Stopař

Stín noci se pomalu plížil po sněhem zaváté krajině a ubíjel poslední svit jarního dne. Malé Terrfheimské slunce si drželo slušný odstup od hornatého severu a to znamenalo že sníh v těchto oblastech nikdy neroztával. Z hustých, ocelově šedivých mraků začaly padat jemné sněhové vločky a tvořily novou, měkkou vrstvu na ledové krustě. Několik vloček dopadlo na rudý, krví nasáklý sníh a rychle se rozpustily. Další vločky začaly zasypávat hluboké stopy, vedoucí dál k horám a k jižnímu průsmyku.

Boengal se zastavil a sledoval okolní krajinu, zabarvenou narudlým večerním světlem. Noc mu dělala starosti, ale ne tak velké, aby uvažoval o návratu. Ohlédl se za světly Horgrinovy strže a ulevilo se mu, když neviděl nikoho, kdo by ho pronásledoval. Jednou to přijde, to věděl, ale do té doby sníh zakryje jeho stopy a nikdo se neodváží jej hledat v průsmyku. Zhluboka se nadechl a pevně sevřel malou runu, zavěšenou na tenkém pruhu kůže. Mithrill byl nesmírně cenný, ale ani po tom, co se jeho rodina dostala do velké nouze, se nehodlal malého kousku kovu vzdát a prodat jej některému z bohatých obchodníků.

 

Dvě zimy zpátky, našel v lese dva, zle potrhané válečníky. Zavedl je do domu své rodiny a dal jim najíst. Prozradili mu, že se se skupinou ze zlatého údolí rozhodli ulovit zlobra, žijícího v Tholbardských kopcích. Teprve až při jejich odjezdu se dozvěděl, koho to pohostil. Berengar, mistr kovárny Bar-hadur a Breki, princ z Křemenné hory. Boengal nemohl uvěřit, že se s někým takovým vůbec potkal a za jídlo, které zabalil válečníkům na cestu, dostal od Berengara malý kousek stříbřitého kovu, s mistrovsky vybroušeným runovým symbolem. Když se však vrátil jeho otec s matkou z lovu, přes všechno přesvědčování neuvěřili tomu co jim řekl a potrestali jej za zmizelé jídlo. Strávil pak téměř čtrnáct dní bez jídla, odkázaný pouze na svůj lovecký um.

 

Sníh rytmicky křupal, pod jeho těžkými botami a zanechával dlouhý pás, který se postupně ztrácel v čerstvých závějích. Trpaslík se neodvažoval rozsvítit lucernu. Ne dokud byl na dohled od vesnice. Skrze trhlinu v mracích prosvítal stříbřitý jas měsíce a odrážel se od zasněženého lesa, jako od nespočtu diamantů. Měsíční světlo bylo dost jasné, aby viděl na cestu a zároveň mu pomáhalo splynout s bílým lesem. Bílý plášť s šedivými skvrnami by se mohl zdát jako mizerné maskování, ale tady ve věčně zamrzlých končinách, nebylo nic, co by lépe obelstilo slídivé oči. Medvědí stopy, se ztrácely stejně rychle, jako ty jeho, ale Boengal přesně věděl, kam má jít. Na tom místě byl už mnohokrát a věděl, že stopy povedou přímo tam.

 

Před šesti lety, se poprvé vydal se svými rodiči do lesa na lov. Byl to velmi nezvyklý pocit, stopovat kořist a líčit pasti. Po několika dnech strávených v lese, nalezli medvědici, chycenou v jednom z želez. Kolem byly stopy vlčí smečky, která na místo dorazila dříve, než lovci. Celá mýtina se zbarvila do ruda a k medvědí kožešině se přidalo půl tuctu vlčích. Všichni lovci jásali nad největším úlovkem toho roku a pustili se do divoké oslavy v táboře. Nikdo si nevšiml, že se mladý Boengal vytratil, hned co padl poslední z vlků. Jeho zrak totiž postřehl něco, co uniklo všem ostatním. Pod kořeny vyvráceného stromu pokrytého tlustou vrstvou sněhu, se choulilo medvídě. Srst mělo nezvykle bílou a právě to způsobilo, že si jej nikdo z lovců nevšiml. Mladý trpaslík natáhl ruce a uchopil drobečka pod předními prackami. Medvídě tlumeně zakňouralo a podívalo se Boengalovi přímo do očí. V jeho červených duhovkách se odrážel strach a mladý lovec pocítil bodnutí viny. To právě jeho past, připravila někoho jiného o rodinu. Pomalu se otočil k táboru, kde světlo ohně barvilo okolní stromy do nažloutlých odstínů. Udělal několik kroků směrem k podnapilým hlasům, nebyl si však jistý, co lovci udělají s mládětem, a nebyl si ani jistý, jestli by jej před nimi dokázal ochránit. Potom si vzpoměl, jak se jeho otec spokojeně šklebil, když vrazil medvědici do krku svůj nůž. Chvíli nejistě stál a pak mu pohled sklouzl na temnou siluetu jižního průsmyku.

 

Les zhoustnul, když se začal přibližovat k horám. Temné mraky už zakryly měsíc a tak Boengal rozsvítil lucernu. Sníh kolem jiskřil ohnivým svitem, ale vesnice už byla daleko za kopcem a nikdo jej nemohl vidět. Teď bylo důležitější, držet si od těla vlky a další hrozby lesa. Průsmyk byl ještě dost daleko, takže neměl strach, že by si ho všiml některý z klanů kvílilů. S ostrými čenichy nebyly problémy, ale kamenné pracky, nebyly zrovna nejpřátelštější. To právě kvůli kvílilům, se průsmyku každý vyhýbal. Nejdřív chtěli trpaslíci z Tran-karnaku průsmyk od kvílilů vyčistit, ale nakonec se je rozhodli nechat na pokoji. Jen těžko by hledali lepší obranu na jihu, zvlášť v dnešní době. Kvílilové se drželi v horských jeskyních a v lese těsně u úpatí hor. Lovili menší zvěř a neobtěžovali nikoho, pokud se nezatoulal příliš blízko k jejich táborům.

 

Medvídě se nepokojně vrtělo, ale nějak úporně se nebránilo. Boengal kráčel dál nocí, skrze bílé krápníky stromů a přemýšlel, jestli jej v táboře vůbec někdo postrádá. Hory se rychle přibližovaly a s nimi i nepříjemný pocit skrytých pozorovatelů. Skrze ticho noci se ozvalo táhlé zavytí. Téměř o několik vteřin později, druhé zavytí odpovědělo z temného vrcholku průsmyku. Na okamžik se zastavil a pohladil neklidné medvídě. To vydalo zvuk podobný zamňoukání a skulilo hlavu trpaslíkovi pod vousy. Boengal si povzdychnul a pak položil drobečka na jeden z pařezů. Medvídě se na něj ukřivděně podívalo, ale zůstalo sedět na místě, kam jej položil. Potom si trpaslík odepnul těžkou sponu bílého, vlněného pláště a přehodil jej přes malého tvora. Malé bílé klubko vypísklo, ale než se stačilo dát i s pláštěm na útěk, Boengal jej rychle chytil a opět si jej přitiskl na hruď. Cítil jak medvídě funí a pomlaskává si. Malý čenich trčel ven a nabíral chladný, noční vzduch. Noc byla jasná a bez pláště, který by kryl jeho prošívanici, byl trpaslík až příliš dobře vidět, ale s tím si příliš hlavu nelámal. Nebál se divokých kmenů, ani kvílilů žijících ve východních jeskyních průsmyku. Západní skála bude dobrá skrýš, kam žádný lovec jen tak nezabloudí. Náhle se mladý trpaslík zarazil. Ostré hvízdnutní protnulo vzduch a bylo utnuté tichým klapnutím. Ze zledovatělé kůry nejbližšího stromu, trčel dlouhý šíp se strakatým opeřením a ostrým, kamenným hrotem.

 

V bílém sněhu, ozářeném žlutavým svitem lucerny, se černalo dalších pár kapek krve. Kdyby byl medvěd zraněný, byla by krev více rozprostřená mezi stopami a nezdálo se, že by jej něco zranilo ani za chůze. Spíše to vypadalo, že si medvěd potřeboval lépe uchopit úlovek, který nesl. Mraky se mezitím posunuly za Boengalova záda a odhalily bezhvězdnou oblohu. To nebylo nijak zvlášť neobvyklé, ale ani to nebylo nijak zvlášť povzbuzující. Stopy ve sněhu se náhle změnily. Trpaslík poklekl na jedno koleno a přiblížil lucernu blíž stopám ve sněhu. Medvědí krok se zrychlil a přešel v běh. Mladý lovec cítil, jak mu srdce buší strachy. Rychle se rozhlédl kolem, ale neviděl nic podezřelého. Potom se rozběhl po medvědích stopách. Nebylo to ani zdaleka moudré rozhodnutí, ale strach o jediného přítele, byl mnohem silnější. Při běhu sněhovou závějí zhasl lucernu. Jeho trénované oči, si rychle přivykly na tmu a neomylně jej vedly skrze houstnoucí, zakrslé stromy. Noc se zdála být ta nejhorší, jakou kdy zažil. Naprosté bezvětří a okolní ticho, působilo mnohem děsivěji, než kterýkoliv zvuk, který se dá normálně v lese zaslechnout. Bylo tu mrtvo. Pak se mezi stopami vynořil jakýsi předmět. Boengal se zastavil a okamžitě strhnul z ramene loveckou kuši. Nezkoumal blíže tělo srnky, ani rudou krví zbrocený sníh. S kuší u tváře se otáčel a pátral byť jen po nepatrném pohybu. Dočkal se. Z temnoty mezi stromy, se belhala pokroucená postava. „Stůj! Nebo tě to bude stát život!” Postava se nezastavila, ani přes jeho varovná slova a Boengalovi se naskytl příšerný pohled.

 

Medvídě nejspíš vycítilo neklid svého nositele a nepokojně se zavrtělo. Boengal se ani nehnul a doufal že šíp, byl varovný výstřel a ne špatně mířená smrtící rána. Teprve po několika vteřinách, si všiml několika neforemných stínů, které se blížily k němu. Zvláštní vrčivý hlas promluvil první. „Polož to na zem, trpaslíku.” Poslední slovo postava téměř vyplivla znechucením. Boengal chvíli přemýšlel a pak položil svůj náklad do sněhu a rychle přišlápl cíp pláště, aby medvídě neuteklo. „Nepřišel jsem krást, ani zabíjet.” Jeho hlas se lehce třásl nervozitou, když pomalu sundal pochvu s tesákem z opasku a odhodil jej do sněhu. Kvílilové přišli blíž. Nebyli takový, jak je líčily příběhy. Jemná srst jim pokrývala celé tělo, včetně protáhlých psích čenichů. Krátké prsty s drápy, svíraly neuměle vrobené zbraně a jejich hluboké, hnědé oči, si měřily trpasličího lovce. „Žádný z vaší rasy, nám ještě dary nepřinesl.” Pravil další hlas, lehce odlišný od toho prvního. V tónu kterým mluvil, nezněl ani náznak výhružky. Jeden z kvílilů se rychle přikrčil a pozorně si prohlídl trpaslickou čepel, ležící ve sněhu. Potom promluvil hlasem, který zněl velmi jemně a téměř žensky. „Kolik takových dárků jsi přinesl, malý tvore?” Trpaslík opatrně kývnul směrem ke kvílilce. “Ten nůž je váš, pokud se vám líbí, ale nic dalšího, co bych vám mohl dát, už nemám.” Kvílil který první promluvil, ukázal krátkým oštěpem na vrtící-se bílý plášť. „Tohle by mohla být večeře, co myslíte?” Při mluvení lehce odhalil nažloutlé tesáky. Boengal byl sice vyděšený, ale ten pocit rychle přebila trpasličí, vrozená tvrdohlavost. Nehodlal se jen tak vzdát možnosti uklidnění svědomí a zároveň jediné věci, která mu začala být téměř bližší, než jeho vlastní rodina. Udělal rychlý krok kupředu a rukou, krytou koženým nátepníkem, odrazil hrot kopí. Druhou rukou uchopil ratiště, zapřel se a škubl. Kvílil nečekal tak rychlou reakci a svalil se na zem. Trpaslík se co nejrychleji otočil, aby neztratil další dva protivníky z očí, ale už bylo pozdě. Rukojeť jeho vlastního tesáku jej udeřila přímo do čela a zbarvila mu zorné pole do ruda. Potom jej pohltila temnota.

 

Boengal zavrávoral, když kolem něj proletěl druhý oštěp a pokusil se rychle nabít samostříl. Z rozechvělých prstů, mu však šipka vypadla a zajela hluboko do sněhové závěje, zalité krví. Ještě nikdy neviděl nic děsivějšího. Z potrhaného těla, trčela bílá žebra, mezi kterými tkvěly už dvě jeho šipky. Dlouhé provazce vnitřností se táhly, jak se kvílil trhaným pohybem přibližoval k trpaslíkovi a z poničeného hrdla, vycházelo příšerné chroptění. Lovec začal ustupovat před hrůzným zjevem, neschopen čistě uvažovat. V náhlém měsíčním záblesku, poznal tělo Varghulffa. Náčelník Ostrých čenichů se naklonil a jeho mrtvé, bělmem zakryté oči, se v přízračném, měsíčním světle, zeleně zaleskly. Trpaslík udělal další dva kroky zpět a náhle klopýtl o pařez skrytý ve sněhu. Nedokázal udržet rovnováhu a s měkkým plácnutím zapadl do závěje. Z posledních sil se pokusil vyhrabat na nohy, ale nebyl schopen se ve sněhu pevně zapřít. Mrtvolné chroptění mu trhalo příčetnost na kusy a skrze odhalená, Varghulffova žebra, hleděl přímo do ustupujícího měsíčního kotouče. Pár černých kapek krve, dopadlo na jeho purpurovou tuniku a z nasládlého puchu, se mu zvedal žaludek. Varghulff se nahrbil a potrhané tváře, odhalily žlutavé tesáky, potřísněné krví. Potom, když se vrhnul kupředu, aby ukončil jeho život, světlo měsíce zakrylo něco velkého.

 

Oheň vesele tančil a vrhal podivné stíny, na stěny jeskyně. „Přece sem ti říkal, že se za chvíli probere.” Vrčivý hlas zněl odněkud z druhé strany ohniště, ale Boengal byl ještě příliš otřesený, než aby se dokázal pořádně soustředit. „Tihle trpaslíci mají pořádně tvrdou hlavu. Myslela jsem, že mi upadne ruka, když jsem ho praštila.” Trpaslík zamrkal a rozhlédl se kolem. Jeskyně byla celkem prostorná a na několika místech vystlaná kožešinami. Pokusil se otočit, ale v tu chvíli se mu v zorném poli objevila bílá, medvědí hlava. „Měl jsi nám rovnou říct, proč jsi sem přišel.” Kvílilka zrovna přikládala do ohně a při tom ledabyle mávla směrem k medvíděti. „Jen ho nech.” Promluvil největší z trojce, sedící u ohně. „Nechceme nikoho zbytečně zabíjet, ale ani nepotřebujem, aby o nás vaši lidé věděli víc, než je nutný.” “Já o vás nikomu vykládat nebudu.” Promluvil konečně lovec. „Věřím ti. Kdyby sis chtěl jen zachránit kůži, utekl by jsi hned, jak si nás viděl v lese.” Poslední z trojce se uchechtl. “A místo toho jsi riskoval život, pro tohodle mrňouse.” Medvídě se chvíli zvědavě rozhlíželo a potom se začalo drápat k Boengalovu plnovousu. „Já jsem Varghulff, náčelník ostrých čenichů.” Při těch slovech se mluvčí podrbal za uchem a pak ukázal na zbylé přísedící. „A tohle je Vielkana a Vhulfrik. Jsme jediní na téhle straně průsmyku.” Trpaslík pokýval hlavou. „Moje jméno je Boengal. Jsem vám vděčný za vaší pohostinost, i přes to nedorozumění v lese.” Varghulff se usmál a odhalil tak řadu nažloutlých zubů. „Brzy se budu muset vrátit do tábora.” Vielkana nad tím pozvedla obočí. „Skutečně? A proč jsi sem potom vážil cestu?” „Hledal jsem bezpečné místo pro tohodle mrňouse” Odpověděl Boengal právě ve chvíli, kdy se mu zoubky jako jehličky, zakously do nosu. Všichni kvílilové se rozesmáli.

 

Velké bílé tlapy, se bořily do hlubokého sněhu. Boengal se trhaně nadechl a pokusil se zklidnit roztřesené ruce. Šok který právě utrpěl, byl horší, než cokoliv co zatím zažil. Zároveň se mu však ulevilo, když jeho prsty sevřely bílou, medvědí srst. Varghulff byl skvělý náčelník a skvělý přítel, stejně jako zbytek smečky. I přes všechno ostatní, slíbili, že se o medvídě postarají a svůj slib drželi. Nespočetněkrát se mladý lovec vyplížil v noci z domu, aby mohl strávit čas mezi jedinými přáteli. Mnohokrát přemýšlel o útěku od rodiny, když se otec vracel z pivovaru, ale nechtěl vystavit své přátele nebezpečí. Ať pil jak chtěl, byl jeho otec pořád nejlepším lovcem, na jih od Tarn-karnaku. Po šest let trpěl každým okamžikem, stráveným se svou rodinou a každý den přetrpěl jen díky tomu, že viděl jak medvídě vyrůstá a mění se v medvěda, mnohem rychleji, než kterékoliv jiné. Pak ale přišel dnešek, který rychle zruinoval vše, o co se mladý lovec snažil.

 

Už byl večer, když se ozvalo bouchnutí dveří. Boengal otevřel oči, ale ani se nehnul. Škvírou mezi prkny bylo dobře vidět dolů do místnosti, a tak sledoval svého otce, jak vstupuje dovnitř. Místo toho, aby za sebou však dveře zavřel, rychle přešel místnost a rozsvítil lampu. Ve dveřích stála vysoká postava, zahalená v černém potrhaném plášti. „Jen pojďte dál.” Zněl domem hlas jeho otce. „Posaďte se a můžeme si promluvit.” Postava zavřela dveře a přisedla si ke stolku. Člověku bylo očividně nepohodlné krčit se v, pro něj malé místnosti, ale vzhledem k zimě venku, nijak neprotestoval. „Ve vesnici o vás mluví, jako o nejlepším lovci, který se zde dá najít.” Promluvil cizinec tichým hlasem a zaujatě se rozhlížel po místnosti. „To tedy mluví pravdu.” Odvětil starší trpaslík. „V tom případě pro vás mám práci. V lese u průsmyku, se potuluje velká šelma s jasně-bílou srstí. Pokud ji dokážete ulovit a předáte mi její mršinu, dostanete pět tisíc zlatých.”

Boengal nebyl s to se pohnout. Zatočila se mu hlava a bylo mu jasné, že jeho otec, takovou nabídku neodmítne. Nečekal na otcovu odpověď a vrhnul se ke svojí výstroji. Během minuty už rychle slézal z okna. Ve spěchu mu uklouzly prsty a on naštěstí měkce dopadl, do závěje ze střechy. Okamžitě byl na nohou a běžel přímo do lesa a pak dál, k úpatí hor.

 

Jeskyně byla chladná a bez známek života. Pořád tu byla šance, že se zbytku smečky podařilo uniknout, ale ať už se tu stalo cokoliv, muselo to být něco hrozného. Krev byla téměř všude, po kamenné podlaze a rozetřená po stěnách. Boengal se vyčerpaně opřel o medvědí bok a zlehka jej pohladil. Medvěd zavrněl jak přerostlá kočka a lehnul si, na jedno z mála čistých míst, na podlaze jeskyně. Příliš pozdě si mladý lovec všiml temné siluety, která se náhle odlepila od většího stínu jeskyně.

„To je mi ale překvapení.” Vysoká postava se tyčila před vchodem a za zády jí zářil přízračný kotouč měsíce. „Blázne, vážně sis myslel, že přede mnou dokážeš utéct?” Než trpaslík stihl zamířit samostřílem, z rukou zahalené postavy vytryskl proud zelenkavé energie a přirazil jej ke stěně. V tu chvíli, se ve vchodu objevil Boengalův otec. Věnoval pohrdavý pohled svému synovi. „Měl si zůstat doma parchante. Zalezlej před problémama, jako dycky.“ Pak rychle namířil svůj samostříl na medvěda, který se snažil uvolnit z magického sevření. Mladému lovci bušilo srdce a na hrudi cítil palčivou bolest. Potom s vypětím všech sil zdvihl kuši. Příliš pomalu.

Ostrý ocelový hrot, proletěl skrze trpasličí lebku a šipka zůstala zaklesnutá hluboko uvnitř. Starého lovce výstřel odmrštil a smýkl s ním o krvavou podlahu. Temný čaroděj se zasmál. „Výborně, čím více mrtvých tím lépe. Nejprve se podíváme na tebe.” A dlouhými kroky zamířil k medvědovi, kterému vězela v oku dlouhá šipka. Ještě přerývaně dýchal, ale jeho bílá srst, už se barvila jasně rudou krví. Palčivý pocit na Boengalově hrudi se zdál být ještě ostřejší, když začal nekromant odříkávat podivná, pokroucená slova. Právě v tu chvíli, se magie kolem lovce rozplynula. Pocit ze ztráty přehlušil vše ostatní, když trpaslík klečel na zemi. Potom uchopil rukojeť tesáku.

Černokněžník byl rychlejší, než Boengal čekal, ale i přes veškerou nadpřirozenou rychlost, se nedokázal vyhnout dlouhé, trpaslické dýce, která se mu zasekla mezi žebra. Nekromant chvíli překvapeně zíral, než mu z úst vytekl pramínek krve a on spadl na rudé kameny jeskyně. Boengal klopýtl o mrtvolu svého otce a dalšími dvěma nejistými kroky došel až k umírajícímu medvědu. Objal jej kolem krku a nepřítomně hleděl, na malý kousek žhnoucího mithrillu, houpajícího-se těsně nad záštitou černé, vlnité dýky, která mu trčela z břicha. S posledním výdechem se Boengal opřel o sněhově-bílou srst přítele, který pro něj byl víc, než jeho vlastní rodina a pomalu zavřel oči.