Záliby Strejdy Itizeuse

Itizeus zamkl dveře, zaklapnutí klíče v zámku bylo v tom tichu krásné, uspokojující. Byl to
zvuk, který se vám bude v mysli přehrávat několik dalších hodin. Pomalu se přiblížil k
dřevěnému stolu. Za jakékoliv jiné situace by využil svojí hůl kterou má vždy po ruce, teď ale
ne, teď se cítil plný sil, zase jako zamlada. Jeho bosé mozolovité nohy pleskaly o kamennou
studenou podlahu. "Je čas chlapce probudit", zašeptat si sám pro sebe. Kdyby v té místnosti
byl někdo kdo by mohl odpovědět, nejspíš by odpověděl. Takhle se jen v tom tichu táhla
dlouhá tlumená ozvěna. Natáhl se pro lahvičku která ležela poblíž stolu. Vytáhl dřevěný korek
a strčil ji chlapci pod nos. Co v ní bylo? Možná čpavek, možná několik let staré chcanky. Ve
finále je to jedno. Jediný kdo to ví je Itizeus a ten nám to nejspíš nikdy neřekne. Hlavní je, že
puch z lahvičky probudil chlapce. Nahého, svázaného chlapce s roubíkem v puse, který byl
přivázán na stole. "Je čas si hrát" zašeptal Itizeus vesele s úsměvem na rtech. Jeho stará, léty
zvrásčená tvář vypadala najednou a desítky let mladší. Sáhl pro své kleště, ty kleště které tak
dobře zná jen on. Byly čisté, téměř jako nové. Byť byl velice nepořádný jeho nástroje byly
vždy řádně čisté, poskládané a kdykoliv připravené k použití. Stejně na tom byl malý ostrý
nůž který si vzal do pravé ruky. "Víš chlapče, možná se ti to nezdá, ale já ti vlastně prokazuji
laskavost". Chlapec se začas v kožených popruhách zmítat. "Dle mého skromného názoru je
lepší umřít co nejdříve. Ten zlý svět venku ti nemá co nabídnout, věř mi. Přeci jen, žiji tady
už nějakou dobu!" Vesele se pousmál. Chlapec se stále snažil vyprosti, nepodařilo se mu to.
Ještě aby jo, Itizeus je ve svém oboru mezi nejlepšími. Škoda jen, že tohle není jeho skutečný
obor, jen koníček, to by jinak mohl být i mistrem. A tak začala hra, hra kterou tenhle studený,
bohem zapomenutý sklep tak dobře zná. Hra smrti, hra, kdy může zvítězit vždy jen jeden. Ten
přivázaný na stole to ale nikdy nebude. Kožené popruhy byly řádně utáhnuté. Kolem zápěstí,
kotníků, jeden přes čelo, jeden přes krk. A jeden mohutný řemen kolem břicha. Léta ukázaly,
že zrovna ten drží ze všech nejlépe. Itizeus opatrně kleštěmi chytil špičku bradavky. Bolelo to,
ještě víc ale bolelo když ji nožem začal odkrajovat. Slzy po chlapcovi tváři tekly jako slané
vodopády. Následovala i druhá bradavka. Itizeusovy ruce byly klidné, byly to ruce někoho,
kdo ví co dělá, ruce profesionála. Bradavky odložil stranou a natáhl se pro dezertní dlouhou
lžíci. Podíval se chlapci do oči a oba v tu chvíli věděli co má přijít. Chlapec plakal, třásl se.
Nejspíš mu byla zima, možná smutno. Tomuhle světu to ale stejně bylo jedno. Ještě víc jedno
to ale bylo starému muži který mu hleděl do očí. Zajel lžící do oka, slané vodopády se náhle
proměnily v řeku krve. Nebýt roubíku v ústech, řev by byl nesnesitelný. Známí pohyb ruky a
jedno oko bylo tam, kde by za normálních okolností rozhodně nebylo. Během další chvíle
následovalo i to druhé."Teď když už je nepotřebuješ tak si je na chvíli vypůjčím", řekl.
Pohled na nahého chlapce by pro mnohé byl nesnesitelný. Takové týrání, a k čemu vlastně?
Itizeus se lehkým krokem přesunul ke spodní straně stolu. Ke straně stolu kde se nacházely
nohy a partie mužům nejcitlivější. Kleště se zakously do šourku jako fena do kosti kterou
chce donést svým hladovějícím mláďatům. Nůž udělal co musel, tedy, co měl. Pro řadového
smrtelníka by bylo nepochopitelné to, co se itizeus chystal udělat. Kéž by jen pro řadového,
pro všechny. Nejspíš za jeho zlé mravy může ta stará, ztrouchnivělá mysl, výmluva by to byla
aspoň dobrá. Jenže mi známe pravdu. Dvě velké bíle varlata. O trošku větší něž oči. Vadit to
ale nebude. Tam kdy ještě před chvílí bylo oční bulvy se náhle vyjímaly dvě mužské
přednosti. Takový pohled se nepřeje nikomu, je tedy dobře, že žlábky přišil bradavkama. Krev
kapala na podlahu a pří každém dopadu za sebou zanechala ozvěnu. Hustá, lepkavá červená
hmota na chodidlech dědy Itizeuse, který byl tak nadšený svým dílem, že se počůral. Žlutá

páchnoucí moč tekla po jeho staré hubené noze. Dlouhá bílá košile kterou měl na sobě se mu
přilepila ke stehnu. Dílo bylo u konce, pro dnešek se končí. Z pod košile vytáhl dlouhý, ručně
kovaný nůž s jelení rukojetí a jedním táhlým pohybem ukončil chlapcův život. Vodotrysk
krve z chlapcova krku zavlažil Itizeusovu bledou pleť. Jeho úsměv mluvil za vše. Dnešní
práce se vydařila. Při odchodu sfouknul všechny svíčky. Když stál na schodech, zírajíc do
hluboké černé místnosti, kde jediným zdrojem zvuku byly kapky krve pleskající o podlahu,
zatáhl za provaz který mu vysel po pravé straně. "Teď je čas, aby jsi si vyhrál i ty!". Tlumený
chechot přebyl kapky krve. Otevřely se malé vrátka v rohu místnosti, škoda že nikdo již v té
tmě nemohl nic vidět, protože to, co vyšlo ven, by předčilo všechny dnešní hrůzy. Itizeus
zamkl dveře. Zaklapnutí klíče v zámku bylo v tom tichu krásné, uspokojující. Byl to zvuk,
který se vám bude v mysli přehrávat několik dalších hodin. Stařík nám zmizel v chodbě.