Dvě podoby téhož ostří

Ve víru možností. Esence se míchají a prolínají. Oheň olizuje paty mé existence a stáčí se ve splašených spirálách. Mrštím kopím po směru Jeho smíchu. Minu. Kopí jako dlouhá protáhlá čára sviští do dalšího šíleného inferna až je pohlceno ve chřtánu obřího Leviatana deroucího se nad hladinu vědomí. Netvora se zmocní běs a vlny, jenž svým pohybem zvedá se řítí na bezbranná města...
Vzápětí mě zasáhne další výboj Jeho imaginace. Padám dlouho, prořezávám se skrze stoupající páru, mávajíce volnými pažemi. Letím do temných hlubin, kde mě obejme, tiše jako krajta, ledová masa vody. Stále jsem při vědomí a vyprošťuji se z pout. On překvapeně sykne. Ustupuje, jen velice nerad. Vylétnu z moře podoben ptáku a za letu se Jej zmocním. Drtím ho pařáty, On sténá a kroutí se. Vnímám Jeho poslední chabé pokusy, Jeho snahu vplést mě do své lepkavé pavučiny a pozřít jako bachratou mouchu.
Iluze se rozpadne a oba se ocitáme uprostřed zešeřelé louky. Jako rána kladivem na mě dopadne tíže vyčerpání. Nohy ani ruce mě neposlouchají.
On se vykroutí z mého ochablého sevření a prchá jako postřelený. Zas ten smích! Bere na sebe podobu stínu. Chybuje. Zůstávám nezraněn a postupně se mi vrací síly.
Řeka se stáčí do zažitého koryta, bublá, vře a klokotá po ohlazených kostech země. Řeka si pamatuje...
Potřebuji zbraň. Jasnou, silnou, smyslnou! Soustředím se a urputně se upínám k představě meče. Tehdy v ruce ucítím kovový chlad. Sevřu rukojeť a pomalu se zvedám na nohy. Zem se otřese a vedle mě dosedne něco obludného, starého.
Je to drak.
Černý jako uhel, dávno mrtvý, ale v této říši není hranic. Vykročím směrem k Západu. Jsem s Ním spojený. Vidím Jeho čerstvou stopu, kterou jako cejch zanechává ve vlnícím se travnatém koberci. Není daleko, kráčí obklopen hejnem vran. Ani známka po Jeho emocích, chladně kalkuluje, nedává prostor improvizaci.
Je jako skála a já nedokážu Jeho kamennou krustou proniknout. Můj Drak zařve a rozevře svá blanitá křídla. Zakryje slunce a svět se ponoří do půlnoci. Šelest. Můj meč bázlivě zaplane a zašeptá dvojici slov.
První mě povznese a druhé mi dodá odvahy. Do pohledu mi však nastoupí vysoká a hladká hradba vytesaná neviditelným dlátem obra. Vzdoruje mi, získává čas. Ten ale nehraje roli. Může se skrývat za veškeré překážky, co jich dokáže ve své fabulaci ukovat, postavit nebo nechat vyzrát. Puklinou při patě stěny se dostávám do krystalické jeskyně.
Myriáda odlesků vypaluje moje namáhané oči. Jsem rázem nevidomý. Vím to...ta tam je onen známý dotek životnosti. Ostří zapraská a zmizí. Prsty propátrávám prázdné oční důlky. Jsou plné čilého hmyzu, který se úlisně tře o moji věkovitou kůži. Šátkem si vzniklé krátery převážu. Je šarlatový. On je dárcem toho cáru látky. Nenechává mě vydechnout. Ze skulin a výklenků vylézají podivní tvorové. Nevidím je, ale vychutnávám jejich historii. Potichu se ke mě kradou jako nájemní vrazi. Vztahují ke mě své znetvořené vápenaté
ručky, vydávajíc přitom šepotavé chroptění a pisklavé skřeky. Žádný z nich se mě však nedotkne. Zamrzají ve svém trhaném pohybu, zpomalují a sypou se na zrnka prachu. Hraje si se mnou. Pouze mě to pohání vpřed. Sním o liánách, které hledají úchyty ve výčnělcích a stávají se pozvolna džunglí. Dokáži uzřít podstatu věcí, ač jsem dokonale obalen nicotou. Hledím dovnitř. Tu schopnost mi poskytuje On. Malicherným kusem bavlny mě uvádí v pokušení.
Proměny.
Mocnými tlapami s ostrými drápy se prosekám skrz hustou zeleň, maelstrom mě odnáší ze směru. Držím se. Větvemi a křovisky se hrnu až na prosvícenou mýtinu, kde na mě zaútočí dvojice stromů. Jasan a Dub. Zlatý kožich s černobílým vzorem mi nahradí kovové šupiny. Stromy se o ně lámou, sténají a jejich nářek mi vhání slzy do očí.
Ach ano, do očí!
Strhávám šarlat a krčím se v jemný pažit. Hebká a utěšující, chladná a beztížná... Muž s jelením parožím mi zastoupí obzor. Je zahalený v kožešiny a třímá dřevěný kyj. Odmítá mě pustit dále. Je zdejším králem, ale já nemám na vybranou. Za jeho robustní postavou se krčí On.
Oplzlými gesty mě hecuje k činu. Jsem znovu v mezích člověkem, znovu se chápu známého meče. Čepel je nešťastná, ale s prásknutím se prodere až k samotnému morku: k jádru věci. Paroží se zmítá, neochotné pustit se výsady koruny. Ze zásady. On zkrápěný rudým deštěm je v extázi, tancuje k Západu. Nadšeně se vlní, odhazuje kusy oblečení, zpívá neznámým jazykem a ve mě trne. Stesk a žal se propracovávají sametovými závoji. Čeří citlivý sval.
Po dalších deseti kilometrech se půda stává vyprahlou pouští a dosahuje zničujícího žáru. Slunce samotné se potí, nepřipouští si tu výheň, jenž nevědomky šíří. On se stává dunou, samotnou Matkou, je s ní jednotný. Písky se mi pod chodidly zrádně podsouvají, mění pozice a nutí mě opatrně našlapovat. Staví se v pevnost z lastur, mrtvých korýšů a kostí. Monolit počátku. Byli jsme u toho zrodu, čekali na příležitost,
měřili své vzájemné možnosti a hledali vhodné nositele. Mračna se stahují, kupí a blesky najednou bičují daleké pohoří i blízké vrchy, na nichž raší růže. Zprvu poupata, ale vzápětí nádherná plná sousta. On Úpí. Svazuji jej řetězy uzmutými z hvězdného deště. Květy se mazlí s jeho vystupujícím tělem. S Jeho schránou. Dostává bližší kontury, stává se více než hmotou: masem a kostmi pokrytými plátnem. Nemusíme si nic vyčítat nebo snad vynášet nad tím druhým soudy. Spojení mezi námi je až příliš silné. Slova jsou zbytečná! Stále a opakovaně a znovu se potkáváme. Spatřuji Jeho tvář, tak ohranou. Oči, líce, rty, každičký kousek jeho prašivého nástroje: hostitele. Emoce, nyní přehršel, celá symfonie emocí se sváří v jeho výrazu. Na sklonku dne jsem Jej dostihl, abychom se opětovně propojili v jediné klubko dvojakosti.
Jaké to je zabít sám sebe? V okamžik, kdy můj meč proniká Jeho masem, cítím neskutečnou bolest. Silou vůle zarážím čepel stále hlouběji do Svého těla, téměř až po záštitu. Zápěstí se mi kroutí v křečích a jen umocňuje trpkost, která mě sráží na kolena. Proud teplé krve polyká naše tělo, útroby a zalívá náš pohled. Nořím se do Jeho zraků. V předsmrtném obrazu mě děsí jen můj vlastní křídový náčrt. Světlo se obrací spolu s kartou. Šero, postupující černota a pak už jen dlouhá přesladká noc. Na jejím konci se pokaždé rozední a nastane nový den. A mě čeká další dlouhý boj s Ním.
Nebo jsem to vlastně já? Jsme dvěma stranami mince a nastaveným zrcadlem...