Měsíc schovaný za mraky

Cesta zpátky. Lynn seděla na zadním sedadle tátovy lahvově zelené mazdy, hlavu položenou na tvrdém okénku si podepřela máminou džískou. Protože jí fungovalo jen jedno sluchátko, snažila se vytěsnit z mysli otravný kecy moderátora z Beatu a soustředit se na hlas Márdiho, který jí do pravého ucha neúnavně vyřvával, že: "každej chce mít svý akvárko, každej chce mít vlastní balkón, z mých přání jsou jako vždycky zdechliny." Vyjímečně v tom nenacházela žádnou symboliku.

Chystala se slastně přivřít oči a navodit si alespoň příjemný mikrospánek, když vtom upoutal její pozornost měsíc za oknem. Na černočerné obloze zářil krásný srpeček, právě dorůstal. A ona se jen dívala. Dlouho, dlouho, dlouho. Dívala se a napadaly ji různé věci. Jsem si jistá, že měsíc určitě nemá svědomí, přemýšlela Lynn. Kdyby ho měl, nemohl by to všechno přece vydržet, ne? Měsíc vidí všechno. Všechny ty hnusný věci, co si jich lidi denně na světě vyvádějí, ať už jsou to nevěry, lži, přetvářka či pomluvy... I kdyby měl toho svědomí jen kousek, jednu jedinou malinkatou část, nemohl by to tak přece nechat! Nebo mohl? Je to snad správný, jak se k sobě lidé chovají? Copak ten svět nespěje do záhuby? A kdo nemá svědomí, je sobec, uvědomila si. Tak jako on. On, který jí vyrval srdce z hrudi i se všemi iluzemi a teď dělá, jako by se nic nestalo.

Po chvíli ji to pozorování měsíce tak trochu přestalo bavit, ale nutila se do toho nespouštět z něj oči. Chtěla si ten obraz vrýt navždy do paměti. Po chvíli si však s pousmáním uvědomila, že pojede autem ještě docela dlouho a že její měsíc tam bude pořád, bude mít tedy spoustu času si ho znovu prohlédnout. Uklidnila se a zavřela oči. Její myšlenky se ubíraly již několik týdnů jedním jediným směrem... nemohla zapomenout. Na něj, na to, co spolu prožili, na ta krásná slůvka, která tak ráda poslouchala... Nemohla zapomenout na nic. Ze zamyšlení ji vytrhla slza stékající jí tiše po tváři. Samotnou ji to polekalo, protože se snažila sama sebe přesvědčit, že je dávno ze všeho venku, že ji už žádný kluk nerozhodí, a rozhodně ne on. Rychle ji utřela do rukávu. Tahle byla poslední, uvědomila si. Pro něj už nikdy. Nikdy ani jedinou.

Když po nějaké době neveselých úvah opět otevřela oči, podívala se automaticky na levou stranu. A on tam nebyl! V panice se rozhlížela všude kolem a měsíc se na ni škodolibě smál z úplně jiného místa, než na jakém ho předtím zanechala. Bylo jí to záhadou.

Když jejich mazda vjela do Prahy, Lynn už ho neviděla, ale nechávalo ji to klidnou. Přestože bylo teprve kolem půl deváté, město na ni dýchlo svým rušným nočním životem. Cítila jeho tep i přes okno, jakoby izolovaná, a přesto byla na malou chvíli jeho součástí. Vnímala jeho světla. Spousty aut projíždějících kolem. Zvonící tramvaje s unavenými lidmi uvnitř. Klidně plynoucí Vltava nalevo. Kočičí hlavy kdesi pod ní. Hotel Intercontinental. Pak domy a domečky, spousta domů. Podloubí. Kavárny, hospůdky a restaurace. Upité půllitry piva na stolech. Jasně zářící obrysy Pražského hradu. Pak kostel sv. Mikuláše. Nerudovka. Skupinky lidí pokuřujích na nárožích. Potemnělý Petřín. Smíchovský pivovar. Bordel s rudě zářícími okny.

Když konečně zastavili před domem, bleskurychle vyskočila, jako by byla smyslů zbavená. Už zase se potřebovala ujistit, že neodešel. Jenže po měsíci ani vidu, ani slechu. Pobíhala po parkovišti jak zběsilá, ale na sametové temné obloze nebyl k nalezení. Zhluboka se nadechla. Vždyť je to vlastně prosté! Já vím, že tam někde je! Tak nač se zneklidňovat? Stejně jako tam můj měsíc vždycky bude, přes den vystřídán sluncem, existuje i pro mě vždy nějaká jiskřička naděje, nějaká ta víra, že všechno bude fajn. I když ji přes svou velkou bolest často nevidíme. Tak jako ten měsíc, schovaný za mraky.