Neznámá- 2. Kapitola

Probudila jsem se do krásného rána. Jen kdyby mě hlava nebolela jako střep. Co se stalo? Kde to sem? Nic si nepamatuju. Jenom tmu. Tohle místo jsem v životě neviděla. Sedím na louce, nádherné jako ve snu, nejspíš někde uprostřed lesa, ale určitě nejsem doma. Doma... Kde to je? Nic nevím až na jméno Mia. To-to budu asi já. Pomalu jsem se pokusila zvednout. 

,,Haló?!  Je tu někdo? " ovšem že ne,  ty hloupá. Vynadala jsem si v hlavě. Uděla jsem pár kroků a zakopla. Ne, o kámen ani o pařez to nebylo. Kniha? Co tady dělá kniha? Zvedla jsem ji. Byla docela stará, taková ošoupaná. Pomalu jsem klekla zpět na zem. Pohladila jsem přebal a ona se zachvěla. Opravdu, nevymýšlím si. Jako by se jí můj dotek líbil. Zkusím to znovu, když tu se kniha otevře.

,,No konečně někdo. Všichni se mě bojí jen dotknout. Teda kromě královny víl. To si ty? Ne?" Okey, dobře klid. Nepanikař. Mluví. Ono to mluví o vílách. Aaaaa! Zaječela jsem a knihu upustila. ,,Takže nejsi. Ano mluvím. Kdo jsi, když né má zachránkyně? Honem mluv nebo tě probodnu svým odrbaným rohem zlotřilý padouchu. Tak ty mi to neřekneš? No počkej." Rozskákal se mým směrem. Asi bych měla něco říct.

,,M-Mia." 

,,Co jsi umyla? Jo počkeeej! Mia! Tak se jmenuješ? Moc hezké jméno. Tak mi řekni, kde to jsem?  Doufám, ze ne u skřetů nebo trpaslíku. To by mě asi už opravdu kleplo. Sice nemám zámek, tak nevim čim bych se klepla, ale něco by se určitě našlo. Proč máš fialový vlasy?  To je zase ta móda mladých. Borůvky nebo fialky? Neviděla si tady někde jedno splašený třeštidlo, který sem omylem vzala s sebou?" To je ukecané stvoření.

,,Ehmm, no ano, jmenuju se Mia. Nevím kde jsme, ano je to móda, tvé jmenování rostlin nechápu a to třeštidlo budu asi já. Všechno?" Kniha párkrát poskočila ma místě a pak se začala smát. Asi mám vidiny, slyšiny a hloupý sen. Štípla jsem se do ruky a tiše doufala v brzké probuzení. 

,,Tak tedy vítej! Kdybych věděla kde jsem, řeknu ti celou tu frázi, tak to zkrátím na vítej na louce. Asi. Nebo na pasece, říkej tomu jak chceš. Já jsem Kniha Knihová. Byla jsem v mládí dosti hloupá, stejně jako mnoho knih ale časem jsem vystudovala všechno možné a stala se ze mě studnice moudrosti, tak říkajíc. Doufám, že se ti v téhle zemi líbí. Škoda, nemohu zůstat dýl a ty jdeš se mnou. Pokud nevíme,  kde jsem, jako že to nevíme, musíme najít místní. Doufejme ve zvířata. No nic. Vzhůru na, na, naaa jih." Vyskočila mi do rukou a čekala na můj pochod. 

,,Nevím kama se de na jih." Poskočila a nejspíš se na mě koukala.

,,Božíčku fialko. Jak chceš přežít bez světových stran. Vykroč tedy rovnou za nosem. A opovaž se mě upustit." Šla jsem tedy rovně, směrem do lesa. Byl tam prudší kopec a v dálce cesta. Pomalu jsem slízala i s neustále povídající knihou dolů. 

,,Hele, zajíc! Zrychli. To sem si teda nevybrala vhodný dopravní prostředek. Příště zkusím autobus. Ten je ale jenom v pozdější době lidí, takže s tim mám asi taky útrum. Haloooo! Pane zajíc! Počkejte!"

,,Zdravím paní Kniho. To je dnes ale krásné počasí! Co byste chtěli vědět." Odpověděl zajíc s cilindrem, sakem a kravatou. Jak? Nic nechápu. 

,,Kudy do království víl? Pokud v něm ovšem nejsme. Vzhledem k vašemu vzhledu soudím, že k trpaslíkům ani skřetům jsme se nedostali."

,,To musí tama rovně až k rozcestní u rybníka a tam do prava. Hranice nepřehlédnete. No nic. Rád jsem si popovídal ale musím běžet. Bratranec pratety tety mé babičky z levého kolene mého dědy z pravého kolene má svatbu. Šťastnou cestu!" Zvolal a odhopkal.

,,Dobře Kniho. Co. To. Bylo?" Řekla jsem pomalu a rozděleně s důrazem na každé slovo.

,,Zajíc." odpověděla mi lhostejně. Kdyby to nebyla kniha, určitě i pokrčí rameny. ,,Copak nepoznáš zajíce. Ve kterém století žiješ? Proč ještě stojíme? Honem. Nemám bič abych tě jak dobytek mohla popohnat. Musíš to zlusit sama. Zazpívala bych ti ale nemám na to sluch. Tak ti řeknu jeden fakt skvělej vtip. To si takhle povídá víla, elf a trpaslík, kdo si žije nejlíp. Víla povídá: My umíme kouzlit. Všechno si vyčarujeme. Elf na to: Ale my umíme válčit. V tom by víli pochodili. A tu se ozve trpaslík: My máme všechno. Elf s vílou odporují, že nedovedou nic, než rýt v zemi. Na to jim trpaslík odpoví: No to sice neumíme ale musíme si to myslet. Proto trpaslíci běžně skáčou ze skály s pokusem vzlétnout." Dopověděla mi ten strašně vtipný vtip a rozesmála se hlasitým, vysokým, pisklavým hlasem. ,,Chápeš lí-lítat." Chechtala se tak, div se neudusila. Tohle bude náročná cesta se zmítající se knihou v ruce. 

Už jdeme minimalně hodinu. Mám hlad, žízeň bolí mě hlava i nohy z úmorné cesty se sluncem opřeným v obličeji. Bude něco kolem poledního a já od rána neměla v ústech. K tomu ta pitomá kniha pořád mele. Nemohla si unést někoho jiného? Nemohla vzít pryč někoho, kdo o to stál? V tom mi do oka padli bobule u kraje cesty. 

,,Je to jedlé?" Zeptala jsem se té vševědky.

,,Tak zaprvé, neskač mi do řeči. Za druhé, ano, je to jedlé. A za třetí, opovaž se zastavit. Musíme dojít minimálně k rybníku ještě dnes. Pokud se dobře pamatuju, bydlí tam bobři, kteří by nás mohli nechat u nich pobýt. Co to děláš? Ale no tak. Copak mě vůbec neposloucháš? No asi ne. Tak se teda najez, já počkám." Pak bylo chvíli ticho. Bobule byli sladké a plné šťávy. Zahnala jsem hlad i žízeň. Znovu popadla knihu a s novou energií se vydala na dlouhou pouť.

Po dalších asi pěti hodinách chůze, s jednou přestávkou, jsme konečně dorazili k obrovské vodní ploše. Tam opravdu stál domek. Takový menší, snad nás nechají odpočinout. Co když ta kniha nespí? Pomoc. Pomalu jsem zaklepala a dveře mi otevřela s tichým klením bobřice.