Hospoda v Praze

Ve vesnicích a malých regionálních městech by se to nikdy nestalo, a i kdyby ano, nikdo by mi stejně nevěřil. V těch místních putykách, krčmách, výčepech, hospodách, nálevnách i bistrech se totiž vždycky všichni znají, ať už od vidění nebo důvěrně, a jakákoli možnost, že by se tam zničehonic objevil cizinec, kterého by si nikdo nevšiml, kterému by nikdo nevěnoval ani tak málo pozornosti, aby mu alespoň pokynul hlavou nebo si zkusil zapřemýšlet, odkud je a co jej vedlo navštívit tento konkrétní podnik, je téměř naprosto nemožná. Nebudu vás tedy přesvědčovat, že to byla Hospoda Kmeta Kameníka v Náchodě. Ona to byla spíš pivnice. A byla v Praze. Pivnice u Čtyř Mušketýrů.

Věřte tomu nebo ne, i tak se tam hodně štamgastů navzájem znalo. Jen už to nebylo ono od té doby, co zemřel starý Jenda Petřina. To byl přesně takový ten typ člověka, co měl v každém městě kupu známých a kdykoli jste se zmínili, že bydlíte v Holešovicích, každý udělal takové to: „Vážně? A neznáte náhodou pana Petřinu?“ a přitom vám přišlo, že jste pana Petřinu nikde jinde něž právě v té pivnici neviděli, tak jak je možné, že se zná s tolika lidmi? Kolik mu jich přišlo na pohřeb nevím. Každopádně, po jeho odchodu už v hospodě nikdy nebylo tolik přátel jako dřív, snad jen na ten úzký kolektiv, co vysedával vždy na baru a klábosil si cosi s barmankou Lenkou, co tam dělala už dva a třicet let a jako jediná pracovnice Pivnice u Čtyř mušketýrů tam té partě občas nechávala účty na sekeru.

Ten večer tam seděl starý Polníček ve své pověstné větrovce, kterou nikdy nesundaval, pan Toman, co si rok co rok nacházel novou známou, slečna Jedličková, kterou titulem slečno oslovoval opravdu jenom Pan Polníček, dva bratři Václavovi, Josef a Čenda, a nakonec vždycky chytrý pan Přemysl Meloun. Stalo se to ten večer, co si pan Toman na svou oslavu narozenin neobjednal panáka zelené. Vždycky si dával zelenou, když měl narozeniny. Stalo se to v ten mimořádně deštivý večer, co Josef a Čenda neřekli ani jeden černý vtip, ačkoli jich jindy vykládali tucty, plné Romů, mrtvých dětí a Židů. Stalo se to ten večer, deštivý, ponurý a tichý večer, kdy barmanka Lenka nedokázala pomoci starému Polníčkovi s vyplněním složenky jako každý měsíc.

Ten večer se stalo to, že do pivnice U Čtyř mušketýrů vstoupil rytíř.

Jako každý správný rytíř měl svůj příchod předznamenán impozantní scénou. Dveře se rozlétly jako by je vyrazil beranidlem. Prásk! Vítr vtrhnul do lokálu silou bizona, klestícího si cestu přes bundy položené na židlích, přes podtácky a skleničky na baru. Jedna z nich dokonce slétla na zem a roztříštila se o dlážděnou podlahu. Lenka se jen smutně usmála a ledabyle sebrala nedaleko položené košťátko a dala se do uklízení. Rytíř zavřel dveře a rozhlédl se po místnosti. Kromě pravidelné skupinky na baru byla v pivnici jen hrstka lidí, převážně mladých. Ti mu nevěnovali moc pozornosti už z přirození. Buď hleděli do svých telefonů a ti ostatní, kdo si raději povídali, jej pokládali za účastníka středověkých slavností, které se patrně konaly nedaleko, a tak si je jen letmo prohlédli a usmáli se nad jeho věrohodným vzezřením. Ačkoli, pár much rytíř stejně měl. Například jeho oděv měl daleko do zářivé zbroje. Kyrys už byl starý, na několika místech pomačkaný, na jiných rezavý a všude samé bláto. To samé přilba. Kde byl barevný, zlatavý ohon? Zbyla jen hnědá hmota slepených koňských žíní a hledí z poloviny pryč. I jeho štít nebyl to co býval, ačkoli stále nesl čitelné insignie jeho řádu, tři bílé pruhy a černý havran uprostřed chystající se k rozletu. Rytíř však nedbal na svůj momentální vzhled a tak mu to byla putna. Důležitá byla jen cesta.

Jeho momentální cesta jej měla zavést do koutu v rohu, kde na zdi visela kančí hlava a stůl byl obklopen třemi lavicemi. Geoffrey, protože tak znělo jeho jméno, se k němu rozešel a zatímco jeho těžké, plátové boty řinčely skrz lokál jako činelky, počal si sundavat svůj štít hozený přes rameno a meč pověšený u boku. Meč to spíše býval. Teď to byla jen rukojeť s třemi centimetry dlouhou čepelí. Zbytek chyběl. I tak se s ním ale Geoffrey nehodlal rozloučit. Spolu se svým štítem jej opřel o bok lavice, sám se usadil zády ke zdi a sklopil zrak na svoje zaprášené, šupinové rukavice. Tu a tam protáhl prsty aby prozkoumal, v jakém jsou stavu. Možná si pro sebe něco utrousil, ale to nikdo neslyšel.

Asi po pěti minutách si barmanka konečně všimla nového hosta. Sebrala nejbližší jídelní lístek a jako v transu jej hodila před rytíře.

„Pivo?“ zeptala se, hledící do notesu.

„Oui,“ řekl rytíř francouzsky. Lenka jej patrně vůbec nevnímala, protože se za chvíli vrátila s natočenou jedenáctkou a teprve poté si uvědomila, že ani neví jestli si ji pán objednal. Pivo před něj tedy položila s mírnou nejistotou a málem jej rozlila, jak se jí klepaly ruce. Rytíř na to nic neřekl. Když vytáhla notes, aby si zapsala objednávku, vypadl ji z ruky.

„Pardon,“ špitla a neohrabaně jej zvedla.

„Utopence?“ zeptala se poté.

Rytíř Geoffrey udělal rozpačitý výraz.

„Utopence,“ zopakovala rukou naznačila pohyb k ústům.

Rytíř se na ni chvíli díval, dokonce si nadzvedl hledí, ale jelikož už Lenka nic jiného nedodala, rozpačitě se na ni pousmál a řekl: „Oui, Mademoiselle.“

Lenka odešla do kuchyně a pak se vrátila na své původní místo, opřela se o bar a dál rozjímala. Tu a tam se podívala na svůj mobilní telefon a zkontrolovala zprávy. Jindy se i pokusila zavolat na nějaké číslo, ale nikdo to nebral. Z tváře jí stekla slza a starý pan Polníček ji něžně chytil za ruku. Rytíř se mezitím vrátil ke svým rukavicím. Plivl na ně a pokusil se je zbavit prachu a hlíny, co se dostala mezi železné články.

Ten večer se otevřely dveře do pivnice ještě jednou. Tentokrát však téměř neslyšitelně a muž, který je mlčky otevřel, je taktéž jen mlčky zavřel aniž by vytáhl ruce zpod svého dlouhého, těžkého pláště sahajícímu až po kotníky. Z jednoho konce na zem vyčníval spodek hole, jejíž zbytek byl taktéž schován pod pláštěm, a která nesla až magickou auru, jak se s každým poklepáním o zem celým lokálem rozlehl dunivý zvuk rozklepávající veškeré sklo. Jeho oči, modré, pronikavé, napůl schované pod vysokým špičatým kloboukem, se rozhlédly kolem a když si všimly rytíře upíjejícího pivo, objevil se v nich jiskra naděje. Ten den si nikdo nevšiml, že to byl kouzelník. Merlin mu říkali. Nebo také Mudrc od Paní jezera. Když došel až k Geoffreymu, usmál se. Rytíř vstal a navzájem si poklepali ramena. Pak spolu usedli a dali se do řeči. Chvíli mluvil Geoffrey lámanou angličtinou a jindy zase Merlin ještě horší francouzštinou. Ničemu z toho však barová skupinka nevěnovala pozornost. Ti jen mlčky seděli a tu a tam prohodili něco k Lence, která se sice usmála, ale po tváři jí i tak stekla slza. Kdyby však přeci jenom poslouchali, a že Toman uměl alespoň trochu anglicky a oba bratři Václavovi studovali francouzské gymnázium, dozvěděli by se asi toto:

Rytíř sledoval po tisíc a jeden den zlého černokněžníka až do jeho hrozivé a převeliké pevnosti s nesmírně vysokou věží, kde věznil princeznu Isabelu. Následoval ho až do posledního patra oné věže a když vystoupal po tísícém a jednom schodu konečně na vrchol, černokněžník jej překvapil a oba dva svedli převelikou bitvu. Černokněžník metal jeden blesk za druhým a Geoffrey je jeden po druhém přesekával vejpůl svým mečem. Celý den a noc a ještě další den spolu bojovali, až se země otřásala, hrad rozpadal v základech a věž se chystala k zemi. Nakonec jej rytíř zahnal až do kouta. Bohužel měl černokněžník navrch. Z posledních sil lapil překrásnou pannu Isabelu a přiložil jí ke krku své ohyzdné drápy. Krvácel, potil se, klepal, ale co to bylo Geoffreymu platné, když měl černokněžník princeznu ve svých spárech. Nakonec se černokněžník zasmál a řekl, že pokud Geoffrey nezničí svůj meč, Isabela zhyne. Meč schopný porazit i toho nejmocnějšího mága. Geoffrey věděl, že nemá na vybranou. Každou rukou chytil jeden z jeho konců a vší silou jej zlomil o koleno. V tu samou chvíli, kdy se čepel zlomila, meč explodoval a vítězný a sic poražený rytíř ztratil vědomí. Když se probudil, po černokněžníkovi a krásné Isabele nebyla ani stopa. Zlomený Geoffrey se vydal na cestu zpět do hradu a byla to právě tato pivnice, kde se rozhodl učinit jedinou zastávku při své cestě, aby se vzdal titulu rytíře a pykal za své selhání.

V tu chvíli měl už i kouzelník Merlin v ruce vychlazenou a v krku příjemně jemnou jedenáctku. Geoffrey se odmlčel a ukousl další sousto z utopence, které jen zahořkle převalil v ústech a polkl.

Kouzelník se k němu naklonil a položil mu ruku na ruku. Možná řekl něco jako: „naděje umírá poslední,“ nebo, „nevzdávej se, protože ještě nevíš, co přinese zítřek.“ Každopádně poté rozhrnul svůj mohutný plášť a z něj vytáhl úžasný, nový meč, lámající světlo na půl, lehký jako stéblo a přeci těžký jako slunce.

Nic z toho však skupinka u baru neviděla a ani by jí to momentálně nezajímalo.

Ve stejnou chvíli totiž, když se Geoffreyho oči rozzářily nad novou zbraní, Lence zazvonil telefon. Párkrát pokývala hlavou, rozbrečela se, řekla: „ano, ano,“ a zase zavěsila. Ostatní se na ni mlčky dívali, tvářící se jako by nic neočekávali a ve stejnou chvíli byli nesmírně netrpělivý a plni očekávání. Lenka utřela slzy.

„Bude žít,“ špitla a opět byla samý pláč.

Skupinka začala tleskat a smát se a objímat ji. Nikdo z nich si nevšiml, že rytíř ani kouzelník již u stolu dávno nesedí. Všem to byla putna.

Nikdo si nepamatoval nic jiného než to, že tam seděli nějací cizinci, snad milovníci komiksů, a na stole asi omylem zanechali místo peněz kovové žetony z nějaké hry.