Sen

SEN
Je něco mezi nebem a zemí? Říká se to. Stávají se věci, které si nedokážeme vysvětlit, nebo si je snad nechceme uvěřitelně vysvětlit, neboť nás příjemně rozechvívá pocit tajemna, něčeho, co nás přesahuje, co dráždivě voní nepoznaným a nadějí a dá nám zapomenout každodennostem, kde život plyne v zaběhnutých kolejích, předvídatelně, a pokud přece jen z těchto kolejí vybočí, tak je to pořád jenom dílem vysvětlitelného, předvídatelného, dílem nás lidí, kteří si pácháme dobro i zlo a zvláště to zlo je neuvěřitelné, ale je pozemské a není z prostoru mezi nebem a zemí.
Je tedy něco mezi nebem a zemí…? Vzpomínám si na verš, který jsem někde četla:

Někde mezi nebem a zemí
tam, kde si myslíš, že ničeho víc není
tmavá noc a bílý den
je v tomto prostoru jen…
tak tam někde žije tvůj sen

Přihodilo se mi něco… byl to sen? Nebo jen prapodivná skutečnost? Vlastně nevím. Sen přichází ve spánku, kdy myšlenky jinak pevně svázané, pokud jsme bdělí, se uvolní z těch pout a bloudí naší myslí a promítají se v obrazech tak neskutečných, že po probuzení, pokud si vůbec dokážeme na tu slátaninu vzpomenout, jen nevěřícně kroutíme hlavou.
Já určitě nespala, tak to nemohl být sen. Neměl by být. Když se ohlédnu těch několik dnů zpátky, mám pocit, ne, jsem si jistá, že se mi to skutečně stalo. Viděla jsem přece ty fotografie, byly skutečné, nejsem slepá.
Ale na těch fotkách byl - sen… Tak byla to skutečnost, nebo sen? Nevím.
Ještě než začnu vyprávět, pokusím se doplnit verš několika vlastními řádky:

Bydlí tam a shlíží, vím
můj sen, který sním
jen váhavě se blíží, snad se stydí
co mě však těší…
jak krásnou mě vidí
…
Prší a já nechápu proč se lodičkám, které jediné se mi hodily k sukni, co jsem ji pro dnešek zvolila, říká lodičky, když jsou vlastně nejméně vhodnou obuví do přívalu, jenž se valí chodníkem. Jsou plné vody a ta naštěstí není příliš studená, neboť těch několik slunečných květnových dnů, které předcházely dnešnímu dešti, vyhřálo dlaždice i vzduch a vlhko se tak nestává vlezlým.
Spěchám, ale parkoviště, na kterém jsem nechala auto je ještě příliš daleko a deštník, který je spíše elegantní než praktický, je chatrným štítem proti houstnoucímu dešti, tak raději zahajuji ústup a vklouznu do kavárny, kterou dobře znám, neboť sem často chodím s kamarádkou.
Naštěstí není plno a dokonce stolek u okna, kde obvykle sedáváme je volný. Cítím, že plášť je na zádech mokrý a musím ho svléknout, snad na věšáku trochu proschne.
Objednala jsem si espresso, bez cukru, bez mléka, jen tak - dobrý, teplý kafe. Nohu přes nohu, zakloněna dozadu, protřepala jsem vlasy. Tady je mi vždycky fajn.
Upíjím ten lahodný nápoj – jak říká moje kamarádka Karla, která trochu zadrhává – kákákafíčko.
Snad to byl jen lehký úsměv, který se mi mihnul po tváři, když jsem si na ni vzpomněla a ne přihlouplé uchichtnutí, protože pán sedící u protějšího stolku by si jinak pomyslel, že jsem blázen.
Pokukuje, všimla jsem si.
Není to fešák, řekla bych. Tak něco přes čtyřicet, jako já… S Karlou této věkové kategorii říkáme „spolužáci“ – a znovu se mi chce se usmát, ale zakazuji si to.
Dívám se z okna na lidi, kteří schoulení pod deštníky spěchají ulicí. Déšť neustává. Naopak, zdá se mi, že ještě zesílil a šumí skrz okno a souzní s kavárnou, která šumí lidskými hlasy a já si pomyslím, jestli snad nezatéká střechou do mého zahradního domku, který mám u lesa kousek za městem. S hrdostí mu říkám srub – malý dřevěný domek se zahrádkou, ve kterém se už v tomto období dá také přespat. Mám to tam ráda. Miluji to. Když mám po krk městského shonu, uteču tam. Ticho, klid, noční obloha plná hvězd, vůně lesa…
Musím se tam co nejdřív podívat. Hned zítra, rozhodla jsem se.
Usrkávám kafe a když mám šálek u úst, kontroluji pohledem toho chlápka u protějšího stolku a ten stolek není úplně protější, ale je trochu bokem, tak musím víc otočit hlavu a když jsem tak učinila málem jsem vyprskla, protože ve stejném okamžiku, kdy já schovaná za šálkem i on s šálkem u úst kontroloval mě, a tak se potkaly naše pohledy – moje hnědé oči nad šálkem kávy a jeho tmavé oči nad šálkem kávy… byla to jen vteřina, možná ani to ne, ale…
Dívám se zase z okna, nevnímám však ulici a nevidím spěchající lidi, kteří mě jindy tolik zajímají a pořád vidím ty jeho oči nad šálkem kávy. Ne, není to žádný krasavec, to vím, ale ty oči – jak to vyjádřit? Jsou hezké, milé, přívětivé, jak poznala jsem ve vteřině. Kdybych měla určit povahu chlapa s takovým pohledem, napadá mě jediné – musí to být hodný člověk.
Dívám se z okna a pokud mě můj šestý smysl neklame řekla bych, že mě pozoruje. Cítím ten pohled a jsem přesvědčená, že se už neskrývá za hrníčkem a drze si mě prohlíží a ten pohled je určitě vyzývavě dlouhý, k nevydržení, ale já vydržím a už se tím směrem nepodívám, protože bych v této hře ztratila převahu, kterou snad ještě mám. Nahmatám hrníček a neodtrhnu pohled od okna, když dopíjím zbytek. Až po chvíli si uvědomím, že venku ustal déšť.
„Zaplatím“ kývnu na servírku.
Neotočím se přímo k tomu protějšímu stolku, ale přesto periferně vidím, že u něj už nikdo nesedí. Odešel. Bezděčně se rozhlédnu. Ne, není tu.
Platím a přistihnu se při pocitu zklamání. Zůstávám ještě sedět a myslím na tu vteřinu, kdy jsme se potkali svými pohledy a přijde mi zvláštní, jak mě jeho pohled zaujal a v duchu se na sebe zlobím, že se tím moc zabývám, že ve svém věku bych měla být nad věcí, v klidu a nevidět v tak niterném a pomíjivém okamžiku něco, co mi může způsobit jakési zachvění mysli. No, stalo se. Usmála jsem se tomu.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk mobilu. Zalovila jsem v kabelce. Karla.
„Ahoj. No, kde bych byla. Sedím v kavárně, protože lilo jako blázen. Jo, jasně. Neboj, nezapomněla jsem. Večer jsem u tebe… Jistě, to mi určitě pošly…“ chvilku jsme ještě pokecaly, s ní to jinak ani nejde.
S mobilem v ruce jsem se vrátila v myšlenkách k jeho očím, ale opět mě vyrušilo pípnutí. Přišla mi sms od Káji, posílá mi pár fotek vnoučat. Moc hezké, uložila jsem si je a pak, ani nevím proč, klepla jsem na „fotky“, abych se přesvědčila, že se mi tam děťátka opravdu uložila.
Jo, v pořádku. Už, už jsem chtěla mobil vypnout, když mě zaujala poslední fotka, která předcházela těm právě uloženým. Co to je, nechápu? Klepla jsem na ni, aby se zvětšila. To přece není možný…
Hledím na fotku, na které jsem - sedím za tímto stolkem, nohu přes nohu, zakloněná dozadu, vypnutou hruď a snad protřepávám vlasy… To jsem přece já, mumlám si. Ta fotka musela být zhotovená teď, před chvílí... Někdo mě vyfotil?! Tady a teď a z místa od toho protějšího stolku - a nějakým záhadným způsobem mi tu fotku uložil do mého souboru fotek…?!
Ještě jednou se rozhlížím kavárnou. Pan tajemný? Ne, není tady.
„Ještě nějaké přání?“ ptá se mě servírka, zřejmě překvapená, že se po zaplacení nemám k odchodu.
„Ne, děkuji.“
Zvedla jsem se. Plášť je samozřejmě ještě vlhký, ale nasoukám se do něj.
Venku je příjemně. Déšť definitivně ustal. Dokonce slunce vykukuje rozervanými mraky.
Ta příhoda mi nejde z hlavy. Nechápu to. Není přece možný, aby mě někdo svým mobilem vyfotil a tu fotku mi pak uložil do mého mobilu. Musel by mi ji nějak poslat – smskou, whatsappem, nebo přes AirDrop… ale musela bych ji přece přijmout! Nerozumím tomu.
Zneklidněná jdu ulicí k parkovišti, kde mám auto. Rozhlížím se a bezděčně pátrám v obličejích mužů, které míjím. Poznala bych ty oči.
Ne, někam prostě zmizel. Pan tajemný.
Ani doma mě to nepřestává trápit. Znovu si prohlížím fotku. Zvláštní, že ostře jsem zachycena jenom já a pozadí je jakoby v mlze. To měl čas ji ještě upravit? Nohu přes nohu, vypnutou hruď, hlavu zakloněnou dozadu a ruce vpleteny do vlasů – ta fotka je neobyčejně hezká. Na svůj věk jsem hezká, vím to, ale na této fotce jsem jako modelka… opravdu zvláštní.

S Karlou se znám od školních let a od těch školních let jsme kamarádky. Naše kamarádství přečkalo ta dlouhá léta, která uplynula , přečkalo naše svatby i naše rozvody a troufám si říct, že podobný životní příběh nás obou naše přátelství ještě upevnil. Často se spolu scházíme - jen tak pokecat, cvičit, do divadla, na výlety… dnes ji potřebuji jako sůl.
Přišla jsem dřív, než bylo domluveno. Nemohla jsem vydržet. Byla ve sprše a otevřít mi přišla zabalená do osušky.
„Promiň, že jsem tu tak brzy, ale to ti musím vyprávět,“ začala jsem už ode dveří. Zapadla jsem do křesla a chvilku vydýchávala schody. Karla si osuškou stírá vlasy, stojí přede mnou a osuška se houpe těmi pohyby a střídavě zahaluje a odhaluje její nahé tělo a já vím, že ta dřina, kterou podstupujeme v tělocvičně se vyplácí, neboť je to hezká a přitažlivá žena.
„Copak? Nějaký průser? Ex?“ zeptala se nevzrušeně.
„Ne ne. Ten o sobě naštěstí nedává vědět, ale pojď se podívat…,“ z kabelky lovím mobil a překotně líčím, čeho jsem plná.
„Jak jsem ti říkala byla jsem v naší kavárně, protože lilo. Sedím u stolku, popíjím kafe a všimnu si chlápka, pětačtyřicet (?) – spolužák, jak po mě pokukuje. Takový…,“ hledala jsem slova, kterými bych ho popsala, „… že si nevšimneš, tuctový chlap, ale pozor - s móóc hezkýma očima.“
Nadechla jsem se a pokračovala: „Sedíme, upíjíme. Vím, že si mě prohlíží. Já jeho samozřejmě ne - vlastně trochu jo… no, a pak najednou zmizel. Tak nějak rychle se vypařil…“
„No a co jako?“ diví se Karla „To je celé?“
„Počkej, to hlavní teprve přijde“ a prsty, které se mi vzrušením trochu chvějí ťukám do mobilu.
„Něco ti ukážu.“
Klepnu na fotky a hledám. „Tady jsou tvoje vnoučátka a tady…,“ roluji desítkami fotek, nahoru a zase dolů a – nic. Ještě jednou roluji všemi fotografiemi.
„Do prdele,“ ulevila jsem si „ta fotka tady není.“
„Jaká fotka? Co hledáš? Neříkej, že sis ho vyfotila?“
„Houby…,“ šeptám a znovu projíždím fotky.
Ta fotka není, zmizela!
„Já to fakt nechápu, ale měla jsem tady fotku z té dnešní kavárny. Někdo, nejspíš ten chlap naproti, mě vyfotil a tu fotku mi poslal - uložil do mého souboru fotek…,“ koktala jsem.
„Dany, poslal ti tvoji fotku?“
„Ne, on mi ji vlastně neposlal. Já tomu nerozumím, prostě jsem ji objevila v mém souboru fotek, když jsem tam ukládala vnoučátka. Nevím jak to udělal, ale ta moje fotka, která byla určitě z toho dne, z té kavárny, z toho okamžiku - tam najednou byla… a teď tam zase není.“
Karla se na mě podezíravě podívala.
„To zní divně. Kdybych tě sto let neznala, řekla bych, že kecáš. Dovedu si představit, že tě vyfotil a tu fotku ti poslal – přes bluetooth, nevím, zase tolik tomu nerozumím, ale určitě bys ji musela přijmout a uložit.“
Nezmohla jsem se na nic víc, než jen pokrčit rameny.
„Co si ale nedovedu představit,“ pokračovala Karla, „že by ti tu fotku zase nějak vymazal. Pokud nějaká fotka vůbec byla, promiň, muselas ji přijmout, uložit, smazat…: ťuk – přijato, ťuk – uloženo, ťuk – smazáno…“
„Chápu, že vypadám jako blbec, ale žádné ťukání nebylo. Ta fotka tam prostě byla a už tam není.“
„Dobře,“ rezignovala Karla „tak jo, jak tě teda vyfotil…?“
„Jak? No, hezky,“ usmála jsem se rozpačitě. „Sedím, ruce ve vlasech, vypnutá prsa - myslím, že vypadám dost sexy… pozadí té fotky je jakoby v mlze…,“ vysvětluji, ale cítím se hloupě, neboť ta příhoda se stává jen obtížně uvěřitelnou.
Mluvím, mluvím, ve snaze přesvědčit Karlu i sebe, že to nebyl přelud, že ta fotka opravdu v mém mobilu existovala… a když už jsem všechno řekla a jenom opakovala už vyřčená slova a věty, odmlčela jsem se konečně a ticho, které se rozhostilo, a které měla Karla přerušit, jak jsem si přála, ale nepřerušila je, mi bylo protivné a jenom mě utvrdilo v tom, jak marná byla moje snaha vysvětlit nevysvětlitelné.
„Tak něco řekni,“ špitla jsem.
Karla ještě několik vteřin váhala s odpovědí a tím zaváháním řekla vlastně víc a pak to vyslovené bylo zbytečné, neboť vyřčená slova, šetrně volená, aby snad neublížila, měla jen zarazit to odmlčení.
„Divné. Nikdy bych neřekla, že je to možný… ale nakonec, co my víme, co je možný a co ne,“ řekla bezbarvě a já zalitovala, že jsem s tím za ní přišla, protože se mi neulevilo, jak jsem doufala, a naopak místo úlevy pocítila jsem tísnivý pocit, že jsem na tu záhadu zůstala sama.
Povídaly jsme si ve zbytku večera, ale i když jsme se k té příhodě více nevracely, zůstala nám oběma na jazyku jakási pachuť, kterou ani dobrým vínem nešlo spláchnout a spíš tou pachutí, než tím vínem, nám těžkl jazyk a naše povídání, jindy tak živé a osvěžující, drhlo a jen násobilo tu pachuť, a tak v kruhu jenž se uzavřel chřadla nálada a rozloučení stalo se nám vysvobozením.
Až doma, když jsem uléhala, vrátila jsem se v myšlenkách do kavárny a znovu prohlédla fotky v mobilu. Marné, ta fotografie prostě zmizela.
Byla tam vůbec? Zapochybovala jsem najednou. Měla jsem halucinace? Blázním, jak si myslí i Karla?
Posadila jsem se na posteli. Pochybnosti, které jsem si připustila mě znervóznily. Ne, nejsem přece blbá a slepá… odmítla jsem to. Kdo je ale ten chlap, který si se mnou tak hraje? Musel to být přece on, nikdo jiný tím směrem neseděl. Jak to provedl, pan tajemný?
Odložila jsem mobil na noční stolek a zůstala ještě chvíli sedět a v sedu jsem pokrčila nohy v kolenou, rukama je objala a přitáhla k tělu a s hlavou opřenou o kolena si znovu kladu otázku – kdo je ten chlap?
Zavřela jsem oči, zasněná. Měla bych se bát, měla bych být vystrašená tou příhodou, ale není tomu tak. Už jsem klidná. Vybavuje se mi jeho pohled. Nic víc, jenom jeho milý a přívětivý pohled.
V noci se mi zdál sen. Bláznivý sen, který jsem hned po probuzení lovila z paměti a nebyla si tak úplně jistá, jestli jsem všechny střípky toho snu vylovila, jestli je to opravdu všechno, co mi bouřilo spící myslí, nebo snad je to jenom pocit, který mám, že něco v hloubce mysli zapadlo. Nevím.
V tom snu jsem viděla Karlu, jak si stírá vlasy osuškou, a ta osuška se houpala těmi pohyby a střídavě zahalovala a odhalovala její nahé tělo a já v tom snu se na ni dívala a snila o dotycích, kterým se ona nebrání a snila jsem o vůni její kůže, když dotýkala jsem se jejích ňader, boků a stehen… ale v tom snu to byl jenom sen, vím… a já jen seděla a dívala se, a ta osuška se houpala a houpala a zahlédla jsem její klín a rozkročená stehna ve vteřině… a pak jsem slyšela déšť a vzdálené hřmění a já se brouzdala ve svých lodičkách břehem oceánu a vstoupila jsem do jeho vod a voda dosahovala k mým lýtkům, rozkročeným stehnům a klínu… a cítila jsem teplo a chlad a déšť mi smáčel vlasy a zprůsvitnil mi košili a já si dlaněmi zakryla prsa, když jsem pohlédla do jeho tmavých očí nad šálkem kávy…
Takový to byl sen.
Zůstala jsem ještě v posteli, neboť je sobota a nemusím vstávat a můžu ležet a zavřít oči a nechat ho doznít. Doznívá jako vzdalující se píseň až vytratí se do ticha a střípky toho snu se pomalu rozpadají v prach a když otevřu oči, sluneční vítr, který zavane oknem, rozfouká ten prach a jenom jakýsi sladkobol zůstane na duši…
Klepla jsem na displej mobilu. Je sedm třicet. Čas, kdy i v sobotu musím vstávat a zvláště dnes si už nemůžu dopřát více lenošení, protože se chci podívat na srub, jestli do něj nezatéká a také chci zmizet z města a odpočinout si a vyčistit si hlavu a nevidět lidi a nevidět ani Karlu, která mě včera zklamala. Vlastně to nebylo zklamání, omlouvám ji konečně, vždyť ta příhoda byla opravdu k neuvěření a nemůžu se jí přece divit a myšlenky mi skluznou k tomu snu, který se mi v noci zdál a uvědomím si, že to nebylo jen tak samo sebou, že už při včerejší návštěvě, kdy Karla přede mnou stála nahá, pocítila jsem vzrušení a překvapila mě touha dotýkat se jejího těla a pomyslela jsem si pak, jestli snad i ona nemyslí na totéž, neboť si nevzpomínám, že by někdy dřív přede mnou tak vyzývavě pózovala a také si uvědomuji, že v noci, ve vteřině probuzení uprostřed toho snu, jsem byla plná odhodlání svěřit se jí se svými pocity, ale teď v ranním světle mi přijde tato představa absurdní a směšná a vím, že bych to nikdy nedokázala.
Posadila jsem se na posteli rozhodnutá vstát a definitivně utnout takové myšlenky a ještě jsem vzala mobil do rukou a zkontrolovala čas a pak, tak nějak mechanicky jsem klepla na fotky, protože někde v podvědomí mi stále hnízdí včerejší příhoda a dráždí mě svou nevysvětlitelností a rolovala jsem všemi fotkami až k vnoučatům, která měla být poslední - ale nebyla(!) a já s úlekem našla fotku, na kterou jsem klepla, aby se zvětšila a přeběhlo mně mrazení po rukou a po celém těle, neboť to byla opět moje fotografie, ne ta z kavárny, ale určitě ze včerejšího večera… kdy sedím na posteli, pokrčené nohy přitaženy k tělu, hlavu mám opřenou o kolena, oči zavřené a sním…
Nevím jak dlouho jsem zírala na tu fotku v jakémsi omámení a nevím jak dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila tu hrůzu, že někdo musí být v mém bytě a ten někdo mě vyfotil a teprve pak jsem vyskočila a běžela ke dveřím, abych bez úlevy shledala, že dveře jsou zamčené a zajištěné řetízkem a že nikdo nemohl do bytu vstoupit, ledaže by se sem nějak dostal před mým příchodem a vystrašená nahlédla jsem do kuchyně, obývacího pokoje a ložnice a otevřela jsem skříně a nahlédla pod postel a na toaletu a okna jsem zkontrolovala jestli jsou zavřená… a nic. Byla jsem ve svém bytě sama.
Znovu jsem si prohlížela tu fotografii a nebyla jsem schopná se soustředit a nějak logicky si vysvětlit co se mi to přihodilo a s mobilem v ruce procházela jsem bytem a v ložnici zkoušela najít místo, odkud byl snímek asi pořízen a byla jsem si jistá, že to místo mám a bylo mi jasné, že jsem nemohla v nějakém pomatení mysli udělat selfíčko… vyfotit sebe samu, jak sedím na posteli, objímám pokrčené nohy a s hlavou na kolenou a zavřenýma očima jako bych spala… nemožné.
Prohlížím si fotku znovu a znovu, každý detail a nenacházím žádnou stopu, žádný stín, který by napověděl, jen do rozpaků mě uvádí fakt, že jsem, zrovna tak jako tomu bylo i v případě té první fotografie, až neskutečně hezky zachycena, že takovou hezkou jsem se nikdy v žádném zrcadle neshledala.
Ve spěchu a bez snídaně jsem do větší tašky naházela věci, které budu potřebovat k nocování ve srubu a vypadla jsem z bytu s tísnivým pocitem, že stejně nemůžu utéct před kýmsi, kdo tak trýznivým způsobem pronikl do mého soukromí, do mého života, kdo mě mučí a činí mě bezbrannou a velkou rychlostí opouštím město a pořád mám ten tísnivý pocit, že ani rychlostí, kterou uháním neuniknu pronásledovateli a zmocňuje se mě panika a toho strachu už je příliš, že ho nezvládám a zpomalím až se přímo vleču silnicí a ostatní auta mě předjíždí a řidiči zuřivě gestikulují a ti co mě nemůžou předjet se na mě lepí ve snaze popostrčit mě k vyšší rychlosti.
Nezrychluji a ploužím se silnicí a pak sjedu k zahradám a úzkou cestou přijíždím ke srubu a tou pomalou jízdou se zpomalí i moje mysl a panika a tíseň se přetaví téměř v apatii, ale přece ještě najdu sílu k zamyšlení a říkám si konečně, že musí být nějaké rozumné vysvětlení, že je to technicky nějak možné zhotovit takový snímek a pak jsem uvnitř srubu, který je v pořádku a silný déšť mu nijak neublížil a znovu si prohlížím fotografii – jak sedím schoulená a zasněná, a vidím se hezkou, jakou bych chtěla být a opět zapochybuji, že je možné to nějak rozumně vysvětlit.
Jsem na to sama, nemůžu se nikomu svěřit, nikdo by mi to neuvěřil. Ani Káji to nemůžu říct, neboť fotka by mi zmizela a Karla by se na mě zase tak divně dívala, jako na blázna a v jejích očích bych mohla číst, jak jsem divná a pokud nějaká fotka vůbec kdy byla, že jsem si ji prostě vyfotila sama, nějak, a že si jen vymýšlím hloupý příběh, protože stárnu a blbnu…
Otevřela jsem všechna okna a vyvětrala tak zatuchlost několika týdnů, kdy jsem tady nebyla a utřela jsem prach a uklízela jsem, abych na chvíli zapomněla, abych se rozptýlila a rozložila jsem lůžkoviny přes zábradlí malé terasy, přes kterou se vstupuje do srubu, protože tady budu dnes spát, ale bojím se noci, která přijde a bojím se, že se už napořád budu bát, neboť jsem přišla o pocit bezpečí, o jistotu bytí v samotě - i když po rozvodu jsem se právě samoty nejvíc bála.
A když jsem skončila s úklidem uvařila jsem si kafe na elektrickém vařiči a sedla jsem si na terasu, kam květnové slunce už dosahuje a k tomu kafi jsem si vzala koláč, který jsem si přibalila a to slunce a kafe a sladký koláč mě na chvíli smířili a potlačili bázeň, že jsem nastavila slunci tvář a jeho paprsky mě konejšivě hladily, ale od lesa vanul chladivý vzduch, který šetrně připomínal, že do léta je ještě pár týdnů, tak jsem sepjala ruce, aby mě na prsou hřály a jen prsty jsem si podpírala bradu, že byla jsem jako při modlitbě.
Celý den vydrželo krásné slunečné počasí, ale k poledni se slunce už přehouplo přes střechu srubu a ta střecha zastínila terasu a bylo mi milejší pobýt na malé zahrádce za srubem, kam slunce v tuto denní dobu může a zahrádka je jako dlaň, jen kousek trávníku a keře růží a malá skalka, která má zahrádku zdobit, ale nezdobí ji, neboť na podzim zarostla plevelem a já už neměla čas ho vytrhat a ten plevel se teď probouzí a probouzí se i v trávníku a pod keři růží a je všude a já jsem tomu ráda, protože mám práci a čistím zahrádku a ta práce mi dělá dobře, uklidňuje mě - jak se zpívá v té písničce: „dělání všechny smutky zahání…“
Večer cítím únavu a jsem za ni vděčná, protože mi snad umožní usnout a přemýšlím chvíli, jestli se mám podívat na fotky v mobilu, jestli si mám znovu jitřit mysl, jestli se na to nemám prostě vykašlat a spát, ale když ležím v malé komůrce, která voní dřevem a čerstvým vzduchem a zrovna tak se provoněly i lůžkoviny, které jsem nechala celý den na terase, nedá mi to a klepnu na mobil, protože se znám a pokud bych to neudělala teď, přemýšlela bych nad tím a udělala to za hodinu, nebo za dvě, a tak roluji fotkami a vím, že ta, kterou hledám je za vnoučátkama a přistihnu se, že mě vůbec nepřekvapí, když shledám, že ta fotka zmizela. Není tam. Zmizela. Jakoby byla nastavena jen na určitou dobu setrvání, nebo snad mizí vždy při úbytku denního světla při soumraku… co já vím. Byla tam a není.
Odložila jsem mobil a zhasla lampičku.
Bála jsem se, že už napořád se budu bát, ale teď se nebojím. Nevím proč, ale najednou jsem si jistá, že se to nějak vyřeší, že to zvládnu. Snad je to v lidském mozku tak nastaveno, že není možné se trvale bát, jako není možné se trvale radovat, že to funguje jako Stockholmský syndrom, kdy strach z pachatele vystřídá jakási pozitivní emoce, kterou k němu pocítíme, nebo snad to v tom mém případě způsobuje fakt, že jsem na těch fotografiích byla zachycena tak hezky, že nemohly být pořízený se zlým úmyslem. Kdo ví?
Spánek nepřichází, jak jsem doufala, že s pocitem únavy přijde. Ležím se zavřenýma očima, abych mu byla blíž a chci už nad ničím nepřemýšlet, ale ta tma za zavřenými víčky je nejčernější, tak raději otevřu oči, ale vidím pořád tu samou tmu, neboť malé okno je směrováno k lesu a ten zastíní světlo měsíce i hvězd a nedovolí tomu světlu vstoupit do mého pokoje, a tak střídavě zavírám a otvírám oči a pořád jenom ta tma a jako na temném plátnu si do té tmy promítám obrazy, které se mi noří z mysli a chci vidět zahrádku a skalku, která mi zkrásněla a zelený trávník a les za srubem, který voní a šumí… a chci vidět Karlu, jak si osuškou stírá vlasy a chci vidět ty oči nad šálkem kávy… a chci vidět oceán a hory…spát. Usnula jsem.
Usnula jsem a v tom spánku zdál se mi sen a v tom snu jsem bloudila lesem. Kráčela jsem úzkou pěšinkou, kterou snad jen divoká zvěř vyšlapala a slunce prosvěcovalo koruny stromů a pořád jsem šla a ta pěšinka se vytratila a já pokračovala dál, kam ani ta zvěř nechodí a stoupala jsem někam vzhůru a les řídnul a já doufala, že už brzy dojdu jeho kraje.
A když už slunce zapadalo a jenom mezi kmeny stromů chabě prosvítalo, vyšla jsem z lesa, ale přede mnou nebylo nic, než nedohledná krajina… a ten sen, který neměl žádný příběh a byl jenom tou nekonečnou cestou se jako nudný film odvíjel a já se ubírala dál a doufala v nějaký konec a stoupala do kopce, který se táhnul a když vystoupala jsem nahoru, rozhlédla jsem se kolem a slunce zacházelo za obzor a vše se snově znachovělo v čarokrásný obraz a já stála a dívala se a najednou slyšela jsem hlas, který odněkud zněl a tajila jsem dech, abych tomu hlasu rozuměla: jsem nezvaný host, vždyť víš, ten obraz, jenž vidíš je pro radost, když spíš a sníš, stačí však říci dost, a už jej nespatříš – slyšela jsem ta slova a pak slunce zapadlo a vše ztemnělo a ztichlo a tma byla nejčernější a já v tom snu zavírala a otvírala oči a nebyl v tom žádný rozdíl, stále jen ta samá tma…
A pak jsem se vzbudila a když jsem prohlédla, ulevilo se mi, že venku svítá, že za tím malým oknem se rozednívá a začíná nový den a ten nový den vstupuje oknem do mého pokoje.
Nebudu vstávat, dál chci ležet zasněná, je totiž neděle a mám dost času – jde mi hlavou melodie Pramínku vlasů. Mám ráda tato vyspaná rána, kdy probudím se ‚do sluníčka‘.
Co jen se mi to zdálo? Snažím se vzpomenout a pomalu si vybavuji ten divný sen a vybavuji si nepříjemný pocit slepoty, když jsem otvírala a zavírala oči a viděla stále jenom nejčernější tmu a ten nepříjemný pocit mi zastínil moje vyspané ráno a vzpomněla jsem si na fotografie a to mě ještě víc rozrušilo, ale také jsem si vzpomněla na jeho oči nad šálkem kávy a pak se mi vynořila z mysli ta slova, co jsem je ve snu slyšela a zůstala jsem ležet a vzpomínala dál a pak jsem si byla jistá, že to byla slova, která zněla jako báseň a snad jsem si tu báseň celou upamatovala:


Jsem nezvaný host,
vždyť víš
Ale ty obrázky jsou pro radost,
když spíš a sníš
Stačí však říci dost!
a už je nespatříš

A najednou jsem si uvědomila, že vím…, že jsem to snad pochopila a natáhla jsem se pro mobil a klepla na fotky a byla jsem si téměř jistá, že najdu… a roluji těmi fotkami a… tajím dech napětím, když za vnoučátkama, která by měla být zase poslední, ale nejsou, najdu fotku, na které jsem a když ji rozkliknu vidím se… jak vystavuji svoji tvář slunci, se sepjatýma rukama, aby mě na prsou hřály a jen prsty si podpírám bradu, že jsem jako při modlitbě… a vidím se krásnou.
Uvařila jsem si kafe a sedla si za stůl v malé kuchyňce. Dívám se na tu fotku, kterou mi poslal pan tajemný, pan sen, pan nezvaný host. Dívala jsem se dlouho a pak zvedla jsem šálek k ústům až jsou moje hnědé oči nad šálkem kávy a jeho tmavé oči nad šálkem kávy… a usmívám se do slz, když ta fotografie na displeji mého mobilu mizí a rozpadá se v kapky deště a ty mi smáčejí lodičky… když řeknu… DOST.

Váš komentář může napovědět.