Walome se vrací

I přes roční období bylo poměrně teplo a chlapec tak přišel až ke dveřím se sundaným kabátem, který měl přehozený přes rameno. Pomalu vzal za kliku a otevřel dveře.
Vstoupil do místnosti z hrubě vytesaného kamene, jejíž podlaha byla posázená stoly, mezi nimiž se nacházely knihovny vysoké až do stropu a v jejich blízkosti stály pojízdné dřevěné schůdky. Ty knihovny byly nacpány pergameny. Od shora až dolů, některé listy vyčuhovaly z polic, jiné ležely u spodních prken knihoven. Walome došel k jednomu z těch spadlých, skrčil se pro něj a prohlédl si ho. Poznal ten pergamen, byla na něm jeho povídka. Pergamen byl zežloutlý, rozpadal se. Čtenář neznající obsahu si nemohl být vědom, o čem text pojednává, ale Walome to samozřejmě věděl. Jednalo se o povídku, která tu byla tak dlouho, že pro ní nebylo místo. Vypadla z knihovny a padla mezi již dávno nečtené texty. Chlapec se pousmál a došel až k jednomu ze stolů, za kterým seděla starší žena. Vrásek měla ještě více než před Walomeho poslední návštěvou.
„Dobrý den, rád bych sem přidal další povídku,“ řekl.
„Dobrá, položte jí tady na tu hromadu,“ pohodila ledabyle rukou žena směrem ke sloupu pergamenů. Walome se před přiložením svého díla chvíli listy prohraboval.
„Je tu spousta nových jmen. Prakticky tu nikoho nepoznávám. Snad jen Ginu.“
Žena vzhlédla od toho, co jí poslední okamžiky zaměstnávalo, a pohlédla na vysokého chlapce před sebou.
„Walome, jsi zpátky?“ zeptala se.
„Ano, jsem živoucí důkaz,“ usmál se.
„Ale…víš o tom, že jsou tady úplně noví lidé? Nikdo tě tu už nezná,“ pronesla nešťastně žena.
„Toho jsem si vědom. Ale mnohem víc mě rmoutí tohle,“ řekl Walome, vytáhl z hromady textů jeden svazek s názvem „První naděje“ a ukázal jej ženě před sebou.
„Je to jedna z nejlepších povídek, jakou jsem kdy četl a vidíte, kolik je na ní čárek, kolik lidí si jí přečetlo? A kolik lidí jí okomentovalo?“
„Vidím, ale s tím já nemůžu nic dělat. Nemůžu říkat návštěvníkům co mají číst,“ pokrčila bezmocně rameny starší žena a snažila se usmát. Walome to věděl, ale přesto nechápavě kroutil hlavou.
„To není spravedlivé, není. Vždyť se podívejte támhle nahoru, kde jsou Ginina další díla. Tolikrát čtené a tak kladně hodnocené. Čtenáři lačnili po její fantasy tvorbě. A teď? Kde jsou? Co je to za práci, sednout si na chvíli sem a něco si přečíst?“
Než se Walome úplně rozohnil, vzala mu žena z rukou všechny pergameny, které třímal, ten Ginin založila mezi ostatní a podívala se na ty Walomeho.
„Nekonečný souboj? To byla úplně první povídka, kterou jsi sem dal, že je to tak?“
„Přesně,“ odvětil Walome.
Žena odložila zažloutlý pergamen a podívala se na druhý, novější a méně zmačkaný. „Nekonečný souboj 2. Zajímavé. A není to jen vaření z vody?“
Walome se zasmál. „Doufám, že ne. Přijde mi to symbolické, vrátit se sem a přijít s pokračováním povídky, která se tu ode mě objevila jako první.“
Žena přikývla. „No dobrá. Takže vítej zpátky.“
„Děkuji.“

Walome se v místnosti ještě zdržel, usedl ke stolku pro čtenáře, přitáhl si blíže svíčku a jal se prohlížet vybrané pergameny. Dočetl příběh Warrillow a přišlo mu až neuvěřitelné, že jeho první díl četl téměř před rokem. Tak rychle to uteklo, tak rychle.
Yennefer nemohl jinak než pochválit, přečetl každý díl o té rudovlasé hrdince se zlato - mechovýma očima a zajímalo ho, jestli přijde autorka s nějakým podobným „jen takovým nápadem“.

Poté se podíval na Eylonwai, přišlo mu líto, že nepokračuje ve svém „Nelze uvěřit“, ale sám věděl, že když múza nepřichází, tak prostě nepřichází. Její příběh o noční můře mu ale vyrazil dech.

Seděl tam až dlouho do noci, svíčka se zmenšila na miniaturní špalíček vosku, který již dávno přetékal přes kovovou mělkou mističku a pokrýval část desky stolu. Walome si všiml, že nějaký vosk vytekl i na pergameny, rychle jej z nich odloupl, vrátil povídky do polic a prohlédl si to místo, kde tak dlouho nebyl. Knihoven tu bylo víc, police byly ještě více naplněny a autorů zde bylo nespočet. Věděl, že bude těžké se prosadit a získat nazpátek těch několik čtenářů, kteří byli ochotni si jeho díla číst. Nečekal zázraky, chtěl jen, aby se jeho tvorba dostala k co nejvíce lidem. Podíval se do police na svůj „Nekonečný souboj 2“.
Jak poetické, pomyslel si. Název povídky mluví prakticky za vše. Musel neustále bojovat, aby něčeho dosáhl, aby dosáhl i toho mála, že si někdo jeho povídky četl. A některým jedincům by se ta díla mohla dokonce i líbit. Teď to bylo zas a jen na čtenářích.