LESY ŽIVOTA, Kapitola I., část druhá

LESY ŽIVOTA, Kapitola I., část druhá

„Stůj!“ ozval se mi u ucha tichý výhružný hlas

„Už je to tady“ řekl se zamračeným výrazem Cedrik. „Pojďtě s námi a nemluvte“ řekl znovu ten hlas. Pořádně jsem si prohlédnul toho, komu ten hlas patřil. Byl to Elf s velmi vážnou tváří. Po rozhlídnutí jsem zjistil, že kolem nás stojí asi šest dalších Elfů a velmi naštvanými výrazy a to nevěstilo nic dobrého. Mířili na nás luky a my nemohli udělat nic jiného než se poddat a jít s nimi. Tedy .. vlastně jsme mohli použít svoji magii, ale nepřipadalo mi to v tak magií nabitém lese správné. Tudíž jsme jen poslechli a nechali se vést.

Dlouhé hodiny jsme jen šli, moje logika mi říkala, že se pohubujeme elipsou, která se postupně zvětšuje. Nic mi to však platné nebylo. Stále jsem klopítal mezi kořeny a a bořil se do bláta, které se bůhví jak dostalo to těchto Lesů. „Kam nás to vedou?“ zeptal se mě telepatií mírně vystrašeně Cedrik. Já jsem si udržel, jako vždy, čistou hlavu a nedělal jsem unáhlené závěry jako měl ve zvyku Cedrik. „Však se to snad už brzy dozvíme“ odpověděl jsem klidně. „Snad ano“ přišla rychlá odpověď. Poté jsme už jen mlčeli a koukali jsme se kolem sebe. Kdyby se nám „náhodou“ stala nějaké „nehoda“ tak jsem si chtěl aspoň užít toho, že jsem v Lesích Života, což se jen tak někomu nepodařilo. Byl jsem vlastně pyšný na to, že jsem se dostal až sem. I když ve mně bylo smítko strachu, co bude dál, byl to zážitek.
Naše skupina zastavila. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale byl jsem sražen na kolena a jeden z Elfů mi držel hlavu přitisknutou k zemi. „Pane, další kteří nedodrželi dohodu území.“ Ozvalo se naštvaně kousek ode mne. I když už mi nikdo nedržel hlavu, držel jsem ji při zemi a byl rád za to, že ještě dýchám. „Dohodu?“ řekl jsem nahlas aniž bych si to uvědomil. „Jistě že dohodu!“ zaprskal příkře jeden s Elfů. „Jakou?“ měl jsem na jazyku tolik otázek, že jsem nedokázal mlčet. Což byla chyba. „Neví o tom! Zatracená lidská havěť!!“ zakřičel jeden z nich. Na to mě čapli dva Elfové a někam mě táhli….

Probudil jsem se v temnotě. Kolem mě bylo chladno a já sem očima mapoval toto místo. Nic jsem neviděl, neměl jsem stejný dar jako Cedrik – tedy noční vidění. Jediný paprsek světla se kolem mne nevyskytoval. Zkousil jsem se spojit telepatií spojit s Cedrikem, avšak marně. Spojení zmizelo. Cítil jsem se podivně prázdně, to pouto které mezi námi bylo už nějaký ten rok jako by zmizelo. Nedělalo mi to dobře, nevěděl jsem na čem jsem. Vím jen to, že jsem v pěkné bryndě a to mi nikdo nevymluví. Zkusil jsem pomocí magie vyčarovat ohnivou kouli – jedno z nejlehčích zaklínadel – ale podařilo se mi to až po dlouhé době, koule však byla slabá a brzy zhasla a skoro mne oslepila. „Ani magie se tu nedá použít“ pomyslel jsem si. S tichým povzdechem jsem se uložil na studenou zem. Pokud usnu, tak mě alespoň nebudou tížit myšlenky a snad si užiji chvilku klidu. Brzy jsem usnul.

Snad den, dva trvalo než se někdo oběvil – měl jsem hlad, ale už jsem se smířil s tím, že mě tu Elfové mohou nechat i uhnít – pokud o to budou stát… uběhlo pár dní a někdo přišel – nemilostrně mě vytrhl ze spánku a trhnutím postavil na nohy. Hlavou mi běželo jen to, jak to, že takové křehké stvoření jako Elf má tolik síly. Možná to bylo tím, že jsem byl zesláblý z několika denního hladu a tmy.
Vyvedl mě doprostřed jakési kruhové místnosti a pustil. Bez jeho podpory jsem se vysílen zhroutil na podlahu. U ucha se mi ozval tichý hlas „Cizinče, proč si porušil starodávnou přísahu a vešel jsi do Lesů Života?“ na to jsem jen zmateně zašeptal „Jakou přísahu? Jak porušil?“ „On to neví?!“ ozvalo se kolem mne několik hlasů. Kolem mě se náhle začalo všechno točit a já upadl do milosrdné tmy.