Lov pavího péra

Riat se pomalu plížil lesem, jeho úkolem pro dnešní večer je získat paví péro, tak si to aspoň představoval podle bájí, které začal číst po té, co některé děti ve vesnici přísahaly, že slyšeli o minulém úplňku paví zpěv. Začal se o to zajímat, už jako dítě, když mu děda jednou vyprávěl báji o snivci.

A teď, když mu bude skoro 13, mu to děti připomněli, našel jednu knihu, která se o tom zmiňuje. Báje pojednává o mýtickém tvoru, pávu, který o úplňku zpívá tklivou píseň měsíci. Ten kdo získá jeho peří, se stane snivcem, člověkem, který získá schopnost cestovat ve vizích.

Našel jednu pasáž, jak utkat z trávy lano, které zbaví páva magických schopnosti. Bylo k tomu i nějaké pořekadlo, které se má během pletení opakovat a tím se zaplétat do stébel magickou sílu, zpíval tuto píseň a představoval si, že je jak snivci v bájích. Asi po 4 hodinách měl lano dostatečně dlouhé a pevné. Mával lasem a představoval si, jak chytí páva, utrhne mu pírko a všichni mu budou říkat, že je snivec. Zdálo se mu to bláhové, že by to mohlo fungovat a magii už slýchávají jen v bájích.

Bylo šero, měsíc byl zakryt mraky. Opatrně se plížil a naslouchal zvukům, nevěděl, jak takový páv zní. Dětí se neptal, jelikož by mu to stejně neřekli.  V lese bylo kupodivu rušno, směs zvuků mu plnila mysl. Mraky se rozestoupily, hvězdy a měsíc rozzářily les, bylo docela dobře vidět, našlapoval opatrně a naslouchal všem zvukům, zda neuslyší něco nového.

Tu to zaslechl, zpěv, při kterém se mu plnilo srdce dojetím, tesklivá píseň plná smutku a bolesti.

„To musí být ono“ – napadlo ho.

Opatrně se vydal tím směrem, našlapoval zlehka, páv údajně když zpívá, neslyší okolní zvuky, takže to je cesta jak se k němu nepozorovaně dostat.

Odhadoval to tak na 500m severozápadně. Postupoval pomalu a vyhýbal se všemu, co by mohlo vyvolat zvuk. V době kdy stál, neudržel svoji mysl pod kontrolou a představoval si, jak přijde mezi děti a ukáže jim paví péro a strhne se veselí, všichni ho budou chválit a přijmou mezi sebe a dostane titul snivce.

Trochu se rozfoukal vítr, začala mu být zima, zahnal myšlenky na odměnu a soustředil se na úkol lovce, na to co mu otec vštěpoval. Pohyboval se obratně jak kočkovitá šelma, už mu bylo zase teplo, byl ve svém živlu, vždy ho bavilo dělat různé výpravy, ukrást tetě pravě upečenou buchtu. Sousedovi sebrat ze záhonku kus zeli pro jejich kozu. Sledovat děti, jak si hrají, bez toho aby si ho všimli. Konečně našel něco, s čím před ně může přijít a oni ho vyslechnou.

Pod nohou mu zapraskala větev, zpozorněl, stále slyšel paví zpěv. Oddechl si, slyšel, že pávové jsou plachá stvoření, co při sebemenším hluku vezmou do zaječí, to se předávalo v příbězích po generace.

Blíží se k mýtině, odkud vychází zpěv, zastavil se na okraji a pozoruje okolí. Malá mýtina, na které dopadá měsíční světlo, uprostřed velký azurový pták, který je celý pokryt bílou září měsíce. Riatovi se zatajil dech, tento obraz ho naplnil posvátným klidem, jeho sen, že se stane snivcem, mu připadal, tak blízko.

Soustředil se, páv začal pět. Připravil lano, stoupl si tak, aby mohl dostatečně švihnout. Páv dozpíval. „Teď to začne“ – pomyslil si.

Srdce mu tlouklo do rytmu dechu, připadal si jako by jel na tygrovi, ten klid a soustředění, mysl lovce. Vše viděl jasně a čistě. Ještě 5,4,3…… Páv otvírá zobák a první tón se line ven. Riat bez čekání vrhl lasem, to letí vzduchem a míří přesně k cíli. Pávovo vědomí registruje, že se něco děje. Přestává zpívat a v okamžiku, kdy chtěl použít svoji vůli mu lano dopadlo na krk.

„Už jen utáhnout“ – povzbuzuje se Riat.

Páv je překvapen a pobaven, dlouho se nestalo, že by se ho někdo opovážil dotknout. Napnul svoji mysl, aby ztrestal toho opovážlivce.

Jeho mysl se napíná, a dotýká se chlapce.

 „Co to!??“ blesklo pávovi hlavou. Smyčka se utáhla a odebírá sílu jeho vůle. Jeho vůle narazila na bariéru, snaží se vzlétnout.

„Kouzelné lano, to se dlouho nestalo, dobře chtěl si lovit, bude se lovit“  - rozhodl se páv.

Páv začal mávat křídly, klid nahrazuje vztek, myšlenky se čistí, jeho vůle je jasnější a zlověstnější. Energie načerpaná zpěvem se z peří rozlila do těla, odčerpal kouzelnou sílu lana a obrátil svoji pozornost na Riata.

 Riat utáhl pevně smyčku, a ulevil si. „Mám ho páv je můj, to nejtěžší mám za sebou“ - myslel si.

„Teď jen nějak toho ptáka zklidnit, utrhnout pírko a pustit ho“.

Neuvědomoval si, že báje nepopisovali jen tak obyčejného páva, ale silnou magickou bytost, která ho teď zkoumá, vnímá jak je uvolněný a spokojený.

„Ta drzost!!!“ – štěkl páv myslí. Zaplavil ho vztek, zaostřuje mysl do jednoho útoku, jedno bodnutí mysli a ten človíček si nebude nic pamatovat, bude bezduchý blázen.

Riat se pomalu přibližuje, dělá vše pro to, aby ho zklidnil tak jak zklidňuje slepice na dvorku.

„Když byl ve vzduchu a mával křídly, naháněl fakt hrůzu, ještě, že jsem ho uklidnil“ – plácal se v duchu po ramenou.

Jeho mysl vyrušila myšlenka, divný nepříjemný pocit, něco tu nehraje, „Ten páv mě nějak moc bedlivě pozoruje, jako by mě lákal„ napadlo ho.  Riat se pokusil zpomalit, a nic se nestalo, svaly ho odmítají poslechnout. Je v nějakém divném stavu. Zmobilizuje mysl lovce a tu se páv napřímí, jeho mysl vyrazí do útoku. „Objevil jsi mě ty prašivý pse a teď za to zaplatíš“ - slyší Riat v hlavě.

Objevuje se tlak jako by někdo tlačil na dveře, velká síla jako zuřivá bouře se snaží dostat dovnitř. Riat udržuje dveře svojí vnitřní silou, tlačí a snaží se ty dveře zavřít. Pomalu kousek po kousku se otevírají. Cítí paniku, změna situace, ho vyvedla z rovnováhy.

„Že by ty příběhy nebyli jen báje“ – pomyslil si.

Všiml si myšlenky, která na něj v jeho ztracené mysli zářila.

„Koukej se po bylince z bájí“ – navádělo ho.

Riat uslyšel jak se páv směje  - „Jsi odhodlaný chlapče, ale nemůžeš vyhrát toto je jen zlomek mé síly.“ - štekl se smíchem páv.

Nebylo to vychloubání, každý zpěv k měsíci mu vracel sílu zpěvu 100 násobně zpátky a tu ukládal do svých barev a peří. Jeho učitel měl azurové brka sem tam po svém těle a on má azurové peří všude.

On je nejsilnější, který kdy byl a dlouho, hodně dlouho s nikým nebojoval. Bavilo ho to, užíval si to radost hry kočky s myší. Jeho mysl se propojila se dvěma brky a malinko z nich nasál energii. Dveře mysli se rozletěli dokořán. Jeho děsivá hlava se šklebila a lezla dovnitř. Něco se mu nezdálo, něco co už dlouho necítil. Zarazil se, divný klid, který mu přišel známý. V tuto chvíli oběti propadají stavu šílenství, ale tady je klid až moc klidu.

Rait po prolomení dveří padl na zem a cítí, že by se měl bát, ale nebojí se.

„Najdi tu kytku rychle, než mě objeví“ – znělo mu v hlavě.

Vidí jak páv je v transu a stoji na místě.

„Najdi tu květinu, bílé lístky, modrý květ“  - ozvalo se znovu.

Riat zbystřil, rozhlédl se po okolí a našel ji, natahoval se pro ni, že ji utrhne, když ho hlas zarazil.

„Požádej ji, zda ji můžeš utrhnout, pro ochranu a počkej“

Zastavil se, požádal květinu o pomoc a ochranu. Něco se ho jemně dotklo a řeklo slabě ano. Byl v údivu a dojetí.

„Děkuji“ – odpověděl.

Opatrně ji utrhl. „A co teď?“ zeptal se. Mni ji v dlani do kuličky a opakuj po mě.

V hlavě se mu objevovala slova v jazyce, kterému nerozuměl, pečlivě naslouchal a odříkával text slovo od slova. Naplňovalo ho to klidem a úctou, jeho dlaň začala zářit a květina světélkovat.

„Teď spolkni květinu a buď klidný“ – řekl hlas.

Jeho duch byl klidný, okolí zaplavilo různé barvy, všiml si, že ho někdo drží za rameno.

„Ahoj Riate, já jsem Elvar, ochránce tohoto místa“ – řekla bytost.