Příběh

Marie vyhlédla z okna. Bylo krásné srpnové odpoledne, svítilo slunce, zpívali ptáci a v dálce bylo slyšet křik dovádějících dětí na nedalekém koupališti.
Shlédla dolů na zahradu. Skoro každý, kdo jejich zahradu viděl, ji obdivoval, byly tu nádherné stromy ovocné i okrasné, některé staré, jiné teprve nedávno zasazené. Člověk by tu našel smrky, borovice a také krásnou, mohutnou vrbu, pod kterou Marie dříve často sedávala a přemýšlela.
Povzdychla si. Kolik času musí strávit nad úpravou této prokleté zahrady! Jistě, každý ji sice obdivuje a vypadá krásně, ale ta dřina! Podívala se doprostřed zahrady. Uviděla tam malý kulatý záhon a uprostřed se tyčilo něco, co se mělo podobat stromu. Nesnášela ten strom. Měl to být červený dub a údajně velmi krásný, ale zatím se dubu ani vzdáleně nepodobal. Zatím ho Marie přirovnávala ke koštěti nebo k něčemu, co omylem zasadili kořeny nahoru.
Vzpomněla si na nádhernou panenskou jabloň, která kdysi této zahradě dominovala. Ta dříve stála místo toho koštěte. Vždy, když bylo Marii smutno nebo byla naštvaná, vylezla nahoru do nejvyšších větví, tam se pohodlně usadila a dívala se kolem. Poslouchala zvuky zahrady a uklidnila se.
Jenže jak pravili její rodiče, nic netrvá věčně a protože byla jabloň už moc stará, museli ji pokácet. Marie to rodičům nikdy neodpustila. Věděla, že to bylo nezbytné, ale nedokázala si připustit, že už nemá kam se schovat, kam chodit smutnit. Oplakávala ten strom hodně dlouho.
Pak začala chodit přemýšlet pod mohutnou vrbu, která vždy tajemně šuměla ve větru. Jako by jí chtěla něco říct. Marie té řeči sice nerozuměla, ale nevadilo jí to, neměla nikdy čas luštit co jí vrba povídá, měla dost svých starostí. Kolikrát už musela vrba poslouchat její problémy a nářky…
Teď už pod vrbu nechodila. Teď už ne. Vždyť je jí šestnáct! Nebude mluvit do větru, ostatní jí budou mít za blázna. To jí měli ostatně tak trochu vždy. Nemohla za to. Často žila ve svém vlastním světe, ze kterého nechtěla odejít, dokud jí někdo nevrátil dost prudce zpátky do reality. Když byla malá, rodiče to přirovnávali k dětské představivosti a fantazii. Tu měla neobyčejně velkou. Jenže ta její představivost jí zůstala i když byla starší.
Nevadilo jí to. Byla už prostě taková. Mnohem radši si povídala s imaginárními postavami se stromy a s rostlinami. Jenže to teď už muselo přestat. V šestnácti letech si člověk nemůže povídat se stromy! Snažila se žít jako normální holky, ale moc jí to nešlo. Společnost stromů a zahrady jí vždy po nějaké době strašně chyběla. Myslela, že jí pukne srdce, že se může stát cokoliv. Nevěděla, proč tomu tak je. Nikdo to nevěděl.
Znovu si povzdychla. Mít takovou povahu v dnešním světě mobilů, počítačů a jiné, ještě modernější techniky, bylo utrpení.
Slunce začalo zapadat, ale přesto se většina zahrady ještě topila v jeho záři. Sedla si na parapet a pozorovala ten výjev přírody. Ovanul jí jemný letní vánek. Mlčela. Co by taky měla říkat? Zpovídat stromům se nebude, to si jednou pro vždy zakázala. Váhavě se podívala do knihovny plné knížek.
Marie byla vášnivá čtenářka. Měla ráda pohádky, fantasy a magii. Ostatně jako většina lidí v dnešní době. Jenže ona nebyla jako oni. Nesnášela ty maniaky, kteří na knížku čekali už o půlnoci a udělali by všechno proto, jen aby si mohli sáhnout na svého hrdinu, alias herce, který ho hrál ve filmu. Ne, jí se líbil ten nápad, ty příběhy uvnitř knihy. Duše knihy.
Zakroutila hlavou. V poslední době vůbec nečetla. Měla strach. Vždy, když si vzala nějakou knihu, úplně se do ní ponořila. Kniha jí vtáhla do děje, nevnímala okolní svět. To by nebylo neobvyklé, protože to se jí stávalo i když žádnou knihu neměla v dohledu. Jenže v poslední době jí kniha vtáhla do děje až moc. Zdály se jí divné sny. Měla pocit, že jí stále někdo pozoruje a dostávala se do podivných situací. Když procházela pod starou vrbou, zdálo se jí, že ji někdo volá. Že jí někdo volá z vrby…
Měla strach. Hrozný strach. Nejen z těch situací, ale z toho, že na to někdo přijde. Že jí odvedou k psychologovi. Že se jednou prozradí a nikdo jí nebude věřit. Kdo by jí taky věřil? Sama o sobě začínala pochybovat. Není opravdu blázen? Ne, na tohle nesmí myslet. Je výjimečná. Tak jí to kdysi řekla mámina kamarádka z práce. Jmenovala se Sandra. Marie si přesně pamatovala její slova. „Nejsi divná, jsi výjimečná. Na světě existuje hrstka lidí, kteří jsou něčím neobyčejní, mají zvláštní schopnosti a jejich okolí je nikdy dost neocení. To je jejich osud, s tím se musí smířit. Lidé nemají rádi to, čemu nerozumí. Ale pamatuj, až ty schopnosti objevíš, neboj se je použít, protože ty jsi ta výjimečná a nikdo jiný takový není…“
Ano, tohle si snažila opakovat pokaždé, když se jí přihodilo něco podivného. Tehdy se chtěla Sandry zeptat na moc věcí. Ale ona zmizela dřív než to Marie stačila udělat. Nikdo nevěděl, kam se poděla. Ani máma to nevěděla. Sandra byla jediná, kdo Marii aspoň trochu rozuměl. Jako jediná ji nepovažovala za naprostého tupce. Ale teď už tu Sandra není a Marie si musí ty otázky zodpovědět sama.
Přestala se dívat na knihy a sešla po schodech dolů do obývacího pokoje. Co bude dělat? Rodiče odjeli pryč na víkend, sestra je na táboře a všichni kamarádi jsou taky někde na cestách.
„Na zahradu nemůžu, číst si nemůžu, to je k vzteku!,“ pomyslela si.
„A proč bych si vlastně nemohla číst? Nebo jít na zahradu? Nikdo tu není, můžu dělat co se mi zachce!“
Ale ten strach tu je pořád. Sice ne tak velký, ale stačí k tomu, aby se Marie před dveřmi na terasu a na zahradu zastavila. Musí to překonat. Pomalu otevřela dveře. Ucítila vůni květin a stromů. Zahrada ji volá. Vyběhla ven a začala dělat hvězdy. Lehala si na trávu, válela sudy a užívala si posledních slunečních paprsků. Rozběhla se k vrbě a v tom strnula. To, co spatřila, jí vzalo dech. U vrby uviděla podivný stříbrný ovál, který se točil stále dokola, něco jako brána a u té brány se něco hýbalo. A nebylo to žádné zvíře. Byl to člověk.

*************************************

Ráha seděl v zasedacím křesle a bubnoval prsty o stůl. Byl netrpělivý. Rozhlédl se po zasedací místnosti. Všichni skřítkové zde byli a všichni čekali na posla. „Jestli nepřijde do deseti minut, vyhodím ho,“ pomyslel si Skřítek. Nebylo to poprvé, co se posel zpozdil.
Skřítek Bern, který byl pověřen plnit úlohu posla se snažil. Moc se snažil. Ale na to nehodlali ostatní členové zasedání přihlížet. Zpozdil se a to už poněkolikáté.
Ráha se nervózně rozhlédl po síni. Nevěděl, co má říci.
„Přijde určitě do deseti minut…,“ začal
„To si nám říkal už před deseti minutami, Ráho!“, ozval se Drim, jeden ze zasedajících.
„Nebudeme na něj pořád čekat, musíš ho vyhodit!“
„Ale já…“
V tom se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil Bern. Ráha si oddychl. Pro dnešek je jednání o Bernově propuštění vyřízeno. Ačkoliv by si to nikdy nepřipustil, ten skřítek mu přirostl k srdci.
Hned se ale zamračil a změřil si Berna pohledem. To, co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Bern vypadal vyděšeně. Nevkráčel do místnosti jako obvykle se svým lhostejným krokem a drzým výrazem. Šel pomalu, neklidně a stále se ohlížel. I ostatní členové zasedání se po něm podivně dívali, poznali, že tady není něco v pořádku.
Ráha promluvil: „Nuže, co se děje, Berne? Máš pro nás nějaké zprávy?“
„Bohužel ano, pane.“
„Proč bohužel? Jsou snad špatné?“
Bern přikývl.
Mezi zasedajícími to zašumělo. Za celých sto let se nestalo, aby se v Sytému vyskytla chyba a teď Bern přináší špatné zprávy. Co se asi stalo?