Služebník

Služebník

Jsem – tedy býval jsem upírovým služebníkem. Napsat a posléze vyslovit tuto větu ještě před deseti lety, trapností bych se sám nad sebou zalkl. Deset let mého života je pryč a mně nepřijde trapná ani trochu. V dnešní době zná každý nazpaměť filmy jako je Blade nebo i Stmívání. V době, kdy jsem se tímto žánrem bavil, jako každý druhý, jsem měl možnost znát asi jen toho Bladea. Jak mi přišlo nesmyslné a vtipné pojetí vampirismu, které tento film předkládal divákům. Rozumíte – myslím tím upírství jako virus – nákaza. Jak by to asi za chvíli vypadalo po celém světě. Nepopiratelně pravdivá je v této fantasii jediná věta.
Zapomeňte na to, co jste doposud znali, upíři existují.
Ano tak to je. Jen je jich mnohem méně. Stále je jich však příliš moc. Lidé mají jediné štěstí, že proces stvoření nového krvepijce není nikterak jednoduchý a ne každý upír je schopen stvořit vlastního potomka. Rodní, jak si mezi sebou pijavice říkají, válčí mezi sebou. Lidi i vlastní rasu využívají v nekonečných bojích. Myslím, že ani oni sami nedokáží říct, kdo koho ovládá a proč se všechny ty války vedou. Nebudu zabíhat do detailů, ve kterých byste se brzy ztratili. Vypovím vám, co se stalo mně.
V době mé nevinnosti – musím to tak nazvat, i když jsem dle lidských měřítek nebyl zrovna hodný chlapec, jsem byl rváč. Ne takový ten hospodský povaleč – čím více piv, tím více síly, ale skutečně jsem bojem žil. Mí rodiče byli lékaři a hnali mně do studií. Jako jedináček a zřejmě i vlivem dědičnosti jsem byl tvrdohlavé dítko. Z medicíny jsem vypadl po třech letech. Studium jsem zvládal bez nejmenších potíží, ale táhlo mně to zcela jinam. Rodiče se dost navyváděli, ale nebojte se, nekonalo se klišé – nestuduješ – vyhodíme tě. Zvláště otec měl pochopení a nejspíš si říkal, že až se dostatečně vydovádím, školu hravě dodělám.
Strávil jsem několik let tím, že jsem si různě přivydělával a přitom několikrát denně trénoval. Umluvil jsem tátu i na pobyt v zahraničí.
Poté jsem opravdu začal sekat latinu a vrátil se na studia. Rodiče téměř slzeli štěstím, když viděli, s jakou vervou jsem se do toho pustil. Když šlo o peníze, rodiče měli takzvaně kapsu dokořán. Zvlášť když viděli, jak se teď snažím. Stal se ze mě ale hrdý člověk a snad už vrozenou aroganci nedokázalo ani studium východních filosofií vykořenit. Chtěl jsem být finančně nezávislý. Využil jsem svých schopností a pracoval jako vyhazovač v několika klubech. Protože jsem dokazoval, že umím zvládnout situace náročné i pro několik vyhazovačů sám, dostal jsem finančně zajímavou nabídku do jednoho opravdu velkého a prestižního podniku. Nikdy jsem to neměl přijmout….
Dělal jsem tam opravdu chvíli. Ostatní chlapi byli proti mně hromady svalů. Nebyl jsem žádné nedochůdče, jen jsem si zachovával optimální svalovou výbavu pro maximální účinnost. Všichni stávající vyhazovači se ke své práci uměli postavit a nováčky brali spíše otcovsky, ale mě přijali už po několika šichtách jako zkušeného.
Jak jsem řekl – byli to chlapi jak hory. Ten večer přišel do klubu týpek, kterému říkali Martin. Veškerý personál hned věděl, o koho jde. Kolegové byli nesví, jen vešel. Ti sdílnější mi narovinu řekli, že s ním nikdy nic nesvedli. Mě nepřipadal nijak nebezpečný. Byl o něco menší než já, nijak výjimečný vzhledem ani postavou. Vzhled však může vždy oklamat a já jsem dal na zkušenosti ostatních. Když jsem se na něho zaměřil, musel jsem změnit názor. Ten chlap si byl absolutně jistý sám sebou. Procházel kolem jako král, následován třemi nenápadnými nohsledy. Nedám nijak na módu. Sám se oblékám prostě účelně, ale u něho snad i ponožky smrděly jako velmi drahé.
Tady přichází klišé. Martin chodil do klubu pravidelně a dlouho. Vždy utratil mnoho peněz a nejednou projevoval své násilnické sklony. Přišlo mi až neuvěřitelné, že se vyhazovačům nikdy nepodařilo jej umravnit. Museli to zkoušet znovu a znovu. Několikrát to prý řešila i policie, ale bez výsledku. Martin vždy přišel znovu. Tím klišé bylo, že si mne mezi vyhazovači okamžitě všiml jako „nového kousku“. Schválně se pak předváděl, otravoval vzduch na hraně toho, abychom jej museli vyhodit. Kolegové i děvčata za barem mne stále uklidňovali, „že to je ještě dobrý“. Jenže on si mě chtěl prostě vyzkoušet. Vznikla roztržka, kterou zjevně zapříčinil on a sám, nezbylo, než jej vyvést. Jeho kumpáni šikovně zaměstnali ostatní chlapy, takže mně měl pro sebe. Zdánlivě se nechal vést v pevném hmatu, který jsem mu nasadil. Jakmile měl trochu prostoru, pokusil se z něho dostat a vrhnout se na mě. Už dle jeho pohybů, jsem věděl, že se o to pokusí. Věděl jsem i jak to provede. Bylo by tak snadné tomu zabránit…
Jeho rychlý pohyb mne zcela překvapil. Udělal přesně to, co jsem předpokládal. Udělal to ale s překvapující rychlostí a silou. Znovu jsem v rychlosti přehodnotil svého protivníka. Zmohl jsem se jen na to, abych jej od sebe odstrčil, než byl schopen mi ublížit. Dal mi chvilku, abych mohl spatřit jeho arogantní úšklebek a jiskru v oku, s jakou mi dával najevo mé šance. Jeho technika nebyla nijak výjimečná. Co jej činilo dosud neporazitelného, byla rychlost a síla. Zasypal mne údery. Bylo jasné, že mně jen zkouší, přesto moje předloktí, jimiž jsem rány vykryl, bolela jako čert. Poslední úder jsem neviděl. Pod zásahem sevřenou pěstí mi povolilo několik žeber na pravé straně hrudníku. Měl jsem dojem, že mi z nich udělal doslova puzzle. Trochu poodstoupil, aby si mě vychutnal. Po schodech už přibíhal celý zbytek mých kolegů. Bylo jasné, že mne z toho jen tak odejít nenechá. Rychle jsem zhodnotil situaci a rozhodl se, že zde musí humánnost stranou. Těsně jsem uhnul pod ranou, která by mi musela snad urazit hlavu, a celou svou silou mu dupl na nárt. Jistě jste si každý tuto část těla alespoň zhmoždil, tak si dovedete představit, že takový útok člověka naprosto vyřadí. Martin však ještě stihl využít rotace a loket jeho druhé ruky se mi zaryl do ramene. Zatmělo se mi před očima, ale tisíckrát naučeným pohybem jsem jej uchopil za ruku. Tento hmat může skončit několika způsoby. Protivník vám pomáhá ještě vlastí energií a vy jej můžete od sebe jen tak zahodit. Lze jej ale také podržet, dokončit s ním rotaci a celou svou vahou mu zapáčit ramenním kloubem. Nechtěl jsem mu dát další šanci, aby na mě znovu zaútočil. Podle toho, co se mnou doposud provedl, by to nemusely odnést jen žebra. Uchýlil jsem se tedy druhé variantě hmatu a s uspokojením zaslechl, jak jeho ramenní kloub s lupnutím opustil své obvyklé místo.
To už nás oba drželi mí kolegové. Mně proto, abych neupadl na zem. Martina snad proto, aby mně znovu nenapadl. Vztek v jeho tváři a úžas v očích všech okolo mě utvrzoval v tom, že jsem si nevedl špatně. Martin i jeho kumpáni nakonec odešli – on tedy mírně pajdal. Nikomu nepřišlo divné, že by měl být v mdlobách, jak kvůli kotníku, tak i rameni. Já jsem se sotva držel na nohou a musel jsem s žebry a ramenem do nemocnice.
Nějaký čas jsem se věnoval jen studiu. Se stavem mých žeber jsem nemohl vyhodit z baru ani nezletilé. Jednoho večera jsem si tedy zašel jen pro výplatu a chvilku poseděl. Kolegové byli nervózní. Říkali, že takto Martina ještě nikdo nezřídil. Mně se zdálo, že jsem mu vlastně nic neudělal, ale když to říkali…. Od té doby tu Martin byl jen jednou. Bylo to asi týden poté a on údajně jen trochu kulhal.
Vypadl jsem kolem jedenácté. Jen jsem zašel kousek dál od pouliční lampy, dostal jsem po hlavě nějakým klackem. Napůl v mrákotách mě jako opilce odtáhli do tmavé uličky. Tam už čekal Martin. Nekulhal a rameno se zdálo v naprostém pořádku.
„To jsi neměl dělat chlapče“, vycenil na mně zuby v cynickém úsměvu. Kolem se patolízalsky pochechtávali jeho čtyři nohsledi.
„Nikdo se mi nebude stavět do cesty. Natož takovej cucák jako ty!“
Nějak jsem nechápal, o čem to tu mluví. Zdál se mi mladší než já. Pak už se moc nevykecával. Měl o zeď opřenou železnou tyč. Vnímal jsem jen přeražené ruce, nohy. Hlavu si asi šetřil. Napůl v bezvědomí a napůl mrtvý jsem vnímal, jak okolo mě najednou padla na zem čtyři těla. Do zorného pole se mi vryl obraz vysokého muže, který držel za krk Martina jako kuře a tiskl jej ke zdi. Slyšel jsem hněvivý hlas, ale nebyl jsem už schopen rozeznat jednotlivá slova. Neznámý trhl Martinovým krkem a tělo zahodil. V mžiku jsem pak měl před očima cizincovu tvář. Oválný obličej se strništěm vousů, kterému se dnes často říká „nedbale elegantní“, stejně tak i účes s každým vlasem jinam. Muži mohlo být stejně třicet, jako i o deset let více. Něco mi říkal. Má mysl už ale odcházela…do bezvědomí či smrti. V ústech jsem cítil kovovou pachuť krve, kterou jsem zčásti vyplivl a zčásti polkl. Tehdy jsem ještě netušil, že ta krev nebyla moje, ale JEHO!
Jak jste si všimli na začátku, rád používám hlášky z filmů a srovnávám životní situace s filmovými scénami. Dalšího rána jsem se vzbudil a připadal si jako Neo v Matrixu. Ještě v mnoha dalších filmech se postava vzbudí po strašném zážitku ve své posteli s tím, že to prostě musel být jen sen. V nitru však víte, že vzpomínka je až příliš skutečná, než aby to byl jen sen. Dovedete si představit ten pocit? Probudíte se a víte, že byste měl být polomrtvý – v lepším případě. Probudíte se úplně v pořádku! Jenom moje oblečení, které jsem měl pořád ještě na sobě, smrdělo kouřem z baru a bylo pokryté špínou z té uličky. Snědl jsem doma, co jsem našel. Houpal se mi žaludek a nevěděl jsem co dál. Do školy jsem pochopitelně nešel. Nakonec jsem se rozhodl, jít se podívat na místo činu. Uličku, kde mě chtěl Martina jeho kumpáni umlátit k smrti, jsem musel chvíli hledat. To místo vypadalo ve dne úplně jinak. Jediným důkazem, že mohlo k něčemu takovému dojít, byla trocha krve na místě, kde jsem patrně ležel. Zoufale nevědíc, co dál dělat, bloumal jsem kolem toho místa asi hodinu. Po něčem takovém máte v hlavě úplně vymydleno a nic stejně nevymyslíte. Soumrak mne zastihl doma nad studenou kávou při zírání do zdi.
Můj nový pán nepřišel žádným tajemným způsobem. Prostě zaklepal na dveře. Ten zvuk mě vytrhl ze zamyšlení, ve kterém stejně žádné myšlenky nefigurovaly. Kukátkem na mě zírala tvář, kterou jsem si jako poslední vjem pamatoval, než jsem se probudil v posteli. Jistě srdce mi hned bylo jako o závod, sucho v puse. Co jsem měl ale dělat? Pravděpodobně mě zachránil a co bych dělal, kdybych mu neotevřel? Otevřel jsem.
„Asi bychom si měli promluvit…“, pokyvoval hlavou a tázavě píchl bradou směrem za mě.
Zmohl jsem se jen na kývnutí a ustoupil stranou, aby mohl projít. Zamířil do obýváku a plácl sebou do křesla, jakoby pan domácí byl on. Pokynul mi směrem k židli, pak pohyb rozšířil na celou místnost.
„No tak si sedni! Ty jsi přece doma.“ Nepokrytě se smál mé zmatenosti a obavám.
Zkoprněle jsem přešel místnost a pohledem ho sledoval, jako by snad byl jedovatý had. Sedl jsem si na židli jako nervózní školák a čekal. Mého návštěvníka situace nijak nevyváděla z míry. Ještě více se rozvalil v mém křesle, propletl prsty na rukou a odkašlal si.
„Tohle celé je pro tebe určitě nezvyklá situace. Abych se tedy neopakoval, musíš mi říct, co ti o mě a o nás ostatních Martin či někdo jiný pověděl. No nebo také, co ti pověděl o sobě samém“, rozpovídal se můj host hlubokým hrdelním hlasem, který zněl jako vrnění velké šelmy.
„Nechápu, co by mi měl říkat“, odpověděl jsem. „Martin se mnou o ničem nemluvil. V klubu dělal jen potíže a já se ho snažil vyvést. Pak jsme se poprali a….“
„Vím! Byl jsem tam tu noc. Abych řekl pravdu, to co jsi tam proti němu předvedl je určitě jeden z důvodů, proč tu s tebou sedím,“ přerušil mně neznámý. „Chceš mi říct, že ti nakonec nic nevyžvanil?“, zvedl tázavě své husté obočí. „No – možná jsem mu trochu křivdil. Nakonec dbal na Maškarádu víc, než jsem si myslel.“
„Maškarádu?“, teď jsem byl zmatenější než dřív. Vůbec jsem nechápal, o čem to ten cizinec mluví. Celé mi to začalo připadat jako nějaký blud. Možná jsem přece jen v nemocnici a tohle je výplod mého zraněného mozku. To – anebo je on šílenec.
Pokýval hlavou a zvedl ruku, abych dál nemluvil. „Teď už je mi jasný, že jsi úplně čistý. Tím myslím, že víš hovno. Omlouvám se za ten slovník, ale nic výstižnějšího mně nenapadlo“. Posadil se do předklonu a opřel o sebe bříška prstů.
„Určitě sis všiml, že je – byl Martin hodně rychlý a silný, že jo? Byl dobrej v tom, co pro mě dělal, ale začal být nebezpečný. Začal se předvádět a někdo si toho mohl časem všimnout. Víš, my máme svý zákony a ti kdo na ně dohlíží, nejsou zrovna shovívaví“.
„Co myslíte tím MY?“, odvážil jsem se zeptat.
„Dostávám se k tomu, zároveň s tím, co čeká dál tebe“.
Nadechoval jsem se k protestům. Náhle jsem věděl, že se můj život stáčí směrem, který já ani náhodou neovládám. Zvednutá ruka opět přerušila můj slovní vpád.
„Nejlepší bude, když ti to ukážu“, usmál se.
Jeho pohyb jsem zaregistroval jen, jako když kolem vás proletí šíp. Nevím, jestli ke mně přiběhl, protože jsem jeho pohyb skoro neviděl. Najednou stál hned u mě. To ale nebylo vše. Měl jsem bolestivě otevřená ústa, která mi zcela vyplňoval jeho předloktí. Cítil jsem, jak mi z jeho žil do úst vtéká jeho vlažná krev. Ta chuť – znal jsem ji. Včera před ztrátou vědomí jsem nepolykal svou vlastní krev, ale jeho. Dle vlastního úsudku již zcela šílený, jsem zažíval něco podobného extázi a z vlastní vůle polykal tu lahodnou tekutinu. Celým tělem mi proudil živý oheň – energie, kterou jsem doposud nepocítil. Každá buňka v těle se hlásila k životu. Nic najednou nebylo nemožné. Ruka byla najednou pryč a můj návštěvník seděl zpět v křesle vědoucně se usmívající. Ještě notnou chvíli jsem seděl a užíval si úžasný pocit. Extáze vyprchala, ale pocit božské síly a vitality vytrval.

*

Díval jsem se na svého nového pána s vědomím o jeho božskosti. Nikdy jsem k nikomu necítil takovou oddanost, respekt a obdiv. Poté mi sdělil skutečnosti, které jsou před většinou lidí utajeny. Pověděl mi o rase nočních tvorů, mezi které patřil. To, co moderní lidé považují za legendy a námět pro své pobavení, se stávalo skutečností. Sami mezi sebou se nazývají Rodní. Lidé jim říkají upíři, skloňují tento název v mnohých jazycích – vampires, moroi, strigoi, vješč a podobně. Dle vlastních legend Rodných se jejich rudá linka táhne až k synům Adamovým a provází lidstvo v každém věku. Podle předků z nich vzešli, se Rodní dělí na klany, které oplývají různými markanty – schopnostmi i slabostmi. Požívání jejich krve dává smrtelníkovi nadobyčejnou sílu a rychlost. Proces stárnutí je téměř zastaven. Všechny tyto dary jsou odměnou za věrnou službu pánovi. Nyní jsem si to neuvědomoval, ale pouto, které Rodný takto vytvoří, je silnější, než kterákoliv lidská droga. V mnohých případech oblouzní člověka silněji než chemie lásky v počátečním stádiu.
Nahradil jsem tedy Martina po boku mého pána. Viktor, jak se můj pán jmenoval, zastupoval ve městě svůj klan. Jako takový se zodpovídal princi Rodných za chování ostatních. Rozumějte – upíři kdysi vytvořili organizaci - Cammarillu, která měla Rodné chránit před vyhubením. Již v dobách inkvizice se to lidem málem podařilo. Dalo mnoho práce, aby Rodní jako rasa vešli do říše legend. S dnešními technologiemi by případný konflikt mohl mít obrovské následky nejen pro Rodné, lidi, ale pro celou planetu. Stále zde ale byli upíři, kteří chtěli získat nad lidmi nadvládu. Tito se víceméně sdružovali v organizaci zvané Sabbat. Rodné celého světa neustále zaměstnávali boje mezi klany, frakcemi, ale i mezi jednotlivými generacemi.
Slunce, ale také oheň byly proti Rodným tou nejsilnější zbraní. Logicky tedy nemohli vycházet na denní světlo. Potřebovali však, aby někdo hájil jejich zájmy i ve dne. Mnoho obyčejných lidí ovládali penězi, strachem, ale i svými mentálními a jinými schopnostmi. Jejich nejsilnějšími denními pomocníky však byli takoví, jako já. Lidé pijící krev nesmrtelných – ghůlové.
Pro mého pána jsem tedy dělal to, co on sám v denní dobu nemohl. Zcela jsem opustil rodinu, studia i přátele. Nezáleželo na ničem jiném, než aby byl můj pán spokojen a já dostal další dávku jeho sladké krve. Jak jsem později zjistil, moje psychická závislost na Viktorovi byla mnohem silnější, než u většiny ostatních ghůlů. Pán neskrýval svou radost z tohoto faktu a svěřoval mi mnoho informací i citlivých úkolů, jelikož se mohl zcela spolehnout na mou loajalitu.
Společně jsme pro Cammarilu lovili sabaty, kteří stále více zvyšovali ve městě své aktivity. Viktor tak upevňoval svou moc i moc klanu. Bylo úžasné jej pozorovat, když využíval svých sil. Rodní je nazývali disciplínami. Klan Brujah (čteno Bruhah), ke kterému Viktor patřil, býval kdysi prý klanem učenců. Mně připadali jako rození bojovníci. Jeho síla a rychlost byla neuvěřitelná. Svou přítomností silně působil na smrtelné i jiné Rodné. Dokázal být hrozivý i obdivovaný. Většina jeho souklanovců nesouhlasila s jeho sympatizanstvím ke Cammarille, ale dali se přesvědčit pro jeho výpadům oproti Sabbatu. Můj fanatismus k jeho osobě možná podporovala i, v jeho klanu nezvyklá, starost o zbytky humanity v něm samotném. Když se sytil krví lidí, nikdy je přitom nezabil.

*

Po devíti letech ve službách mého pána jsem stále vypadal, jako v den, kdy mne učinil svým služebníkem. Společně jsme měli na rukou krev mnoha rodných, ale i lidí, či ghůlů. Drželi jsme tak v tajnosti to, co muselo před lidmi zůstat utajeno. Pod vlivem nejsilnější drogy světa mi to stačilo k ospravedlnění každého činu, který jsem spáchal. Hlavně muselo vše probíhat v mezích lidskosti. Abych tento výrok upřesnil – upíři jsou náchylní propadnout nekontrolovatelné zuřivosti a zabíjení. Jsou tak mnohem silnější asi i rychlejší, ale nemohou se vůbec ovládat a často si ani nepamatují, co vše ve stavu vražedného vytržení páchali. Bestii, jak svou atavistickou druhou část nazývají, drží pod kontrolou udržování jistého stupně lidskosti. To je právě například nezabíjení lidí, při sání jejich krve. Dále prostě věci, které by „slušný“ člověk nedělal. Chápejte, že jejich měřítka jsou značně posunutá, ale jen pro přibližnou představu. Těm – hmm – slušnějším upírům celou tu hru sám se sebou na lidskost usnadňuje ještě jedna věc. Nevím čím to je, ale lidé si skutečnost, že jim byla sáta krev, nepamatují. Mají prostě výpadek, který ani nezaregistrují. Navíc mají mlhavou představu o tom, že se jim dělo něco příjemného. Slyšel jsem, že jsou klany, které mají asi něco ve smyslu genetické poruchy. Jejich kousnutí bolí a oběť si setkání navíc pamatuje.

Čas od času se našel i mezi lidmi někdo s odvahou a odhodláním, aby se pokoušel Rodné lovit. Většinou to byli zoufalí jedinci, kteří zkřížili upírům cestu a zjistili pravdu nějakým bolestným způsobem. Občas zaznamenali nulové či nepatrné úspěchy, než je někdo z Rodných, či jejich patolízalů sprovodil ze světa. Viktor mne varoval, abych se u těchto jedinců vždy ujistil, že pracují sami. Existují organizace smrtelníků, kteří mají schopnosti, moc a vybavení, kterými mohou silně zahýbat se společenstvím Rodných v místě, které si vyhlédnou. Při jednom denním nájezdu na úložiště Sabatů, jsme narazili na lidské lovce.
Dlouhé týdny jsme připravovali půdu pro vykořenění Tzimiszských Sabbatů z města. Klan Tzimisze (čtěte Cimiš) patřil mezi zakládající členy Sabbatu a jejich schopnosti jsou pro lidi děsivé. Pod vlivem jejich vůle se přetváří maso všech živých bytostí do děsivých forem. Sami vypadají jako postavy z horroru a jejich stvoření jsou skutečná monstra. Už „mladí“ členové klanu mají posunuté hranice vnímání lidskosti a ti skutečně staří toho nejsou schopni vůbec i v odlišných měřítcích Rodných.
Já a další ghůlové, většinou muži vybraní ze služebníků princových důvěrníků, jsme vyhledávali denní doupata Sabbatů. Sledováním a následným mučením jejich ghůlů a lidských pohůnků jsme zjišťovali co nejvíce informací. Dále jsme buď my sami, či večer Viktor společně s dalšími Rodnými, celé hnízdo vypálili – mnohdy doslova.
Ten den, ano bylo to ve dne, jsme šli vyřídit celou záležitost sami. Tentokrát jsme se k informacím o denním úkrytu Sabbatů nedostali my. Viktorovi je dal Inham, jeden ze starších klanu Nosferatu. Jestli vám jméno tohoto klanu přijde jako špatný vtip, měli byste si vyjít na setkání s jedním z nich. Tito rodní jsou mistři v umění být neviditelnými. Tato schopnost je pro ně přímo ideální, protože málokterý z klanů by už jen svým zjevem hlásal přítomnost upírů celému světu. Ano – Nosferatu jsou ztělesněním představy nemrtvého. V moderním světě nalezli své místo jako obchodníci s informacemi. Další oblast, ve které vynikají, jsou informační technologie. Divné spojení? Ano jistě, ale bez těchto ošklivců by byla Cammarilla hluchá a slepá.
Nicméně dva Sabbati, které jsme se snažili vypátrat a zahubit, byli velmi opatrní. Často nám mizeli z dohledu během vteřin a ani jejich ghůlové nás k nim nikdy nedovedli. Našim štěstím a jejich záhubou bylo to, že zkřížili cestu Inhamovi a jeho druhům. Nosferatu neodpouštějí. Muselo jít o něco vážného, jelikož Viktor dostal informaci o jejich úkrytu zadarmo a to se u Nosferatu prostě nestává.
Když jsme dorazili na místo, byl jsem překvapen. Většina upírů se schovává na místa, kam by slunce nemohlo přijít ani náhodou. Adresa, na kterou jsme přijeli, patřila novostavbě obytného domu. V dnešní době moderní styl bydlení – výhodná pozice, krásný výhled, park za rohem. Jo – Sabbati si prostě žijí. Vlastně v pravém slova smyslu nežijí, ale existují si velmi dobře. Hned mi to přišlo divné, protože mé zkušenosti se Sabbaty byly většinou z odporných děr páchnoucích smrtí.
Procházeli jsme čistými halami a poschodími, přičemž již od vstupu jsme dle informační tabule věděli, že míříme do nejhořejšího patra. Pocit neskutečna ve mně prohlubovala i setkání s usměvavými obyvateli budovy. Muži v padnoucích oblecích, ženy v módních kabátech, upravené, dovádějící děti – chvíli jsem pocítil i jakési prázdné místo a zahalil mne zvláštní smutek.
Do reality mne vrátil plácnutím po rameni Norbert, princův osobní ghůl. Ten chlap byl o něco menší než já. Neměl na sobě snad gram podkožního tuku a s čímkoliv, co mělo břit, zacházel, jako by mu to vyrůstalo z paže. Černovlasý zabiják s kostnatým obličejem píchl bradou dál do schodů, kde již zády k nám stoupal další člen naší přepadové skupiny – Michal. Ten byl skutečně mladý. Pomáhal nám již na několika akcích. Dokázal totiž bez problémů překonat jakýkoliv zámek či bezpečnostní systém. Občas nám ho takto půjčovali právě Nosferatu. Nikdy jsem jej neviděl bojovat, takže ani nevíme s jistotou, jestli pije krev nesmrtelných, jako my ostatní. Naše komando uzavíral Sámi. Byl to nemluvný chlap. Jeho snědá pleť i tmavé vlasy, které nosil spletené do několika řad copánků upnutých k hlavě, vypovídala o jeho snad arabském původu. Tento muž byl ghůl s jistotou. Měl obrovskou sílu, ikdyž na to svou postavou nevypadal. Zabíjel chladně a rychle, přesto to v jeho podání vypadalo velmi krutě. Nejspíš z nás byl i nejstarší. Jeho oči měly v sobě hloubku pohledu pravého Rodného.
Když jsme dosáhli posledního patra, bylo zřejmé, že se ani tentokrát do doupěte Sabbatů nedostaneme snadno. Dveře bytu jsme našli bez potíží, ale nechali je na později, jelikož jsme si všimli kamery, která je monitorovala. Uvnitř bylo příznačné ticho jako v hrobě. Sami jen ukázal na okno na konci chodby, otevřel jej a vyšvihl se ven. Zmizel nám z dohledu a my trpělivě čekali. Po chvili se tichým skokem vrátil zpět.
„Venku je terasa. Byt má celou tu část prosklenou – zrcadlová okna, nejspíš nepůjdou jen tak rozbít!“, konstatoval.
„Jasně, musíme to teda vzít rychle. Trhavina na dveře, masky, vizory, kouřovka!“, zavelel jsem.
Sami přiskočil ke dveřím a na několika místech umístil speciální trhavinu. My ostatní jsme si zatím nasadili zvláštní brýle, které umožňovaly skvěle vidět i v dýmem zahalené místnosti. Celou výbavu ucelovaly dýchací masky a zbraně. Ghůlové byli tužší protivníci a stejně jako na upíry jsme si na ně brali speciálně upravené brokovnice. Sami odstoupil, sám si natáhl výbavu a na prstech odpočítával od tří do nuly.
Těsně před naším výbuchem se však ozval ještě jeden, který musel detonovat jen několik metrů od nás. Celé naše patro se mírně otřáslo, když nás téměř překvapila námi připravená nálož. Dveře se zaduněním vyletěly ze svého místa a přistály na zdi chodby. Pro nenadálý průběh situace jsem ostatním ukázal, aby se zatím zdrželi akce. Sám jsem rychle nahlédl do bytu, abych zjistil, co se vlastně děje. Hned za vchodem byla předsíň s šatnou, kterou náš orientovaný výbuch téměř nepoškodil. Množství kabátů a obuvi vypovídalo o tom, že je přeci jen někdo doma. Z místnosti za plnými dveřmi vedoucími dále do bytu se ozývali specifické zvuky souboje. Chtěl jsem pokynout ostatním, abychom se dohodli na postupu, když se z chodby, kde stáli ostatní, začaly ozývat výstřely ztišené na minimum působením kvalitních tlumičů. V ten okamžik se otevřely dveře dál do bytu a já jsem na několik zlomků okamžiku hleděl do hlavně něčeho těžkotonážního a do tváře muže s proporcemi opice za ní.
Ten zlomek okamžiku mi stačil, abych hlaveň vychýlil stranou a patou nohy provedl úpravu opičího ksichtu za ní. Nevzhledný rádoby – střelec nedobrovolně vletěl zpět do místnosti, kde sebou praštil na záda. Nejbližší zbraň v dosahu byla ta jeho a tak jsem ji za letu (jejího) otočil směrem do místnosti a opičákovi vyřešil potíže s tváří. Tato dunící velkorážní bestie byla nejspíše určena jako koncové řešení pro upíry. Na ty jsou nejlepší právě zbraně, které poničí co nejvíce tkáně. Průstřel, ať z čehokoliv zubatci zhojí, ale brokovnice a jim podobné vyloženě špatně snáší.
Tato zbraň ukázala, že dokáže poškodit velkou plochu a zničit hodně tkáně. Hlavu Opičáka nahradila bílorudá změť, kterou stříkající dvojitý gejzír z krku měnil na změť v rudé louži. Rychle jsem přehlédl místnost. Před několika okamžiky to byl možná luxusně vybavený byt. Nyní již z kožených křesel a gauče, elektroniky ani leštěné dřevěné podlahy mnoho nezbývalo. Pět Tzimiszských ghůlů bylo rozstříleno či rozsekáno. V místnosti bylo ještě dalších šest mrtvých, které spojovaly stejné černošedé bojové kombinézy. Tyto mrtvé jsem přičítal na vrub rozsekaným ghůlům. Potíže mi však nyní dělali živí v místnosti, kterých bylo více než nezdravě a stále ještě proudili z tmavé místnosti, kde nejspíše právě popravili upíry samotné. Prozatím jsem jich napočítal devět. Pohyby většiny z nich byly rychlé. Byly však rychlé v lidském měřítku. Jen několik z nich se pohybovalo směrem ke mně se stejným zrychlením jako já k nim. Na rozdíl od nich jsem se já necítil nijak omezen v používání té strašné zbraně, kterou jsem zabavil mrtvému opičákovi. Stejný kvér měli asi ještě tři z nich. Měli je ale – k jejich smůle, stále ještě na zádech. Rychlým kopem s přískokem do hrudníku jednoho z těch pomalejších, jsem si udělal prostor a bez okolků začal redukovat jejich počty. Zbraň dělala ohromný rámus a měnila design místností s téměř novátorskou vytříbeností. Své dirigentské umění s velkou stříbřitou taktovkou jsem doplňoval tanečními kreacemi, při kterých jsem poskakoval po jedné noze a tou druhou čistil prostor okolo sebe. Z místnosti, kde jsem tušil zlikvidované Tzimisze, už nikdo další nevybíhal. Vylétlo z ní něco rychlého, tmavě modrého a zasáhlo mne to do hrudi. Cítil jsem ještě, jak mne energie toho…asi výboje, nadzvedla ze země a mrštila mnou o zeď. V tom okamžiku jsem ztratil vědomí.
*
Byli to lidští lovci. Konkrétně starobylá organizace zvaná Leopoldova společnost. Nikdy jsem nepátral po jejich původu, či po původu toho zoufale hloupého názvu. Důležité pro mě bylo vědět, že mají schopnosti, peníze a dobrou organizaci, aby dokázali boje s upíry přežít.
Probral jsem se v nějaké vlhké díře, řetězy připoután ke kamenné zdi. Muselo to prostě být takové místo. Nemohli mě držet někde, kde to nepáchlo plísní, vlhkostí a kdoví čím ještě. Nejsem rozmazlený, ale jak jsem zmiňoval, nemám rád klišé. Tahle kobka splňovala vše, co tento pojem vyjadřuje. Zvažoval jsem, proč mě vlastně nezabili. Když mne na té zdi nechali viset asi tři dny, aniž by se vůbec někdo objevil, začal jsem uvažovat o tom, že možná jen chtěli, abych si umírání užil. Nejprve jsem přestal cítit ruce. Ty se ale brzy probraly k životu a bolely jako čert. Zanedlouho jsem trpěl bolestmi celého těla. To měl být jen začátek. Opravdové utrpení nastalo po delší době, když jsem začal pociťovat, že z mých žil začíná vyprchávat pánova krev.
Začal mne navštěvovat muž. Nikdy nemluvil. Jen mi občas vzal krev, prohlížel mně, a když jsem odmítal jíst, prostě do mě napíchal jehly a postavil vedle stojan s výživou. Byl to snědý padesátník, který chodil vždy do hladka oholen, krátké tmavé vlasy ulíznuté dozadu. Nosil vždy dobře padnoucí oblek, který si ani při pobytu v mé kobce neušpinil – nebo se mi to jen zdálo.
Ztratil jsem pojem o čase. Jednou přišli dva chlapi a sundali mě ze zdi. Nejspíš pro zpestření mně připoutali ke kamenné lavici, ale když celou věčnost visíte za ruce na zdi, je to jako jet na dovolenou. Za kamennou mříží mé cely byla nějaká místnost, ve které se občas zdržovali právě ti dva muži. Z jejich rozhovorů jsem pochytil, že oni a ta přepadová jednotka, se kterou jsme se setkali, patří k Leopoldově společnosti. Muže v obleku, který se mi tak věnoval, zjevně nesnášeli. Mluvili o něm jako o čaroději. Vypadalo to, že on k jejich společenství nepatří, ale má s nimi nějakou dohodu.
Dny plynuly a krev mého pána ze mě již vyprchala. Bolelo mně celé tělo, ale já nedokázal myslet na nic jiného. Toužil jsem po jeho přítomnosti, po jeho krvi. Kroutil jsem se na své kamenné lavici v utrpení. V té době u mě byl muž v obleku často. Neviděl jsem, co okolo mého kamenného lože vytváří, ale své počínání zakončil tím, že mou tvář i tělo místy popsal nějakými symboly. Stoupl si pak k mým nohám a nekonečně něco drmolil.
Musel jsem ztratit vědomí, či snad usnout. Když jsem přišel k sobě, byl čaroděj pryč. Ještě něco však bylo jinak. Moje touha po Viktorově krvi byla pryč. Jakoby mi někdo sňal klapky z očí, viděl jsem celý svůj život pod Viktorovou nadvládou. Uvědomoval jsem si, jak mě pouto krve ovládalo. Náhle jsem věděl, že veškeré mé jednání jím bylo ovlivněno. Dělal jsem věci, kterých bych se jinak dříve nedopustil. Naplnil mne strašný vztek. Byl jsem jen loutka! Nyní jsem Viktora a všechny jemu podobné nenáviděl. Jak jsem se toužil pomstít, jak jsem toužil je vyhubit!
Uvědomil jsem si i další věc. Jedna moje ruka, byla v poutech nezvykle volná. Zkusil jsem zabrat a okovy se rozevřely. Klíč od pout druhé ruky byl v zámku. Po chvíli jsem byl volný. Mříže od mé cely byly otevřené.
Opustil jsem své vězení a nikdo mi v tom nebránil. Po celou dobu jsem byl ve sklepení velké, staré obytné budovy, která už byla dlouho uzavřena a zřejmě připravena k demolici. Leopoldova společnost a ten čaroděj zřejmě jednali s určitým úmyslem. Zvažoval jsem, co nyní udělat. Chvíli jsem seděl na venkovních schodech budovy. Jen ze zvědavosti jsem prohledal své kapsy, přičemž jsem v jedné z nich našel papír s jednoduchým vzkazem: „Krev tvého pána už nikdy neovládne tvou mysl.“
Pro sebe jsem se pousmál. Nyní jsem věděl, co je třeba udělat.
Vrátil jsem se k Viktorovi. Přibarvovat události jsem ani moc nemusel a Viktor rád přijal pod svá křídla svého schopného otroka. S jistými obavami, jsem přijal jeho krev. Nejspíš uspokojivě jsem sehrál i abstinenční příznaky a Viktor jako milostivý pán mne zbavil toho utrpení. Pil jsem jeho krev. Cítil jsem, jak mým tělem opět protéká ta síla. Moje nenávist však byla stejná. Vůle byla dál mou vlastní. Nějaký čas bylo vše jako dříve. Viktor na mne spoléhal. Jak by také ne, když jsem měl být jeho maňásek. Důkladně jsem učinil všechny přípravy.
Toho dne jsem oddělal ostatní Viktorovi služebníky – ghůly, lidi. Nebyli to dobří lidé a já jsem už taky sakra nebyl žádný dobrák. Viktora samotného jsem uvěznil ve své oblíbené cele ve sklepení rozpadlého domu. Když spal, spoutal jsem jej, pečlivě zabalil a převezl. Když se vzbudil, celkem rychle se smířil se situací. Vysvětlil jsem mu co, a proč jsem udělal, jakou roli bude mít on v mých plánech. Nikterak se mu nezamlouvalo být mým rezervoárem krve, ale věděl, že s tím prozatím nic neudělá.
*
Nějaký čas vše dobře fungovalo. Jako ghůl jsem viděl hluboko do struktury Rodných a se silou Viktorovi krve nadělal jejich komunitě obrovské škody. Viktora jsem živil krevními konzervami z kliniky. Byl jsem ale hlupák a podcenil jejich schopnosti. Když jsem jednou šel jako obvykle nakrmit Viktora, čekalo na mně nemilé překvapení. Než jsem k němu přistoupil, zjevili se odnikud dva Nosferatu. Proti dvěma Rodným současně jsem neměl moc šancí, navíc, když Viktor již nevisel v okovech, ale stál přede mnou.
„Myslím, že mi něco dlužíš,“ prohlásil Viktor.
Ani jsem nepostřehl, jak se ke mně přiblížil. Jeho tesáky se mi zahryzly do krku a já doslova cítil, jak ze mě život vyprchává. Ztratil jsem vědomí.
Když jsem otevřel oči, seděl Viktor naproti. Byli jsme v jednom z jeho bytů. Upír mluvil ke mně, ale očima sledoval dění na ulici.
„Víš, byl jsem určitě hodně naštvanej, z toho cos mi proved. Stalo se toho mnoho a já jsem hodně přemýšlel. Jsem už dost starej a můžu si dovolit rozvážnost, kde by se jiní ukvapovali. Všechno, co jsi udělal, bylo dílo bojovníka. Zároveň jsi o tom přemýšlel a všechny ty akce ukazují i na tvůj důvtip. V dnešní době je těžké najít někoho, kdo by sdílel skutečné hodnoty klanu Brujah. Ač se ti to teď možná nezdá, ty jsi tím pravým duchem našeho klanu. V takových jako jsi ty, leží naše hodnoty a budoucnost – bojovník, rebel.“
Vstal, přešel místnost a dotkl se mně na rameni.
„Vítej v klanu, můj synu.“
Odešel a nechal mne s mými pocity. Byl jsem při vědomí chvilku a zcela jsem nechápal, co se mi to snažil říct. Myslel jsem, že mě bude chtít zabít, vysát do sucha, ale všechno bylo jinak. Každá buňka v mém těle mi to hlásila, mé netlukoucí srdce i ty zatracené zuby, ukazovaly na to, co se ze mě stalo. Vzteky jsem řval. Rozmlátil celý byt. Pak jsem vyšel ven a tam už na mě čekal.
Můj otec.