Neznámá- 1. Kapitola

„Holky, za chvíli tam jsme," otočila se na nás mamka v letadle. A v tu chvíli se ozval hlas letušky: „Prosím připoutejte se, za chvíli přistáváme v Londýně."

 

__________

 

„Super, zrovna teď  musí být takováhle obrovská bouřka, vždyť mělo být teplo,"rozčilovala jsem se nad mým úplně promoklým oblečením. Samozřejmě mě nenapadlo vzít si deštník k sobě. Momentálně se nacházel na spodu mého kufru a ten měli stěhováci přivést spolu s ostatními věcmi až zítra. „Mio, neztěžuj si furt prosím. Můžu snad za to, že sis sbalila deštník do kufru a nevzala si ho s sebou do letadla? Pojď ke mně." nabídla mi moje sestra Kristin.

 

Já jsem se vlastně ještě ani nepředstavila, že?

 

Takže, jmenuju se Mia Parkerová, je mi 17 let, mám o dva roky starší sestru Kristin. Dneska se stěhuju do Británie, protože mě na mé minulé škole v Kanadě šikanovali. Nikdy jsem nepochopila proč. Moje jediné dvě kamarádky my vždycky říkaly, že jsem krásná. Učila jsem se taky dobře. Nenosila jsem žádný škaredý oblečení, takže vážně netuším proč. Mám fialové vlasy dlouhé po ramena. Ještě nedávno jsem měla vlasy světle hnědé po pás, ale řekla jsem si, že když změna tak pořádná. Má sestra má tmavě hnědé vlasy střižené do mikáda.

 

Ale teď zpět do součastnosti. 

 

„Jo jasně, už jdu," schovala jsem se ke Kris pod deštník, „kde jsou vlastně máma a táta?" „Jdou se zeptat správce města, kdy dostaneme klíče od domu," pověděla mi ihned, jakmile dovolala s mamkou. „Jasný, tohle je město," řekla jsem ironicky a otočila jsem se kolem dokola. „Ségra?" začala jsem malinko vyšilovat, „jsi si jistá, že jdeme správně?" Kolem nás se totiž začal rozprostírat les a dál vedla už jen úzká cestička. Díky bouřce byla všude tma a světlo nám zajišťoval jen mobil a baterka, kerá se mi jakousi záhadou dostala do bundy. „No, už by tady měl být nějaký dům," koukla Kris do map na mobilu a přitom ukázala přímo na onu zatracenou cestičku. To si snad ze mě dělala srandu. Buď byl ten dům neobydlený, což byla pravděpodobnější a nebo tam bydlel nějaký blázen. 

 

________

 

„Jsme tady," ukázala  Kris na starý dům , který už musel nějaké to století stát. Vypadal dost strašidelně a normální člověk by sem v žádném případě dobrovolně nevlezl. My jsme ale očividně neměly na vybranou. „Zdá se mi to, nebo je ta bouřka ještě silnější?" vydala ze sebe už malinko vyklepaná Kris. Jestli se bála ona, tak to už bylo hodně špatný, protože ona se nebála skoro nikdy. To já byla vždycky ta poseroutka, která se bála i vlastního stínu.

 

„Zavolám našim," prozvánělo to chvíli a mamka to už vzala. „Kdepak jste holky? Klíče dostaneme až ztra, tak se zatím někam schovejte. Vypadá to na pořádnou bouřku," chtěla ještě pokračovat, ale Kris jí skočila do řeči. Tohle dělala jen v krajních mezích, což byl i tenhle případ. „Mami, promiň, že ti skáču do řeči, ale nevím, jak e tady velký signál. Jsme na kraji města u nějaké staré chalupy na začátku lesa." V tu chvíli se ozvalo, že zde není žádný signál. Tak to bylo za pět dvanáct. Oddychla jsem si, pak jsem si ale uvědomila, v jaké situaci jsme se momentálně nacházely a moje radost zase klesla na bod mrazu.

 

„Slyšela si mamku?" otočila se na mě Kris, „tak nádech, výdech a jdeme dovnitř." „Víš, že takhle začíná spousta hororů," informovala jsem ji a přitom udělala první krok do našeho úkrytu na dobu neurčitou.

 

„Aaaa," zaječela jsem, když se zničehonic rozsvítilo. „Klid jo? To jsem byla jen já," snažila se mě uklidnit ségra. Moc se jí to ale zatím nedařilo. Nevěřila jsem ani té podlaze akaždou chvíli čekala, že se probořím neznámo kam. „Jasně, a kdo asi platí elektriku za místo, kam chodí ti, kteří chtějí zažít horor a nebo ve dne na úkryt? My bohužel nepatříme ani k jedné skupině," pronesla jsem a čekala, co na to odpoví. Ta vypadala, že přemýšlí, a pak vyskočila a někam rychle odběhla. Mě tady nechala na pospas osudu. Ještě že jsem měla tu baterku. 

 

Šourala jsem se mravenčím krokem a pořád se otáčela, abych zkontrolovala, jestli mě náhodou někdo nesleduje, nebo jestli se už nevrátila Kris. Opravdu by mě zajímalo, proč najednou tak vystartovala a kam letěla. Já být na jejím místě, tak tak rychle neutíkám, protože bych se bála, že zůstanu někde ležět pohřbená zaživa mezi hlínou, kde by se mi pomalu ale jistě odebíral všechen kyslík. Moje myšlenky byly momentálně dosti tragické, ale koho by nebyly být na mém místě...

 

__________

 

Dostala jsem se k asi třetímu schodišti, ale tohle vypadalo extra staře. Něco mě ale přitahovalo nahoru. Nevím, co to bylo, snad nějaká neznámá síla či co to jinýho bylo. Já jse tomu každopádně podlehla a za chvíli jsem už stála úplně nahoře.

 

Pomalu jsem se otočila.Už, už jsem se připravovala na můj konec. Přemýšlela jsem, jakou smrtí umřu. Bude to snad nějaké zvíře, nebo sériový vrah? To, co jsem tam ale uviděla, by mě v životě nenapadlo. Hned mi spadl kámen ze srdce. Jen jsem zrychleně dýchala a snažila se uklidnit. Podívala jsem se na onu knihu ležící na stojánku a rozevřené na nějaké straně. Co mě ale zarazilo bylo to, že v knize nebyl napsaný ani řádek, slovo ba ani písmeno. Byla celá prázdná a vypadala dosti staře. Pomalu jsem ji chytla za obal.

 

V tu chvíli se začalo dít něco podivného. Kniha se začal motat a stahovala mě s sebou. Udělala v zemi díru (vůbec netuším jak) a já jsem jen čekala konec. Moje poslední myšlenky padly na rodiče a Kris. A tak jsem ještě z plných plic zakřičela: „Kris, najdi rodiče a vyřiď jim, ať si o mě nedělají starosti." Pak jsem se už začala propadat do černo-černé tmy a čekala konec.