Laska noci svatojánské

Po schodech z hvězd, po čtyřech, já černý vlk, jak stín k branám do síni luny, jsem došel, brány mohutné a bíle, z prachů hvězd vytesané, příběhem Morfea zdobené, mohutným vitím brány jsem otevřel, dovnitř krokem stíním jsem kráčel,
za svou paní s prosbou, na třech trůnech seděla, přistoupil jsem blíž „O má paní, mé služby k vám jsou věčné, však dnes prosbu mé srdce má" s hlavou skloněnou čekajíc „Můj milí" děla panna „Služeb tvých si cením" děla žena „Prosbu tvou ráda vyslyším" děla stařena, celý šťasten skákati jsem chtěl, však v klidu jsem zůstal „Má paní, děkuji, tu jenž miluji, kde jenž ona je, já nevím" děl jsem, hlavu se smutkem jsem sklonil, s pohledem k zemi „Ach synu Eris" děla panna „láska tvá na severu jest" děla žena „V zemi kde svatý meč na hrudi dlí" děla stařena „Na hrudi krále" děla panna „Krále jenž věčným zrádcem byl zabit v bitvě" děla žena
„Tam tvá láska přebývá, ve službách královny Tír na nÓg, tam jest, tak utíkej jak Tórův hněv, a tiše jak Hádes, BĚŽ! synu Eris" děla stařena.

Přes hory a lesy, běžel jsem, přes louky a pole, přes průliv do země mé milované, tam v lese konečně potkal jsem ji, uprostřed lesa, já černý vlk hleděl jsem ji do očí, do očí mé milované, rychlím krokem k ní, ona ke mně, pusu zvířecí jsem si dali, tu hle lovec s křoví vykročil, vlastnímu zraku nevěří, černý vlk s očima rudě planoucími, vrčící a bránící srnku jenž bíle září jak měsíc na nebi, lovec utekl se strachem, a ve vesnici všem vyprávěl, o černém vlku a jeho choti bíle srnce.

Pokračování příště?