Ifani

Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla.

Byla zády, hleděla do útrob hlubšího lesa, kam se jen tak někdo neodhodlal. Nebylo divu, kolovala pověra, že tam žijí příšery. Jenže to bych už od mala nemohl být tak zvědavý. V noci jsem utíkal na okraj lesa, kde jsem hleděl do tmy a čekal, zda se nějaké stvoření nevynoří. Při každém úplňku jsem sedal na kameni a nehnutě vyčkával. Nikdy však nikdo nepřišel.

Vlastně i proto jsem tam stál a hleděl na jednoho obyvatele lesa. Mozek mi ztuhnul při pohledu na její křehké tělo a dlouhé bílé vlasy. Až po nějaké době jsem byl schopen od ní odtrhnout oči. Byla jako magnet.

Ze slunce se pomalu stával měsíc, který změnil její krásu do temného vzhledu. Zalitá sluncem, stojící v jezírku uprostřed louky působila jako okouzlující bytost. Teď jsem měl však chuť utéct. A vtom se otočila. Oči měla temně modré, připomínající tu nejhlubší tůň.

Nevypadala šťastně, když mě spatřila. Zamhouřila oči a udělala několik kroků ke mně. Každým centimetrem se můj pohled na ni měnil. Najednou mi připadala jako nestvůra. V jejích očích jsem spatřil hněv, což mě donutilo k pohybu. Avšak ona byla rychlejší.

V obležení křídel se všechno světlo vytratilo a já padl do tmy. Jako poslední se mi vybavilo mokro, kterému jsem se nemohl bránit. Pocit, jako když se člověk začne topit.

...

S hlavou jako střep jsem se probudil do příliš osvětleného dne. Rukou jsem si zakryl oči, aby mě bodající pocit brzy opustil. Zvedl jsem se do sedu, abych se rozhlédl kolem. Jako poslední jsem si pamatoval louku, ale tohle místo ji nepřipomínalo ani v nejmenším. Natož můj domov.

Domy obtáčející se okolo vzrostlých stromů, vedoucí až do korun mi svým tvarem připomínaly popínavou rostlinu obřích rozměrů. Úžasem mi klesla brada, a dokonce jsem zapomněl i dýchat. Chtěl jsem se postavit, ale nešlo mi to. Přišel jsem si podivně zesláblý.

V té chvíli se kousek ode mě ozval mužský hlas.
„Neměl by ses zvedat. Je štěstí, že tě někdo našel včas, než grala dokončila svou práci." Jeho hlas byl velmi klidný. Jenže já mu nerozuměl. Netušil jsem, co je to zač. Proto jsem otočil hlavou za zvukem a poprvé ho spatřil.

Modré urostlé tělo a dlouhé, bledě modré vlasy. Záda měl pokrytá bílým tetováním, které jistě pro něj mělo nějaký význam. Měl jen kalhoty, takže jsem mohl vidět všechny vyrýsované svaly.
„Proč na mě tak zíráš?" ozvalo se záhy.
Instinktivně jsem zavřel pusu a pohled zamířil někam jinam. Jenže ticho muže nepřesvědčilo. Otočil se a mně přišlo, že jsem spatřil Boha. Musel jsem vypadat komicky, protože se usmíval.

„Já...já vlastně... vůbec nevím, kde jsem," vypadlo ze mě koktavě. Byl jsem rád, že se mi povedlo zformulovat aspoň takto jednoduchou větu. V hlavě bylo vymeteno, jak kdybych zrovna dělal velký jarní úklid podle vzoru jedné známé osoby, kterou jsem kdysi znal.

„Ah, to by vše vysvětlovalo," podrbal se na velmi zvláštním uchu, z něhož vycházela růžová peříčka a pokračoval, „ta žena na louce nebyla pravá víla. Byla to grala, která se mění podle toho, jak ji lidi chtějí vidět." Dokončil svůj monolog a já možná pochopil první dílek skládanky. Avšak stále tu byl on a jeho velmi zajímavý vzhled. Připomínal mi svou dokonalostí tesanou sochu z antiky.

Poté bylo ticho. Muž z pultu vzal misku s vodou a přešel až ke mně. Nevzhlédl, ale přesto ve vzduchu viselo spoustu otázek a oba jsme to moc dobře věděli. Chytl mě za ruku a stáhl ji k sobě. Až teď jsem si všiml obvazu na mé paži. Necítil jsem žádnou bolest, což se přidávalo na již celkem dlouhý seznam podivností.

Přece jen jsem více přemýšlel nad tím, co se asi děje doma. Byl jsem chlapec z klasického městečka. Měl jsem své povinnosti, které se momentálně zdály velmi malicherné. Zamyslel jsem se nad věcmi, které jsem dělal před odchodem a které jsem měl na starosti vždy po příchodu z lesa. Ani jednomu z rodičů se mé vycházky nelíbily, ale nic s tím nezmohli.

Probudil mě až zvuk jeho hlasu, kterým nepromlouval ke mně. Nikoho jiného jsem však v místnosti neviděl. Navíc jsem ani nerozuměl jeho slovům. Znělo to jako směs písmen spojených do náhodných kombinací. Zničehonic se v místnosti objevila žena. Vzhledem připomínala spíše tu z lesa než onoho muže. Přimhouřila na mě oči, ale i tak si klekla k němu. Vedli diskuzi, soudě podle vášnivého tónu hlasu. To jediné jsem z toho mohl odvodit.

„Přidrž si to," promluvil konečně jazykem, kterému běžný smrtelník mohl rozumět. Přidržel jsem kus plátna na ruce, přičemž se zvedl a s kroutící hlavou přešel opět k pultu. Otočil jsem hlavou k ženě, abych si ji lépe prohlédl. Bílé vlasy a rudá pokožka byly jeho naprostým opakem. Pouze oči měla tmavě modré, které jsem si pamatoval z lesa. Doufal jsem, že ona není pouhým přeludem v mém mozku.

Zvedla se a přešla k velkému oknu. Vylezla na jeho okraj a skočila. Zděsil jsem se, protože podle vzdálenosti země jsem usoudil, že jsem v podobném domě jako jsou ty okolo. Už jsem se chtěl zeptat, když se znovu ozval jeho hlas, jako by mi četl myšlenky.
„Nic se jí nestane. Tenerife tak chodí normálně."

„Takže se mi nezdála?" zeptal jsem se stále zmateněji. Informace mi vířily v hlavě, jako kdyby je mozek nechtěl přijmout.

„Ta? Opravdu ne. Má sestra takové věci neumí. A mimochodem jsem Aven."

„Co...Co jsi zač?"

„To, co sis myslel o té ženě, že je. Víla, tedy pro nás je to spíš Ifani," zamyslel se a trochu vypadal, jako kdyby to vysvětloval běžně. Jediné, co si lidstvo myslelo, bylo, že muži víly neexistují. Jenže přede mnou stál živoucí důkaz jejich existence.

Nebyl příliš sdílný, co se informací týkalo, ale to mohlo být i jejich řečí. Občas musel hledat ta správná slova, což nějaký ten čas jistě zabíralo.

...

Do domu vtrhli muži odění do koženého oblečení. Dívali se přímo na mě. Najednou se celý svět proměnil ve zpomalený film a přede mnou se objevilo statné tělo Avena. Podle tónu hlasu, který použil, se dožadoval, aby nás nechali být. Jenže muže to nezastrašilo a začala slovní bitka. Nevnímal jsem je. Jak bych mohl, když jeho tělo bylo tak šíleně blízko tomu mému. Cítil jsem z něj teplo, které rozpalovalo moji pokožku. Zhluboka jsem se nadechl a otočil hlavu směrem k oknu.

„Budeme muset jít s nimi," ozvalo se najednou. Vytrhlo mě to z hledění do podivně krásné přírody kolem vesnice. Strážci se rozestoupili a nechali nás projít. Odvážil jsem se po nějaké době promluvit: „Kam nás to vedou?"

Určitě v mém hlase musel slyšet strach, který se i přes mé snahy vydral na povrch. Bez jediného pohledu mi odpověděl: „Naší vládě se nelíbí, že je ve vesnici člověk. Prý musí rozhodnout, co s tebou."

V hlavě i na jazyku se mi utvořilo několik dalších otázek, avšak nestihl jsem žádnou z nich položit, protože jsme zastavili před zvláštní budovou, která se lišila od všech okolo. Bílý kámen obehnán zlatým lemováním s věží, která čněla k nebi. Vedly do ní velké masivní dveře, které se po několika minutách otevřely.

Kdybych sem nebyl veden jako vězeň, asi bych si to i užíval. Mozek nespolupracoval, v uších mi zněla jeho poslední slova. Možná mě zabijí, nebo budu muset odejít. Nevěděl jsem, co byl horší osud. Vláda seděla úplně odděleně od zbytku, aby bylo vidět, kdo zde má moc. Nás nasměrovali do jedné z volných lavic. Celý sál ztichl a já na sobě cítil všechny pohledy. V tu chvíli jsem si připadal jako odpad, který sem nepatří.

Po nějaké chvilce Aven promluvil a dal mi ruku na rameno. Všechny přebytečné myšlenky to vymazalo. Mohl jsem jen stát a přihlížet konverzaci, které jsem nerozuměl. Bylo to nanejvýš frustrující. Aven stál vedle mě a s muži, kteří tvořili vládu, se hádal. Na krku mu byla vidět žilka a jeho obličej chytil odstín fialové. Nevěděl jsem, proč to dělá, ale kdybych jim rozuměl, možná bych pochopil a mohl ho případně uklidnit.

V podstatě se za mě bil někdo, kdo mi akorát zachránil život. Vytvářelo to v mé hlavě ještě větší nepořádek, než který tam byl dříve.

Jejich výroky trvaly dlouhou dobu, a i přesto, že jsem poslouchal každé jejich slovo, jsem nedokázal vůbec nic odvodit. Až na konci se na mě Aven podíval a já spatřil smutek v jeho očích. Prohrál jsem a budu muset odejít. Jenže on mě najednou popadl za ruku a táhl mě z budovy ven. Ani stráže nestihly zaregistrovat, co se vlastně stalo, což znamenalo volný průchod.
Nezastavoval. Plíce mě pálily a vnímal jsem jen jeho horkou ruku, za níž mě táhl bůhví kam.

Nevypadalo to, že by ho trápilo, že za ním vlaju jako kus hadru. Chtěl jsem ho trhnutím zastavit, ale než jsem to stihl, stiskl mi ruku a pokračoval stejným tempem. Vlasy mu vlály ze strany na stranu, jak se rozhlížel okolo. Najednou zastavil. Viděl jsem, jak napjal všechny svaly a můj pohled přitáhly i podivné uši, kterými hýbal. Neodvažoval jsem se ani promluvit, abych něco nenarušil.

Vtom vykřikl: „K zemi." Avšak sám to neudělal.

Poslechl jsem ho a hodil sebou o zem. Bolelo to, ale přežil jsem. Otočil jsem se na záda a viděl letící šipku. Aven napřáhl ruce a zavřel oči. Způsobil to, že se mu zastavila kousek od obličeje. Instinkt mu asi říkal, že by měl oči otevřít, tak to udělal. Bylo to tak přirozené. V dálce nikdo nebyl, ale stejně pohledem skenoval okolní les. Až po nějaké chvíli šipku odhodil daleko od nás a podal mi ruku. S radostí jsem ji přijal. Snad mě nepotáhne dál.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Bylo to poprvé, co jsem se odvážil i promluvit a nepřipadal si hloupě.

„Já myslím, že ano. Co se to děje?"

„Musím tě schovat. Vláda se rozhodla, že tě nemůžeme pustit domů. Prý víš příliš mnoho o naší vesnici," dořekl a během toho jsem mu v očích viděl stejný smutek jako v síni, než jsme utekli. Otočil se ke mně zády a raději pokračoval v chůzi, ale v hlavě se mi objevila stejná otázka, jako když jsem se probudil. Proč mi pomohl?

„Copak to není jasné? Lidská rasa mi nevadí a nemohl jsem tě nechat sežrat gralou. A přestaň si o mně myslet takové věci," lehce nabroušeným hlasem odpověděl na mé myšlenky. Je pravda, že ta otázka ve vzduchu visela i beze slov.

Další cesta již probíhala tiše. Naše těla hovořila sama za sebe. Aven měl napjaté svaly, jako kdyby čekal každou chvíli útok. U mě mi většinu času dělal společnost jen mozek, který vytvářel konspirační teorie. Bylo to úsměvné, co jsem dokázal vymyslet.

Až skoro o věčnost později se před námi odhalila mýtina a na ní malý skromný dům. Tušil jsem jeho plán. Tedy, vlastně to byla až ta druhá myšlenka, první byla, že mě zde zakope a vrátí se do vesnice sám. Nezahazoval jsem ji, ale pokusil se ji dostat do míst, kam by se jeho podivně dlouhé myšlenkové prsty nedostaly.

Otočil se ke mně a když spatřil můj pohled, tak něco pronesl v jeho řeči a poté se radši rozešel k místu, které mému ospalému a hladovému tělu znělo více než pohodlně. Aven jistě zvládal mnohem více než já, ale to bylo i tím, že nebyl člověk. Dveře byly řezané a masivní, jako kdyby dovnitř nesměly pustit nikoho bez povolení. Zastavil jsem se, protože to stejné udělal i on.

Kolem bylo takové ticho, že jsem slyšel šelest listů na stromech a vítr pronikající skrze koruny stromů. Klid najednou rozbil jeho hlas, který byl v jiné tónině, než kterou jsem dosud slyšel. Znělo to spíše jako zpěv než mluvení. Kradlo si to veškeré mé smysly, i když jsem slovům nerozuměl. Po celém těle mi vyrašila husí kůže. Bylo to jako magnet.

Ale i jeho síla musela mít své meze. Za chvíli bylo po všem a ta chvíle mi připadala, jako by se udála ve velmi zvláštním snu. Zhluboka jsem se nadechl a prudce vydechl. Až když můj mozek byl opět okysličen čistým vzduchem, jsem byl schopen vnímat i něco jiného než jeho předcházející zpěv. Třeba jeho až příliš zářící tetování, které pokrývalo jeho ruce a záda.

Přesvědčil jsem se, abych odtrhl zrak, a rozhlédl se okolo sebe. Až poté jsem si všiml menšího štítu, který vznikal kolem obydlí. Tak proto je všude okolo ticho, pomyslel jsem si. Světlo kousek přede mnou pohaslo a Aven padl na kolena. Zareagoval jsem na instinktivně a přiběhl k němu, přičemž jsem se ho snažil přidržet, aby nespadl. Nebylo to nic snadného, jeho svaly byly těžší, než se zdálo.

„Díky," vyšlo z jeho zesláblých úst. Stékal z něj pot, ale i tak se pokusil vstát. Zaťal zuby a s jedním hlubokým nádechem se začal zvedat. Podepřel jsem ho a pomalými kroky jsme došli dovnitř budovy. Aven lusknul a světla se rozsvítila. Bylo to velmi útulně zařízené, skoro jako kdyby sem často chodíval. Pomohl jsem mu do postele a svalil se k blízké zdi až na zem. Bylo toho na mě moc.

Navíc jsem z něj udělal vyvrhela vlastního druhu. Jak se vše mohlo takto obrátit o sto osmdesát stupňů? Z postele se ozývalo mumlání, které se po chvíli změnilo v pravidelné oddechování. Klimbalo mě to ke spánku a oči se zdály až příliš těžké, abych jejich přání vzdoroval.

...

Probudila mě vůně jídla, až mi zakručelo v příliš prázdném žaludku. Do očí mě bodalo slunce, a tak jsem si před ně dal ruku. V první chvíli jsem se vyděsil, kde to jsem, ale i to po pár minutách přešlo. Stačil mi jeden pohled po místnosti, abych spatřil svého společníka. Vypadal nebývale čile, rozhodně ne tak, jak jsem ho ukládal do postele. Z téhož směru šla i ona okouzlující vůně.

„Tady má někdo hlad jako vlk," zasmál se na můj účet.

Nemohl jsem se zlobit, opravdu zvuk mého nitra znělo jako divoké zvíře. Blízko ode mě se nacházel stůl, ke kterému jsem se celý rozlámaný snažil doplazit. Mezitím na něm přistál talíř plný jídla, které záhadným způsobem připomínalo domov. Pamatoval jsem si na takové snídaně od své matky, jež dělávala, když jsem byl ještě malým klukem. Chtěl jsem se zeptat, jak to věděl, ale hlad mě přemohl.

„Odpověď je prostá. I já vím něco o lidech a jejich zvycích," ozvalo se náhle jako odpověď na nevyřčené. Zvedl jsem zrak s plnými ústy a udiveně na něj hleděl. Sedal si zrovna naproti mně s malou miskou podivně vypadající kaše a velkou sklenicí vody.

Nemluvili jsme. V rukách jsem třímal dřevěný příbor, díky němuž bylo slyšet pouze občasné ťuknutí do misky či talíře. Na ticho jsem s pomalu začínal zvykat, ale trápila mě jedna věc, která mě pálila na jazyku a musel jsem se na ni zeptat. „Tohle ti k přežití stačí?"

„Ano. Nepotřebuji jíst tolik jako lidé, Johne. K životu potřebuji hlavně pít, díky čemuž jsem ve větším spojení s přírodou. Ale samozřejmě že bez živin z jídla by to také nešlo," odpověděl mi jako vždy klidným a vyrovnaným hlasem. Zamhouřil oči a po chvilce opětovného mlčení promluvil: „Trápí tě jistě ještě něco jiného. Vidím to na tobě,"
Snažil se analyzovat, o co jde, avšak jeho pohled jako by mi rozvazoval jazyk.

„Proč jsi mě neposlal pryč? Nemusel by ses tu teď schovávat jako zrádce," při posledním slově jsem ho obzvláště sledoval. Položil lžíci a opřel se.

„Upřímně? Chtěl jsem to udělat, ale instinkt mi říkal, že bych neměl. Ne každý by po zkušenosti se zlou vílou neječel strachy při pohledu na nějakou další. Ale některé tvé reakce mě matou," řekl a poprvé uhnul pohledem. Jako kdyby se dostával do sfér, kam nechtěl. Odkašlal si a zaklel. Dopil, dojedl a zmizel za domem. Nestihl jsem to pomalu ani registrovat. Seděl jsem tam jako přikovaný z návalu nových zjištění. Až po nějaké době, když se Aven nevracel, jsem se odhodlal vyjít ven. Sedl jsem si na hliněnou cestu a zavřel oči.

Konečně jsem si v klidu mohl přerovnat myšlenky v hlavě. Vířily ohromnou rychlostí, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Všechny nové vjemy, ať už se jednalo o osoby, prostředí, ale i chování či jazyk. Poslední věci jsem stále nerozuměl, a tak jsem si to vepsal na imaginární seznam otázek.

Jak jsem si třídil myšlenky a vzpomínky, tak mi vyvstala ještě jedna mnohem důležitější věc, na kterou jsem potřeboval odpověď. Již poněkolikáté odpověděl na otázku, aniž bych vyslovil jediné slovo. Lehce mě to vyděsilo, při pomyšlení, že se mi celou dobu mohl hrabat uvnitř hlavy. Doufal jsem však, že měl dostatek taktu, aby tak nečinil.

Najednou jsem uslyšel řeč víl, jak na někoho volá. Otevřel jsem oči a došlo mi, že ten někdo jsem já. Vykročil jsem až k bariéře, kde žena držela papír a něco k němu horečně vysvětlovala. Avšak po chvíli to vzdala a list mi strčila skrze obranu do ruky. Věděl jsem, že nemělo cenu jej číst, protože by to pro mě byl jen shluk písmen. Víla nakonec odběhla zpět do hlubin lesa. Vrátil jsem se dovnitř, kde stále bylo prázdno, a položil dopis na stůl. Obvykle jsem to nedělal, ale poklidil jsem stůl od snídaně a při té příležitosti přivoněl ke zbytku jídla v misce. Musel jsem uznat, že vůni to nemělo špatnou, avšak do ochutnání mi chyběla pořádná dávka odvahy.

Vrátil se až pozdě večer, když jsem seděl na posteli a přemýšlel, že bych ho měl jít hledat. Nebylo to však tak lehké. Netušil jsem, co takový štít snese. Rozhodně jsem nechtěl být v pozici toho, kdo zjišťoval jeho nedostatky. Představil jsem si, jak bych od něj mohl například dostat elektrický šok. Víc věcí mě nenapadalo. Když vtom se dveře rozletěly a naštvaný muž nakráčel dovnitř.

Rychle mě přeměřil pohledem teprve pak promluvil: „Prý tu mám nějaký dopis, či co." Dokonce i zněl nabroušeně. Rozhodl jsem se radši držet dál a na stůl mu jen ukázal.

Aven si mumlal pro sebe při čtení onoho listu. Odvodil jsem si, že některá jeho slova byly nadávky. Zvláště podle výrazu jeho tváře. Otočil se ke mně zády, ale přesto jsem viděl, že se snaží uklidnit. Zhluboka se nadechoval a prudce vydechoval. Když to udělal asi po padesáté, odhodlal jsem se zeptat: „Pomáhá to?"

„Ne, ale zkouším to. Protože tady je napsáno, že se musíme neprodleně vrátit do vesnice. Na konci zdůrazněné a tučně napsané slovo oba." Snažil jsem se vyčíst z jeho hlasu, zda to myslí vážně, ale pak mi došlo, že o takových věcech by nevtipkoval.

Vyšel ven a onen štít zrušil. Následoval jsem ho, protože bych sám bych zpět do vesnice netrefil. Byla to léčka, jak nás nahnat oba zpět? Nebo proč by chtěli, aby se vrátil i člověk, kterého se snažili zneškodnit? Těchto myšlenek mě zbavil až zvuk válečných bubnů, při jejichž zvuku Aven začal zrychlovat. Utíkali jsme z poklidné vesnice, která sice neměla ráda lidi, ale stála si za těmi svými. Čímž je i chránila. Avšak nyní to bylo bitevní pole.

Na první pohled to vypadalo na pouhý vliv počasí, že vesnici zaplavila vlna z blízkého jezera. Nebylo tomu tak. Oproti vílám se čněly vodí bytosti v horní polovině připomínající člověka a v té druhé hada. Museli jsme přeběhnout do domu, kde jsem se probudil.

Až uvnitř jsem se udýchaně rozhodl zeptat: „Co jsou zač?"

Aven však pokýval hlavou směrem k oknu. Bylo to zvláštní, ale i tak jsem se k němu přesunul a ony příšery pozoroval. Aven mezitím něco hledal a přecházel po místnosti jako vítr. Občas něco zachrastělo nebo zacinkalo. Nevěnoval jsem mu takovou pozornost jako situaci venku.

Záblesky moci víl proti obrovské síle vody. Sledoval jsem, jak to některé z nich odhazuje i několik metrů zpět. Nevzdávaly se však. To jistě nebylo v jejich povaze. Ovšem zajímalo mě, co bylo motivem vodních bytostí k boji se služebníky přírody, jako byly zrovna víly. O chvilku později mi Aven zaklepal na rameno a podával mi podobné brnění jako měli jeho druhové venku. Znamenalo to tedy, že se budeme muset přidat. Takže mě zabije jedna z těch potvor místo vlády.

Avšak muž stojící nedaleko mi potichu odpověděl: „Nikoho zabít nechtějí, ale musíš být chráněn, kdyby náhodou." Až poté jsem ho s vřelou náručí přijal.

Vždy věděl, co říct, když jsem byl na pochybách nebo si s něčím nevěděl rady. Doufal jsem, že toto umí všichni. Jinak by mě to asi vykolejilo z mého přesvědčení. Hluk z venku sílil. Aven mi sice naznačil, abych zůstal zde, ale když sám vyběhl ven, následoval jsem ho. Chvílemi jsem si připadal jak ocásek svého pána, což on očividně nebyl. Už v chatce mi to ukázal, když na půl dne zmizel bůh ví kam.

Zastavil mě křik, který uvnitř slyšet nebylo. Několik víl trpělo v ocasech oněch potvor a shluky dalších se jim pokoušely pomoci. Zatím však bezvýsledně. Odněkud z lesa se však vynořila rudě oděná skupina, která ihned vyrazila vílám z vesnice na pomoc. Zmátlo mě to, ale mohl jsem tušit, že tyto víly nejsou jediné. Úplně nevypadaly na válečníky, ale ti, co nyní přišli, ano.

Boj pokračoval ještě několik hodin, ale opravdu se nezdálo, že vodní tvorové přišli s účelem víly vyhladit. Spíše vzbuzovali nepokoje, aby vláda mohla jednat o jejich území. Tuto teorii jsem v mozku přesvědčil z důvodu, že jsem odpoledne viděl jednu z bytostí vplazit se do budovy, kde probíhal onen soud, po kterém mě Aven musel schovat v domě mimo vesnici. Najednou ale nikomu nevadilo, že jsem byl zpět. Avšak mozkem mi prolétla jedna myšlenka. Stihl jsem ji zachytit a udržet. Jejich vyjednávání vůbec nemuselo být kvůli ploše, na které bydleli. Rozběhl jsem se a všude hledal svého společníka. Musel jsem se spoléhat na pouhé dvě věci, barvu kůže a vlasů. V této kombinaci jsem zatím jiného nespatřil. Jako poslední jsem se nechal vést instinktem až k němu.

„Avene, musíme si promluvit," naléhal jsem a každému slovu dodal na důrazu.

Předal meč muži po pravé ruce a vběhli jsme za první dům, který se nabízel. Sledoval mě a při tom měl vykulené oči, z nichž jsem nepoznal, co se mu honí v hlavě. Stejně jsem musel jít se svou myšlenkou ven, když už jsem ho vytrhl ze zápalu boje. Kolem nás byl hluk, ale naše uši čekaly jen na odpověď toho druhého.

„Asi vím, proč chtěli abychom se vrátili. Viděl jsem jednu příšeru vstoupit do budovy k vládě," poslední slovo jsem skoro spolkl, jako kdyby mi nechtělo jít přes jazyk. Zamhouřil oči a bylo vidět, že úpěnlivě přemýšlí nad mou teorií.

Najednou se však ozvala prudká rána. Oba jsme se naklonili přes roh budovy a čekali, co se bude dít dále. Kouř stoupal od budovy, kam před několika hodinami vešla příšera. Jiskry poletovaly vzduchem následované vodní vlnou. Bylo to až nepřirozené, ale bitevní pole to zklidnilo. Vše se zastavilo a obě strany jen sledovaly, co se to děje. Z budovy se odtrhlo několik kusů omítky, které letěly přímo na hlouček víl kdysi bojujícími s bytostmi. Ty však zvedly ocasy a nějakým záhadným způsobem je ochránily před spadem. Až tak byli zmatení. Jako poslední jsme uslyšeli zvuk dopadajících zbraní na zem. Vetřelci se otočili a plazili se pryč.

Obloha se zatáhla a vypadalo to, jako kdyby se nás svět chtěl zbavit. Aven se přikrčil k zemi a já jen sledoval jeho ladné pohyby. Bylo to stále nezvyklé.

Rudé blesky zasáhly vesnici, ale víly se nebály. Vítaly je s otevřenou náručí. Vyběhly ven z domů a začaly tančit. Měl jsem chuť se smát, ale popadla mě touha se k nim přidat. Bylo to velmi oživující oproti životu ve vesnici. Hlavou mi jen proběhla myšlenka, že bych tu mohl zůstat navždy. Avšak to možné nebylo. Aven mi řekl, že zde člověku nemohou poskytnout vše, co potřebuje. Navíc vláda mi dala jasně najevo svůj názor. Rezonovalo mi to v uších. Nemohl jsem se vrátit, když jsem poznal takto skvělé místo, kde jsem se nemusel stydět za svou jinakost.

Jako kdybych ho přivolal, cítil jsem jeho přítomnost přímo za sebou. Polkl jsem a otočil se. Hleděl na mě zvláštním pohledem.

„Možná by se to dalo zařídit," dořekl rychle, přičemž se otočil a zamířil do lesa. Nejspíše tušil, že ho budu následovat. Již jsem si zvykl na jeho reagování na moje myšlenky. Už jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Avšak pohled na něj mě stále nepřestával udivovat, proto jsem se musel přemáhat a koukat se jinam. Tušil jsem, že mé pohledy dokáže vycítit jako já jeho přítomnost.

Díky bouřce byl les temný, a pokud by kolem Avena nepoletovali zářící motýlci, tak bych asi ani neviděl, kam šlapu. Vesnice za námi se vzdalovala každým krokem a já doufal, že mě nenechá někde uprostřed lesa napospas smrti. Nevnímal jsem cestu před sebou a najednou narazil do tvrdého.

Až o chvíli později mi došlo, že to tvrdé byla jeho vypracovaná hruď. Hleděl na mě a vypadal velmi pobaveně. Oklepal jsem se a čekal, zda něco neřekne.

„Zde bydlí žena, která by ti mohla pomoci, Johne. Avšak dobře zvaž, pokud to chceš, poté by nemusela být cesta zpět. Být zde není tak růžové, jak se ti nyní může zdát," mírným hlasem mě varoval, ale mé rozhodnutí to nemohlo změnit. Vrátit jsem se nemohl. To absolutně nebylo přípustné bez toho, aniž bych přišel o paměť na toto místo... nebo na něj. Šlo by to však ještě hůře, mohl bych zaplatil svým životem.

Bez ostychu jsem se rozešel k domu, avšak cítil jsem, jak se mé tělo chvěje. Musel jsem se vnitřně uklidňovat, ale moc to nepomohlo. Zničehonic jsem kolem pasu cítil teplé ruce. Objal mě a mé pocity se zklidnily. Zmátlo mě to, čekal jsem naprostý opak. Neodvážil jsem se na něj ani pohlédnout. Kolem nás najednou bylo ohlušující ticho, až jsem slyšel jeho klidný dech.

„Koho jsi mi to přivedl, Avene? Nebyl jsi zde dlouho. Je tvá sestra zdravá?" Stačilo jedno gesto a nemusel ani odpovídat. Prohlížel jsem si podivnou ženu, která do mé představy úplně nezapadala. Kůži měla sice snědší, ale stále vypadala jako lidi od nás.

„Vy jste člověk?" vypadlo ze mě najednou.

„Viděl jsi snad někdy člověka kouzlit?" osočila se na mou, asi pro ni drze znějící, otázku.

Sklopil jsem hlavu a již vyrovnanějším hlasem odpověděl popravdě.
„To ne."

„Tak vidíš. Jsem Rowan, ale stále nevím, proč jste tu." Z jejího hlasu bylo lehce slyšet pobavení, ale nechtěl jsem si představovat někde něco, co tam nebylo. Nadechoval jsem se, abych promluvil, avšak Aven mě předběhl. Naprázdno jsem zavřel pusu a počkal, až to za mě vyřídí. V tu chvíli jsem si přišel jako nesvéprávný, což jsem možná ve světě víl byl. Netušil jsem.

„John by zde chtěl zůstat, ale vláda zde ve vesnici nechce žádné lidi, paní," promluvil s velkým respektem v hlase. Dokonce i sklonil hlavu na ukázku úcty.

„Ach tak," přimhouřila oči a prohlížela si mě. Cítil jsem se, jako kdyby mě propalovala očima, ale stál jsem jako socha a nedal to na sobě znát. Až poté pokračovala: „Možná by se s tím dalo něco udělat. Ale příjemné to nebude, to říkám předem," na posílení svých slov zdvihla ukazováček. Ani poté jsem se však nezalekl. Byl jsem skálopevně přesvědčený zde zůstat a trocha bolesti nebo nepohodlí na tom nemohla nic změnit.

Aven však lehce zbělal. Netušil jsem, co se mu honilo v hlavě, ale znejistělo mě to. Bál se o mě? Nebo proč vlastně? Odešel ven a mě nechal v jedné místnosti pouze s čarodějkou. Oba jsme se dívali tím stejným směrem. Přímo za Avenem.

„Vypadá to, že má o tebe starost, takto se nikdy nezachoval... Takže, máš nějaké otázky, nebo začneme?" vytvořila na tváři škleb, který znamenal, že ví víc, než říká. Nebyl jsem schopen slova, proto jsem zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

Žena oděna v černém oblečení, v jejíchž rukách ležel celý můj osud, přešla ke stolu a zdvihla z něj menší truhlici. Poté jsme i my zamířili z domu pryč. Aven šel první a pomocí svých světélkujících motýlků nám svítil na cestu. Čarodějka ho mezitím vedla skrze les, který mému lidskému zraku přišel naprosto stejný. Až po několika chvilkách jsem ve vzduchu ucítil lehkou vůni vody. Snad mě nevedou na smrt. Vzpomněl jsem jsi na bolestnou vzpomínku s falešnou vílou a instinktivně se chytil za krk, který se z části stále hojil. Najednou se muž vpředu zastavil a otočil hlavou směrem ke mně. V jeho očích byl strach, ale nemohl jsem si ho dlouho prohlížet, protože jsem opět viděl jen na jeho záda.

Jezírko uprostřed stromořadí se před nám otevíralo svou náruč. Měsíc zrovna vycházel, když se ke mně žena otočila. Otevřela truhlu a nechala mě vzít podivný černý květ. Poté se postavila vedle Avena a promluvila: „Pokud jsi připraven, vstup do vody a zavři oči. Květ se postará o zbytek." Její hlas se rozléhal na krátkou vzdálenost a najednou se zdálo, že je i mnohem hlubší než v jejím domě.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechl, květ chytil oběma rukama a udělal první krok, který byl ten nejtěžší. Nebylo již cesty zpět. Navíc jsem to ani nechtěl. Pokračoval jsem až do poloviny jezírka, kam dopadalo nejjasnější světlo z měsíce. Květiny na okolních stromech se rozzářily, a když jsem se otočil, zjistil jsem proč. Dělal to on. Pomáhal čarodějce. Byla to věc, která mě uklidnila a znervóznila zároveň. Nestačilo nic jiného, než zavřít oči a svěřit se do rukou květině.

Snažil jsem se uklidnit, abych tím rituál nijak nenarušil. Dlouho se nic nedělo, takže jsem chtěl otevřít oči, ale poté jsem začal cítit pálení začínající od květu, postupující přes celé paže. Shlukovalo se to do tvarů a na některých místech dokonce mizelo. Přesto jsem se snažil stát co nejrovněji to šlo. Cítil jsem, jak mi během té doby na hlavě přistálo několik lístků ze stromů. Nepatřilo to mezi ty nejhorší věci, akorát mě na krku začaly svědit vlasy, což bylo více než podivné, protože jsem měl vlasy střižené nakrátko. To však utrpení nebylo, bolest se z paží přesunula na hlavu, k uším.

Myslel jsem, že mi mozek vyskočí z hlavy. Všechny svaly v těle jsem měl napnuté, ale přesto jsem stál nehnutě, abych omylem neupustil květ. Sílilo to každým nádechem, avšak věděl jsem, že to dělám pro dobrou věc. Někde v dálce jsem slyšel křičet Avena. Jednotlivá slova mi byla odepřena, ale tušil jsem, že po čarodějce chtěl, aby to zastavila. Jak mohl vědět, že mi něco je? Co to sakra je? To se tolik hýbu? Avšak nehýbal.

Poupě se pomalu začalo otevírat, když rituál postoupil k poslední části. V mozku se mi ozval podivný hlas, který se mě ptal: Před tebou leží poslední možnost. Přijmout křídla, nebo odmítnout? Aven je také neměl, takže je asi nepotřeboval. To znělo hlasu jako jednoznačná odpověď, načež odpověděl. Vybral sis dobře, víla není vílou kvůli křídlům. Vynikají hlavně svou spojitostí s přírodou. Nyní můžeš otevřít oči.

Udělal jsem, jak mi řekl, a v rukách jsem spatřil modře zbarveného motýla. Zvedl jsem ruce a vypustil ho směrem k měsíci. Mohl být znakem všemožných změn. Oči mi překrylo několik pramenů vlasů, které jsem však ihned dal pryč, a poté se otočil ke dvěma přihlížejícím. Překvapily mě jejich výrazy, až poté jsem si všiml, že na sobě mám průhlednou košili a své kalhoty, které bych poznal i poslepu.

„Děje se něco?" zeptal jsem se opatrně, a i hlas zněl trochu jinak. Jako kdybych se vrátil do časů, kdy jsem začal mutovat. Aven se probral jako první a líbezným hlasem prohlásil: „Vítej mezi nás." Ten tón hlasu mi byl povědomý. Byla to ona neznámá řeč, které jsem nebyl schopen rozumět.

„Jak to, že ti rozumím?"

„Sám tím samým jazykem mluvíš..." v půlce věty ho však přerušila čarodějka.

„Proč motýl? Jezírko mělo posílit moc květiny a ukázat druh víly, ale tys měl motýla," černovlasá žena se snažila vyřešit záhadu, kterou jsem se nechtěně stal. Jemu to však došlo dříve než jí. Zvedl ruku a vypustil své modré motýly. Až poté jí to došlo.

„Proto to spojení..." myslela nahlas Rowan. Podívali jsme se na sebe a pokrčili rameny. Zvedl jsem ruku, na které jsem si periferně všiml černých skvrn. Jenže byla to tetování podobná těm, která měl on.

Konečně jsem se mohl vyškrábat z jezírka, ale znamenalo to, že se mi durch mokré kalhoty přilepily na nohy a začala mi být zima. Žena si toho všimla a luskla prsty. Projela mnou vlna tepla, která mě zbavila onoho palčivého problému. Bylo již načase vrátit se zpět do vesnice. Bleskobraní se blížilo ke konci, čímž vypršel můj čas na odchod.

„Johne? Budeš muset přijmout nové jméno. A pokud nebudeš mít nějaké vybrané, tak ti ho bude muset vymyslet Aven," poznamenala při cestě zpět. Zamyslel jsem se a vzpomněl si na jméno, které jsem viděl v domku na mýtině, kde jsme se schovávali před vládou.

„Faol," jen jak jsem to vypustil z pusy, vílí muž se zastavil a nepřestával na mě zírat.

Po zbytek cesty bylo slyšet každé lupnutí větvičky pod nohama. Nikdo z nás se neodvážil promluvit. Byli jsme zahloubaní do svých myšlenek.

...

Bylo to zvláštní. Tělo se chovalo trochu jinak. Bylo ohebnější, ale zase v něčem pevnější. Navíc mě překvapovalo, jak bledý jsem byl. Občas jsem jen pozoroval svá černá tetování a přemýšlel nad jejich významem. Dokázalo mě to zabavit na několik hodin, i když okolo to žilo. Pracovalo se na opravách budovy, jež se poničila při bitvě. Jedno se však změnilo. Nikdo si na mě neukazoval, jako kdybych byl maso vystavené v obchodě. Avšak trápila mě jedna věc. Od rituálu a změny jména již uběhlo několik dní a on se mi stejně vyhýbal. Občas místo sebe poslal Tenerife, se kterou jsem si překvapivě rozuměl.

Nebylo to takové jako si povídat s Avenem, ale chápala některé mé pocity. Dokonce mi pomáhala pochopit věci jako historii víl, ale vlastně i vše ostatní. I díky ní jsem byl ve vesnici jediný, kdo nosil vlasy stažené do ohonu.

„Haló?! Víš, o čem jsem právě mluvila, nebo ses zase zasnil?" vyjekla na mě, až jsem málem nadskočil půl metru vysoko. Pravdu jsem jí říct nemohl, musel jsem si tedy vyhrabat z mozku něco, co by jí upokojilo.

„Mluvila jsi o řeči? A o vílích válečnících," pokusil jsem se připojit lehce omluvný tón hlasu.

Změřila si mě pohledem a poraženě odpověděla: „Protentokrát máš pravdu, ale to, že budeš myslet na mého bratra, ničemu nepomůže. Musíš se naučit o našich zvycích, pokud tu máš zůstat."

„To máte všichni takové schopnosti, zjišťovat, co si myslím?" vypadlo ze mě najednou, což jsem ani nečekal. Avšak Tenerife se zasmála, a až poté stále vesele nadhodila věc, nad kterou jsem přemýšlel už dlouho.

„Ne neumíme, ale z těch vašich pohledů by to došlo každému. A pokud to někdo umí, tak jen proto, že jsou spojeni osudem," zamyslela se na chvíli, ale přesto nepokračovala. V uších mi na chvíli zněla její slova.

Když viděla, že mě úplně dostala, tak na mě z ruky poslala menší šok. Probralo mě to do dokonalého vědomí. Ještě to na mě nepoužila, ale asi to bylo nutné. Poté si stoupla do bojového postoje a pohledem mě vyzvala. Odmítnutí bylo nepřípustné. Soustředil jsem a vyslal směrem k ní menší rázovou vlnu. Vykolejilo ji to a poté zatleskala.

„Zlepšuješ se, na to že jsi Rufit," opět nadhodila pojem, který jsem nepoznával. Nemusel jsem se ani zeptat a pokračovala: „To znamená přeměněná víla. Není jich mnoho, protože je k tomu potřeba velmi vzácný květ Zufritu. Není nemožné ho získat, ale každému čaroději se povede získat pro svou vesnici za život kolem tří kusů. Tento byl náš první a zároveň poslední, který Rowan prozatím našla." Skládačka se díky jejím slovům začala zobrazovat jako stále ucelenější část.

A pak jsem ucítil velmi slabou energii. Stoupl jsem si a rozhlížel se kolem sebe. Plahočil se z lesa, krev mu crčela z několika ran na pažích a hrudi. Na obličeji viditelné pohmožděniny. Chvilkově jsem se otočil na Tenerife, ale stejně jsem se k němu rozběhl. Potřeboval mě. Sotva stál na nohou a víly se kolem něj začaly srocovat. Ale nikdo nepřišel až přímo k němu. Musel jsem se přes ně protlačit, což nebyl vůbec lehký úkol. Přesto jsem se nevzdával.

Mezitím padl na zem a krev tekla přímo na zem, kde se vsakovala do hlíny a zásobila zemi jeho živinami. Padl jsem vedle něj, stáhl ze sebe košili a začal ji párat na pruhy. I to mě naučila Tenerife během pravidelných lekcí. Nevnímal jsem nic, pouze jsem přesvědčoval svoje ruce, aby se neklepaly. Někde v dáli jsem slyšel ženský hlas, jež rozháněl přihlížející. Nakonec to nevydržela a použila stejnou rázovou vlnu, jakou jsem na ni použil před nějakou chvílí. Až poté se přidala naproti mně. Vzala si kousek a zavazovala mu rány.

„Faol? Faole?" volal zesláble Aven. Položil jsem mu ruku na rameno, aby se uklidnil a nevysiloval se ještě více než doteď. Odkašlal si, trochu nadzvedl hlavu a dořekl to.

„Je tu. Ona tu je. Hlídka ji zahlédla na tom místě," po posledním slově mi zatrnulo.

Jeho sestra nevěděla, o čem mluví, ale když jsem otočil hlavou, tak spatřila jizvu po jejích zubech. Aven mezitím omdlel, ale někdo z přihlížejících nelenil a zavolal pomoc. Dvě zelené víly si ho odnesly s sebou na nosítkách. V hlavě jsem věřil, že bude v pořádku.

„To mu udělala ona?" zeptala se najednou Tenerife.

Ať už bych udělal jakékoliv posunky, tak bych to nezlepšil, a proto jsem jí položil ruku na rameno a řekl: „Bojím se, že ano. Nemůže mu zapomenout, že jí sebral oběť." Neuklidnilo ji to. Vlastně zčervenala ještě více, než byla její původní barva kůže.

Několik dní jsme pendlovali mezi učením, zraněným Avenem a hledáním slabých míst té potvory z lesa. Sepisovali jsme vše, co se o ní dalo zjistit, hlídky pro nás kontrolovaly koridor lesa, kdyby se náhodou přiblížila k vesnici natolik, aby ohrozila její obyvatele. Avšak to vypadalo, že na mě čeká. Můj společník měl být něčím jako zprávou. Rozhodl jsem se ji vyslechnout, ale musel jsem počkat, než se zotaví. Bez něj bych se do něčeho takto nebezpečného nepustil.

Aspoň zbýval čas na vymýšlení dokonalé taktiky k jejímu přemožení.

...

Vypadala stejně, jako když jsem ji poprvé potkal. Akorát dnes jsem tu nebyl sám a nebyl jsem tím slabým Johnem. Ale to ona nevěděla. Vlastně nic z toho. Uši jsem měl schované pod vlasy a tetování skrytá tričkem s dlouhým rukávem.

Stála v jezírku a křídla měla stažená za sebe. Nehnutě jsem vyčkával, co provede. Byla zády, a přesto promluvila: „Celkem si troufáš, panáčku. Koukám, že jednou ti to asi nestačilo."

Po posledním slově se ozval hrdelní smích. Z mé krve asi stále byl cítit člověk, ale nebyl jsem jím. Chtěla provést stejný výpad jako minule, avšak já věděl, že se o to pokusí. Navíc jsem získal zbystřené reflexy, na které grala Ivon asi stále nepřišla.

Každým uhnutím byla naštvanější, čímž její podoba víly slábla. Objevovalo se její skutečné já, jež bylo přesným opakem falešného vzhledu. Nechával jsem znamení, ať ostatní ještě zůstanou schovaní, aby je nezavětřila. Avšak v jeden moment jsem udělal vědomou chybu, aby si myslela, že vyhrála. Zakopl jsem a padl k zemi. Cítil jsem Avena, jak se zatřásl, ale zůstal skrčený nedaleko.

Vycenila na mě zuby a s extrémním vztekem v očích se vrhla k mému nevinně vypadajícímu tělu. Byla vytočená a nehlídala si své okolí. Zavřel jsem oči a vydal rozkaz. Slyšel jsem ho plížit se až za ni, kde ji popadl za paže a pevně sevřel. Zvedl jsem se a oklepal se.

„Gralo, už nejsem ten člověk, kterého jsi chtěla vypít."

Z kapsy jsem vytáhl nožík a řízl se do ruky. Bylo štěstí, že zhluboka dýchala pusou, čímž jsem jí mohl pustit do hrdla svou krev. Od Avena jsem věděl, že je vílí krev pro gralu jedem. Stačilo několik kapek a začala se svíjet v křečích. Křídla zmizela a objevila se zvrásnělá podoba, kterou jsem moc dobře poznával.

Nabrala podobu mé matky. Ani to mi však nezabránilo přilití oleje do ohně v podobě přidání Avenovy krve. Byla čistší než ta má a způsobila jí kruté bolesti následované posledním vydechnutím. To už ze skrýše vyběhla i Tenerife a gralu přidržela. Po posledním nádechu ji odstranila odkopáním do tůně.

Účty byly srovnány, a i když jsem již nebyl člověkem, ztráta krve mě přesto poznamenala. Padl jsem však do pevné náruče a nechal se konejšit. Černá tetování na bledé kůži však zářila, i když neměla důvod. To samé jsem viděl u něj. Během té chvíle nás oba začalo pálit na hrudi. I přesto mě nepouštěl. Nové tetování našlo své místo a kolem nás se do oblak vzneslo několik modrých motýlů. Poté jsem upadl do mrákot.