Ochránce Dalan #2

 

20. června  roku 1 860 po Tichu

Albery, království Fonza, město Ardatyr

 

Kolem táhlé hlavní ulice, na které se řadili kočáry jednotlivých početných výprav, stáli stovky vojáků. Za nimi se mačkali tisíce lidí a jásali. Dalan tu již jednou byl, když doprovázel Efrenova osobního kurýra v jedné vysoce citlivé záležitosti. Nicméně teď bylo hlavní město Fonzy plné slávy, bylo velkolepé. Dovolil si zapomenout na starosti ohledně Spárů a na nervozitu ze stovek upjatých pohledů.

            Ardatyr – barevné město. Tak by ho vystihl on. Barevné, pulzující děním a životem. Mezi nahuštěnými zvědavci stáli hudebníci. Někdy šlo o tři muže s dechovými nástroji, jindy o rozsáhlé a hlučné kapely. Všechny písně byly rychlé a vznešené, plné barevných dechů, mocných bubnů a povzbudivých vokálů. Z balkonů vysokých štíhlých budov s červenými taškami okolo hlavní cesty měšťané házeli barevné lístečky a mávali na kočáry řadící se za sebe.

            V helmě mu bylo horko, už si ji chtěl sundat. Také by toho víc viděl! Přísahal by dokonce, že skupinka možná několika desítek lidí dál od ulice skandovala jeho jméno.

            „Šest království z dvanácti. To je překvapivý úspěch,“ hodnotil ze svého sedla Frech směrem k dvěma Alberským rytířům, kteří jeli každý po jeho boku úplně vepředu zleténského zástupu.

            „Sedm, nepočítáš Durenu zastupující Krále králů,“ opravil ho Mrav ze Ságu a začal mávat na první davy kolem rostoucích budov města. I přes utržené zlomeniny a silný obvaz přes tvář působil  nadšeně. Blížili se k paláci, před nimi vládlo hlasité veselí a odevšad duněla nezřetelná hudba.

            „Má tu jen vyslance, svůj ostrov by neopustit, ani kdyby se sem snesl sám Nasven. Jde mu o to, aby chybějícím rodům demonstroval, že Durani ještě dokážou něco domluvit.“

            „Přimět ostatní bude složité, ať se odehraje Sněm sebelíp,“ ozval se Dalan. „Především jih si myslí, že se ho nic netýká.“

            „Útoků postupně přibývá i tam, vím to od dobrého zdroje z dvora Moludou,“ odpověděl Frech. „Budou vyjednávat. Všichni budou! Nebo to nebude trvat dlouho a my tu přivítáme spojeneckou verbež,“ zamračil se.

            Bylo to tak. Spojencům Meadrotu nemohly události okolo Dalana a mágů ujít. Albery jsou sice jedna z nejizolovanějších zemí Meadrotu, ale úkolem Spojenců je potírat magii za každou cenu. Mít na území Spojence s jejich neskutečnými zdroji a téměř neomezenými pravomocemi byla nejhorší noční můra pro kohokoli v pozici moci, dokonce horší než snůška nadaných fanatiků. Albeřané nikdy neměli rádi vměšování cizích aktérů. Odmítavost by mohla vyvolat až válku, by hrozila , které by ale nadaní jedině využili ve svůj prospěch.

            Právě proto se strany dohodli na omezenější funkci Spojenců na Sněmu. Tentokrát. Bylo ale třeba jednat a dojít k jasnému dalšímu postupu.

            „Přivítat je můžeš už dnes,“ zasmál se Mrav. „Ale pravda, vyřídit srdečné přivítání jménem Zletén přímo do očí slavné Kven Larian se povede spíš někomu jinému,“ ohlédl se po Dalanovi. Ten zakroutil hlavou a v duchu zaklel. Na to se netěšil.

            „To máš pravdu,“ začal se chechtat Frech. „Jestli někoho čeká vyčerpávající množství rozhovorů, je to Dalan. A všichni víme, jak rád skládáš falešné komplimenty a tak dále.“

            To rovněž byla pravda. Sněmu bez možností námitek (pokud Král králů nechtěl válku) budou přihlížet Spojenci pod vedením Kven, narychlo jmenované hlavní pozorovatelky nad Opadrotem. A ta, jak se proslýchalo, neskrývala zájem o setkání s Čarobijcem a dalšími účastníky bojů.

            Existovalo vícero důvodů, proč Dalan nechtěl mluvit se Spojenci. Za prvé se s nimi Albeřané prostě nebaví. Nikdo je tu nemá rád. Tak to bylo vždy. Za druhé, jeho brnění bylo obyčejnému kovářskému dílu na tisíc honů vzdálené. Samozřejmě, že Spojenci budou mít zájem o skronové jádro, sami nejlépe znají možnosti kovu, který pomohl zvrátit válku, která svým rozměrem a hrůzou předčila i nejdivočejší představy. Bude je zajímat vše od jeho původu po budoucnost. Za třetí, teď k němu brnění mluvilo, jakkoliv pomateně to znělo. Pokud na něj v Ardatyru čeká nejmocnější žijící splétačka, něco pozná. Zamrazilo ho.

            „Nenechám si ho vzít. Nikdy,“ pronesl tak, že ho sotva slyšeli šlechtici po jeho boku. Nevědomky levačkou uchopil jílec Odplaty. Myslel to smrtelně vážně. Koneckonců, rádce si vybral jeho a nikoho jiného. Byl za ten dar upřímně vděčný.

            Zpomalující šňůra kočárů směřovala skrz dlouhé předměstí k centru Ardatyru. Sídlo vládnoucího rodu Sanvelů tvořil druhý největší zámek Alber, který se před nimi již tyčil v plné kráse. Desítky vysokých, úzkých, bledých věží se plazily do úctyhodné výšky. Ve vrchní třetině byl zámek děravý jako sýr a působil křehce jako kosti starce.

            Byli na místě.

 

Ardatyrský sněm za bezpečnost Alber. Požehnání k co nejdřívějšímu konání této vrcholné události vyslovil sám Krák králů Nostel Duran čtvrtý. Vyslovil se tak tři týdny po sejmutí magie ze Záboru. Vykonal nutné příkazy k sestavení zvláštní rady, která dohlížela na další kroky.

            Čtyřicet dva členů královských rodin, osmdesát čtyři členů nejbližšího služebnictva, šestset vojáků z okolních a dalších osmset domácích se zálohamy připravenými kdykoli vyrazit. Dvěstě osmdesát členů služebnictva paláce spolu s dalšími téměř dvěma stovkami poddaných nejrůznějších povolání. Sněm také přilákal stovky lidí, a ti za značného veselí okupovali prostranství Ardatyrského paláce pod neúprosným dohledem vojsk.

            Dalanovi nemohlo ujít, že vojáci na ulicích prohledávají uctívače Aluvanova dómu, kterých zde bylo překvapivě hodně. Pousmál se - před rokem to byl jeho přítel Odolen, kdo odstartoval dobrodružství na Záboře, když si všiml, že Spáry Hialmu se skrývali právě do mnišských talárů. Sám Dalan věděl, že kolem paláce žádní nadaní nejsou - neviděl nikde mlhu.

            Poté, co u paláce vystoupila Sturamoranská výprava, byly na řadě Zletény, po kterých se chystalo nejvzdálenější Bílomostí. Dalan si sejmul helmu a mával ze sedla. Dokonce se snažil co nejvřeleji usmívat. Dle Frechova kyselého zahlédnutí si nevedl nejlépe.

            Zastavili pod dlouhými schody, na jejichž vrcholu jim mával hostící král Vernal Sanvel čtvrtý. Nešlo si nevšimnout náhlého ticha, když Dalan z Lakrova seskočil z koně a zamával dokola přihlížejícím. Pak se rozmohlo hlasité tleskání a odněkud se ozývalo „Čarovrah! Čarovrah!“

            Všichni tři přešli na schody, jejich koně byli odvedeni stájníky a čekali na královský pár. Když Efren s Marnou vystoupili, znovu se rozmohl mohutný potlesk. Tři šlechtici se hluboce uklonili a uvolnili cestu nahoru. Frech se přidal těsně za krále, Alberští rytíři je následovali.

            „Po běsech dlouhý schody,“ zamumlal Mrav a Dalan diskrétně přikývl. Když zaklonil hlavu nahoru, udělalo se mu nevolno z čiré velikosti paláce, který se táhnul až někam k nebi.

            Jako první šel k Vernalovi Efren s Marnou. Vernalova žena a královna nebyla přítomna, neboť před dvěma dny prodělala komplikovaný porod. Po přivítání a výměně formalit přišla na řadu velící trojice. Všichni kolem Vernala do posledního vojáka utkvěli očima na Dalanovi.

            „Dobrý pan Dalan z Lakrova, řečený Čarobijec,“ prohlásil oproti zvyklostem sám král Vermal Sanvel čtvrtý a změřil si rytíře s upřímným respektem. „To je tedy ono,“ téměř zašeptal a zastavil se očima na hrudním plátu nesoucího zelený erb. „To je postrach nadaných….“ Poté se vrátil zpět do dění. „Ctěný rytíři, jste živoucím vzorem všech, kterým záleží na osudu Alber. Byť mne mrzí, že k tomu nedošlo mnohem dříve, pokládám za čest, že vás mohu konečně osobně poznat a srdečně přivítat na dvoře Ardatyru.“

            „Čest všem králům, jako vznešenému Vernalovi Sanvelovi čtvrtému, králi Fonzy.“ Dalan srazil pěsti ve znamení rytířské připravenosti a poté se uklonil tak hluboko, jak mu brnění dovolilo.

            Po přivítání všech významnějších členů výpravy byl čas odebrat se do útrob paláce. Vznešení páni i paní řadící se na schodech se tvářili slavnostně a hrdě, ale uvnitř cítili všichni jednoduchou potřebu - hlad.

            …a samozřejmě žízeň. K tomu se nahlas přiznával pouze Frech z Jarovalska, který hodlal slavit nepřítomnost své hašteřivé ženy.

 

[ * * * ]

 

Protokol takto významných návštěv byl neúprosný. Hosté uvnitř paláce se spořádaně shromažďovali v hlavním sále, kam by se vešla snad i výpravy všech dvanácti království, napadlo Dalana.

            Sál s hladkou mramorovou podlahou měl strop vysoký dobrých čtyřicet stop. Byli na něm obrovité, složité malby vyobrazující výjevy z dlouhé minulosti Fonzy sahající až k rozdělování prvních držav dobyvatelem Dralenem Aberem. Stoly pro stovky lidí bylo rozmístěny po okrajích pod nižším stropem. Pro přímé účastníky vyjednávání byli vybrány  místa nejblíže trůnu místního krále.

            Po setkání všech výprav ale byla po slavnostním obědem nutná další věc - kázání Opatského řeholníka Hanela v Aluvanově chrámu a společná modlitba za požehnání Sněmu.

            Dalan se zdržoval s Mravem ze Ságu blíže trůnu a snažil se trpělivě odpovídat na všetečné a opakující se otázky ostatních šlechticů. Mezitím rozděloval zbytky pozornosti mezi hledání Ctirada z Trakova a hlídání Efrena a Marny stojících opodál s vládci ze Sturamoranu, čistě ze zvyku. Ctirad do sálu vkročil po boku svého otce Alvara z Trakova z jakési nenápadné chodby až když byli téměř všichni v sále. Hned se očima našli.

            „Zástupci dvou nejmenších království neztrácejí čas s pletichařením,“ zhodnotil obrovitý Ctirad zamyšleně, sledujíc svého otce. Nebylo tajemstvím, že Alvar není spokojen s dráhou rytíře, kterou si jeho nejstarší syn vybral před přípravou na vládnutí z trůnu.

            „Jednou taková starost zbude na tobě, mladíku“ vytušil Dalan. „Ale tvůj otec se nebaví s králem. Koukej, jde rovnou za…“

            „Nejstarší dcerou Vírou Mravan z Bílomostí, přezdívanou  Kamenná vévodkyně. Sám si myslím, že poslední dobou přebírá podezřelé množství odpovědnosti od svého otce. Ale do Nekonečna s tím, zdravím tě, příteli!“

            Oba se dunivě objali, což bylo pro Dalana těžší, protože Ctirad je o dobré dvě hlavy větší.

            „Zdravím i tebe, Mrave ze Ságu,“ srazil Ctirad pěsti ve znamení Alberských rytířů.

            „I mě těší, Ctirade. A teď…“ nadechl se Mrav a se zlomyslným úšklebkem spustil: „Hrdinové ze Záboru jsou pohromadě! Koukejte!“ halasil s úsměvem od ucha k uchu. Sálem se ozval tlumený potlesk. Oba strojeně odpověděli zdráhavým máváním dokola.

            „Takové věci dělá vždycky,“ odbyl to Ctirad. „Prý jste měli potíže na hranici, jejich drzost je neslýchaná!“ zvážněl. Mrav souhlasně přikyvoval.

            „Rozhodně máme co probírat. Chování Spárů je stále zvláštnější. Po obědě nás ale ještě čeká kázání,“ postěžoval si Dalan potichu. Neuniklo mu, že po potlesku na něj a Ctirada hledí kriticky jak Alvar z Trakova, tak bledá a netečná Víra Mravan. Působila zvláštně, šedě, jako průhledný duch. Zamrazilo ho z ní a doufal, že s ní nebude muset mluvit. To je koneckonců starost Efrena.

            Zanedlouho byl čas bohatého oběda o spoustě chodech z nejvybranějších pochoutek, jaké může Fonza nabídnout.

 

[ * * * ]

 

Po obědě se všichni přesunuli do Aluvanova chrámu, který byl přímo propojen s hlavním sálem širokou, dlouhou chodbou. Rovněž chrám uvnitř paláce patřil k výkvětům stavitelství. Socha postavy bez rysů v obličeji podpírala strop a před ní stál plešatý muž ve slavnostním duchovním taláru hnědo-zlaté barvy. Opatský řeholník otec Hanel, který údajně na Sněm sám vykonal pěší pouť až z předalekého Aluvanova Daru ve Fébách, se spokojeně rozhlížel po přítomných.

            Toto byla jeho chvíle. Rozumějme dobrodivému Hanelovi - skutečně přišel z nejhlubšího přesvědčení, že má šanci přispět k potlačení ztělesněného zla. Měl rozsáhlé znalosti historie, studoval v samotné Tvůrcově Pečeti a tak dostal přístup k nejtajnějších archivům. Samozřejmě, věděl více, než by zde připustil. Jak ale formulovat slova, která by povzbudila celé to složité a zastaralé soukolí Alber do pohybu, věděl.

            „Vděčím Aluvanovi a nikomu jinému, že dnes mohu stát před Vámi! Před vládci dbajících tradic, hledících si dějin. Těch, kdo zachovávají řád. Klaním se před Vámi, Králové Alber, vy, kdo dnes započnete jednání, které vstoupí do dějin." Otec mluvil pomalu, rozvážně, tak, aby každé slovo dostálo přesně naměřené váhy. Všichni poslouchali, do jednoho. Pokračoval dál v hluboké promluvě.

            Dalan nikdy s posvátným učením Aluvanova dómu neměl problémy - už jako malý trávil dlouhá dopoledne ve vesnické svatyni - ale příliš času odříkáváním modliteb, učením se pasáží ze svatých knih nebo dodržováním všech svátků rozhodně neztrácel. Měl prostě jiné starosti. Vlastně přestával vnímat Hanelovu řeč a nenápadně si měřil přítomné šlechtice a šlechtičny.

            „…a nechť náš Pán dodá sil všem dobrým mužům i ženám, kteří trpí rukou krutých, krvelačných zločinců, nechť přivítá všechny zavražděné, zmučené duše a ukáže jim věčný klid…“

            Dalanovi se vybavilo, jak před rokem řeholník Martin odevzdaně vyšel vstříc své smrti. Jak odpověděl třísetleté, přerostlé zrůdě Balovi bez sebemenšího zaváhání. Zachránil tím Myslenu, kterou by jinak obětovali a která nyní žije s Odolenem. Plánují rodinu, jenom díky jednomu věřícímu, který neváhal obětovat se pro druhé. Zemřel jako mučedník a jako takovému se mu dostalo všech poct.

            „Byl to muž víry a změnil svět k lepšímu, Dalane,“ ozval se pomocník tence. „Jeho vědomá volba ovlivnila směřování Opadrotu více, než si dovedeš kdy ve své smrtelnosti uvědomit. Martin tě stále má čemu učit. Ne o sebeobětování, ale o síle víry.“

            „Víry v Aluvana?“

            „Víry v něco většího.“

            „…jež rovněž trpí! Ano, ti zatracenci trpí! Jejich duše se dusí pod temným vlivem Nasvena! Ten jim zaslibuje moc skrze magii. Aluvan nás varoval po svatém Příchodu před nesmlouvavým ZLEM, které bude vykonáváno rukou trpících. Varoval nás, že dokonce i po dnech vyhrané války musíme být bdělí, protože trpící i zlo se vrátí…“

            „Jsou stále troufalejší, že ano?“ zašeptal Ctirad, který se odtrhl od své rodiny sedící ve druhé řadě nalevo od uličky. Jeho otec i matka mu to před započetím obřadu očima patřičně zazlívali. A Dalanovi oba nevěnovali víc než jeden pohled.

            „Troufalejší a šílenější. Jedna z nich říkala, ať si nemyslím, že ujdu trestu. Že si jdou pro mě. Myslím, že to varování se stejně tak vztahuje na tebe. Bal, Horan, lži o tom, kdo ho zabil a tak…“ šeptal pomalu.

            „O můj život se také nejednou pokoušeli. Doufám, že Odolen a Myslena jsou v pořádku?“

            „Jsou ukryti, poradí si,“ potvrdil. „Ctirade, víš kde sedí splétačka?“ otázal se po malé odmlce.

            „Na obřad vstoupili jako poslední, sedí někde úplně vzadu. A odejdou jako první,“ odpověděl věcně. Poté se raději odmlčeli.

            „To vše se děje!“ řečnil mezitím Hanel vášnivě. „Tma lačnící po našem světě a po našich duších si opět vybírá ty slabé! Někteří z cesty sejdou, vždy se tací najdou. Mí králové, mé královny, ctění přítomní, to co říkal, se děje! Proto poslouchejme slovu Aluvana, jež nás jako milující spasitel chce přivést do světla!“

            Byla to pravda? To Dalan nevěděl. Věděl, že magie je opravdová a že navzdory kacířským názorům, že by mohla konat dobro, je využívána pouze ke způsobování útrap. Ne, za sedm let se nesetkal s jediným nadaným, který by chtěl pomáhat. Pak ho napadlo, že jeho pomocník musí být s magií rovněž spojen. Samé nejasnosti. Nevěděl, kde leží pravda.

            „Prosím všechny, kdo mohou přispět ke zdárnému ukončení této krize v Alberách, aby tak učinili. Máte na bedrech odpovědnost za současnost i budoucnost. Dnes Albery mohou vykročit novým směrem, jednotně a účelně! K tomu prosím svorně a uctivě našeho Pána. Žehnám tomuto Sněmu a modlím se za jeho zdárný průběh,“ řekl Opatský řeholník Hanel a udělal obřadní gesto rukou. Dalan by přísahal, že při tom něco pocítil, jako svěží vánek na tváři. 

            Poté ho ale opět začala obklopovat stísněnost z neznáma. Copak je jediný, kdo cítí to napětí ve vzduchu? Nesmí selhat. Pokud se něco chystá, měl do zítra to zjistit.

            Čas byl proti němu. Po zbytek obřadu se utápěl v chmurných myšlenkách.

 

[ * * * ]

 

            Zpět v sále si už Čarobijec bláhově myslel, že ho čeká konečně odchod do komnaty, kde by se vysvlékl z brnění do něčeho praktického. Ze sezení ho bolela třísla a nárameníky se mu nepříjemně zakusovaly do lopatek. Musel si přiznat, že cítí únavu. Z tácu si zval šumivé víno a když se otočil, skutečnost ho dostihla. Někdo, koho nevědomky téměř vytěsnil z hlavy.

            Už když k němu kráčela ladným a sebejistým krokem, byl nervózní. Upínala zrak chvíli na něj, chvíli na jeho hruď. Splétačka. Věděl dopředu, že utajit před ní cokoliv před bude téměř nebo úplně nemožné. Možná trochu zčervenal. Viděla do něj a blížila se.

            Měla dosti krátké, tmavé vlasy, v kterých se odrážela kovová modř. V obličeji působila i díky menšímu vzrůstu mladistvě, ale jak se blížila, světle hnědé oči vyzrazovali kolik zažily. Plochý nosík a úzké rty, tím to muselo být. Měla bezchybnou, bledou pokožku. Šaty rovněž tmavé s nádechem modré, poměrně odvážné i na její postavení. Dalan slýchával, že na severu mají ženy více volnosti. Polknul a snažil se nevnímat její výstřih nebo to, jak jí šaty sahaly pouze nad kolena. Na krku nesla náhrdelník se znakem Spojenců Meadrotu.

            Za ní šel mlčky jakýsi černovlasý muž neurčitého věku v těžkém, nepraktickém brnění. Přes plechovou čerň měl na sobě sytě modrý plášť ke kolenům, na kterém musel být také znak Spojenců. Zastavil dál od nich a nepřibližoval se.

            „Slečno Kven, je mi potěšením vás osobně poznat,“ ujal se formálně hovoru.

            „Unutal selma dinamades, ctěný pane rytíři Dalane z Lakrov. Jako dozorčí splétačka nad Opadrotem bych určité potěšení opravdu očekávala.“ Dalan se neubránil a vykulil oči. „Jsem splétačka, cítím vaše podráždění. Věřte, že já vás vidím skutečně ráda.“ Měla chraptivější hlas, než by čekal. Přízvuk její Společné byl ryze středostrovský, ovlivněný měkkým Ataluranem.

            „Samozřejmě,“ přikývl Dalan. Když na nic nečekala ona, pude také rovnou k věci. „Tohle vás zajímá, nic jiného, že?“

            „Váš příběh přitáhl pozornost v těch nejvyšších patrech Istrakumery, ano,“ uznala Kven s lehkou úklonou. „Mám vaší osobě věnovat zvláštní pozornost. Zajímáte nás.“

            „Kdepak, slečno Kven. Vás nezajímám já,“ řekl a opět si poklepal na hruď.

            „Pletete se, ctěný rytíři. Je sice vzácné, o to vzácnější zde na jihu… ale naše jednotky Ilezarla vlastní podobné kousky. Víme, jak funguje taapt-lur. Naznačovat tedy, že mne zajímá pouze vaše brnění, by si šlo lehce vyložit jako urážku. Spojenci Meadrotu nejsou žádní zloději.“

            „Navrhuji vyjít ven a zeptat se obyčejných lidí, slečno Kven,“ udeřil.

            Přešla to bez poznámek. „Teď ale konečně vidím vás,“ přiblížila se k němu prsty pravačky křečovitě, jako by toužila se ho dotknout pro všechno na světě. Usmála se. „Opovrhujete mnou, protože patřím ke Spojencům. Narušuji váš pocit bezpečí, protože máte svá tajemství. To je ovšem škoda. Zajímalo by mne toho tolik…“ odmlčela se přemýšlivě. „Víte, kolik lidí na Meadrotu může ukázat jizvy po spáleninách od taapt-luru? Máte tušení?“

            „Nevím. Kolem stovky?“ zkusil to Dalan. Neměl nejmenší představu.

            „S vámi šest, pane rytíři. Patříte mezi šest lidí, o kterých víme, a z toho jeden ze dvou mimo řády našich Ilezarla. Zcela jistě jediný na Opadrotu. A my víme hodně. Vyhýbáte se pozornosti naší i… všech,“ mávla rukou zklamaně a odvrátila tvář. „Nejste sdílný. Já bych platila zlatem, jenom abych vaši hruď mohla zkoumat po sebekratší chvíli. Tolik by mi ty jizvy řekli!“ Dalan se na to zamračil. „Nicméně, krom vyhýbavosti a opovržení mnou z vás cítím něco dalšího,“ zatvářila se soustředěně. „Něco starodávného. Vůbec totiž nejde o taapt-lur samotný, ne… Setkal jste se a absorboval úctyhodné množství magie. Na nenadaného. Povězte, nezažíváte někdy… hlad po boji? Závislost na magii nevzniká pouze jejím praktikováním. I vy můžete být, jak bych to řekla?“ skousla si přemýšlivě ret, „sebemrskačsky hladový po těch ranách. Taapt-lur je tlumí, ale bolí i tak, že ano?“

            „Je velice citlivá Dalane. Citlivější splétačku jsem neviděl dlouhá staletí,“ ozval se jeho pomocník někde z dálky, jakoby se snažil schovat. A Dalan se před ní zacítil jako nahý.

            „Tady jste ale v Alberách a ani sebevětší doprovod,“ letmo zahlédl na muže za ní, „nebo vaše postavení na tom nic nezmění. Pokud vám nedám svolení, vy ani nikdo jiný mne nebude zkoumat. Chuť odpovídat vám ztrácím už nyní. Zdá se, že stejně všechno víte.“

            „Pane rytíři, nevykročme špatnou nohou…“

            „Spojence Meadrotu nepovažuji za přátele, slečno Kven. Vyřiďte jim, že mého brnění se nikdo nedotkne,“ pokračoval. „Ani mne. Kdo to zkusí, potká mou Odplatu.“ 

            „Vašeho brnění, pane Dalane?“ zachychotala se temně. „Dobrá, dobrá. Nikdo se vás ani nedotkne. Není to přeci tak, že byste tajil něco důležitého, co by vrhalo světlo na nové skutečnosti? Nic vám nehrozí,“ zasmála se. „Jako splétačka a budoucí inspirátorka se vás ale nemusím dotýkat, abych zjistila kdeco,“ dodala s pokrčením ramen. „Již vás nebudu zdržovat. Opravdu nechci, abychom se znepřátelili. To není mým posláním, ani přáním, pane rytíři.“ Uklonila se tak dokonale, že ani sám Král králů by jí nemohl nic vytknout. Byl v rozpacích, přišel si nepatřičně.

            „Ovšem, slečno Kven. Omlouvám se. Jsem nervózní z… toho všeho,“ roztáhl ruce. Rovněž se uklonil.

            „V pořádku. Jsem přímá a naléhavá. Sněm teprve začal! Prosím, užijte si zbytek dne. Navrhuji promluvit si zítra po zahájení Sněmu, až za sebou budeme mít veškeré otravné nutnosti.“

            Zíral na ni bez mrknutí. Ona ho nutí říct ano, je to zkušená vyjednavačka. „Bezevšeho, ano. Zítra.“ …u Aluvana.

            „Bez brnění. Vy, já a trocha ochoty napomoct mi v pochopení několika věcí. Slibuji vám diskrétnost,“ mrkla na něj a odcházela k muži za ní.

            „To nešlo dobře…“  pronesl s námahou uvnitř své hlavy, když byla dál.

            „Vzdaluj se od ní. Slečna Kven je nebývale citlivá, další dění by to mohlo komplikovat. Tuší obrys mé přítomnosti. V tom splétačům pomáhá kov, i tak ale překonala veškerá má očekávání. Neměl by ses nechat rozčílit jejími slovy. Zkoušela tě.“

            „Příště si dám větší pozor. Splétači jsou pojistky proti magii. Ty jsi magická bytost! Pokud odhalí, že tě tajím, mohla by povolat svou osobní Ilezarlu!“

            „Dosavadní vývoj mne ujišťuje v nutnosti vysvětlit ti konečně několik skutečností, Dalane. Naše spojení je již dostatečně silné.“

            „Takže?“ rozhodil překvapeně ruce. Z komunikace beze slov ho už teď bodavě popichovalo v hlavě.

            „Doporučuji ti co nejdříve se přesunout do osobní komnaty pod nevinnou záminkou. Tam budeme dostatečně daleko ode všech, tam si promluvíme.“

            To ho trochu uklidnilo. Věděl již, že pomocník nelže. Pokud to chápal správně, pak ani lhát nedokázal. Slíbil-li odpovědi, nemělo cenu na něj dál tlačit. Vracel se skrze zalidněný sál za Efrenem, Frechem a dalšími. Netrvalo dlouho a hlučného vévodu našel obklopeného desítkami vojáků z mnoha království. Mluvil zrovna o mužích, kteří včera po poledni padli během přepadení. Když si ho všimli, všichni až na několik nejvyšších velících ustrnuli v pozoru.

            „Prosím, pohov. Frechu, kde je náš král? Měl tu být!“

            „Náš král a královna byli na vlastní přání odvedeni ke svým komnatám. Mrav šel s nimi,“ uklidňoval ho vévoda. 

            „Dobrá,“ chytil se za hlavu. „Musím se jít vysvléknout z brnění. Rovněž teď půjdu.“

            „Dalané…“ vzpouzel se velkovévoda. V ruce držel zdobený kalich a pil z něj, jako by byl bezedný. „Souhlasím, potřebuješ si odpočinout. Z celé téhle záležitosti jsi napjatý.“

            „Frechu! Včera nás přepadli Spáry, to není nic náhodného,“ nedal se. Okolo něj to souhlasně zahučelo.

            „Chtěl bych je vidět zkusit to tady,“ zasmál se burácivě Frech a přidali se k němu i ostatní vojáci z nejrůznějších království. „Jen ať to zkusí! Potkali by stovky mečů. Kvatane,“ ukázal kalichem na vévodu kdesi ze Zeniltu, „zalek by ses čarodějů?“

            „Zalek bych se, až když by už ne-nebylo koho z nich dál zabíjet,“ utrousil brzce podnapilý vévoda v dlouhém plášti a naznačil přípitek směrem k Dalanovi. Ten na něj hraně přikývl.

            „Byl to jen poslední zoufalý pokus na sebe upozornit. Neboj,“ přikročil k němu Frech a vzal ho kolem ramen, „král je v bezpečí, již ve své komnatě. Následujeme veškerá tvá doporučení, do puntíku. Noční hlídka bude včas rozmístěná po chodbách, máme lidi i venku. Jdi k sobě a dej si něco dobrého k pití, uvolni se. Pak se otoč.“ Tak rozumnou odpověď rytíř nečekal.

            „Dobrá. Tak také zpomal, ať ráno nemáš moc podlité oči,“ pousmál se a ťuknul prstem do Frechova kalichu. Všichni v okolí to samozřejmě pochopili jako doporučení k dalšímu hlučnému přípitku, během kterého prokleli Spáry.

            „Chrabrý pan rytíř Dalan z Lakrova?“ uklonil se starší ze dvou komorních. Zjevili se za ním jako na zavolání.

            „Jasně,“ odpověděl unaveně.

            „Pokud si již ctěný rytíř přeje, bude nás následovat cestou k jeho osobní komnatě.“ Po souhlasu se bez dalších prodlev komorní vydali ze sálu k největším točitým schodům. Strmým schodům, pomyslel si. Brnění ho tížilo, pod ním byl zpocený, byl unavený a hlavou mu pulzovala bolest. Potřeboval vanu. A tak se vydal za nimi, cítíc se jako ten nejbitější pes.

 

Že je Ardatyrský palác rozsáhlý, věže vysoké a chodby dlouhé, to Dalan tušil dávno z povídání. Nyní, po výstupu ke své komnatě ale konečně chápal. Nezáviděl služebnictvu, které muselo vynést jeho těžká zavazadla. V únavě se chvíli cítil uraženě, jako by ho někdo ubytovat tak vysoko naschvál. Připomněl si, že je ubytován ve stejném křídle a patře jako král Efren a další ze Zletén.

            „Vaše osobní komnata, ctěný pane. Zde je váš klíč,“ řekl mladší komorní. Zřejmě by mu toho vysvětlovali víc, ale viděli jeho únavu. Bez okolků se otočili na podpatcích a pokračovali někam do dálek paláce.

            Konečně byl sám, pryč od rušného dění Sněmu. Pryč od splétačky. Nechal za sebou s těžkým bouchnutím zapadnout dveře, zamknul a začal prozkoumávat svou komnatu. Byla přepychová a rozměrná.

            Jednalo se o dva velké pokoje pojené širokým průčelím. Barevné zdi i koberce ho trochu dráždily, neměl rád přeplácané prostory a s povzdychnutím si vzpomněl na svou skromnou světnici v Lakrově. Pak se mu ale rychle ulevilo, když před balkonem zahlédl všechny své věci v čele s obrovskou truhlou, do které přijde brnění. Pomyslel na svého kováře Kamila, jehož rukou vznikly všechny nástroje od brnění přes meč až po jeho oblíbené vrhací dýky. Také Kamil byl hnán pomstou proti Spárům Hialmu.

            Když byl z brnění, okamžitě se mu ulevilo, ale něco tomu chybělo. Po dalším zkoumání našel přesně to, co potřeboval. Malou, útulnou místnůstku s kádí i záchodem. Káď byla kupodivu napuštěná horkou, voňavou vodou. Na nic nečekal.

            „U Aluvana, tak pěkný záchod na vlastním sídle nemám,“ postěžoval si pobaveně sám pro sebe, když vycházel mnohem odpočatější a uvolněnější.

            Všiml si toho před dvěma roky. Voda na něj po bitvách s mágy měla očišťující účinek. Ještě pěknou dobu po jeho prvním setkání se Ctiradem, kdy se dozvěděl, že nadaní ve vodě nemohou kouzlit, si nedal dvě a dvě dohromady. Uvolnění bylo stále silnější, hlavně po vstupu pomocníka do jeho života. Po koupeli ustoupila i bolest hlavy. Voda magii opravdu vyrušovala. Vídával pak i méně magických otisků.

            „Koupel byla příhodná, teď se můžeme soustředit na náš zatím nejdůležitější rozhovor. Že nemáš čas ti již došlo.“

            „Nesýčkuj hned, prosím. A vůbec,“ zvedl ještě hlas, když mu konečně došlo, co za zvláštnost se to děje, „jaktože ke mě mluvíš, když tě nenosím?“

            „Ještě před několika týdny by to nebylo myslitelné,“ ozval se pomocník. „Ale jak jsem již řekl, naše spojení sílí.“

            „Sílí… tak ti nevím, zda mám být nadšený nebo vystrašený.“

            „Buď odvážný. A neopij se příliš. Jestli něčemu nerozumíš, je to oblečení a pití.“

            „Hej! To… bolelo.“

            Po prohlížení skříně si konečně vybral sklenici a nalil do ni natruc z půlky něco, co se jmenovalo Sturamoranská pára. „Uuf! Do nekonečna, teď už nejsem vůbec unavený! Pojďme se pobavit o všem, co mi chceš říct. Je čas na odpovědi.“

            Vyšel na balkon a na dlouhou chvíli oněměl. Prvně strachem z výšky, následně čirou ohromeností z výhledu. Bylo vidět vše. Pravidelné zahrady kolem paláce, město okolo složené z mnoha vysokých budov, vinice a sady za nimi. „Někdy bych si přál být radši malířem, pomocníku. Nezabíjet. Místo toho zachycovat nádhery světa. Maloval bych místa přesně jako tohle. Větší než život. Je jich tolik.“

            „Ano, Meadrot umí být nádherným místem. Nyní se ale prosím soustřeďme na vnitřní rozhovor. Je to důležité. Lidé se schopnostmi Kven jsou vysoce nebezpeční. Musíš umět vyjadřovat své myšlenky soustředěně, bez námahy. Bude se ti to hodit i proti splétačce.“

            „Souhlasím. Pokud to znamená, že se konečně někam posuneme, vynasnažím se. Co jsi tam dnes cítil?“

            „Cítil jsem jakési kouzlo. Velice slabé, ale přítomné. To ovšem není náš největší problém.“

            „Ne? Co může být horší než kouzlo? Kde je kouzlo, tam je někdo toužící zabíjet.“

            „Usuzuješ, že se jedná o útočníka. Ale usuzovat bez informací je nesprávné, Dalane. Přemýšlíš nad magií stále velmi černobíle. Zlý a dobří? S tím musíš zkoncovat.“

            „Dobře, nebudeme… usuzovat. Nevíme, o koho nebo o co se jedná. Co je tedy ten opravdový problém?“

            „Že kouzlo nepochází z magie jako takové, jak s ní jsi seznámen. Takové se říká zbytková magie. Když po tobě nadaný vypálí své nenávistné kouzlo, je živeno zbytkovou. O té se zde ale nebavíme. Nebavíme se naštěstí ani o magii přímé. K tomu se teprve dostaneme. Mluvím o magii rituální.“

            „Dobrá, dobrá, je toho nějak hodně. Co mi vůbec můžeš říct o rituální magii?“

            „Je jiná než přímá nebo zbytková. Nepotřebuje silný zdroj, živý ji přesně postavený rituál a víra toho, kdo jej vykonává, přiživena doslova špetkou zbytkové magie. Vlastně se jedná o rozhýbanou lidskou víru, jedinečný to druh síly.“

            „Dole jsi také mluvil o víře…“ odtušil Dalan a dal si další doušek páry.

            „Ano! Učíš se. Rituální magie může způsobit nenápadné škody, různá prokletí nahlodávající mysl oběti. Ale s dostatkem vědomostí, za správných podmínek, s dostatkem času…“

            „Zábor. To přeci BYL rituál!“ vyhrkl nahlas.

            „Přesně tak, Dalane,“ odpověděl pomocník spokojeně. „To rituální magie držela ostrov krytý. To rituální magie udržovala pohromadě celou tu hrůzu, které jsi byl svědkem a které jsi nakonec zabránil. Bylo to nechutné, brutální každoroční obětování nevinných.“

            „A pokračování rituálu mělo otevřít onen silopád! O to jim přece šlo.“

            „Horan byl velice ambiciózní, možná příliš na svou dobu. Ve skutečnosti nevěděl vše podstatné. Dostal by se k prakticky neomezenému množství magie přímé.“

            „Víš opravdu hodně,“ uznal Dalan a na svá slova připil. Pití to bylo ostré, až mu cepeněl jazyk. Nechtěl si ani představovat, co by bylo, pokud by rituálu před rokem nezabránili. „Jejich odhalení byla náhoda,“ vydechl v úžasu.

            „Nedostatek víry, Dalane,“ zkritizoval ho pomocník. „Zpět k našemu problému. Zde se dozvíš, co činí rituální magii tak nebezpečnou.“ Pomocník se odmlčel, snad aby Dalana napínal. „Nikdo až na vykonavatele rituálu a nejbližší zasvěcené nemůže dopředu zjistit, co onen rituál pohání. Může se jednat o něco jednoduchého, nebo naopak o řadu velmi složitých kroků. To ale stále není to nejhorší; Rituální magii může provozovat i nenadaný.“

            „Do nekonečna!“ zaklel nahlas. Okamžitě si uvědomil nedozírné důsledky takového zjištění. „Okruh možných podezřelých se nám právě rozšířil na několik tisíc lidí.“ Ucítil v hlavě souhlas. „Nemáme způsob, jak po pachatelích pátrat?!“

            „Nemáme. Určitou pomoc by nám ale mohla poskytnout splétačka Kven.“

            „Zase tahle ženská! Myslí si, kdo ví co není! Neumí se chovat, nezná jih.“

            „Dalane, když jsem tvrdil, že je opravdu citlivá, bylo to hluboké podcenění. Cítila mne, to nedokázalo ani během Velké války mnoho splétačů. Pokud vystopovala mne, cítila určitě také přítomnost slabé rituální magie. Sice ony stopy stále nedokáže řádně rozlišovat, ale bojím se, že ji budeme potřebovat.“

            „Tím seš si jistý?“

            „Stejně jistý jako tím, že nad nutností této spolupráce ve skutečnosti pociťuješ zvláštní uspokojení. Má paměť a znalosti, Dalane, sahají daleko.“ Vedle potvrzení rytíř ucítil jakousi uraženost. Došlo mu, že pomocník nemá rád, když je zpochybňován.

            „Kdo vlastně… jsi? Skron to být nemůže, nebo ano? Copak každá zbraň, každé brnění, které v minulosti vyrobili Spojenci, mluvilo?“

            „Ne, tak jednoduché to není. A skronové předměty nevyráběly Spojenci. Aby jsi pochopil, kdo jsem, musíš se dozvědět mé pravé jméno. Tam tvé poznání teprve začne. A musíme začít dnes. Nečelíme náhodným událostem. V pohybu je cosi zlého.“

            „Přesně jak jsi říkal od začátku,“ došlo mu a polil ho mráz. Rozbušilo se mu srdce. Konečně pozná jméno, které niterně už dávno znal, ale které si přitom nepamatoval. 

            „Důvod, proč ti nemohu říci vše a proč nechci, abys naléhal, je ten, že nejsi nadaný. Má opravdová moc ti pro teď zůstane utajená. Otevřu ti ale dveře, za kterými čeká několik možných osudů. Jsi připraven?“

            „Připravenější nebudu. Musím to pochopit. Vyslyším tě,“ odpověděl soustředěně.

            „To jméno zní následnovně: Hlas Mnohých.“

            Upustil sklenici a ta se rozstříštila o podlahu. Ještě se stihl posadit na jedno z měkkých křesílek. Zachvátil ho šok ze zamlžených vzpomínek…

 

Žena, která měla sen. Něco hledala, pro lásku k muži, kterého máme v životě každý pouze jednoho. Ale také pro pýchu, pro zisk. Byla tolik zhrzená. Žena, která ve strachu zradila vlastní zásady. Uviděl záblesk světla a po něm padat mladého muže k zemi. Kdesi v hlubinách zapomenuté jeskyně. I on sám jí čelil. Měla něco v ruce. Předmět její touhy. Proč nic neudělal? Byl tam někdo další. Byl to také muž, zraněný. A pak tam byl Hlas Mnohých, který čekal celá staletí.

            Pravda sebe sama odhalovala stále dál. Uviděl mladou dívku, také mrtvou. Ležela u vozu a on byl napaden jejím otcem. Musel to být její otec. Byl považován za vraha? Utíkal. Utíkal pryč a byl štván jako zvíře. Najednou ho někdo svazoval. Měl křeče z toho, jak se vzpouzel. Bylo to zbytečné. Umíral. Topil se. Nechtěl se nadechnout vody, bál se, tolik se bál čelit smrti, i když tušil, že ve skutečnosti je poddání se to nejjednoduší.

            „Nialerská jezera! Zločin a lži! Nějak jsem ale přežil. A někoho - aaaa! - potkal. Znaky a světlo. Tvůj hlas. Ty jsi… skoro to vidím. Skoro to vidím! Je toho moc! Ať to přestane. Zastav to!“

  

A vše ustalo, z nenadání. Byl opět v Ardatyrském paláci.

            „Sejmutí zapomnění je bolestivé a dlouhé. Pro teď víš dostatek. Chápeš, kde započala tvá cesta. Jsi vázán přísahou. Zbytek bude na tobě. Budeš potřebovat odvahu čelit pravdě.“

            Nevěděl, co na to říct. Najednou cítil, jak se v něm zaplňuje díra, která byla zakryta ubohou náhražkou vzpomínek, kterým roky věřil. „Ta žena něco odcizila z jeskyně pod Nialerským jezerem. Byla to Stříbřina, jsem si jistý! Nevím, jak se jmenovala. Ale v přesvědčení tam nechala to hlavní. Měla mylné informace. Nechala tam tebe. Ty jsi byl největším tajemstvím… Brafa Čarovraha! To on! Byl jako já?“

            „Pravdu odhalíš včas. Jsi na správné cestě.“

            Opět ho rozbolela hlava. Už neměl sílu se ptát na další podrobnosti. Uvědomil si, že potřebuje spojence, sám nebude schopen čelit tomu, co vyvrcholí již zítra. Oblékal se.

            Musí najít Ctirada, hned. Bude potřebovat také Mrava. Čas běžel, bylo téměř pozdě.