vzdal. Chtěl jenom vzdát holt.
Na rameno mu dosedla tlapa.
„Když jsem ji našel, svírala v ruce tohle.“ Mezi malými prsty se zaleskl zlatý medailon. Na jeho povrchu byla vyryta vlčí hlava. Gadra si jej vzal a zkoumal jej v dlaních.
„Až budeš chtít tak se za mnou vrať.“ Medvěd odešel z mýtiny a zanechal Gadru jeho vlastním myšlenkám. Ten usedl do trávy a obracel v rukou medailon. Znal jej. Nebo měl alespoň ten pocit. Jenom si nedokázal vybavit odkud. Přestal se jím zabývat a vložil ho do kapsy. Cítil jak se ho čím dál tím víc zmocňuje vztek. Proč mu jen o tom šaman neřekl dřív? Co mu v tom bránilo? Pokud si byl Gadra vědom, byl už nějakou chvíli dospělým. Energicky se zvedl a zamířil k chrámu.
„Nemá cenu být rozčílený.“ozval se šamanův hlas dříve, než stačil muž položit nohu na podlahu.
„Měl jsem dobrý důvod, proč ti to říct až teď.“
„Ano a jaký?“zeptal se Gadra stroze.
„Víš odkud je ten medailon?“
„Ne. Vím že ho odněkud znám, ale nevím odkud.“
„Je to odznak Vlčích dětí. Každé nově narozené dítě dostane svůj medailon. Tak se navzájem rozeznávají, když jsou mezi lidmi.“
„Nechceš tím snad…“
„Neříkám tím nic, jen to že tvá matka jej měla u sebe, když zemřela.“
„Takže mám navštívit tyhle děti vlků a zeptat se jestli mě náhodou nepoznávají? Nebo snad najít mezi nimi muže co je mi podobný?“
„Tak jednoduché to není. Ale něco ti může pomoci se mezi ně dostat.“
„A copak?“
„Dcera jejich vládce byla zajata.“
„No a?“
„A já vím kde je. A ty jako zloděj, ji odtamtud můžeš dostat. A pak by tě mohli vpustit k nim.“
„Takže ze mě má být spásný zachránce?“
„Jestli to tak chceš nazvat. Drží ji v pevnosti Adered. Mám pocit že s tou už zkušenosti máš.“
„Ano a tamní mě uvidí velice rádi.“ Gadra si velmi dobře vzpomínal na čas který strávil v proslulé pevnosti. Tehdy se mu odtud podařilo utéct, ale slíbil si, že se tam už nevrátí. Jak se zdá osud si nevybírá.
„To se uvidí. Pošlu tam s tebou tady Reiku. Bude ti pomáhat.“
„Děkuji ti.“řekl Gadra s jízlivým pohledem na sovu sedící na šamanově rameni. „Jestli je to vše, půjdu se připravit.“ Muž se otočil a za tichého doprovodu šustění křídel se vzdaloval od chrámu.
„Ještě jedna věc.“ Gadra vrhl na šamana tázavý pohled.
„Dávej na sebe pozor.“
„Neboj se, pevnost znám až příliš dobře.“
„O tom jsem nemluvil.“
Gadra na pozdrav sklonil hlavu a otočil se. Když procházel lesem směrem k městu. Uvažoval nad tím, proč právě on musel potkat tuto zvláštní bytost, která ho dostává do problémů. Přesto si ale nemohl pomoct a potlačit zvědavost.