Život je krásný

"Život je krásnej víš? Když si to tak vezmeš, co ti vlastně v dnešním dni chybí? Počasí nám vyšlo, rybáři se vrátili z dnešního lovu všichni. Jestli jsi si všiml, letošní sklizeň byla větší než si kdokoliv pamatuje".
Vítr zahrát tichou melodii o písek na blízké pláži.
"Hlasité brknutí"
"Máš pravdu, dnes je fajn. Víš co je ještě fajn? Dnešní slavnost měsíce. Je úplněk. Děvčata se obléknou do svých nejlepších šatů po babičkách. Jo, to bude fajn".
Lehký podzimní vítr profoukl Hubertovy jeho krátké kudrnatě blonďaté vlasy. Oba dva si vychutnávali západ slunce na pahorku u pobřeží. Zapadající slunce změnilo barvu písku na karmínově rudou. Vzduch byl cítit po mořské soli, ten kdo zde žije tuhle vůni už ani nevnímá. V dnešním dni vnímá jinou vůni, vůni pečených ryb a čeho si jiného, nevysvětlitelného. Nebyla to ani tak vůně jako silný pocit, zvířecí pud.
"Víš, dneska jdeme na oslavu spolu se Sarah. Máme to domluvené už od léta".
"Huberte, týden co týden mi to pořád připomínáš. Víš že už mě to ani nezajímá?".
"Promiň, já jen že se moc těším. Možná když měsíc dá, bych mohl být i její první".
"Kdyby měsíc dal tak by jsi její první byl, je jí teprve šestnáct. Myslíš si že v tomhle věku má za sebou pěknou řádku nadržených chlapů?".
"Ne, to si nemyslím. Jen aby to vyšlo, nic jiného si nepřeji. Mám jí moc rád, víš?".
"Ano vím, všichni to víme, neboj".
"Simone?".
"Hm?".
"Nevíš jak dlouho už tady ležíme?".
"Nevím, ale je tu pěkně. Ještě tady chvilku zůstanu".
Moře líně omývalo písčitý břeh, líně, jako kdyby vědělo, že není třeba kamkoliv spěchat. Proč taky. Moře tady bylo dřív než kdokoliv jiný, bude tady taky déle, než kdokoliv z nás. Zná příběhy mnoha lidí a dobrodruhů co se jej snažili přeplout. Zná taky příběhy rybářů, každý den se na něj vydávají. Moře je šlechetné, dává jim jídlo. Díky němu tady můžou poklidně žít. Ale nikdo jen nedává, vždy přijde čas, kdy musí taky vzít. Vzít si to, co mu patří. Život. Tolik životu dal, proč se pak na něj všichni zlobí, když si nějaký vezme. Je přeci jeho. To díky němu tady mohl být. Mnoho nešťastníků si v něm našlo svůj konec. Tolik utopených jmen a příběhů.
"Simone?".
"Hm?".
"Není divné, že ještě nikdo nenašel dno oceánu? Všichni víme, že daleko od břehu je velký spád. Ale že ještě nikdo nenarazil na jeho dno?".
"Skoč do vody a běž ho najít. Určitě se ti pak uleví až ho najdeš"
"Moc vtipné. Dokážeš si představit všechny ty utonulé co už po staletí stále padají tou nekonečnou hlubinou dolů? Nebo se vznášení pod vodou někde uprostřed oceánu?".
"To vážně netuším, a mám takový pocit, že teď to ani nezjistí".
"Můj otec patří mezi ně, když jsem byl malý, jeho loď se potopila. Nejspíš. Nikdo neví co se stalo. Ráno vyjel spolu s kapitánem a zbytkem posádky na ryby jako každý den. Už nikdy se neukázali. Každý večer jsem sem chodil a čekal, jestli se nevrátí".
Unaveně si zívl a prohrábl si své blonďaté vlasy. Už byla skoro tma, slunce téměř zapadlo a karmínová barva písku se vrátila do své původní.
"Už se těším na večer, mám pěkný hlad. Za chvíli bude čas kdy se všichni budou připravovat na večer. Měl bych se ještě zastavit u Sarah. Máš dnes vůbec někoho domluveného na večerní slavnost?".
"Ne, ukážu se na trhu abych se podíval, jak se věci mají. Určitě se tam dobře najím. Kouknu se, jestli nějaká slečna nehledá společnost, a jestli ne, vrátím se domů. Mám tam kozí mléko z rána a pár švestek. Udělám si taky pěkný večer, jen aby jsi věděl".
"Jsi prase, a nechutné".
"A proto jsme nejlepší přátelé?".
"Asi jo. Pojď už, nebo tady usnu. Taky se musím na večer ještě připravit".
Hubert vstal jako první, líným pohybem ruky si z hýždí oprášil prach a hlínu. Naposledy se zadíval na moře. Naposledy. Bylo krásné jako vždy, přitahovalo ho svým tajemstvím.
"Huberte! Počkej!"
Hubert se překvapeně otočil. Simon ho nečekaně chytl za kotník a stáhl ho k zemi. Spadl do trávy jako přezrálé jablko, který čekalo na svém mateřském stromě přepříliš dlouho. Simon vyskočil na nohy a rozběhl se směrem k vesnici.
"Snad jsi si nemyslel, že tam budeš dnes první ty!".
"Jsi jak malý kluk Simone!".
"Jsem, ale první malý kluk!".
Hubert z kliku vstal a rozběhl se s úsměvem na Simone.
"Počkej až tě chytím! Nebudeš potřebovat ani svoje kozí mlého!".
Dvě lidské siluety běželi lesem. Zbytky zapadajícího slunce jim zahřívalo záda, nikdo v tu chvíli netušil, že žádné slunce už nemuselo přijít. Proč taky. Život je krásný, dnešní den nevyjímaje. Ba naopak. Měl být krásnější než všechny ostatní. Taky byl, stačí se na něj jen podívat z jiného úhlu, zvráceného.
Mládí je krásná věc, a jako u ostatních věcí platí, že je krásnější když ho máte s kým sdílet. Smutné pak je, když člověk z mládí dospěje. Smutnější ještě ale je, když je z mládí vytržen.

První silueta doběhla do vesnice a opřela se o zeď prvního domku. Omítka byla léty obouchaná. Divoký plevel zakrýval pěkné ruční kresby na pálených cihlách. Kresby květin tak typické pro tenhle kraj.
"Říkal, eh... říkal jsem ti, že vždy doběhnu první".
"Jo, ale podváděl jsi. Navíc jsi zpocený a smrdíš".
"Možná smrdím, ale věříš, že mi to vůbec nevadí? Stejně na dnešek žádné děvče domluvené nemám. Neříkal jsi, že ještě potřebuješ za Sarah, nebo ne?".
"Taky to mám v plánu, potřebuji se ale nejdřív vydýchat. Zatím se měj. Uvidíme se večer".
"Jo, uvidíme. Vezmu mošt a třeba si i dáme. Sice ho moc rád nemáš, ale když je přeci ten den?".
"Jestli se uvidíme, tak si s tebou dám".
"To rád slyším, a teď už běž. Nikdy jsem neměl rád pohled na poražené".
"Jsi sráč Simone, víš to?"
"Vím, ale jsem na to hrdý!".

Bosé nohy vymetaly cestičku na prašné cestě. Ulice byly prázdné, všichni měli dost starostí s nadcházejícím večerem. Na cestě byly vyjetý stopy od vozu s kterým každé ráno na trh přijíždí sedlák Johnson. Jeho mula která vždy vůz táhle je už stará, moc stará na to, aby dostávala takhle zabrat. Když byli malý, Hubert a Simon chodili na trh s natrhanou trávou a Johnsonovu mulu krmili. Je to sice jen malá vzpomínka na mladé léta, ale je to ta, která utkvěla v paměti. Dorazil na místo kde se konají trhy. Byl to široký kruh spojující čtyři cesty. Každá vedoucí na jiný konec vesnice. Konečně byl někdo venku. Nemusel tak dále snášet ten divný pocit samoty. Dva starší muži nosili lavice z větší budovy která ve své věži měla zvon. Tahle budova sloužila jako shromáždiště rady starších kde se rozhodovalo a důležitých věcech. Také se v ni v zimě konaly slavnosti. Místo bylo lehce osvětleno svíčkami visících ze střech všech domů. Uprostřed byl táborák připravený k zapálení. Místo zatím vypadalo velmi chudě a prázdně. Až lidé začnou chodit vše se změní, v tichých ulicích se rozezní smích a písně. Bude to kouzelné. Hubert přidal do kroku protože si uvědomil, že jeho zpoždění by mohlo být větší než předpokládal. Konečně dorazil k domu Sarah. Přelezl malou dřevěnou branku kterou spolu jako malí natírali. Vplížil se k oknu Sarah. Světlo svíčky, která svítila v domě vytvářela venku zajímavé stinné obrazce. Dřevěný parapet byl dokonale oprášen. Tak jak má o svátku být. Hubert se začal třást. Třásl se nedočkavostí a vzrušením. Natáhl pravou ruku a dvěma prsty zaťukal na dřevěné okno. Po chvilce nepříjemného ticha se okno otevřelo. V něm byla mladá dívka. Svíčka kterou držela v dlaních ji osvětlovala obličej. Jak plamínek plápolal, vyvolával dojem, že je dívčinina tvář neustále v pohybu. Byla krásná, tak krásná, jak ji jen oceán mohl stvořit. Dlouhé, hebké blonďaté vlasy lehce přesahující ramena. Hladká bezchybná pleť. Malá piha nad levým ďolíčkem. A ty oči, velké modré oči jako oceán sám. Nevinné, oči jenž ještě nepoznaly hrůzu kterou může tenhle svět přinést. Stála tam jako obrázek. Tenká bavlněná košilka halila její štíhlé tělo. Bradavky na jejích prsem se snažili prodřít ven. Prsa byla menšího vzrůstu, dívalo se na ně pěkně.
"Jdeš brzo! Ještě nejsem připravená! Slavnost začíná až za dobrou hodinu! Měl by jsi jít radši pomoct své matce, sháněla se tady po tobě".
"Matky byla tady? To mě taky mohlo napadnout, že bude potřebovat pomoc. Ale když už jsem tady...".
"Když už jsi tady tak co?".
"Moc ti to sluší, víš to?".
"Ne, nevím. Tobě to ale nesluší".
Vyplázla na něj jazyk a ukázal svůj krásný nevinný úsměv.
"Měl bych už jít za matkou, ale pro tebe se ještě vrátím, nemysli si že ne".
Otočil se a rozběhl se.
"Počkej!".
Zavolala ne něj. Hubert se otočil.
"Něco jsi tady zapomněl".
"Co jsem zapomněl?".
"Pojď blíž".
Hubert se obezřetně přiblížil zpět k oknu. Když se přiblížil, dostal letmou pusu na pravou tvář. Překvapeně se na Sarah podíval. Jeho penis schovaný v plátěných kalhotách překvapivě rychle ztvrdl. Měl chuť. Nutné zvířecí pudy přelézt okenní rám o Sarah pomilovat. Místo toho stál na místě.
"Teď už můžeš jít, u buď tady prosím včas".
Otočil se o rozběhl se, tentokrát už rovnou za svojí matkou.
Když doběhl domů, dveře byly otevřené. S nejistotou vešel dovnitř. Dveře za sebou zavřel, zabouchnutí bylo tak hlasité, že kdokoliv v domě by si toho musel okamžitě všimnout.
"Už jsi konečně přišel? Zase jsi byl se Simonem? Měl jsi mi pomoc, sama jsem tu uklízela a vařila. Co jsi udělal ty? Nic. Při samotném oceánu, na co si já vůbec stěžuji, jsi ještě mladý, můžu být ráda, že mi neujíždíš na moře jako tvůj otec. Pojď sem, musíš mít hlad".
"Byl jsem u Sarah, tam jsem se dozvěděl, že jsi mě potřebovala. Tak jsem spěchal. Ukážeš se dnes na slavnosti?".
"Zanesu tam jen nějaké jídlo a pozdravím se s pár lidmi. Jsem unavená, ráda bych si šla co nejdřív lehnout".
"Možná se tam uvidíme, budu tam se Sarah".
"Ano, já vím. Říkáš mi to den co den. Ale myslím, že se nepotkáme. Určitě budeš tančit a dovádět. Buď hlavně opatrný, ať neuděláš žádnou ostudu".
"Ještě než ale půjdeš, zaneseš tenhle talíř panu Edwinsovi. Chudák už nemůže ani chodit. Určitě bude rád, že si na něj aspoň někdo vzpomněl. Má tam pár pečených brambor a rybu. Dnes ulovili naši muži pořádné ryby. Určitě jich na slavnosti spousta bude.
Chlapec vzal talíř a položil jej na stůl. Políbil matku na tvář. Obvykle by to neudělal, ale dnes, dnes věděl že to udělat má. Udělal dobře. Když opouštěl dveře domu, vzpomněl si jak jeho otec a on sedávali na zahradě a povídali si. Až vyroste, chce být jako jeho otec, statečný rybář. Na chvíli se mu zastesklo, rychlo to ale přešlo. Vidiny dnešní noci byly větší. Pospíchal s talířem plným brambor a ryby a panu Edwinsovi. Pan Edwins byl starý rodinný přítel, ještě s jeho otcem chodili rybařit. Pro Huberta byl něco jako vzdálený děda. Venku už byla tma, měsíc chlapci svítil na cestu. Obloha byla bez jediného mraku plná zářivých hvězd. Za takové noci člověk sebou nepotřebuje ani svíčku. Když se blížil k domu pana Edwinse, ucítil pálící se dřevo. Dnes není taková zima, aby si někdo musel doma zatápět. Počasí bylo více než příjemné. Pan Edwins je ale starý, a tak mu třeba byla zima. S takovým vysvětlením si chlapec vystačil, není přeci důležité nad věcmi přemýšlet. Když starému staříku který nemůže chodit je zima, je jasné že si zajde zatopit. Mládí.

Když dorazil k domu všiml si, že se v něm svítí. Víc jak to. Hoří, ve vnitř je oheň. Hubert upustil talíř a rozběhl se. Běžel k domu co jen mohl. Vyděšený, uvědomoval si, že před ním leží úkol, který již není pro mladé chlapce. Doběhl a ke sterému rozbitému plotu a zastavil se, klekl si. Při kleknutí narazil kolenem do kamene a roztrhl si své plátěné kalhoty. Bolest sice byla cítit, ale ne tak, aby ho v tuhle chvíli mohla vyrušit. Vyděl dva ozbrojené muže. Jeden držel hořící trám. Druhý s mečem u kalhot a rukama v bocích. Oba stáli před domem a poslouchali. Poslouchali řev pana Edwinse. Mrzáka, který by nezvládl ani utéct. Křičel. Řval. Hluk se rozléhal po celém lese. Huberta zastihl strach a lítost na osudem starého muže. Bál se. Věděl co ale musí udělat, běžet zpět a varovat všechny. Vstal a rozběhl se, běžel rychleji než kdykoliv dřív a modlil se, modlil se k měsíci a moři, modlil se. Aby se jeho lásce nic nestalo, aby to stihl včas a všechno zachránil, on měl přeci teď být ten hrdina, který všechny zachrání. Modlil se. Když doběhl tak blízko, že viděl vesnici, věděl, že je pozdě. Hustý dým se vířil vzduchem, kouř tak hustý, že by jednoho pohltil a už nevydal. Teď jeho jedinou starostí byla Sarah. Ať je aspoň ona v pořádku, utečou spolu, zachrání se.
"Prosím, ať je v pořádku".
Vydechl se slzami na tváři. Běžel přímo k ní. Řev a jekot se rozléhal směrem z vesnice do celého lesa a okolí. Volání o pomoc bylo nevyslyšeno. Najednou mu přeskočily myšlenky. Vzpomněl si na Simona, jeho nejlepšího přítele. Nechť je i on v pořádku. Nebyl, v tuhle dobu již ležel na zemi ve svém domě přišpendlený kopím k zemi, hořel, on a jeho rodina hořeli. Jeho malá sestra, sestra kterou se ještě před chvílí snažili jeho rodiče utišit a uložit ke spaní, hořela. Hubert běžel, jeho bosé mozolovité nohy tiskli stopy do klíny. Kolenu mu krvácelo, kulhal, plakal. Stále běžel a v duchu si opakoval jednu a tu samou věc, "prosím, ať je v pořádku". Rozplakal se ještě víc. Nikdo ho po cestě neviděl, běžel totiž za vesnicí, tam kde nic nebylo, bylo to kratší. Najednou dostal naději, na místě kam běžel, nebyly žádné známky po ohni. Řev ale neutichal. Doběhl před dveře své vysněné dívky, té, kterou se z celého srdce snaží zachránit. Vidí muže, nejspíš vojáky kteří tahají lidi ze svých domů. Oni je zabíjejí! Proč by to dělali, tahle vesnice přeci nikdy nikomu neublížila. Vyrazil do domu, rozrazil dveře a to co viděl, nikdo nečekal. Nečekal by to ani v té nejtemnější myšlence. Padl na kolena. Jeho slzy se smíchali s hlenem vytékajícím z nosu a vytvořili tak zvláštní kombinaci pokrývající chlapcův obličej. Plakal ještě víc, měl vztek. Chuť zabíjet. Řval, on křičel. Díval se na muže v lehké tmavě-zelené zbrojí. Kalhoty který vypadaly jak kožené. Meč zdobil levou stranu jeho pásku. Košile kryjící jeho tělo, lehký nárameník na levém rameni. Opasky který vše spojovali vytvářeli velké X na jeho zádech. Držel Sarah, měla potrhané šaty jako po zápase s divokou šelmou. Držel jí před sebou, břichem ležela na stole. Voják ji držel levou ruku za zády, a druhou rukou jí držel zezadu krk. Sarah pravou rukou nahmatala roh stolu, nehty se to něj zabořila. Měla rozkročené nohy, voják v ní měl už zastrčený svůj úd. Tvrdě přirážel. Usmíval se u toho, úsměv víc připomínal démona než člověka. Měla zaschlou krev na jejích hubených krásných nohách. Byla pana, plakala. Její ochlupené přirození bylo celé od krve, voják stále přirážel, stále stejně agresivně. Ten úsměv. Hubert pořád klečel, jeho obličej se utápěl v slzách. Sáhl po první věci kterou našel na zemi. Byla to sekera kterou otec Sarah lámal třísky. Snažil se vstát, když v tom ucítil silný stisk na pravém rameni. Následovala palčivá bolest v prostřed hrudi. Jeho hruď, jako by hořela. Viděl meč který ho propíchl skrz naskrz. Světlo ze svíček v domě se odráželo od jeho zakrvácené špičky. Chlapec padl na kolena, krvavé oči naposledy spočinuly na krásné Sarah. Poslední věc kterou viděly bylo, jak voják znásilňující jeho lásku vytahuje nůž, a jedním plynulým pohybem připravuje o život i ji. Je mrtev, on i ona. Mladí. Vytrženi z mládí. Voják stojící venku řve na druhého uvnitř.
"Musíš to dělat zrovna teď. Zrovna teď kurva? Když máme práci?".
Druhý muž se na něj nechápavě podíval.
"Byla pana, měj jsem snad čekat než ji vomrdáš ty?"
Oba se na sebe chvilku dívali.
"Jsi čůrák Raule, víš o tom? Opravu čůrák, protože to je to, co bych udělal".
Oba se hlasitě zasmáli.
Raul šel ke dveřím, podíval se kolem sebe a viděl hořící domy a mrtvé zmrzačené lidi na ulici. Puch hořícího masa byl všudypřítomný. Tahle vesnice lehne popelem. Zde už život nebude.
"Nechť žijí muži Azur-pesca!". Zvolal.
Vyšel ven a zhluboka se nadechl.
"Život je krásný, opravdu krásný!".