Neočekávaný host

Nečekaná návštěva

Oheň se Riatovi podařilo rozdělat celkem rychle. Spokojeně se uvelebil v dostatečné vzdálenosti, aby ho to příjemně hřálo. Táhlý zpěv nočního hmyzu se nesl šeřícím se okolím.  Šlehající plameny praskaly hlasitě do noci, jako důkaz, že Riat je jediný cestovatel široko daleko. Jak večer postupoval, klesala okolní teplota pozvolna dolů.  Přítomnost nedalekých zmrzlých hor byla vnímat daleko ostřeji.

Riat natáhl ruce k ohni a ty mu do nich vehnaly potřebné teplo.

Jeho koňský společník už dávno spal, zatímco Riat zůstával stále vzhůru a pozoroval, jak větve postupně mizí a mění se v kouř. Něco známého z tohoto okamžiku ho vrátilo do dětství, kdy si s kamarády vyprávěli příběhy, kde asi budou za několik let.

Riat se spokojeně usmál a pobaveně zabručel, nad tím jak si tehdy nedokázal nic představit. Jako klučina se styděl za to, že vnímá jen tmu a ani ve snu ho nenapadlo, že bude sám na koni cestovat zelenou krajinou plnou řek a jezer, za neuhasitelnou touhou  porozumět svému já.

Z rozjímání ho vytrhlo nečekané křupnutí.

Nebylo skoro slyšet, ale v této, na zvuky monotónní krajině, bylo slyšet cokoliv nového.

Jeho pozornost se rozletěla do okolí.

Seděl dál klidně, aby na sobě nedal znát, že je v pohotovosti.

Pomalu a pečlivě jeho vědomí zkoumalo okolí, byl v tom stále ještě začátečník, a proto se snažil napínat své úsilí tam, kde čekal nějakou odezvu a věděl, že s používáním se jeho schopnosti budou prohlubovat.

Po chvíli zachytil nepatrnou známku tvora. Chvíli kroužil kolem něho svou myslí a brzy se objevil první pocit.

Nepoddajnost a tvrdost.

Jeho esence chutnala opravdu pevně. Byla pevná jako jádro hrachu.

Rozšířil svoji bdělost do vetší vzdálenosti okolo té neznámé bytosti a po vydaném úsilí přicházel nový obraz.

Byla to černo-bílá barva.

Bytost se zastavila někde na hranici světla a tmy. Riat začal vnímat urputné soustředění, které se změnilo v čekání na příležitost.

Chycen sám v pustině, sice zelené a nádherné, ale furt pustině, napadalo Riata.

Snažil se zůstat neměnný, zbystřil svoje smysly, a s tichou modlitbu rozpouštěl vzrůstající neklid.

Nevnímal nějakou hrozbu, která by směřovala přímo na něj, ale přece jenom nevěděl, co se bude dít.

A tu se to stalo.

Prostorem zaznělo rázné mlasknutí.

Riat byl v nečekaném údivu.

Riatova zvědavost ho přiměla zkusit navázat kontakt.

„Zdravím příteli.“ – vyslal Riat myšlenku ke vědomí onoho mlaskala.

Nezdálo se, že by jeho pozdrav vyvolal nějakou reakci u nečekaného hosta a ten se stále s náhlostí věnoval své činnosti a přesunul se v kruhu na jiné místo.

Mlaskání nepřestávalo...

Zvuky se ozývaly stále častěji a častěji a drobné cupitáni se změnilo ve slabé dupání a funění.

 Riat získával více a více dojmů a vjemů o neznámem narušiteli. Jeho energie byla klidná a trpělivá. Přecházela z otevřené pozornosti do nečekaného stavu soustředěnosti a rychlé akce, aby nepromarnil sebemenší příležitost.

Mlaskání a pobíhání v okolí náhle ustalo.

„Díky cizinče za sálající plameny, už dlouho jsem se takto nenadlábl.“ – ozvalo se Riatovi v mysli.

„Pokud nic nenamítáš, rád bych si s tebou popovídal.  Je to dlouho co tu v okolí někdo byl.“ – přešlo v žádost.

„Budeš vítán!“ – odvětil Riat upřímně.

Neznámý host se protáhl houštím a Rait spatřil malého mužíka s naježenou srstí na zádech. Měřil asi padesát centimetrů. Stál na zadních nohách a spokojeně si hladil břicho. Tvor si začal hledal vhodné místo k sezení a Riat spatřil jeho srst, byla bílo-černá a vypadá jako bodliny ježka.

Ježku podobná bytost se usadila  a její malá očka měla spokojený pohled.

„Já jsem Ardwin a děkuji ti za tak nádhernou hostinu, už dlouho tu nikdo nezapálil oheň a tak nepřilákal ty zpropadené drobněnky, aby přiletěli níže. S klesající teplotou se vznášejí výš a výš a pro mě je obtížné najít vhodné místo, kam na ně můj jazyk dosáhne.“ – poděkoval Ardwin.

Riat se rozhlédl.

„Drobněnky? Já tu nic nevidím?!“ – podivoval se.

„No to proto, že je svým okem nemůžeš spatřit. Jsou záhadně neviditelné. Dlouho mi trvalo přinutit svůj zrak, abych jejich dimensi rozšifroval. Díky bohu se to podařilo tak brzo, už jsem potřeboval i jiný zdroj potravy, než jen trávu a obyčejný hmyz.“ – upřesnil a doširoka roztáhl úsměv.

Tím odhalil dvě řady svých zubů. Riat viděl, že je nemá jen na parádu, byly sice drobné, ale něco mu říkalo, že jsou docela účinné.

„Jak dlouho ti trvalo, než si je spatřil?“ – zajímal se Riat.

„Asi třicet tisíc nocí, nevím přesně, čas moc nepočítám.“ – odvětil Ardwin ledabyle.

„Cože, nepočítáš?“ – podivil se Riat.

„Třicet tisíc nocí?, kolik to proboha je?“ – vyjekl nechtěne Riat.

Ardwin se na něj zdlouha podíval.

Po chvíli ticha se rozburácel smíchem, až se povalil na zem.

„Líbíš se mi hochu, už dlouho jsem nezažil, že by někdo mluvil, takhle z příma.“ – pochválil ho a opět se posadil.

„Je to asi sedmdesát let, jen odhaduji, že ...  tu jsem tak třista zim, čas pro mě nic neznamená.“ – odvětil po chvilce kalkulací.

Riata se dotkla chlupáčova reakce, ale skrz zvědavost o tohoto tvora ji odložil stranou.

„Kolika let se můžeš tak dožít?“ – zeptal se tentokrát opatrněji.

„Upřímně, to fakt nevím, a ani mě to nezajímá.“ – odvětil Ardwin a zlehka si říhl.

„Nebude ti vadit, když se tu natáhnu u tvého ohně? To teplo je příjemně kouzelné.“ – zeptal se mužík prosebně.

„Samozřejmě, taky už půjdu spát.“ – odvětil Riat a šel si hledat vhodné místo, kde by složil hlavu.

Ardwin usnul v okamžiku, kdy se uvelebil. Prozradilo to jeho spokojené chrápání.

Riat zavřel oči a řekl malou modlitbu na ochranu, pro všechny nocležníky kolem ohně.

Drobněnky …… 30 000 nocí …. 300 zim ?! – to vše mu prolétlo myslí, než se propadl do spánku.