Být andělem...?

Nepřemýšlel jsem. Vůbec jsem netušil, co dělám. Prostě jsem jednal. Mé tělo se pohybovalo automaticky, jako by můj mozek přesně věděl, co chci a po čem toužím. Zjevil jsem se v plné podobě přímo před ním. Zády k příteli. Čelem k hrozbě.
Neváhal jsem. Má ruka, meč v ní, vyrazila do popředí. Nic mi nebránilo, nic mě nezastavilo ani neodrazovalo od útoku. Či obrany? Nevěděl jsem. Chtěl jsem bytost před sebou zničit. A přitom...jsem jen zachraňoval bytost mne drahou. Démona.
Emoce, kterých se mi dostalo v okamžiku, kdy můj meč, vytvořen z nebeského ohně, dopadl na hruď mého nepřítele a projel jím, mě zachvátily neuvěřitelnou silou. Radost z výhry. Pocit bezpečí. Láska. Prvotní pocity jsem vnímal jen chvíli. Následovalo totiž něco jiného. Něco velice destruktivního, obzvlášť pro andělskou bytost, kterou jsem byl. Přišlo něco, co mělo skoncovat se vším, co jsem doposud byl, chtěl, cítil, miloval...
Zmatení. Díval jsem se do tváře, do prázdných očí, anděla před sebou, svůj meč pořád uvnitř jeho vyhasínajícího těla. Jen jsem se díval. Potěšen a zmaten. Viděl jsem děs v jeho očích. Pociťoval jsem zradu, které se mi od něj v myšlenkách dostávalo. Zradil jsem svůj druh. Kvůli peklu. Musel jsem se tomu pousmát. I přesto, že byl muž, stojící za mnou, stvořením pekelným a zákeřným, byl mým přítelem a společníkem mnohem déle než můj vlastní druh, který právě mou rukou skonal.
Uvědomění. Znovu jsem porovnal situaci, která se vyskytla. Anděl, probodnutý mečem anděla. Mým mečem. Démon, ochráněn stvořením nebeským a čistým. Mnou. Zradil jsem.
Šok. Můj meč se rozplynul a spolu s tím jsem se navrátil do své lidské podoby. Blond vlasy mi spadaly do obličeje a stříbřité oči jsem měl vykulené. Sledoval jsem prázdno v očích anděla přede mnou. A ten se pak vypařil, tak jako před sekundou má zbraň.
Strach. Bylo to už dlouho, co jsem pocítil strach vůči sám sobě. Teď ale přišel. V ohromující síle. Podíval jsem se do očí jediné zbývající osobě na místě, kde jsme stáli. Jeho tmavé oči mě vyděšeně pozorovaly. Málokdy jsem viděl tak čistě do jeho mysli. Taky měl strach. O mě.
"Jerome..."
Můj hlas zněl...jako by ani nepatřil mně. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, že se v mém hlase neodráží obvyklý sarkasmus, cynismus, lehkovážnost... Jediné, co jsem slyšel, bylo napětí. Následující chvíle byly to nejhorší, co jsem za svou věčnost zažil. Následoval...
Pád.