Knihovna na hřbitově

"Jednou budu arcimág," řekl jsem. Čekal jsem rezistenci. Takovou tu klasickou, kterou každý zaslouženě dostane, jakmile prohlásí něco okázalého. Chytl jsem za spánky a očekával bolest hlavy. Ale Anna souhlasila.
"Já vím, že budeš."
Opatrně jsem si pustil hlavu.
"Vážně?" Blbá otázka.
"Samozřejmě."
Anna byla má skoro sedmdesátiletá babička. Vyrůstal jsem s ní. Za jejích mladých let byl svět jednodušší. Poznatků bylo méně. Navíc se špatně sháněli knihy. Tak každý uměl jen to, o čem měl zrovna knihu po ruce. Nechápal jsem, jak se tedy kdokoliv mohl stát arcimágem. Ovládnout tak mocnou magii jen se třemi zašlými knihami?

Seděl jsem v podkroví domu, ve své pracovně. V policích jsem měl stovky knih. Police se prohýbaly pod jejich vahou. V noci mě budilo skřípání dřeva. Čekal jsem, kdy se nábytek rozláme na kusy.
Ten den jsem měl narozeniny. Dvacet dva let není na život elfa ještě tolik. Jako dítě jsem se ve dvaceti dvou ale viděl jinde. Viděl jsem se jako arcimág. Zatímco teď jsem byl stále jen obyčejný mág. Mohl jsem s tím pohodlně žít. Ale já chtěl víc. Vědomí mého nesplněného přání mě drásalo do krve.

Žili jsme v Jabloňovém lese, jinde bych se ani narodit nechtěl. Byl tu svatý klid, kterým nás obdarovala bohyně Wenia. Svlékl jsem si kněžské roucho. Potřeboval jsem něco pohodlnějšího na dlouhou cestu.
Otevřel jsem cedrovou skříň. Voněla po smůle. Ten pocit domova mi bude chybět. Vytáhl jsem koženou tuniku, kalhoty a ze dna skříně ještě koženou brašnu plus samozřejmě klobouk. Vypadal jsem jako řemeslník, možná lovec nebo dokonce zlodějíček. Jen ne mág. No co, to na chvíli obětuju, abych se jím mohl znovu stát v budoucnu: arci-jím.
Sešel jsem po schodech dolů a dal na tvář pusu své babičce, staré, míle elfce.
"Musím jít."
"Kdy se vrátíš?"
Na tuhle otázku se mi vybavily vzpomínky z dětství.
"Chvíli po potrvá."
Ještě jsem se na ní mezi dveřmi otočil. "Potřebuju víc knih."

Odešel jsem do temné části lesa, kam elfové nechodili, přesně, jak jsem četl v jedné ze svých knih. Také jsme jí říkali prostě divočina.
Skrz husté koruny stromů sem nepronikalo skoro žádné světlo. Kmeny měly porostlé lišejníky. Na cestě jsem nepotkal jediného živáčka.
Vzpomněl jsem si na krásu Jabloňového lesa.
V tom pochmurnu jsem navíc hledal hřbitov. Podle knihy měla být v jeho katakombách ukryta mystická knihovna. Věřil jsem, že v ní najdu knihu, která mi pomůže stát se arcimágem.
Hřbitov jsem našel. Místní nebožtíci vylezli z hrobů a kymáceli se mezi obelisky. Čekal jsem schovaný v houští. Po vlhké zemi se kroutili tlusté žížaly. Zdálo se, že tu je v podzemí dost toho, co s sníst.

Počkal jsem na soumrak, kdy se mrtvoly vraceli zpět do svých hrobů. Proklouzl jsem kamenným vchodem do hrobky. Mramorové schody vedly hluboko do podzemí.
Nohy se mi bořily do hliněné a nakypřené země. Podle pokácených křížů jsem poznal, že hroby jsou i tady. Šel jsem opatrně, abych nešlápl na…
Byl to labyrint chodeb a místností. S pochodní ruce jsem jím ale prokličkoval.
Našel jsem obrovskou knihovnu. "Vau," neudržel jsem.

Police až do stropu byly plné starobylých knih. Můj splněný sen. Odkud začít? Která kniha by mi dodala inspiraci a vetkla spásnou myšlenku – nápad, nové kouzlo, cokoliv – čím bych dokázal ovládnout vyšší magii a stal se arcimágem?
S hlavou nakloněnou jsem pročítal hřbety. Bestiář, byliny, černá magie… "Hm, černá magie."
Vytáhl jsem knihu a četl.
Bylo to velmi zajímavé čtení. Dozvěděl jsem se o pekelných psech. O nich jsem sice už věděl z knih, které jsem už měl doma. Novinka ale byla, že psího démona může mág i vyčarovat. Bestie pak oddaně slouží svému pánovi.
"To by rozhodně měl arcimág umět." Knihu jsem dočetl až do konce. Následovala herbalistika a zmíněný bestiář. Poté zákony Světla svatého. "Určitě vhodné pro arcimága." Přečetl jsem pátou knihu.

Ztratil jsem pojem o čase. Netušil jsem, kolik dní jsem tu strávil. Voda už mi došla dávno. Ale neměl jsem žízeň. Škrundání žaludku jsem nevnímal.
Přede mnou se těsnalo v policích ještě stovky knih. Četl jsem o nemrtvých.
O úplňku vylézají z hrobů uctít nemrtvého lorda. Společně čekají na spasení, a to než jim z ohnilých těl a nakřápnutých myslí neodpadne poslední kousek tkáně.
Hnus.

Někdo mě chytl za ruku. Vyjekl jsem a chtěl se bránit kouzlem. Byl jsem sice mág, ale hordy nemrtvých bych ani tak nezvládl. Kéž bych by arcimág.
Pohlédl jsem do tváře tmavovlasé lidské dívky. Tlačila si ukazováček na rty, abych byl zticha.
Její krásu narušovaly jen tmavé kruhy pod očima.
"Jsi nemrtvá?"
Zakroutila hlavou. Jmenovala se Cathrine.
"Musíme rychle pryč," řekla.
"Ještě jsem nedočetl."
"A kolik jsi toho přečetl, žes ještě nic nepochopil?"
Nerozuměl jsem jí. Její tvář byla bledá.
"Už jsi bledý, musíme hned jít," řekla.
Nesouhlasil jsem. "Ještě mi zbývají všechny tyhle knihy." Ukázal jsem na komínek knih, které jsem si vytahal z polic. "A taky tamty." Napřímil jsem ukazovák proti dalším policím.
Cathrine mě vzala za ramena a zatřásla se mnou.
"Kdo myslíš, že jsou všichni ti nemrtví? Dnešní mladí, co se snažili stát arcimágy jako my dva. Vlny řádků je ale smetly a odnesly. Utopili se v moři novinek," pustila mě, "jako my dva," klesla hlasem. "Nemáš něco k pití?"
S hrůzou jsem to pochopil. "Nemám," zakroutil jsem hlavou.
"Občas něco najdu v rozích místností. Voda sem protéká prasklinami," ukázala na vlhkou zeď. "Pět dní už jsem nejedla a skoro nespala. Hledám cestu z bludiště."
"Ukážu ti ji."
Dvakrát jsme odbočili a já zjistil, že taky nevím, kudy dál. Bloudili jsme chodbami bez náznaku úspěchu. Až nakonec… ucítil jsem povědomou vůni. Usmál jsem se a ukázal si na nos. "My elfové máme ostřejší smysly. Pojď, jdeme."
"Moment," zastavil jsem se. "Jak dlouho tu asi jsme?"
"Asi týden."
"Kyvo 'orami."
Elfsky do prdele.
"Co?"
"Úplněk."
Cathrine vypadala, že knihu o nemrtvých mázích četla taky. Vydali jsme se chodbou.
Hřbitov se probouzel. Ze země se hrabaly ohnilé postavy.

Vybíhali jsme z katakomb, ale Cathrine začala kolabovat. Byla lapená v labyrintu učení o dost déle než já. Podlamovala se jí kolena. "Pojď." Vzal jsem jí kolem pasu, její ruku se přehodil přes ramena. Nezbyla v ní žádná síla.
Nemrtví byly zpola vylezlí z hrobů a chňapaly po nás kostnatýma rukama.
"Nech mě tady."
"Nemůžu."
"Musíš."
Klopýtali jsme dál.
"Nemůžu… protože tě miluju."
V tom mi spadla z ramen. Nemrtví mi ji vytáhli z náručí.
Přeskočil jsem plot a ocitl se za hranicí hřbitova.
Mezi mnou a Cathrine byla horda hladových nemrtvých.
"Sděl tu zprávu o nekonečné knihovně všem mágům," zavolala na mě.
"Neboj." Přikývl jsem. "Vrať se do katakomb."
Cathrine zmizela v kamenném portálu.
Zavolal jsem ni ještě poslední věc.

Nabral jsem v Divočině tucty nových inspirací. Chtěl jsem z nich těžit při mé přeměně v arcimága. Když jsem přišel domů do Jabloňového lesa, zasedl jsem ihned k pracovnímu stolu. Místo víření inteligence jsem ale rozbrečel.
Uvědomil jsem si, že tímto se ze mě arcimág nestane. Místo nových čerstvých znalostí jsem si přinesl tunu chaosu. Takhle zmatenou hlavu jsem ještě nikdy neměl. Místo, abych se arcimágovi přiblížil, na hony jsem se mu vzdálil.
Vzlykal jsem, až mi klobouk málem sklouzl z hlavy. Chtěl jsem si ho narovnat. Místo toho jsem jím prskl do kouta.
"Co je s tebou Valee?" Přišla za mnou babička Anna.
Navštívil jsem katakomby v Divočině, abych načerpal inspiraci ke svému studiu. Měl jsem se stát arcimágem. Místo toho si ale nedokážu nic vybavit. Mám toho v hlavě tolik, až všechno ztratilo své ostré hrany. Nic nesouvisí s ničím. Nevím, kde začít."
"Takže jsi našel cestu, která nikam nevedla?"
"Přesně."
"Tak se raduj, ne?"
Položila přede mě sladký koláč. Voněl mi pod nosem po skořici a jablkách.
Babička Anna mě nechala v pracovně samotného.
Kousl jsem si to koláče.

Nesmím se nechat zavalit inspirací, ale vyjít z mála.
Magická dieta.
Od té doby jsem četl dokola ty nejkvalitnější spisy o magii, které jsem měl a další už nesbíral. Nuda číst stále to samé? Vždycky jsem v nich objevil něco nového. I když jsem je četl podesáté.
Pokračoval jsem s tím i potom, co jsem se stal arcimágem. V hloubi čtení jsem našel ukrytou magickou sílu.
Takhle vznikali arcimágové za doby mé babičky Anny. Stejně mohou vzniknout i dnes.
Nakonec jsem se zamyslel: "Jako arcimág bych měl mít tu moc." Jak jsem četl v knize z nekonečné knihovny v katakombách: Nemrtví čekají na spasení.
Tu poslední věc, kterou jsem na Cathrine tehdy na hřbitově zavolal, byla: Vrátím se pro tebe.