Černá orchidej - Proroctví

Naděje. Co to je? Existuje? Nebo je to pouze jen slovo na uklidnění sebe sama? Kdo ví. Záleží na každém z nás, jak ji přijmeme. Jedno je však jisté! Naděje je součástí života, ne-li dokonce jedním z pohárů, do kterých vkládáme svoji existenci. Když ji však člověk ztratí… Ztratí i život? Ano i ne, přijde o jeho část a to je kolikrát horší, než-li přijít o celý…
V celé vesnici Iaril měla vládu stále ještě noc, i když už brzy měl nastoupit na trůn den, ten zlatavý jasný den.
Ellanier, král zdejší lesů, tiše ležel v posteli. Ještě stále byl ponořen do spánku. Z pavučiny snů se sice už pomalu vyvlékl, i kdy rád by se do ní vrátil. Zdál se mu totiž krásný sen. Viděl, jak jeho ještě nenarozená dívenka běhá po mýtině a hraje si s černým panterem. Sice ho nikdy nechytila, ale i tak byla šťastna, že je svobodná.
Slunce se pomalu začne drát na trůn, paprsky začnou pomalu prostupovat hustým spletencem větví. Několik paprsků projde i do pokoje, kde spí Ellanier. Když na něj dopadne několik hřejivých paprsků, otevře oči.
„Ellaniere!“ osloví ho Militrí, „vaše žena… Holčička se dere na svět.“
Ellaniere s touto radostnou zprávou rychle vyskočí z postele. Rozhlédne se po pokoji. Na protějším lůžku, specielně přichystaném pro rodící Sabrinu.
Přistoupí k ní, chytne ji za ruku a usměje se.
„Brzy už se naše holčička podívá na tento nádherný svět.“ Pronese tichým hlasem Sabrina.
„Ellaniere, myslím, že by jsi měl jít, neboj bude vše v pořádku. Zavolám tě.“ Milítri ho vyruší z přemýšlení. Pomalu se zvedne a vyjde ven z pokoje.
V hlavě mu začnou vířit další myšlenky. Tolik očekávaná dcera. Sice se objevilo několik nesouhlasných hlasů, když si přivedl do vesnice ženu lidské rasy. Prý je to pro elfa nepřístupné, ale nyní, po tolika letech si už na to nikdo nevzpomene, Sabrina se přizpůsobila jejich stylu života, i když nikdy nebude jako oni. Teď budou mít spolu dceru, žádné nesouhlasné hlasy se neozývaly, když jim tuto novinu oznámili. Všichni se na malé děťátko těšili, viděli v tom naději, lásku, štěstí a klid. Měl by zavolat Istima, moudrého muže schopného předvídat životní náplň narozených dětí. Už je to velmi starý muž, i když na to nevypadá, aby také ne, vždyť je to elf, jak má být. Ellanier se rozhodne, že zatím pro něj přijde. Je zvědav co čeká jeho dceru, jistě to budu šťastný osud.
Rychlým krokem se vydá do vedlejšího příbytku. Začne vát silný vítr, které si pohrává s listím v korunách stromů, pohrává si i s jeho vlasy. Není to nepříjemný vítr, ba naopak. Je velmi příjemný a velmi osvěžující. Vítr ho popohání v jeho krátké cestě.
„Vítej!“ promluví na něj Istim, jakmile Ellanier dojde ke dveřím.
„Vím proč přicházíš. Jdu hned s tebou, jenom ještě chvíli počkej. Musím něco udělat.“ S těmito slovy opět zajde do svého příbytku, ale za chvíli se vrátí. Není na něm vidět, co si musel zařídit, nic navíc si nevzal, nic tam také nenechal. Obyvatelé vesnice si však zvykli, že tento mudrc je občas velmi zvláštní člověk.
Mlčky jdou zpět do domu, kde se jistě už narodila holčička. Vítr pomalu přestává vát, není už nic, co by zrychlovalo jejich krok.
Za chvíli dorazí na místo, kam měli namířeno.
Ellanier pokynutím hlavy vyzve mudrce, aby šel jako první. Toto vysoce vážené gesto na znamení úcty od někoho, jako je král lesů, je velmi neobvyklé a opravdu znamená mnoho.
Vejdou do pokoje, kde na posteli klidně oddychuje Sabrina, na její hrudi leží malé děťátko a u její postele stojí Militrí osušující její vlhké čelo.
Ellanier, nyní šťastný otec, přistoupí ke své milované. Istim ho však zarazí. „Ne! Ještě se dítěte nedotýkej. Potřebuji aby bylo otcem nepoznamenané, abych co nejvíce vidět.“ S těmito slovy vezme maličkou do náruče.
Chvíli na ní jen hledí. Brzy se zvedne velmi silný vítr, už není tak jemný, jako když šel Ellanier k mudrci, už je velmi silný. Začne padat listí ze stromů a toto spadané listí začne vytvářet na zemi malý vír, nijak nebezpečný, vypadá velmi zajímavě. Zelený vír. Brzy se hry větru zapojí i hra světla. Slunce jako by si také chtělo hrát. Jeho paprsky vnikají do místnosti a v různých odlescích a barvách dopadají na malou holčičku. Náhle se jakoby zastaví čas. Vítr ustane a nejenom on. Náhle ustane vše, jako když už nic není. Zastaví se film. Jen Istrim se pomalu pohne, jeho očí náhle zčernají. I bělmo má černé, vypadá jako posel. Ale ne jako posel zlého stvoření, vypadá pouze jako posel, posel osudu.
Začne mluvit pomalým jasný hlasem: „Ty stvořena z krve dvou odlišných hlas, ty mladé dítě. Tvůj život je spletitý, ovšem osud jasný. Ty, dítě zplozeno z lásky, budeš jednou ztraceno pro svou rodinu. Stane se z tebe Nesmrtelná, stane se z tebe Upír. Osud nelze změnit. Přátelství tě svede na cestu temnou, pro tebe však bude nejlepší, neboť se ti tím splní i tvé největší přání. Nesmrtelnost bude v tu chvíli tvá. Můžeme ti závidět, můžeme tě i zároveň litovat. Nechť jsou tvé kroky uvážené. Nechť je tvá duše co nejčistší i v době Nesmrtelných. Nikdy nezapomeň kým jsi byla a čím stále budeš, vznešené krve. Jméno hodné tebe je jméno rasy lidské, Martina, bojovná vystihuje tebe. Vítej na tomto světě Martino!“
Čas opět začne proudit, vítr se však uklidní, slunce také a Istrimovi oči se vrátí do své důvodné zelenohnědé barvy.
„Nesmrtelná?“ vydechne nechápavě Ellanier.
„Martino.“ Rozpláče se její matka. Nechce uvěřit tomu, co slyšela, ne! To není možné, její dcera měla být dítě štěstí a ne tohle…
Z pláče ji vyruší bílá holbice. Usedne Sabrině do klína, pohlédne na ni, v očích se jí leskne porozumění, ne lítost, pouze porozumění. V zobáčku drží krásnou černou orchidej. Položí ji před sebe. Pohlédne ještě jednou na ženu a opět potichu odlétne.
Sabrina vzhlédne, neví co to znamená. Istrim ovšem zareaguje, položí dítě matce do klína, vedle černé orchideje. Kývne hlavou, čímž naznačí, aby černou orchidej vložila k dítěti. Sabrina tak učí, poté pohladí svoji malou holčičku, Martinu, po vlasech a po tváři se jí opět začne valit jedna slza za druhou…