Když se daří, tak se daří...

  Pomalu, píď po pídi se sunul do tmy. Toužil se modlit, aby nezačalo pršet, ale tady by to bylo hloupé. Neširokými rameny dřel stěny kanálku a rukama se odstrkoval od jejich nerovností.  Vpřed ho poháněla pouze síla jeho prstů. Notně unavených prstů. Odkrvenou levačkou, nataženou vpřed, nahmatal výraznější výstupek. Objal ho prsty a přitáhl se tak blízko, jak jen stísněný prostor dovolil. Přilepšil si o dobré tři dlaně, než se mu paže vzpříčila a tváří, otočenou vpřed, narazil na vlastní předloktí. Z plic tak vyrazil poslední zbytky vzduchu a pytlík, utržený z popruhu na hrudi, mu propadl mezi stehny. Žuchnul do prachu. Potlačil přímo explozivní touhu zaklít a jen bezhlesně otevřel ústa. Při nádechu mu do pusy vnikla látka. Chutnala po týdnech bez kapky deště a mumifikovaných myších hovnech. Koutkem oka zahlédl mlžné šedo vpředu a zatetelil se radostí. Pokrčil, nyní volné, nohy a odstrčil se od podlahy, pokud se to tak dalo nazvat. Chřestící pytlíček zachytil mezi patami. Téměř ohromující rychlostí se protlačil až k prolamované mřížce ve stěně. Připlácl nos ke kovu a nahlédl do místnosti. Byla prázdná, jen v  jezírku plulo několik blikajících svíček a pár bílých květů, svítících do noci.

   Vyplivl roušku a, za jednu z rozvilin, zahákl provázek s korálkou, který si v ústech připravil pro tuhle příležitost. Korálku pevně sevřel mezi zuby a, v očekávání uvolnění průchodu, čelem udeřil do mřížky. Zařinčelo to, před očima se mu roztančily hvězdičky. Nevypadla. Nechápal, bronzové skobičky přede dvěma dny osobně vyměnil za špalíky z měkkého dřeva! Odfrkl si a, z kapsičky na rameni, opatrně vytáhl drobnou pilku.  Z její kovové chuti trnuly zuby. Zaklonil hlavu a plivnul, pak se posunul o kousek zpět. Cenný pytlíček teď tušil někde pod koleny. Nahmatal pilku a začal řezat skobičky, držící mřížku ve zdi. Na práci neviděl, ale odpor, kladený bronzovými šrouby, poznal. Jeden přeřezal a druhý vztekle vylomil. Zadavatel vysloveně trval na nenápadnosti, udušený Brekin v odvodňovacím kanálku nenápadný nebyl! Mřížka zůstala viset na zmrzačeném šroubku a nejspíš poškrábala zeď, ale on ocenil, že nemusí riskovat vlastní chrup. Jako had z díry nebo hnis z rány vyklouzl polovinou těla z kanálku. Zhluboka se nadechnul. Vymrštil se nahoru a prsty zarazil mezi dřevěné vrkoče a dmoucí ňadra oblačných tanečnic. Zavěsil se na ně. Vyprostil nohy a opatrně seskočil na umetenou podlahu. Vzhlédl k tanečnicím a obrátil oči v sloup, ještě ho čekala zpáteční cesta!

  Ruku strčil do díry. Pytlíček mu pod prsty měkce zachrastil. Potěžkal ho a znovu se zhluboka nadechnul. Ztratil spoustu času! Musel pohnout. Přeskočil nádržku a ocitl se tváří v tvář Paní sladkých vod. Už při obhlídce ho překvapilo, jak je malinká. Čekal sochu v nadživotní velikosti, po které bude šplhat jako podnapilá veverka… Prsty přejel po náhrdelníku a znepokojeně mlasknul. V naprosté tichosti, ho sňal. Pak náušnice, náramky, další špeky… zastavil se. Nezapomněl, proč přišel. Za cingrlátka si zařídí nový život, pouze pokud ho zadavatel zaživa nestáhne z kůže. Brekin opatrně vysypal obsah pytlíčku do dlaně a zasyčel. Neměl odvahu se na tu věc předem podívat… až teď, když mu ležela v dlani. Odfrkl si a naaranžoval ji kolem útlého mramorového krčku.

  Uskočil, když v dálce zahřmělo a pomyslel na ochranné znamení. Tady by mu asi bylo k ničemu… Obral zbylé šperky, odřezal knoflíčky a prohledal ubohé milodary u nohou sochy. Světlo obvykle nepotřeboval, ale zatímco se prohraboval ovadlými květy a plesnivým chlebem, noc ztemněla a jaksi… zvlhla. Pocit, že se někdo dívá, který ho nedávno vyvedl z pěkného průšvihu, mu opět zabrnkal na nervy. Vycenil zuby a plavně se otočil. Vzdálenost, která ho dělila od stěny s kanálkem, překonal dvěma laními skoky, pak se ale zastavil a poslouchal. Na střechu chrámu dopadala voda! A nebyl to žádný jarní deštíček. Během chvilky už řval jako raněný býk a lomcoval střechou, až se lampičky zavěšené v trámoví rozkomíhaly. Brekin taktak uskočil před dravým proudem vody, který vyrazil z díry ve zdi a ohlédl se po soše. Polknul opravdu ošklivou nadávku a pohledem zalétl ke dveřím, pak do krovu, kudy vedla další cesta ven.  Skrz podstřešní okénko rovnou na rušný noční trh! Pokud ale zůstane v patře a vezme to soutkou u kamenořezbářova domu, liják ho schová. Pytlík se šperky zastrčil do poklopce, pevně utáhl roušku a rozeběhl se proti stěně. Drobná ruka na rameni, studená jako bílý mramor, ho zastavila a srazila na podlahu.

  Ze ženy, která ho zastavila a teď stála nad ním, viděl jen kupu sukní, vzdouvajících se jako peřeje na řece, stříbrné střevíčky a ruku, bílou jak smrt, natahující se po něm… Někdo, patrně noční stráž, rozrazil dveře. Chrámovou lodičku zalilo zlatavé světlo luceren.  Žena zaječela jako vodopád trhající skálu, jako kra mizící v hlubině oceánu… V Brekinovi to zastavilo krev a změkly mu kosti, ale převalil se na břicho a odlezl ke zdi. Jeho ústup směrem nahoru a pryč kryla tma zhašených luceren. Okénko v podstatě vyrazil, nejspíš se ošklivě pořezal, a po zubořezu a okapech se doplazil ke kamenořezbářovi. Tam musel zastavit, protože se strašlivě rozklepal.

  Zalezl do stínu za komínem a pod jazyk si strčil plátek pnuzu. V duchu nadával, zatímco jeho šaty těžkly další vodou. Dál nemohl, po celém městě teď lidé zavírali okna a do ulic také nemohl, pytel se vším, co nepotřeboval uvnitř, nechal venku! Zapřemýšlel o dalším pnuzu, ale upřel si ho, dokud z kořisti neudělá něco směnitelnějšího. Zavrčel, vypadalo to pěkně, ale jak to měl v ruce… většina kamenů byla ze skla, knoflíky duté, jadeit nekvalitní a nejlepší kusy asi jen postříbřená mosaz. Aspoň že dole bylo pár mincí, drobných. Ušklíbl se, místní bohatě opláceli bohyni její nezájem. Nakonec to nebude ani tolik, co minule. A průšvih srovnatelný! Než se vydal k domovu, několikrát uhodil hlavou o komín a přísahal si, že už bude okrádat jenom chudáky, jak to dělal doteď!