Cesta na hranici

Krytý kočár poskočil, jak zadní kolo projelo hlubokou dírou. Všichni tři lidé, kteří v něm seděli, se kysele ušklíbli. Tohle zdaleka nebyl první výmol, který na cestě zažili. A bohužel ani silné polstrování nepomohlo zlepšit komfort cesty.
“Ty čubčí synu, buď mineš alespoň jednu podělanou díru na týhle bohem opuštěný cestě, nebo se postarám, abys strávil zbytek svých dnů jako hlídač latrín.” Zařval mohutný muž oblečený v dlouhém koženém plášti do špatného počasí ven z okýnka.
“Přísahám Rutevite, Ještě párkrát s námi ten sadista najede do výmolu, a vlastoručně ho uškrtím.” Pokračoval muž rozčíleně v lamentování svému spolujezdci, vytáhlému staršímu muži s řídkým prošedivělým vousem.
Rutevit se od srdce zasmál. Svého přítele znal spoustu let a věděl, že to je dobrák. Když ale začal nadávat, utekl by před ním i kostilamský bersekr. Navíc, jak stárnul, byl stále sprostější. Odezvy lidí, které zasáhl proud jeho kleteb, byl k nezaplacení. Vždy se jimi dobře bavil. Nikdy by to svému příteli nepřiznal, ale právě jeho výbuchy byly hlavní důvod, který z něj v Rutevitových očích dělal tak dobrého společníka na cesty. Tedy většinou. V tuhle chvíli necestovali sami. Podíval se po očku na třetího pasažéra, nádhernou mladou dívku s havraními vlasy. Ženy nemají většinou rády kletby a nadávky. Téhle to na první pohled nevadilo, ale Rutevit už ženy za svůj dlouhý život trochu poznal, a věděl, že zdání může občas klamat. Rozhodl se, že raději svého přítele usměrní dřív, než je oba dostane do potíží.
“Ehm, ale no tak Vasite. Tohle zdaleka není ta nejhorší cesta, jakou jsme spolu prošli”
Vasit se na moment ponořil do vzpomínek a z jeho obličeje na chvíli zmizel podrážděný výraz. Vzápětí se ale vrátil. Očividně měl mizernou náladu a toužil se o ní podělit se všemi v okolí.
“Možná, ale rozhodně je to ta nejnudnější, nejzbytečnější, nejvíc ponižující, nejotravnější a…. “
“NEJOTRAVNĚJŠÍ??!”
“Jak si dovoluješ takhle o mně mluvit ty oteklá měchuřino, která si říká králův voják?! Ty slizkej plivanče opilého velblouda, ty mechem porostlý hovno, ty chcanky pijící skřete. Každá žena, která se ocitne ve tvé blízkosti a nepraští tě do půl minuty něčím těžkým je světice. Jsi příjemný jako zbytky,které nechtějí jíst ani prasata! Považuješ za málo důležité a zajímavé chránit královskou rodinu?!!”
Vasitovi a Rutevitovi spadla brada. Oba už dřív slyšeli, že princezna Niamit je trochu odlišná od ostatních dívek. Slyšeli, že chodí v mužských šatech, o jízdě na koni i o lekcích šermu. Ani jeden z nich ale netušil, že má taky jazyk ostrý jako břitva, a že dokonce zná nadávky, které ve slovníku nemá ani Vasit.
“Ehm, omlouvám se Vaše výsosti. Špatně jsem se vyjádřil.” Dostal ze sebe po chvilce nevěřícného ticha Vasit a medovým hlasem pokračoval: “Samozřejmě jsem neměl na mysli, že je otravné hlídat VÁS, nejkrásnější ženu Sedmi údolí, která navíc umí používat nadávky, za které bych se nemusel stydět ani já,” dodal s nefalšovaným a širokým úsměvem.
“To pouze tahle oblast je nudná a cesta více než špatná” přispěchal příteli na pomoc Rutevit.
“Oh, dobrá, v tom případě je vše v pořádku. Ať se to ale už neopakuje, nebo si z tvé kůže udělám rukavice.” zasmála se rozpustile princezna.
“A prosím, jmenuji se Niamit.”
“Nejkrásnější žena Sedmi údolí,” zadeklamovala princezna hlasem, který by normálně použil bard, pokud by chtěl být dramatický, “ zní sice opravdu fajn, ale na běžnou konverzaci je to trochu nemotorné.”
“Bude nám ctí,” odpověděli Vasit a Rutevit jednohlasně.
“No a teď mi vyprávějte nějaké košilaté historky, které se ode mě matka už od doby co si pamatuju, snažila držet dál.” Dodala s tak upřimným zájmem až se oba staří vojáci začervenali jako mladá panna při prvním polibku. Kočár se opět zhoupl. Tentokrát tak divoce, že to všechny vyhodilo ze sedaček a Niamit skončila dokonce na podlaze.
“Tak. A mám toho právě dost. Ten kluk dostane pár pohlavků. A pár mil si za trest poběží po svých,” vykřikl Vasit, otevřel dveře a vyklonil se ven. Rutevit očekával proud kleteb, ale místo toho zaznělo jediné slovo.
“ÚÚÚTOK. Vstávej Rutevite máme děsnej průser. Ten výmol před chvílí bylo ve skutečnosti tělo našeho vozky.”
Rutevit vyskočil na nohy. V jeho rukách se skoro jako kouzlem objevila dýka a dlouhý tesák, jejichž ostří bylo černé jako tma. Podíval se ven oknem a uviděl kruh mlčenlivých postav s tvářemi bez jakéhokoli výrazu, které obklíčily kočár. Jejich kůže, pokud nějakou měly, byla většinou šedivá. Místy odpadávala a odhalovala bílou kost. Pár postav nemělo už ani kůži ani maso. Na svět se šklebily holé lebky a pohromadě držely jen díky nečisté magii. Všechny v ruce držely zbraně. Ty na rozdíl od jejich držitelů vypadaly v dobrém stavu.
“Kruci, nemrtví! Princezno, zůstaňte v kočáru a lehněte si na zem! Ať se děje cokoli, nevylézejte z kočáru.”
Sám vyšplhal na kozlík, zastavil koně a postavil se vedle Vasita, který zpod pláště vytáhl široký meč a tesák. V jeho velkých rukách vypadaly jen jako hračky. Rutevit ale dobře věděl, že je s nimi smrtelně nebezpečný. Kruh okolo nich se nehýbal. Nemrtví se nečině dívali před sebe, jejich zbraně ale byly namířeny přímo na kočár.
“Proč se sakra nehýbou?” Zeptal se Vasit a chladně si prohlížel nemrtvé bojovníky.
“Myslím že čekají na pána. Tyhle ty vždycky někdo řídí. Nemají vlastní vůli.”
“A mi taky čekáme na pána?”
“No teď, když o tom mluvíš, bychom mohli zkusit jak se budou chovat bez rozkazů. Až řeknu tři,tak se na ně vrhneme. Jedna, dvě ….”
“DOBRÝ DEN, PÁNOVÉ” zaduněl nad planinou hluboký hlas. Jeho původce se přiblížil ke kruhu nemrtvých bojovníků, který se před ním rozevřel. Nebylo by na něm nic zvláštního, člověk by ho mohl považovat za obyčejného poutníka, kdyby ovšem nedržel hůl, která měla v hlavici zasazený fialový krystal ve tvaru pravidelného šestiúhelníku. Okolo krystalu se šířila temnota. Jako by
krystal pohlcoval barvu a život ze všeho okolo sebe.
“Nebudeme přeci hrotit současnou situaci,” řekl tajemný cizinec už normálním hlasem, když přišel o něco blíž. Rutevita a Vasita od něj ale stejně dělilo nejméně deset sáhů. Příliš velká vzdálenost doběhnout k němu a probodnout ho.
“Nuže pánové, nebudeme to prodlužovat. Vydejte mi princeznu a nechám vás žít. Odmítněte a zemřete tak jistě jako, že se hospodská děvečka spustí ochotně a ráda s každým kdo jí koupí nějakou tretku.” Dokončil proslov a oplzle se usmál.
“Na takovýho skrčka máš příliš velkou hubu, a vůbec, kde bychom vzali princeznu. Vezeme naši sestru na návštěvu k pratetě.”
“Ano, ano, je mi to jasné, jste jen nebozí pocestní, kteří se jen čirou náhodou podobají Rutevitovi a Vasitovi, hrdinům z Války Kostí. A řízením osudu máte i jejich zbraně. Svět je občas zvláštní.” zasmál se jízlivě cizinec.
“Co to zkusit znovu. Vydejte mi princeznu a budete žít.”
Rutevit zběsile přemýšlel jak společně uniknout. Řady nemrtvých bojovníků byly příliš semknuté. Kdyby sebou vzali i princeznu, nedokázali by se ven probít. Cesta k nekromancerovi, protože nepochyboval, že ten cizinec před ním je nekromancer, také nebyla volná. Než by se k němu dostali byly by u něj jeho bojovníci. Pak Rutevitovi svitlo a podíval se na svou dýku. Deset sáhů sice není nejméně, ale trefit by se mohl. Za ztrátu dýky pro budoucí boj s nemrtvými by to jistě stálo. A kdyby
se mu to povedlo, tak by byl boj mnohem jednodušší a mohli by ho i vyhrát.
“Tak co bude,“ zeptal se netrpělivě cizinec,”dohodneme se neb…. hej, co…?”
Nekromancer nestačil dokončit větu. Dýka, kterou vrhnul Rutevit ho zasáhla do hrudi a vyrazila mu na chvíli dech. Vasit se rozběhl k němu a chtěl ho dorazit. Než se k němu ale dostal, cizinci se povedlo zasípat povel. Krystal v jeho holi se trochu rozzářil a všichni nemrtví bojovníci vyrazili do útoku.
Rozběhnutý Vasit se najednou musel potýkat se třemi výpady kopím. Jen tak tak se vyhnul a musel ustoupit. Postavil se vedle Rotevita zády ke kočáru, ve kterém byla Niamit a společně začali tanec smrti. Uhýbali ranám, lámali kosti a lebky. Nemrtví bojovníci, ač necítili bolest, byli přeci jen pomalejší než nejlepší bojovníci království. Zvlášt pod Vasitovým mečem padali bojovníci, jako padá obilí pod žencovou kosou. Svou obří silou dokázal nemrtvého bojovníka rozseknout doslova na dva kusy. Najednou se ale zastavil. Jeho tělo se zachvělo a ztuhlo. Rutevit se na něj vyděšeně podíval a při tom si všiml, že dveře kočáru jsou otevřené a v nich stojí Niamit. Její výstřih byl odhalený a na krku se jí houpal krystal fialové barvy ve tvaru šestiúhelníku.
“Co se děj…,” chtěl říct Rutevit, ale než stačil větu dokončit, i jeho svaly ztuhly. Nedokázal hnout ani prstem. Jeho údivem a šokem rozšířené oči zíraly na Niamit. Ta okolo něj a taky okolo nemrtvých bojovníků, kteří se přestali hýbat, bez povšimnutí prošla až k záhadnému cizinci který se svíjel na zemi.
“To ste vy, pa-ní??! Ale jak?! Pro-sím. Za-chraň mě.” vydechl přes rty semknuté bolestí.
“Říkala jsem ti, že máš přepadnout tu malou vísku na severním cípu bažin a ne obtěžovat pocestné na cestách a skoro tím zkazit moje plány na zajmutí největších hrdinů království. Stál jsi mě půlku jednotky nemrtvých bojovníků. Nahradíš místo po padlých”
Aniž čekala na jakoukoli jeho reakci přidřepla k němu a zabodla mu do srdce dýku. Chvíli se zálibně dívala na krev vytékající z rány a jeho vyděšený obličej. Nakonec se ale zvedla, vrátila se ke dvěma znehybněným hrdinům a vesele se na oba usmála.
“Mí udatní vojáci. Veselte se! Udělám z vás šampiony mé armády.”
Víc Rutevit ani Vasit neslyšeli, protože hned na to Niamit mávla rukou ve složitém obrazci a oba zahalila temnota.