Prokletí má jméno

Temnou nocí se plížil stín mohutného vlka se stříbřitě bílou srstí. Blížilo se svítání a s ním i vysvobození z vlčího těla. Jakmile se na jeho srsti zatřpytily první sluneční paprsky, mohutná vlčí kostra se smršťovala dostávala nový tvar. Prsty se prodlužovaly a drápy zatahovaly do tvaru a délky lidských nehtů. Srst i kůže odpadávaly. V několika bolestivých minutách se vlčí tělo proměnilo v ladné křivky těla dívčího. Medové vlasy zakrývaly dívčin obličej a z části i horní polovinu těla.
Byla mladičká, neměla více než šestnáct let. Každou noc, když vyšel měsíc, se měnila v krvežíznivou bestii bez slitování. S tímto prokletím se však nenarodila, bylo na ní uvrženo, když ji před dvěma lety pokousal vlkodlak. Rodinu zahubila při své první přeměně. Ráno byla ta krvavá lázeň hrůzným šokem. A nejhorší ze všeho bylo, že si vše pamatovala, jen tomu nedokázala uvěřit. Brzy pochopila, že se lidí musí co nejvíce stranit a to hlavně v noci, pokud jim nechce ublížit.
Již rok věděla, že jestli má být opět normálním člověkem, musí najít toho, kdo jí to udělal a proklát mu srdce. Každou noc pátrala po takových jako ona. Každého, kterého potkala zabila, ale stále podléhala přeměnám. Bylo jí do breku, chtěla opět vést normální lidský život.
Na kraji lesa byly její šaty. Dlouhá sukně, lehká lněná košili a pevná kazajka. Vypadala jako obyčejné děvče z vesnice či kočovné společnosti.
Před soumrakem se ujistila, že nikde nablízku není žádné tábořiště ani vesnice. Sundala si šaty a čekala na první příznaky doprovázející bolestivou přeměnu v nočního predátora.
V noci uslyšela volání svého druhu. Odpověděla táhlým zavytím a rozběhla se směrem, kde ho odhadovala. Před ní se z křoví vynořil vlkodlak se srstí černou jako smůla. Byl ve své krvelačné touze krásný. Zavrčela a vrhla se na něj. Boj trval skoro celou noc. Oba byly oslabení ze ztrát krve z drobných zranění na celém těle. Nakonec se odhodlala k poslednímu zoufalému pokusu. Rozběhla se a se zavrčením využila sílu při odrazu a povalila černé vlčí tělo na zem. Něco ošklivě křuplo a místo vlka ležel na zemi statný muž s větví, která mu proklála hrudník. Vedle něj klečela plavovlasá dívka s pomněnkovýma očima.
„Našla jsem tě,“šeptala a tváře jí smáčely horké slzy.
„Pořád jsi krásná, maličká,“pousmál se mdle černovlasý muž s něžnýma očima, přestože mu z úst ztékal pramínek krve. Vzala si jeho hlavu do klína hladíc jeho tvář.
„Vem si na památku můj řetízek. Jmenuji se Velkan,“ řekl jí a vydechl na posledy. Ruka, kterou držel děvčeti na ruce ochabla. Černovlasý muž zemřel aniž by spatřil svítání.
Dívka si vzala jeho náhrdelník se zuby šelmy a pohřbila jeho tělo.
Nikdy ani za mnoho let od této události ji nepřestaly pronásledovat mužovy něžné oči. Tak klidné a vyrovnané i při příchodu zubaté, co si na něj brousila kosu.
„Nezapomenu,“ šeptala větru svírajíc řetízek se zuby šelmy.