Bouřlivý tah

„No, nevypadáme nádherně, co říkáte?“ zeptal se sám sebe král Cardin před zrcadlem a poslal si vzdušnou pusu. Dokázal by se sledovat celé hodiny, ale někdo zaklepal na dveře. Cardin se naposledy na sebe podíval, uličnicky mrkl a ustoupil od zrcadla. Do pokoje vstoupil komoří, který v rukách nesl panovníkovi nejoblíbenější šperky.
„Lidé čekají, Veličenstvo.“ oznámil mu s povýšeným hlasem a s nosánkem namířeným pěkně nahoru.
„Tak tedy pojďme rozhodnout o osudu toho nebožátka. Vypadám dobře?“
„Záříte jako slunce, Veličenstvo.“
Cardin si na prsty nasadil tři zlaté prsteny, na hlavu korunu a vyrazil z bezpečí přepychové ložnice na chodbu. Komoří jej následoval a nespustil oči z pracujícího trpaslíka, který leštil sochu vyrobenou z jílu.
„Táhni z očí.“ sykl na něj. „A doufej, že tě někdo z obyvatel nezahlédne. Byla by to ostuda, kdyby zjistili, že zaměstnáváme takovou spodinu společnosti.“
Cardin se zastavil. „Ale no tak, Mahiete, nechej toho chudáka pracovat. Vždyť se podívej, jak se snaží. Pokračuj dál, trpaslíku. Zítra dostaneš, co si zasloužíš.“
„Děkuji, Veličenstvo.“ řekl malý mužíček bez úklony.
„Projev Dobrotivému veškerou úctu!“ zahrozil Mahiete pěstí před trpaslíkovým nezvykle dlouhým nosem.
„Klid, Mahiete. Dával sis ráno svůj oblíbený vinný líkér?“
„Zapomněl jsem, Veličenstvo.“
„Proto jsi tak nevrlý. Tady máš. Na přelíčení musíš být naladěn do dobré nálady, jinak osazenstvo odejde s pláčem, jako já utekl kdysi dávno z kuchyně po sekání cibule. Pamatuješ?“
„Ano, jak bych mohl, Veličenstvo. Všichni si mysleli, že vám kuchař dal pořádně za vyučenou. Zavřeli jsme ho do žaláře a nechali pomřít hlady. Škoda, že jste se přiznal, až o pár let později.“
„Jeho rodina mi tehdy moc nepoděkovala, že?“
„Vůbec ne.“
„Jako panovník se nikomu nikdy nezavděčíš. Pokračujme dál.“
Mahiete otevřel dveře vedoucí do obrovské stříbrné haly s obdélníkovými okny, na kterých umělci vyobrazili nejsvatější představitele církve – bohyni světla Ailu, boha temnoty Kylétuse, bohyni zrození Ikígafii a ostatní jejich pětadvacet dětí. Místnost zdobil obrovský lustr, který stál více než samotný palác, jenže Cardin po něm velice prahnul a tak za výměnu udělil elfské říši nezávislost, což podle komořího byla největší pitomost, jakou kdy udělal, ale bohužel si to nenechal vymluvit. Později zjistil, že zde rád tráví vzácný volný čas.
„Nikdy se mi ten pohled neomrzí.“ poznamenal Cardin. „Stejně dokonalé jako já.“
„Jasně, i prase je hezčí.“ zašeptal Mahiete velmi potichu.
„Cože?“
„Ale nic, Veličenstvo.“
„Ehm, pane?“ ozval se někdo zpod králova fialového těsného oblečku. Cardin obrátil oči v sloup a neochotně vytáhl staré, ošuntělé hodinky v zrezivělé barvě. Mluvící věc otevřela oči a králi se málem obrátil žaludek. Hodinky mu až moc připomínaly jeho zesnulou matku, jež umřela pravděpodobně na upovídanost, ačkoliv ranhojiči prohlásili, že to bylo kvůli konzumaci příliš tučného jídla a sladkých šťáv. Cardin si o tom myslel své, ale kdyby byl na tatínkově místě, možná by se z nekončících vět taky zbláznil. K Cardinově smůle se část matčiných nepříliš dobrých vlastností přenesla do tohoto přístroje a odnášel to každý den, kdy například vstal o pár minut později nebo zapomněl něco udělat.
„Copak se děje?“
„Soud už dávno začal! Připomínám vám to, aby…“
Cardin ho umlčel. „Ano, já vím. Nevidíš, že už tam jdeme?“
„Já vidím jen váš zajebákovaný obličej, Veličenstvo.“
„Cos to řekl?“ vyjel na něj král výhružně.
„Mluvím pouze pravdu. Tak mě to naučili.“
„Tak, zapluješ hezky zpátky.“ řekl Cardin a hodinky schoval.
„Nezlobte se na něj, Veličenstvo.“ Uklidňoval ho komoří. „Vaše matka byla také taková. Má její mozek.“
„Kéž bych ho mohl vyměnit za kraví.“
„Z toho právě měli Vyměňovači velké pochyby. Nevěděli, jestli nedošlo k omylu. Nakonec nad tím mávli rukou a nechali to být.“
„Hmm… hmm…“
„Tak, Veličenstvo, jsme na místě. Uvolněte se a hlavně buďte svůj.“ Pak si Mahiete uvědomil, co vyslovil, a zhrozil se. Hlavně to ne.
Nervózní Cardin si osušil čelo od potu, vydechl a vstoupil do přeplněné místnosti nacházející se v nejspodnějším patře zámku. Okamžitě ho přivítaly veselé fanfáry vycházející z konce Soudního pádu, jak jednou král justiční sál nazval.
„Vzdejte úctu tleskáním našemu spravedlivému a chlebodárci!“ zadeklamoval hlasitě Mahiete. Poddaní ho poslechli, ačkoliv si jejich mysl pohrávala s jinými větami, které by Cardinovi do jeho netopýřích uší nezněli dobře.
„Líbejte mě!“ zarecitoval Cardin sladce a natahoval k lidem ruce. „Vyčarují vám štěstí.“
Cardin se zářivým úsměvem pomalu kráčel k rudému trůnu ve tvaru srdce, před nímž dva sluhové kvapem připravovali velkolepé pohoštění pro panovníka a jeho soudní rádce, kteří se už stačili dostavit. Cardin je pozdravil kývnutím hlavy a posadil se. U všech přítomných se objevil dychtivý výraz plný očekávání.
„Přiveďte vězně!“ rozkázal král s plnou pusou pečeného kuřete na medu. „Možná si chce s námi o něčem promluvit.“
Okamžitě nastala drbací šeptanda ve stylu „jedna babka povídala“ a utichla, až se strážní opět objevili s připoutaným mužem. No, slovo muž vlastně není správné, protože se nejednalo o člověka; dokonce ani o zvíře. Byl to kříženec, jež Mahiete nenáviděl ještě víc, než trpaslíky. Byl proto strašně rád, že jako člen Soudnického cechu mohl rozhodnout o budoucnosti člomyšáka.
„Proboha, co je to zač?“ zděsil se král a upustil z pusy kus masa.
„To nevím, Ctihodnosti. V encyklopedii ras nemáme o tomto stvoření žádnou kapitolu.“
„Kdo jsi?“ vyštěkl na něj Cardin.
„Strouhač Žluťásek.“ odpovědělo to v želízkách.
„Ne, ne, ne, myslím tím, z jakého plemene ses zrodil.“
„Můj otec je myš a moje matka byla člověk.“
„Ehm, cože?“
„Ano. Oplodnil ji několik dnů poté, co se seznámili na jeho výpravě.“
„Vyprávěj ten příběh od začátku. Ať v tom máme jasno.“
„Otec se narodil překvapivě v kanále jako každá dobrá myš nebo krysa a od raného dětství se učil získávat potravu. Moje babička jednoho dne onemocněla a náš lékař jí doporučil jako lék pravidelnou stravu, jenomže jak ji měli získat, když lidé ve městě do vzduchu našplíchali jakousi směs, která hlodavce okamžitě zahubila? Proto tatínek učinil nejriskantnější cestu ve svém životě. Na čumák si nasadil šátek objevený ve stoce, pomodlil se k našemu nejvýznamnějšímu bohu Fousáči a vyrazil. Hned napoprvé se dostal do domu, kde narazil na přenádhernou spící pannu. Okamžitě se mu zalíbila a vlezl k ní bez výčitek do peřin. Probudilo ji příjemné šimrání. Otevřela oči, podívala se pod deku a ztuhla po té, co zjistila, jakého má návštěvníka.“
„Takže se de facto jedná o znásilnění?“ přerušil ho Cardin.
Žluťásek zavrtěl myší hlavou. „Ne. Zalíbilo se jí to a souhlasila v pokračování. Od té doby to opakovali každou noc, až do ní nakladl mě.“
Cardin pod tou představou naprosto ztratil chuť k jídlu. Položil kuře na podnos a poručil si k pití červené víno. Ostatní také vypadali, že zapomenou na své povinnosti vůči městu a rozprchnou se k nejbližším latrínám.
„Nechutné.“ ozval se někdo v davu.
„Skandální.“
„Popravte ho! Nezaslouží si dýchat stejný vzduch jako já.“
Cardin zaklepal kladívkem o stůl, aby si zjednal pořádek. „Ticho! Nejdřív chci vědět, z čeho je přesně obviněn. Povídej, Žluťásku.“
„Chytli mě při krádeži, Veličenstvo.“
Mahiete se k němu naklonil a zašeptal do ucha. „V tom případě není, co řešit. Slyšel jste to sám. Přiznal se.“
„Ať nám sám k tomu něco poví.“
„V mém těle koluje lidská i myší krev. A jak je o hlodavcích známo, potichu slídí a kradou zbytky jídla, což jsem udělal i já. Najednou se moje druhá tvář probudila a já zapomněl na tu lidskou. Vkradl jsem se v noci do pekárny, kde jsem ukradl kousek sýra. Nic jiného. Vím, že se jedná o zločin, ale nemohl jsem odolat. Něco mi v tom tady bránilo.“ řekl a růžovou tlapkou ukázal na ochlupené šedé čelo.
„O tom nepotřebujete přemýšlet, Veličenstvo. Vzal to bez placení a sám moc dobře víte, co děláme zlodějům.“ nabádal jej Mahiete.
„Já vím, jenže zároveň je nevinný. Nemůže za to, čím se zrodil a jak vypadá.“
„Nezrodil se člověkem a to je ten největší hřích. Zasluhuje trest, Veličenstvo.“
Z jeho trůnu se ozvalo cvaknutí a z opěradla vyletěl lísteček, na kterém stálo;

Podle paragrafu si zasluhuje useknutí ruky a zaplacení vysoké pokuty.

„Opravdu se s tím nedá nic jiného udělat, Zákoníku?“ zeptal se trůnu Cardin. Okamžitě následoval další lístek.

Ne. Nezapomeňte, že milosrdenství Vás může stát úřad. Vzpomeňte si na vašeho pradědečka.

Král vstal. „Myslím, že takhle krátké projednání jsme ještě nikdy neměli. Je to poprvé, co jsem zažil, že se zločinec přiznal, ale to mu moc nepomůže. Odsuzuji ho k trestu náhrady způsobené škody a návštěvy mistra kata v zítřejších dopoledních hodinách. Nyní zasedání rozpouštím.“
Zvenčí se ozvala hlasitá rána a později křik. Hlavní brána se otevřela a dovnitř vpadl proud ozbrojených myší a krys, kteří skákali na pomalu se rozpouštějící lid. V čele stál myšák s malým mečíkem, červeným šátkem na hlavě a páskou přes oko. „Zajměte všechny a osvoboďte mého jediného syna. Velká myší revoluce začala!“