Praedator Daemon

„Když umírá svět a lidé ztrácejí naději. Tehdy jsme zde jako poslední stráž. Ne, svět nejde zachránit ale můžeme jej evakuovat. Třeba se to celé příště nezopakuje.“

Mistr Xardis tue Daea

Prolog

Sehnul se pod širokým úderem kyje. Bylo to jen tak tak. Protivník měl ještě dost sil. Úsporným krokem se od něj snažil dostat dál. Jeho zraněná noha se „hlasitě“ ozvala. Nedal však slabost znát. Tvor, jež stál před ním by jí okamžitě využil. Pevně sevřel svou zbraň. Klouby na rukou mu zběleli. Čas jako by se téměř zastavil.

Sarea, tradiční zbraň lovců. Jeden konec okovaný se závažím. Druhý konec zúžený do čepele s několika hroty po stranách. Meč i kopí. Život i smrt. Znal ji. Znal ji dokonale... Ale k čemu mu to je. Stejně nedoručí svou zprávu. Ve skrytu duše doufal, že brána už je otevřená. Toužil už umřít. Když to ale bude zbraní nepřítele, tady a teď, znovu už se neprobudí.

Nevěděl, jak dlouho ještě dokáže vzdorovat. Nepočítal, kolik jich zabil. Nikdy to však nemohlo být dost. Hráli si s ním. Démoni chcete-li. Spíše však lidský výplod. Stejně jako lovci. Lidé si přáli krutého nepřítele. A také jej měli.

Stáli se šklebem v širokém okruhu kolem lovce.

Měli spoustu tváří. Od těch podobajících se kozlovi na dvou nohách s rohy, až po levitující koule plné zubů. Představivost by zdaleka nestačila na všechny různé podoby těchto tvorů.

Zamyslel se. Jistě, měl v rukávu poslední eso. Chtěl ale citadele dát šanci. Hlavní voj už ale pokračoval a tak nebylo na co čekat. Navíc, ztratil svůj protějšek. Ležela někde v davu démonů. Zabil ji však šíp lovce. Ne zbraň démona. Znovu se narodí. On takové štěstí neměl. A ani nemohl mít. Musel bojovat. Pro dobro skupiny a pro zprávu.

Ledaže?

Nadechnul se a vyrazil kupředu. Jeden krok, výdech. Sledoval, jak se kyj napřahuje k úderu na hlavu zleva. Druhý krok, koleno níž, nádech. Ruka vystřelila kupředu rychlostí blesku. Mířil na srdce, pokud ho ten tvor měl. Skok, Sarea si hledala svůj cíl. Muž dal do skoku maximum se svých sil. Zasáh. Tvář tvora ztratila část ze svého šklebu. Nezpomaloval. V posledním nápřahu sil se od něj odrazil a v letu chytil hůl. Vrhnul se nazpět i s kotoulem. Samozřejmě, i tam byly další nepřátelé. Byly všude kolem něj, v širokém kruhu. Nebylo zbytí.

„Chcípněte!“ zařval a probodnul krk nejbližšího stvoření. Sarea jakoby ožila. Silně na ní zazářili znaky v podivném jazyce a nakonec vybouchnula. Nikoho to však neodhodilo. Nebylo znát žádnou tlakovou vlnu. Bylo jen ticho. Vše v širokém okruhu zemřelo. Prostě zmizelo. Stromy, zvířata i stvůry. Ano, v dálce byli další nepřátele. On ale potřeboval prostor. Nečekal. Potřeboval umřít rychle. Třeba zprávu předá v příštím životě.

Naposledy se podíval na protějšek. Pak se odvrátil a s hořkostí zavzpomínal i na Janetinu zradu.

Ze své boty vytáhnul hřeb. Takříkajíc hořká poslední záchrana. Napřáhnul se a vrazil si jej hluboko do oka. Poslední, co cítil bylo silné trhnutí někde v jeho útrobách. Pak se svět zatočil.

Stihnul to. Brána byla otevřena pár momentů předtím, než se zabil.

Nebe potemnělo hradbou neproniknutelných mraků. Nevypadalo to ale na obyčejné mraky. Tyhle, jakoby se převalovali na místě a jen občas provedli výpad k nějakému směru a pak se zase rychle stáhli. V dáli se ozýval hrom. Přesto se nehnulo ani stéblo trávy. Bouře, jež zuřila v dáli, jakoby shltla všechny zvuky světa.

Neozývalo se zašustění listí. Žádné na stromech nezůstali. Neozýval se ani pták či jiný tvor. Nic už tu nežilo. Ba ani kámen se nepohnul. Vše vypadalo dokonale mrtvé. Stvůry v dáli už běželi na svou zteč. Na poslední místo obrany. Směrem ke středu bouře.

 

Kapitola 1.

Začátek konce

Citadela lovců byla silně opevněná pevnost na ostrůvku uprostřed propasti. Měla dvě řady kruhových hradeb a vyvýšenou plochu uprostřed s budovou vzdáleně připomínající hrad. Podobala se ale i kostelu s jedinou vysokou centrální věží. Zdi byly přes dvanáct metrů silné. Na ostrově byly čtyři brány na pomyslné úsečce od středu. Od vnějších bran pak vedly mosty, jejichž pilíře se ztráceli někde hluboko v propasti. Uprostřed těchto cest pak jakoby z ničeho rostla další brána. A to po obou stranách.

Na těchto menších mostních pevnostech to teď čile žilo. Přes most se stahovali obrovské skupiny lidí, jež toužili po tom, uniknout z tohohle světa. Museli postupovat pomalu a spořádaně. Most neměl žádné zábradli či zábrany, které by zachránili padající. Zvyšovalo to sice šanci na to, ubránit most. Především to ale v současné chvíli znamenalo smrtící past, zvláště pokud se někdo rozhodnul projet po mostě vozem s nákladem cenností.

Lovci sice podobné chování od lidí očekávali. Kolikrát avízovali, neberte sebou nic, jen svůj život. Přesto někteří neodolali a prorazili najatou stráž u okraje propasti. Na cestu se totiž vlezl jen ten vůz. Nic víc. Nehledě na strach zvířat vedle nichž zela nekonečná propast. Dost často se koně splašily a spadli dolů i s majetkem neopatrného uprchlíka.

Zrovna to se teď dělo. Nějaký zámožnější uprchlík seděl na kozlíku vozu s dvěma koňmi. Ve voze bylo několik lidí. Především se ale ozýval nezaměnitelný dutý třeskot kovového nádobí. A podle oblečení muže i kvality vozu to železné ani bronzové nádobí nebylo.

Můž se s tím nepáral. Hnal koně plnou rychlostí přímo na most a nedbal ani nekolika sražených lidí ze zástupu uprchlíků. To už se ale přibližoval a konečně uviděl propast po okrajích.Strachem se mu rozšířily zorničky. Nezastavil ale. Strážní byly okamžitě v pohotovosti. Nemohli střílet z luků a kuší. Nejen, že mohli trefit někoho z davu. Nemohli také plýtvat šípy. Tento cenný materiál byl totiž určen pro stvůry. Ne pro lidi. Dvojice nejbližších strážných se okamžitě vrhnula k vozu. Bylo to ale pozdě. Ozval se klapot koňských kopyt, jak se začala dotýkat dláždění. Strážní věděli co se stane. Jeden z nich zatnul zuby a odvrátil zrak.

Most byl plný lidí. Ti co se ještě stačili vrátit si zřejmě zachránili život. Další se začali tlačit dopředu dál od jedoucího vozu. Tím nic netušící řady stojící před nimi sráželi z mostu dolů. Ozýval se křik i pláč dětí. A nemělo to konce. Lovci to viděli. Nemohli však nic dělat. Z pevnosti jen smutně hleděli na tu zkázu. Dnes už počtvrté. Vůz dojel do půlky mostu mezi okrajem propasti a vnější mostní pevnosti. Pak začali další problémy.

Kočí se snažil seč mohl, přesto koně začali povyskakovat. Zřejmě jim nebylo lhostejné, že lidé padají dolů. Oba se snažili držet uprostřed mostu, navzájem se přetlačovali. Pak jedno kopyto ze čtyř nenalezlo kýženou oporu kamene a kůň šlápnul do prázdna. Svou vahou začal stahovat i druhého koně a vůz mířil k okraji. Z vozu stihnuli vyskočit dvě ženy a jeden muž. A samozřejmě kočí. Trvalo to jen pár sekund a zlato, co ve voze bylo se uvolnilo z vozu. Pak už jen žlutě zasvětélkovalo v odraze posledního světla a zmizelo v temnotě.

Kočí se držel za hlavu. To už k nim ale mířil rozzuřený dav. Nemělo cenu jim bránit. Umřelo by jich jenom víc. Otcové, matky, synové, dcery i přátelé, kteří na svoje pouta nezapomněli vlivem hrůz viděných v okolí se vrhali na cestující z vozu i kočího.

Strhávali z nově získaných nepřátel šaty. Bili je pěstmi, ti co měli zbraně je používali. Nakonec je ale stejně hodili za oním zlatem v propasti. Jak rychle to začalo, tak to skončilo. Jedinou připomínkou byla krev na mostě a oko, které bylo vyraženo a vytrženo během boje. I to ale někdo po čase rozšlápnul. Dav se nezastavoval.

Lovci věděli, že jakmile tady budou démoni, bude to horší. Lidé zapomenou na své pouta. Zapomenou na slušnost. Každý sám za sebe.

To všechno sledoval jeden osamocený adept na lovce na hradbách,

„Darie! Co tam děláš?“ ozvalo se mírně popuzeně.

„Další vůz mistře!“ řekl nedbaje nevrlého vyznění hlasu svého mistra.

„Nepoučí se Darie. Nikdy. Budou raději umírat a zabíjet, než aby spolupracovali.“ řekl mistr smířlivěji.

Darius si povzdechnul. Byl Adeptem. Člověkem, jež se měl stát lovcem. Znal svoje místo. Nikdy ale neviděl jak to končí.

Byl to sedmnáctiletý mladík s podivným zápalem pro věc. A možná až příliš velkým zaujetím pro spravedlnost. Byl asi sto sedmdesát centimetrů vysoký a měl černé vlasy. Jeho oči, jakoby neustále někam těkaly a nevydrželi chvíli vklidu.

„Co bude teď mistře?“ zeptal se opatrně.

Mistr Verus se na něj podíval. Neuměl mu odpovědět. Normálně adepti s uprchlíky nešli. Zůstávali a bojovali. Dnes by tomu ale mělo být jinak. Počítalo se s prolnutím světů. Počítalo se s útokem. Tentokrát byl čas vše připravit. A pokud slyšel dobře, arcilovci, ti nejvyšší z jejich řádu měli speciální plán. Narran, jeden ze skupiny lovců přidělených ke speciálnímu úkolu se ještě stále nevrátil. Pokud to ale dokáže. A on znal Narana. Věděl, že to dokáže, mohli by evakuovat všechny.

„Buď odejdeme, nebo zemřeme. A možná se ti dostane implantace.“ Řekl Verus trochu tvrději.

Vždy jeden mistr vedl šestici adeptů. Staral se o ně a učil je. A vždy jen dva z adeptů dospěli až k implantaci. Museli to být ti nejlepší. Jen velmi stabilní jedinec s vysokou odolností to dokázal snést. Tehdy se z lidí stávali lovci. Odstřihnuli se od lidskosti a zavázali se donekonečna sloužit řádu a protějšku. Jenže, co ostatní z jeho skupiny. Měli skonat jako lidé? Veronika, Vito, Darius, Dalia, Cassius a Clara. Vždy v dvojicích. Muž a žena. Vždy si velmi blízcí.

Když ale končil svět, mohlo dojít k vyprázdnění. To byl stav, kdy všechny duše co zbývali použili k implantaci většího množství adeptů. Bylo to vzácné. Stalo se to dvakrát. Jak ale řekl Jairos, jeden z arcilovců.

„Tenhle svět musíme udržet co nejdéle. Jen to nám poskytne naději to jednou zastavit. Budeme umírat. Ale jiní budou moci žít!“ zopakoval jeho slova Verus.

Verus už byl unavený. Poslední týdny mu nedopřáli mnoho spánku. Byl to vysoký muž se zarostlým obličejem a havraními vlasy. Tak jako měl černé vlasy i vousy, nosil i černou destičkovou zbroj. Byl to Mistr lovec a jeho úkolem bylo po dvě desetiletí vést skupinu adeptů na lovce. Verus se mohl pochlubit tím, že byl jeden z nejzkušenějších. Také ale jeden z těch, kteří ne moc snadno přijímali novinky.

Darius byl překvapený. On a lovec. Kdo ale bude jeho partnerem pro život ve skupině. Děvčata co s nimi byl v tréninkové skupině se mu nezdála. Bylo těžké s nimi spolupracovat. On sám byl dobrý. Nebyl ale nejlepší. Proto ho Verus překvapil.

„A co Vito mistře?“

Verus se uchechtnul. Vito byl výborný materiál. Byl dostatečně silný i vyrovnaný. Měl i výdrž a to jak psychickou tak i fyzickou. Vito však byl domýšlivý. Dlouho takový materiál neměl. Vito chtěl být jeden z rady lovců a směřoval k tomu všemi cestami. Nebyl jen se skupinou adeptů lovců. Byl i ve skupině zaříkávačů. To se stávalo zřídkakdy. Navíc se zdálo, jako by byl i na druhé straně prolnutí světů. Snažil se dozvědět vše o lovcích andělů.

Klišé, andělé a démoni. Hloupá slova vyjadřující dobro a zlo. Dobro a zlo, další hloupá slova vyjadřující co? Nic. Je to o vnímání. Příliš dobra udělá z dobra zlo. A příliš zla? Zase naopak.

„Myslím vás všechny!“ řekl klidně Verus.

„Je velká šance, že dojde k hromadné implantaci.“

Darius se nadechnul. Nečekal, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Darius ale nečekal spoustu věcí. Nebyl to velký myslitel. Měl ale srdce na správném místě. Byl jeden z mála, kterému by svěřili život i ostatní ze skupiny. Dokonce i sólistka Clara.

Veruse to donutilo se znovu zamyslet.

Clara, dívka co tu neměla být. Stala se adeptem náhodou. Jakoby ji sem táhnula nějaká podivná síla. Prostě se objevila na operaci lovců. Říkali jí, aby se jim nepletla do cesty. Když pak sama šípem zabila zaříkávače, který chtěl otevřít bránu, vysloužila si pozornost. Byla sice o pár let starší oproti ostatním adeptům v jeho skupině. Byla sice méně tvárná. Byla ale také velmi schopná. A navíc přímo na místě zemřela i původní adeptka. Mohl nechat místo po Cariset prázdné ale něco mu říkalo, že by se Clara měla stát součástí jeho skupiny. A jeho nutkání ho nikdy nezradilo.

Kdyby nebyla nováčkem, myslel bych si, že má být dávno lovcem. Zdálo se, že ji ostatní ve skupině brzdí. A občas jim to dávala pořádně sežrat. Ovšem jen díky ní byla jeho skupina připravenější na implantaci víc, než ostatní.

„Darie! Zavolej ostatní ze skupiny. Naran se vrací.“

Verus to spíše cítil, než aby to viděl. Přesto se v dálce objevila skupina lovců na konich. Měli plnou loveckou zbroj a jejich hole svítili odleskem i na dlouhou vzdálenost. Byly ale jen čtyři.

 

Darius se prohnal kolem mistra Vera. Pak zamířil k dlouhému schodišti a zdolával schody po dvou. Když doběhnul k jeho úpatí, okamžitě si všimnul Vita, jak stojí v chumlu uprchlíků a chvástá se, jak je ochrání. Miloval pozornost. Veronik neměla tuhle pozornost ráda a proto stála pod klenutým vchodem do vnitřních prostor pevnosti. Sledovala Vita s opovržením. Mohlo by se zdát, že díky jménům, které jim byla zvolena jsou si s Vitem souzeni. Darius ale dobře věděl, jak jej nesnáší.

Vito byl asi sto sedmdesát pět centimetrů vysoký hoch. Bylo mu sotva patnáct let. Měl dlouhé blond vlasy a modré oči. Na jeho levé ruce měl vytetovaný jakýsi symbol o kterém říkal, že je to pozůstatek po jednom démonovi. Všichni ale věděli, že Vito těžko dostal démona. V době míru bylo skoro nemožné nějakého potkat. A v době války? No, tak dlouho by nepřežil. Měl vypracovanou postavu. Přesto to ale byl hoch. Možná proto, že byl nejmladší ze skupiny, dosahoval takových výsledků. Neustále se hnal kupředu.

Veronika byla jiná. Měla hnědé vlasy obvykle stažené v ohonu. Byla stejně vysoká jako Vito. Neměla takovou sílu. Byla ale po čertech rychlá. Když ji Verus testoval, byla jedinou, které se podařilo mistra alespoň zasáhnout.

„Vrací se Naran. Máme se sejít nahoře.“ zvolal Darius.

Vito i Veronik zvedli hlavu. Veronik přikývla a Vito, se zatvářil jako děcko, kterému berou jeho hračku. Oba se ale poslušně vydali ke schodišti. Darius nelenil. Vběhnul do vnitřních prostor pevnosti a do nosu jej udeřil pach nemytých těl. Uprchlíci. Před dvěma týdny, když začali do citadeli proudit uprchlíci, začala se vnější pevnost plnit lidmi. Vždy je zde nasytily a poslali dál do citadely. Museli tam být celé tisíce. Žádný se ale z citadely nevracel. Navíc ve veřejných prostorách byla spousta stráží. Tedy stráží. Byli to bojovníci, vojáci i vrazi, kteří teď na samém konci chtěli přiložit ruku k dílu.

Tady potkal Daliu a Cassiuse.

„Clara s váma není?“ zeptal se udiveně.

Cassius vzhlédnul od stolu, na němž ležel muž s hlubokým zraněním na noze Dohromady s Daliou mu nohu ošetřovali.

„Ne, asi bude na římse.“ Odpověděl Cassius nezúčastněně.

„Naran se vrací. Máme za ním přijít nahoru.“ Předal Darius zprávu. Cassius i Dalia jen přikývnuli a pokračovali nerušeně v práci. Darius se zapřísáhnul, že je vyzvedne po cestě zpět. To už ale Dalia vstala.

„Dejte si na tu nohu pozor. Našlapujte na ni zlehka, ať vám neprasknou stehy. Chvíli si ještě odpočiňte a vyražte do citadely. Mějte se.“ Řekla s úsměvem. Cassius už se také zvednul. Umyl si ruce v kyblíku s vodou a utřel si je do zástěry.

„Tak jdem Dali.“

Darius se nezdržoval. Prošel až na konec místnosti pak na chodbu, která vedla po celém obvodu pevnosti a poté prolezl kusem poničené zdi na římsu. Nebál se sice výšek. Z temné hlubiny se mu ale dělalo mdlo. Věděl, že sem Clara chodí. Byla na trochu větší římse o pár kroků za rohem. Nikdo tam nechodil. Jen ona a jeji Flavia. Fenka, kterou sebou všude tahala.

„Claro?“ zkusil to. Nikdo ale neodpovídal.

S povzdechem se vydal po římse, zády přitisknutý ke zdi. Široce překročil kus chybějící římsy a nakouknul za roh. Clara tam byla a cvičila. Nějak se jí podařilo sem dostat cvičební figurínu. V rukou držela napodobeninu tyče Sarea a do úmoru opakoval jedno cvičení.

Fenka se na něj ohlédla a vyplázla jazyk. Clara si jej také všimla.

„Chce nás vi....“ Clara si ale přiložila prst na rty ve znamení vyžadující ticho. Nad adeptovou hlavou se ozvalo zamlaskání. Darius se okamžitě kotoulem přesunul blíže Claře.

„Co to je?“ zašeptal.

Clara zakroutila hlavou na znamení toho, že neví. „Asi létavec.“ Zašeptala klidně.

„A jak se sem dostal?“ ponoval Darius šeptem.

„Je tu už několik dní a pozoruje. Nemůže už létat.“ Odpověděla Clara. Když se Darius pozorněji zadíval na létavce, což byl ještěrce podobná potvůrka velikosti menšího krokodýla s blanitými křídly. Nebyl to démon. Nebyl to ani nižší tvor. Prostě zvíře. Přesto mu lidé připisovali magické schopnosti. Darius ještě žádného neviděl. Vypadal jako malý dráček.

„Sleduje mě už dlouho. Myslím, že se chce zkamarádit. Zkusila jsem mu už křídlo ošetřit ale bránil se.“ Zašeptala. Darius byl vyvedený z míry. Nečekal, že ho umlčí kvůli ještěrce.

„Naran se vrací. Verus nás chce na cimbuří.“ Řekl už normálním hlasem. Clara se na něj zamračila a znovu udělala to gesto pššt.

„Myslím, že už se mi podaří ho ošetřit. Pak půjdeme!“ přikázala. V jejím hlase bylo něco, co Daria přinutilo nepochybovat o tom, že prostě musí setrvat na místě a čekat. Mohli si ještě pár chvil dopřát. Než sem lovci přijedou, nějakou chvíli to potrvá. Adepti na hlásce musí zastavit průvod lidí, nechat projet lovce a pak je znovu vpustit na most.

„Dobrá.“ zašeptal.

Clara se vydala směrem k dráčkovi pomalými šouravými kroky. Dráček ji pozorně sledoval. Darius si povšimnul, že má Clara na zádech povrchovou ránu. Asi z předchozí konfrontace dráčka.

Naklonila hlavu na stranu. Dráček udělal to stejné. Pak se asi usmála, to Darius neviděl každopádně dráček široce rozevřel čelisti v jakémsi pokusu o úsměv. Poté natáhla ruku a dráček ustoupil. Nechala ruku nataženou a něco mu zašeptala. Pak se ho dotknula.

Dráček na nic nečekal a skočil jí do náručí. Nečekala takovou váhu a proto se z toho posadila na zadek. Přesto Darius z dálky slyšel smích. Nakonec mu křídlo zafixovala s pomocí jedné ruky cvičebního panáka a položila dráčka na zem.

„Leť do citadely, jestli chceš přežít.“ řekla dráčkovi jemně. Dál už ale neotálela. V jejích očích se zase rozhořel ten nemilosrdný plamen a ona se vydala směrem k římse.

„Počkej na mě!“ zavolal Darius. Clara ale nečekala. Nezdržovala se tím, že by se sunula podél zdi. Prostě terasu přeskákala třemi dlouhými skoky a už byla uvnitř. Její fenka ji rychle následovala. Darius to nechtěl napodobovat a tak ji prostě pomalu následoval. Když rozbitou zdí vlezl dovnitř, všiml si, že se Clara stihla obléci. Předtím na sobě měla jen jednoduchou tuniku. Teď však v očekávání útoku navlékla lehkou zbroj z teletiny a v rukou svírala cvičnou hůl Sarea.

„Kde se loudáš?“ řekla chladně. Pak se ale usmála a vydala se k cimbuří.

 

Když přišli na místo, ostatní tam už čekali. Mistr Verus jen lehce kývnul hlavou a ukázal ke konci lávky.

„Jsou čtyři?“ zeptala se překvapeně Clara.

„Vždycky mě překvapí, čeho si všimneš.“ řekl klidně Verus. Lehce se pousmál. Pak se ale začal mračit.

„A dva z nich jsou zranění. Snad uspěli.“ řekl spíše pro sebe.

Při pohledu na čtveřici bylo jasné, že si prošli tuhým bojem. Lovkyně Beia měla v rameni jakousi dlouhou kost. Dorus měl zase ovázanou hlavu. Naran sám se nezdál být zraněn. Ovšem až na posledního lovce byl smutný pohled. Janet totiž neměla svou hůl. Neměla ani zbroj. Hůl lovec nikdy neodložil. Vždy ji měl u sebe. Mohl ji vždy najít a její ztráta nebyla tolerována. I po procitnutí se hůl vždy nějakým záhadným způsobem vrátila ke svému lovci. Neoplývala magií ale jakousi vlastní inteligencí. Každý si ji musel ukout sám a každá hůl byla trochu odlišná. Pokud ji Janet neměla, znamenalo to, že zradila.

„Bude poprava.“ řekl Vito. Verus se na něj zle podíval. Přesto s ním souhlasil. Janet neměla zbroj. Byla zbavena Sarea. A navíc pokud zradí lovec, zprotiví se všemu. Lovci jsou vždy v první linii. A to i v nich samotných.

„Ocenil bych, kdybyste se chovali slušně. Janet udělala spoustu dobrého. Vždy když sejde lovec z cesty, je to tragédie. Pamatujte si to!“ řekl možná ostřeji než chtěl.

To už však byl Naran dost blízko. „Buď zdráv Vere.“ Řekl smutně Naran.

„Zastav prosím průvod, ať můžeme projít.“ Řekl polohlasně. Verus ho však slyšel.

Naran byl vysoký muž s podivným pohledem. Byl mnohem mladší než Verus. Přesto, jakoby měl moudrost staletí. Tak to ale bylo se všemi lovci. Jejich stáří i hodnost se určovala procitnutími. Vždy, když lovec zemřel, ztratil se v prolnutí. Pokud jej tam neuhnala temnota, vrátil se zpět do světa živých. Byl

 

v tom ale chaos. Někdy se vrátil do doby dřív, než se narodil. Jindy se zase v některém ze světů nenarodil

 

vůbec. A v určitém věku. Většinou okolo patnácti let najednou lovec procitnul. Tedy, vzpomněl si na vše co bylo.

Vědělo se, že je Naran dalším adeptem do rady lovců. Už teď byl součástí skupiny Arcilovců, což byla šestice těch nejsilnějších. Vždy vyjížděli jako první a když končil svět, jako poslední odcházeli.

Teď však bylo Arcilovců jen pět. Vlastně už hodně dlouho jich bylo pět. Jairos, vedoucí skupiny arcilovců, nikdy neměl protějšek. Zajímavé na tom bylo to, že jakmile Arcilovec procitnul v novém světě, nestárnul. Navíc se rodil jen jednou v jednom světě. Když zemřel, okamžitě ztrácel hodnost Arcilovce. Pokud tedy nezemřel na konci, když byl svět evakuován. To se zase naopak od Arcilovců očekávalo.

„Darie, Dalio, Cassie, bežte zastavit průvod. Vito, ty tu zůstaň. Ostatní se mnou.“ Řekl směrem k adeptům.

Verus sešel i s Clarou a Veronikou níže. Obě dívky čekali, co se bude dít.

„Potřebuje někdo z vás první ošetření?“ Zeptal se Verus. Oba zranění lovci zakroutily hlavou.

 

„Je to už blízko Vere. Připravte se. Pokud nebude velký výjezd, všechny nezachráníme. A připrav 4 adepty na implantaci.“ Řekl jen tak mimoděk Narran. Ani se nezastavil.

 

„Takže je má!“ řekl potichu Verus. „Ale ne všechny...“

Clara a Veronika se na sebe podívali. Obě po implantaci toužily.

Verus neztrácel čas. Když lovci ze skupiny prošli dost daleko, znovu spustily průvod uprchlíků. V té chvíli se ozvala silná rána.

Od citadeli se začal šířit prstenec mraků které jakoby se líně převalovaly přes sebe. Bylo to jako vidět olejovitou kapalinu na nebi. Znamenalo to jediné. Brány byly otevřeny.

Verus věděl, že to nebude trvat dlouho a začne padat poslední déšť. Opatření zaříkávačů pro získání trochy času. Démoni nemají déšť v lásce a dokud se neukáže jeden z arcigenerálů démonské armády, nepohnou se. Pak ale déšť ustane a prach pod nohama nepřátel se znovu začne šířit vzduchem.

Po téhle bouři příjde úmorné sucho a písek.

„A nakonec.“ řekl potichu. „Nakonec se naplní propast a velká pětka vyjede na poslední souboj.“

Všichni adepti a vlastně i uprchlíci hleděli na nebe. Nikdo z nich to nikdy neviděl. Neměl jim to za zlé. Sám měl těžké dilema. Koho z adeptů bude vídat. Koho vlastně odsoudí k lidské smrti. Věděl, že Darius a Vito budou pokračovat. Cassius o to nestojí. Naopak, Cassius je velmi mírný a chce pokračovat směrem ke studnici všech vědomostí. Udržovat znalosti lovců i samotnou studnici.

S dívkami si ale nebyl jistý. Pořád ještě nedokázal zvolit. Mohli si zvolit sami. Věděl ale jistě, že všechny budou chtít implantaci. Nemělo to ani cenu zkoušet. Existoval ještě jeden způsob. Souboj. To ale znevýhodní Daliu, která je spíše nositelem a pečovatelem než-li bojovníkem. Rozhodl se nakonec úplně jinak. Bál se. Poprvé v jeho dlouhém životě měl strach. Kvůli studnici. To ona mu řekla, že z téhle skupiny vyjde nová arcilovkyně, jejímž protějškem bude Jairos.

„Všichni do řady!“ křiknul a počkal až se jeho adepti znovu seřadí na cimbuří.

Všichni z adeptů byly jako na trní. Věděli, že břemeno volby je jen na jejich mistrovi. Může to být kdokoliv. Nemusí to však být nikdo. Věděli ale taky to, že Verus je spravedlivý. Vito a Darius se zdáli být v pohodě. A to zejména proto, že Naran zvolil čtyři adepty k implantaci. Všeobecně se vědělo, že Cassius implantací projít nechce.

Dívky však byly neklidné. Clara si byla téměř jistá, že implantací projde. Přesto věděla, že Veronik i Dalia jsou více než dobrými soky. Nejspíše budou bojovat.

Dalia se boje velmi bála. Věděla, že je z dívek nejslabší. Všechny ale překvapilo, co nakonec jejich mistr řekl. Tohle se totiž nikdy nestalo.

 

 

„Dalio, Claro a Veronik. Projdete implantací!“ řekl. Všem to vyrazilo dech.

„Pane, vždyť se k implantaci vybírá vždy v páru ne?“ řekl Vito. Verus to dobře věděl. Přesto tušil, že v tomhle má jednu výhodu.

„Nikdo z vás se nesblížil tak, abyste se mohli stát plnými protějšky. Jste nesourodí a nejistí. Nechcete jeden s druhým nic mít. Nepodporujete se. Přesto jsem naleznul odpověď, proč to tak je.“

Všichni čekali.

Někdo ale tak trochu pochopil.

„Neporušuji tradici. Navíc tu máme vzácnost. Že ano Dalio a Veronik?“

Dívky se na sebe podívali a zrudly.

Vito zrudnul také. Vždy si myslel, že Veronik bude jeho.

„Ty jedna...!“ chtěl pokračovat Vito.

„Vito a Darie, vy dva, pokud tedy Cassius nezměnil názor, budete bojovat o poslední místo lovce.“ Přerušil Verus Vita.

Rozhostilo se ticho.

„Zabiju tě!“ zařval Vito na Daria. Darius sám stále ještě s otevřenou pusou nechápal co se teď vlastně stalo.

„Děvčata, odeberte se do citadely a hlaste se u mistra Wely. Pánové, sejdeme se ve zbrojnici. Odejde jen jeden. U tebe Cassie, pokud se chceš stále stát členem studnice, vyhledej v citadele mistra Taru.“

Nebylo na co čekat. Ač chtěli adeptky vedět, jak souboj dopadne, neuposlechnutí rozkazu by znamenalo vystavit se riziku, že o své místo přijdou. Proto i s Cassiem vyrazily.

Darius se s Vitem zatím přesunuli do zbrojírny.

 

„Víte jak to chodí. Na tuhle chvíli jsem vás připravoval. Zbraně volte dobře. Ten kdo to přežije, stane se lovcem. Už vás nechám. Podle tradice je souboj jen váš. Proto tady s vámi nebudu. Pokud by snad někdo z vás nechtěl bojovat, může odejít do citadely jako jakýkoliv jiný člověk. Teď je asi správný čas to říct.“ Pronesl Verus a čekal. Když nikdo z chlapců nic neříkal pokračoval. „Na vítěze čekám nahoře.“ Pak se otočil a odešel dveřmi.

Nutno však říci, že měl podivný pocit, který nikdy předtím neměl.

 

Darius byl v šoku. Nevěděl co si počít. Před chvílí byl ještě natěšený. Měl se stát lovcem. Chtěl chránit lidi. Chtěl ničit stvůry. Teď tu stál a měl se pokusit zabít adepta, který trénoval s ním. Celých šestnáct let tréninků. Mohl se postu lovce vzdát. Nepřipadalo mu to ale správné. Všechno totiž směřovalo k tomuto momentu. Mohl vyhrát. Věděl ale, jak je Vito dobrý.

„Překvápko Darie! Vidíš, jsi ubohej. Ani mistr tě nechce jmenovat lovcem.“

Daria to nepřekvapilo. Doteď se Vito projevoval jako floutek, co chce moc. Teď měl divný pohled. Plný zadostiučinění. Jakoby na tomto místě končila jeho cesta.

„Zasloužíš si to.“ Řekl naprosto klidně. Darius nevěděl co tim myslí.

„Myslíš, jako, že můžu jít, stát se lovcem?“ oponoval.

„Ne hlupáku! Zasloužíš si vědět, kdo tě porazil.“ Řekl znovu klidně a pak se na Daria usmál. Široce usmál. Vlastně tak široce, že se mu úsměv začal roztahovat až někam na zadní stranu hlavy. Ruce se začali prodlužovat, až byly pařáty a kolena se mu zlomila dozadu.

Darius byl vyděšený. Ustupoval a hledal ve své blízkosti zbraň. V téhle polovině zbrojnice byly ale jen štíty.

„Mistře Verusi!“ Křiknul Darius.

„Nepřijde. Tohle je posraně posvátný!“ odpověděl hrubý hlas démona.

Démon na nic nečekal a vyrazil kupředu. Darius se snažil uskočit stranou ale rameno démona ho zasáhnulo tak, že narazil do stěny se štíty. Spoza jednoho štítu vypadla dýka. Byla jen chabou útěchou proti takovému monstru. Byla to ale čepel. Nevěděl na co by mu měla být ale aspoň něco držel v ruce.

„Budeme si hrát chlapečku!“ řekl se smíchem démon.

Darius neodpovídal. Soustředil se. Už démony viděl. Tenhle byl nejspíš měňavec. Silný měňavec a žádný z nižších démonů. Nemělo smysl se ptát. Mělo smysl jen přežit. Co nemaj rádi měňavci? Co nemaj rádi měňavci. Neustále nad tím přemýšlel. Démon mezitím stále dorážel. Hrál si s ním. Cítil svou převahu.

Výšky! Blesklo mu hlavou. Rozběhnul se ke zbraním. Těsně před démonem však cuknul a běžel ke dveřím. Ne zpět do pevnosti ale dál směrem k obvodové chodbě a římse.

Démon ho zkusil dohnat. Darius ale byl téměř u dvěří. Prošel. Obvodová chodba byla úzká. Jak se ale ukázalo, netvorovi to moc nevadilo. Zatřásl se, jakoby ze sebe chtěl dostat vodu jako pes. Místo vody ze sebe ale dostal část svého objemu. Darius na nic nečekal a už byl na římse.

„Ty červe!“ zahřměl démon. Darius nevěděl proč ale najednou mu problesklo hlavou, proč vždycky démoni, alespoň podle toho co slyšel, říkají že je někdo červ.

Tentokrát se nesoukal podél zdi. Běžel. A udělal dobře protože zeď za ním po chvíli probourali ruce démona skrz.

To už ale stál na rozšířené terase. Za ním se ozval zvuk padajících kamenů a ruce následovalo celé tělo démona. Když uviděl výšku pod sebou, jakoby se trocha šklebu z jeho úsměvu odpařila. Přesto se i nadále přibližoval. Věděl, že adept nemá kam utéct. Věděl, že je ztracený. A že získá duši adepta, to ho těšilo nejvíc. Došel až k němu. Darius se nebránil. Byl příliš vyděšený. Zavřel oči. Měňavec teď pomalu měnil svůj tvar do podivného tvorečka s obří hlavou, která ho chtěla překousnout. Ozval se mlaskavý zvuk. Démon se otočil a spatřil létavce, který se mu akorát vrhnul na oči. Darius si rychle uvědomil co se stalo. Protočil se kolem zaskočeného démona a tím jediným co měl v ruce jej bodnul.

Byla to asi shoda okolností. Možná štěstí. Dýka byla každopádně účinnější než se zdálo. Darius tenhle vývoj rozhodně neplánoval nedá se ale ani říci, že by litoval, že se to stalo.

Dýka začala žhnout. Darius se jí nepouštěl. Otočil jí v ráně jako klíčem. Démon konečně klesnul na kolena. Máchal rukama tak, že se mu povedlo škrábnout Daria. Ale s podivem bylo, že dýky se dotknout nedokázal. Jeho pohyb ustal a on se pomalu podíval na ten kousek kovu v jeho hrudníku. Darius ji konečně pustil. Démon ještě naposled zakroutil hlavou na znamení nepochopení a pak na dýku dopadnul plnou silou. Špička mu projela zády a rudě žhnula.

 

Ozvalo se syčení, jako při dušení masa. Pak se démon začal smršťovat jakoby se pomalu přeléval do dýky, až zmizel úplně. Tedy krom kostí. Ty se bez pojivových tkání rozkutáleli po římse.

Poslední připomínka toho, že se tu něco dělo, tedy krom kostí, byl ten sálající nůž, který se zařinčením dopadnul na římsu.

Darius stál na místě a nevěděl co dělat a vlastně ani co si myslet. Dýka stále žhnula a Darius si konečně povšimnul podivných znaků na čepeli. Nevěřícně na ten kousek kovu zíral. Pak se podíval na hromadu kostí a pak na svoje ruce. Třásly se. Spásná myšlenka přišla o pár sekund později.

„Vyhrál!“ řekl a snad jako důkaz zdejších hrůz sebral dýku. Běžel rychle a po chvíli už stál u dveří.

Mistr Verus ale zrovna scházel dolů do zbrojnice. Pevné dřevěné dveře jej udeřily přímo do čela a on se začal kutálet po schodech dolů. Pak hlavou narazil tvrdě na zeď a zůstal ležet.

Když to Verus uviděl, spěchal za ním.

„Chlapče? Chlapče? Žiješ?“ ptal se úplně vklidu vlídným hlasem.

Darius otevřel oči.

„Mistře?“ zeptal se slabým hlasem.

„Jsem tu Darie. Můžeš se hýbat?

„Necítím nohy mistře!“ řekl Darius vyděšeně.

Verus zakroutil hlavou. Na tohle čas neměl. Pak ovšem zahlédnul dýku.

„Ty jsi Vita zabil tímhle?“ zeptal se šokovaně. Musel ale otázku ještě zopakovat protože Darius bojoval sám se sebou. Rukama se pokoušel rozhýbat svoje nohy.

„Ano.“ Odpověděl nakonec.

„Co jsi to udělal!“ řekl Verus nešťastně. „Uvěznil jsi v té dýce jeho duši!“ dodal naštvaně. Pak od pasu tasil meč.

„Verus byl démon! Měňavec.“ Odpověděl stejně naštvaně Darius.

Na tohle už Verus neměl slov. Zmírnilo to ale u něj napětí. Zasunul meč zpět do pochvy a nespouštěl oči z Daria.

„Démon a tady? Máš nějaký důkaz? Někdo z lovců by si jistě všimnul!“ opakoval spíše pro sebe. A snažil se omluvit hlavně to, že sám si ničeho nevšimnul.

„Na římse.“ Řekl vysíleně Darius. Mistr lovec na nic nečekal a utíkal na římsu. Už po cestě si všimnul probourané zdi a po chvíli uviděl i kosti.

„Vyšší měňavec. Velitel oddílu démonů. Musí tu být další!“ řekl. Pak se rychle vypravil k Dariovi. Nemeškal. Šlo o vteřiny. Proběhnul po římse a při běhu znovu tasil meč. Proskočil oknem a dírou ve zdi vedoucí přímo do zbrojnice.

 

A bylo pozdě. Darius v sobě měl kopí, jímž byl přišpendlen ke zdi.

„Mistře!“ řekl chraptivě a v očích měl jistou naléhavost. Verus měl tušení. Rychle se otočil dohromady s širokým sekem. V půlce seku ucítil odpor, jako by meč na něco narazil. Nic tam ale zjevně nebylo. Až na nižší formu měňavce, který splýval se zdí.

Nečekal, švihnul rukou k zádům a sejmul hůl. Zavřel oči a poslouchal.

Nejprve slyšel svůj dech. Pak dech Daria. Potom svoje i Dariovo srdce. A nakonec plýtký dech a v dálce slaboučká ozvěna dalšího srdce.

Ještě jeden! Pomyslel si.

Věděl, že riskuje. Jeho adept ale umíral a on mu chtěl pomoci. Ať už k životu nebo ke smrti.

Hodil tedy hůl směrem k Dariovi. Ta v půlce opravdu zvedla cosi průhledného do vzduchu a zabodla se do zdi hned vedle Daria.

Konečně bylo po všem. Oba tvorové zůstali neviditelní do té doby, než na zem dopadly jejich kosti.

To už ale verus stál u chlapce. Jak to, že tenhle mladík dokázal porazit démona. A kdyby to byl nižší démon, jako ti měňavci tady, pochopil bych to. Ale velitel?

„Můžeš to přežit.“ řekl nejistě.

„Nebude to ale zadarmo. To co jsi použil nebyla obyčejná dýka. Vůbec nevím, co tady tahle zbraň dělala. Je to ale klíč k tomu být lovcem. Chci jen, abys řekl, že o to stojíš. Víš co to obnáší. A navíc, byl to vyšší démon. Nevím, jestli to sneseš. Možná tě budu muset zabít.“ Řekl rychle. Času nebylo nazbyt.

Normálně se kolem implantace točila hromada obřadů a zaříkání. Tady nebyl na nič čas. První co duše démona udělá bude, že uzdraví Dariovi rány. Nechce přece přijít o tělo. Potom ovšem započne vnitřní souboj.

Chlapec přikývnul. Verus nemeškal. Vzal dýku a zašeptal směrem k ní pár slov. Doufal, že si je pamatuje správně.

Dýka se rozzářila fialovým světlem. Už ne tou původní rudou září.

Pak Verus dal ruce nad hlavu s dýkou mířící k Dariovi.

„Promiň chlapče, tohle bude bolet!“ řekl a vrazil chlapci dýku do srdce.

Nevěděl, jestli se to povedlo. Tělo chlapce se naposledy pohnulo v křeči a ochablo.

„Nechť je tvá duše silná!“ řekl. Musel tu počkat. Přesto měl neblahé tušení. „Měňavci! Jestli tu byl jeden velitel, musí jich tu být víc! V našich řadách!“ řekl si sám pro sebe. Nemohl ale teď opustit svěřence. Když by se probral a Darius by prohrál, napáchal by démon v obraně dozajista rozsáhlé škody. Co ale když jsou nějací měňavci i v citadele?

Hrál si s myšlenkou, že Daria prostě zabije. Stihne všechny varovat. Ten chlapec ale zabil velitele. Zasloužil si trochu času. Alespoň pár minut.

Sednul si a hůl si položil na nohy. Rozhodl se dát Dariovi naději.

 

 

Kapitola 2.

Stínem minulosti

 

Cítil bolest. Nic než obrovskou bolest. Nebyla to ale jen bolest z nějakého zranění. On cítil vnitřní bolest. Jakoby vám někdo strašlivě ublížil po psychické stránce. Jako byste zabili neviného. Jako byste zabili toho koho milujete. K tomu se v pravidelných vlnách přidávala bolest fyzická.

„Proč jsi mě zabil?“ uslyšel hlas Vita. Mladého Vita z doby, kdy jej poprvé viděl.

„Jsi démon!“ křiknul Darius.

„Teď jsem ty!“ řekl Vito.

„Ne! To nemůže být pravda!“

„Ale ano. Červe!“ řekl posměšně Vito.

„Ovládnu tě. Staneš se součástí velké armády pekelného generála Arijodia. Padneš mu k nohám a staneš se jeho loutkou!“ pokračoval posměšně.

„To nedopustím! Táhni z mojí hlavy!“ řval Darius.

Ozval se ďábelský smích. „Už nikdy od tebe neodejdu!“

Daria se zmocnil neklid. Respektive s ním cloumal. Už předtím míval strach. Teď cítil, jakoby strach bylo jediné co ho vyplňuje. Co když démon vyhraje. Co když se opravdu stane pouhou hračkou.

Navždy uvězněn ve svém těle. Navždy loutkou v rukou těch monster. Co mohl dělat?

To ale nebylo vše co si na něj démon připravil. Darius začínal cítit jakési podivné pálení. Pak vše kolem něj pohltily plameny. A s plameny přišla nesnesitelná bolest. Hořel. Nebyl schopen myslet na nic jiného. Při vědomí ho drželo jen to, že věděl, že to není skutečné. Nebo je? O co míň je něco skutečné, když cítite pocity ale i bolest. Ztracel se s intenzivní bolestí, která přicházela ve vlnách. Každá další vlna a více bolesti.

Vzpomněl si na slova mistra Vera.

„Někteří z vás dojdou dál, než jiní. Stanou se lovci. A pamatujte. V ten den budete stát tomu nejstrašlivějšímu co vás může potkat. Budete stát sami proti svojí temné schránce. Budete prostoupení zlobou i strachem. To že budete zvoleni k implantaci neznamená, že se stanete lovcem. To si musíte zasloužit v tomhle boji. V boji s temnotou i světlem ve vás. Pochybuji o tom ale třeba si vybavíte to, co řekl můj mistr mně. Jediná věc a jediné slovo, co vás může zachránit. Neutralita!“

Najednou Dariovi svitla naděje. Jak ale má být neutrální. Jak má ustoupit před drtivou porážkou. Vždyť hoří. A všechno to ovládá Vito.

„Jsme v tom spolu!“ pokusil se Darius.

„Ne, jsem jen já!“ řekl démon. „Ty budeš jen zbytkem vědomí.“

Darius se soustředil. Začal bojovat. Je to moje tělo. Moje duše!

„Budeš mi sloužit démone! Tohle tělo ti nepatří. Je moje. Vysměju se tvojí armádě i tvému hloupému generálu.“ Pronesl Darius sebevědomě.

Plameny zmizely a obklopila je temnota. Najednou Vita viděl. Respektive to co viděl bylo jen odrazem toho co si představoval.

„Tak chlapeček si vyskakuje! Uvidíme!“ oponoval démon.

Jméno, zjisti jeho jméno! Slyšel ve své hlavě Darius. Bylo to, jakoby na něj mluvil Verus.

„Jak se jmenuješ?“ zakřičel na démona.

„Stačí, když mi budeš říkat pane! Můj pane!“

Darius přemýšlel. Mohl si stvořit tělo. Mohl i zastavit plameny. Může i víc. Může démona mučit. Jak to má ale udělat?

Začal si představovat lovce, jak vraždí démony. Jednoho po druhém. A skutečně se tyhle výjevy objevovaly.

„Oh, Přestaň, přestaň.“ Opakoval vystrašeně démon. Pak se ale začal smát. „Zabiješ mi veškerou konkurenci!“

Takhle to nepůjde. Uvědomil si Darius. Darie mysli! Mysli! Opakoval si pořád dokola. Zkusil louku provoněnou květinami. Démon se mu vysmál. Zkusil i nevinné dítě a démon ukázal svou sílu tím, že dítě roztrhal.

Pak tu byl ten smích. Démon se pořád smál. A Darius neměl nejmenší tušení, jak to zastavit.

Pak kolem démona postavil ocelové vězení. Démon odpověděl jeho roztavením.

„Tohle je moje tělo! Moje mysl! Ty mi ji nevezmeš!“ křičel Darius.

Démon se jen zasmál.

A pak smích ustal. Darius měl nápad. Neovlivňoval démona. Ovlivňoval sebe. Stavil kolem sebe bariéru za bariérou. Ukrýval se v hloubce svého vědomí. Cítil, jakoby svým vědomým prorůstal. Znovu ucítil dýchání.

Otevřít oči ale nedokázal. Pokračoval ale v prorůstání.

„Přestaň!“ křiknul démon.

„Jak se jmenuješ?“ pravil klidně Darius.

„A proč bych ti to měl říkat!“

„Nepřestanu démone!“

Darius stále cítil jak v něm roste jistota. Jakoby to bylo přirozené. Místo aby myslel na obranu nebo na útok, myslel jen na cestu. Cestu jeho myslí. Každá vzpomínka byla protkána jeho vědomím. Každá znalost byla uchopena a pevně zařazena pod jeho kontrolu. Démonovi docházel prostor k manipulaci.

„Řekni mi své jméno.“ Řekl Darius s ještě větším klidem.

Darius přísahal, že slyšel jakési zalapání po dechu.

„Be-Besirus.“ řekl nejistě. Najednou už neměl v hlase to odhodlání. Navíc se Dariovi zdálo, jako by byl vzdálený. Příliš vzdálený.

„Jednou se ven dostanu!“ řekl. Znělo to ale podivně odevzdaně.

„Jsi můj Besire!“ odpověděl klidně Darius.

 

Otevřel oči. Okamžitě si všimnul, že už není přišpendlen k zemi. Hned poté uviděl špinavé kameny a snad příliš nesourodé spáry mezi nimi. Pak jeho oči našli Vera.

Ono to nebylo moc složité. Verus stál nad Dariem a mířil mu hrotem hole na krk.

„Řekni Sarea del pandemonium!“ řekl výhružně.

„Cože?“ odpověděl malátně.

„Řekni to!“ zopakoval Verus.

Darius se podíval na svůj hrudník. Rána byla pryč.

„Nenuť mě Darie, abych tě zabil! Řekni tu větu!“

Darius se konečně probral natolik, aby byl schopen zopakovat větu.

„Sarea del pandemonium.“

Verus si viditelně oddychnul. „Vstávej chlapče. Musíme ostatní varovat před měňavci! Museli najít způsob, jak se před námi schovat! Necítil jsem je!“ řekl Verus, který zatím Dariovi podával ruku.

„Mistře?“ řekl nevěřícně Darius.

„Řekneš mi to pak!“ utnul ho.

„Mistře, já je cítím!“ přerušil ho mladý lovec. „Jsou v citadele.“

Verovi se rozšířily zorničky.

„Musíme jít! Hned. Vše ti později vysvětlí někdo k tomu povolaný. Musíš jít se mnou. Poznáš je!“

Verus i Darius se vydali na cestu. Vnější pevnost nechali jen na zdejších strážných s vidinou toho, že sem z citadeli někoho pošlou.

Problém ovšem nastal hned venku. Most byl plný lidí. Než se tam dostanou může být pozdě.

„Běž Darie! Pošlu havrana!“ řekl rychle a utíkal zpět do pevnosti.

Darius nemeškal. Zatím ale svou moc neovládal. Když se rozběhnul, srazil při tom nějakého mladíka k zemi. Zastavil se.

„Omlouvám se!“ řekl a pomáhal chlapci na nohy.

„Ty jsi lovec?“ zeptal se chlapec bázlivě.

„Teď už asi ano.“ pravil nejistě Darius.

„Zachraň nás!“

„Nic jiného nemám v plánu.“ Odpověděl Darius a usmál se. Pak se znovu a opatrněji dal do běhu. Proplétal se davem a mířil k citadele.

 

 

***

 

Jairos byl 180 cm vysoký muž. Neměl žádné vlasy ani vousy. Chodil oděn v typickou zbroj lovců. Jedinou obměnou ke kožené zbroji s černými destičkami byl nárameník vyadající až příliš těžký, k tomuto typu zbroje. Jairos si na něj ale potrpěl. V boji bylo jedno rameno kryté více než bylo obvyklé a on tak mohl používat trn, jež měl na rameni jako další pohotovou zbraň.

Co se týče zbraní, preferoval Jairos Sareu. Přesto rád bojoval s mečem. Byl expertem na klíčovou šavli. A nutno uznat, že se s ní uměl ohánet dokonale. Těžké ostří jako by v jeho případě bylo pírkem. A navíc v případě jeho šavle. Nebyla tenká jako u ostatních šavlí tohoto typu. Ta jeho měla tloušťku okolo jednoho palce. Ostří se pak ztrácelo s jakousi podivně viditelnou linkou.

Teď ale Jairos nebojoval. Stál s jakýmsi zaříkávačem v hlavním sále citadely lovců.

Byla to obrovská místnost s vysokým stropem. Před nimi byla šestice lovců z rady. Jaros je neměl příliš v lásce. Někteří z nich skutečně byli lovci. Drtivá většina z rady byla ale složena z udržovačů, jak jim sám pro sebe říkal. Byli to implantovaní jedinci s velmi specifickou duší démona. Takovou, která nezajišťovala dostatečnou sílu k boji. Nezajišťovala vyšší obratnost či schopnost vymýšlet geniální plány. Jejich silnou stránkou totiž byla politika a ukořistěnou duší byli našeptávači. To je udržovalo nestárnoucí, dokud nezemřeli. A nutno podotknout, že kvůli absenci bojů tu někteří byli až příliš dlouho.

„Zare? Jsou brány aktivní?“ zeptal se jeden z rady lovců.

„Ano velmistře Mikele. Jsou otevřeny a připraveny na evakuaci. Čeká se jen na příkaz rady.“

Mikel se usmál.

„Velmi dobře zaříkávači. Nejprve projde rada a studnice. Pak nejslibnější lovci. Poté začnete pouštět lidi. Je už na místě expediční svaz?“ zeptal se Mikel.

„Ano velmistře. Nový svět je bezpečný a připravený pro náš příchod.“

„Dobrá Zare, můžeš jít!“ řekla Ravia, další z rady. Pak se s nelibostí otočila k Jairovi.

„Vyjedete na poslední odpor Jairo. Vy a všichni arcilovci. Ostatní odejdou. Tvůj plán se mi nezdá!“

Jairos si povzdechnul a zatnul zuby.

„Ravio! Pokud chceme oddálit další zánik světa, potřebuji tu víc než jen pětici arcilovců a dvanáctku lovců. Chci hromadnou implantaci.“ Řekl na odpor.

Ravia se podívala na Mikela.

„To není v našem zájmu!“ ozval se jiný příslušník rady. Byl to zavalitý chlapík s plnovousem. Jmenoval se Retio. A k nelibosti Jaira nikdy nebojoval.

„Máme možnost zabít generála. To se ještě nikdy nepodařilo!“ řekl Jairos se zaťatými zuby.

„Nebudeme se tu hádat Arcilovče!“ řekla smířlivě Ravia. „Víme, že jsi zdatným bojovníkem. Arcigenerála ale neporazíš. Musel bys zabít tisíce vyšších i nižších démonů.“

„Může se to povést. Plán znáte. Potřebuji jen víc lovců, aby se moje skupina dostala do středu chumlu démonů. Zvládneme to. Nepochybuji o tom!“ odpověděl popuzeně.

„Mně se to nelíbí! Pokud neprojdeme s kordonem lovců, nemusíme už udržet bránu. A jistě ti nemusím říkat, že vychovat v novém světě arcilovce nebo mistry nebude možné! Můžeme úplně prohrát!“ štěknul Mikel.

„Souhlasím s Mikelem!“ řekl Retio. S tím se přidali všichni krom Ravie. Ta ostatně kdysi bojovala po boku Jaira. Doufala, že bude jeho protějškem. To se ale nikdy nestalo.

„Myslím, že bych měla kompromis. Odvedeme mistry krom dvou. Necháme tu adepty po hromadné implantaci. Ovšem třetinu všech volných duší odneseme sebou.“ Ravia zřejmě ostatní velmistry pěkně překvapila. Když se na to ale Jairos podíval z jejich pohledu, byl to jen malý ústupek. K ochraně a k osídlení jim mistři budou stačit. Navíc v prvních nekolika desetiletích se jich ještě spousta narodí.

Jairos ovšem věděl, že pro jeho plán to není dost. Bylo to ale alespoň něco.

V té chvíli se pootevřeli obrovské dveře vedoucí do sálu.

Mikel už chtěl vstát ze svého křesla, aby nahlédnul ven. Místo osoby se ale ve dveřích zničehonic objevil podivný kostěný výrůstek, který se rychle blížil ke stolci rady. Nikdo si nevšimnul dalšího, který ho v rychlém sledu následoval.

Jairos jednal instinktivně. Sám proti výrůstku vrhnul nůž a s tasenou šavlí mířil směrem ke dveřím.

Zaříkávač dělal to samé, ovšem bez šavle a v rychlejším měřítku. O to větší překvapení pro ostatní bylo, když se zaříkávač zvednul do vzduchu a z jeho zad vycházela průhledná struktura jakoby z vody, kterou odhalovala jen krev zaříkávače.

Pak šlo všechno rychle. První kostěný výběžek byl sražen. Druhý však našel cíl v krku Mikela. Zaříkávač byl z průhledného útvaru odhozen směrem k Jairovi, který se mu jen tak tak vyhnul pádem přes levé rameno. Rada odstrčila své židle a vrhla se pod stůl a z neviditelné síly u dveří se stal až příliš viditelný tvor.

Byl vysoký asi tři metry. Jeho kůže měla namodralý odstín a oči byly dokonale černé. Zdálo se, že nic, ani tma v rozích místnosti není tak černé jako tyhle oči. Mělo to svalnatou postavu a naštvaný výraz někoho, komu se nepodařilo všechno co chtěl. V ruce to drželo jakési kostěné kopí. Druhá ruka byla svěšena volně podél těla a třímal v ní jak jinak, štít z kostí.

Jairos se nenechal vyvést z rovnováhy. Okamžitě po pádu se zvednul zpět na nohy a pád jakoby ani nesnížil jeho rychlost. Tvor se k němu otočil a štít mu postavil do cesty. Dřív než ale byl rozložitý štít na místě, Jairos se stihnul svézt pod ním.

Rychle se rozmáchnul šavlí směrem k noze démona. Ten ji však zvednul a s drtivým zaduněním se pokusil ležícího lovce zašlápnout.

Jairos se rychle překulil na stranu a s otočením do kleku provedl široký sek zboku. Sotva dosednutá noha se pod náporem šavle ani nepohnula. Na čepeli však zůstala černá krev. Démon zavil bolestí a asi i vztekem protože i přes ztrátu končetiny dosud stál na jejím zbytku. Dřív, než se démon stihnul pohnout, přesunul se lovec dvěma přískoky za něj a vrazil šavli zespodu do hrudníku démona.

Váha padajícího démona a síla Jairova bodu působila současně a lovec tak musel znovu uskočit a dalším pádem se přesunout z dopadiště. Setrvačnost mu pomohla vyprostit z rány šavli a on tak už stál, když tělo démona dopadlo na podlahu. Stál zády k mrtvole a nehýbal se. V okolí, jakoby se zastavil čas a jeho normální plynulost dokazovala jen kapající krev.

„To je poprvé, kdy napadli radu!“ procedil skrze zuby.

„I oni se vyvíjí. A pokud nezískáme čas navíc, příště se nemusí podařit je zastavit.“ Dodal ještě.

Rada se pomalu zvedala spoza stolu. Nestihli ani zareagovat.

První promluvila Ravia.

„Zab toho generálskýho zmetka. Ať to stojí, co to stojí!“

To už se ostatní z rady zvedali a rychle se přidali k tomuto argumentu.

„Dostaň ho a pomsti Mikela!“ řekla Hannah. Další členka rady, která se doposud neprojevila. Mikel byl její protějšek.

„Musím sebou vzít alespoň několik mistrů!“ oponoval Retio.

„Vezmeme si jednu šestici. Jen ty nejlepší. Pokud Jairos neuspěje, musíme ubránit bránu!“ řekla Ravia.

„Běž už, máš co na práci!“ řekla Hannah.

A Jairos se nepřel. Dostal co chtěl ačkoliv přitom musel zemřít jeden z rady. Cítil ale spíš neklid. Měňavec a v citadele? Jak to, že ho nevycítil. Jak to, že nepoznal, že tu je! Situace se tím komplikovala a on musel jednat.

„Doporučuji vám začít s evakuací co nejdřív. Toho zmetka jsem vůbec nevycítil.“

Ravia přikývnula. Podívala se na ostatní z rady. To už ale do místnosti proudil oddíl stráží.

Nikdy předtím se nestalo, že by lovci démona nevycítili. Nikdy nebylo třeba hlídat citadelu při vstupech do místností. Stačila jen jednoduchá kontrola při vstupu do pevnosti. Svět se mění.

Rada začala okamžitě rozdávat úkoly. „Připravte civilisty k evakuaci. Pošlete okamžitě stráž k bráně a dejte si pozor, koho pouštíte. Použijte sefiry. Rada se již přesune. A Jairo?“

Jairos se zastavil a otočil se k zástupkyni rady.

„Dostaň ho!“. Pak všichni odešli.

Jairos nezastavoval. Pokud jsou tu měňavci, má hodiny. Ne dny jak čekal. Mohl s tím ale ještě něco udělat? Mohl vyjet dřív. Mohl přesvědčit obyčejné lidi, aby mu pomohli? Kdo si zvolí život a kdo si zvolí smrt?

Když vycházerl z centrální stavby citadely uviděl u brány Narrana.

„Příteli!“ křiknul jeho směrem. Narran si ho okamžitě všimnul a zamířil k němu i s ostatními.

„Mám je Jairo!“ řekl, když byl na doslech.

Jairovi se ulevilo. Alespoň něco vyšlo.

„Narrane, objevil se tu měňavec. Nikdo ho nevycítil. Pošli prosím někoho ze skupiny ke studnici, ať zjistí, co se stalo.“

Narran přikývnul a vydal rozkaz. To už se ale v bráně objevili ostatní.

Nejprve si všimnul ovázané hlavy