Z Hradiště - II.

,,Ëares' ar elenis'! Le kwilde!´´ (Při moři a hvězdách,buď klidný).
Snažila se ho uklidnit, byli až nebezpečně blízko srázu a jakýkoliv chybný krok mohl znamenat dlouhý pád a smrt obou dvou. Kůň divoce poulil oči a jen nerad je odtrhl od ostré hrany.Slunce nepříjemně pálilo a na kůži zanechávalo kapičky potu, teď ještě zvýšeného nervozitou a strachem.
Nakonec si však nechal říct, opatrně postupoval za ní. Zvětralá skála byla teď jako rozžhavený plech, ale museli dál. Nechtěl zůstat pozadu a tak šel několik kroků od své paní.
Na protějším úbočí se uvolnilo několik kamenů a prudce se řítily dolů. Vzduchem se nesl pach mrtvých těl a lehký vánek rozviřoval oblaka prachu pod jejich nohama.
Cesta se úžila a mizela někde za rohem, opatrně našlapovali a snažili se nemyslet na to,co by se mohlo každým okamžikem stát. Kůň klopýtl a uvolnil několik dalších kamínků, vyděšeně odfrkl, ale svůj krok vyrovnal. Pospíšil za ní, jak moc si přál mít toto dobrodružství za sebou. Měl jí velmi rád a šel by za ní kamkoliv.
Věděl to od chvíle kdy jí poprvé uviděl a ona mu nedlouho na to zachránila život. Neváhala i když mohla sama zahynout. Byl jí vděčný a od té chvíle s ní byl všude, nebylo tomu jinak ani teď.
Ještě před tím, než sem vystoupili mu dala svobodu. Poslala ho pryč, věděla co je čeká a nechtěla riskovat, že se zraní a nebo že zahyne. Mohl jít, ale nechtěl, jako už tolikrát. Tady nahoře na skalní římse, kdy stačilo málo, si nepřál být jinde. Ani kdyby to mělo znamenat, že se zase jednou pořádně nají a nebo ho slunce nebude tak nemilosrdně pálit do černé srsti.
Zafrkal a potřásl hlavou, šel za ní a věřil jí.
Cesta měla mnoho zákrutů a kameny se stávaly hladší a neschůdnější. Přeci jen však dospěli na konec, opatrně vystoupili přes jakýsi skalní stupeň, nebo schod, překročili rozeklaný vrchol a ocitli se na rozlehlé planině.
Všude byly chomáče sežehlé trávy a zbytky porostu. Dřív to muselo být nádherné místo, ale teď už v sobě nemělo ani trochu krásy. Nikde nebyl život, nebyla zde žádná zvířata, ani ta nejmenší, jen černá, ohořelá zem a rozeklané ostré kameny.
Uprostřed planiny bylo jediné jezero. Bylo temné, hluboké a nebezpečné. Všude kolem vládlo naprosté ticho, jakoby někdo vypnul hlasitost.
Na mysli jim přišly temné věci a přepadla je sklíčenost. Kůň svěsil hlavu, těžce si oddechl a zvířil prach. Dopadl na ně těžký spánek, snažili se s ním bojovat.
Cítil jak pod ním podklesly nohy, ale nemohl dál, byl tak unavený. Slyšel jak na něj jeho paní volá, ale nemohl vstát. Zavřel oči a usnul.
Sklonila se k němu a volala ho, nic. Dotkla se jeho šíje, něco tiše zamumlala, z jejích rukou do něj začalo proudit světlo, ale nehýbal se. Usnul hlubokým spánkem a nevěděl o ničem.
I na ní přišla slabost, víčka jí klesala, chtěla bojovat, ale bylo to silnější. Pak se amulet na jejím krku prudce pohnul a začal se otáčet. Otevřela oči ještě včas, uskočila stranou jen tak tak, jeho zuby jí minuly jen o pár čísel a než se stačila zvednout útočil zas.
Jeho tělo bylo pokryté vodním slizem, nepříjemně páchlo rozkladem. Šupinatá kůže se na mnoha místech odchlipovala a černé maso se dralo na povrch. Oči hbitě kmitaly sem a tam. Obtáčel se kolem ní a smyčku pomalu utahoval. Byl obrovský a strašlivý.
Zasyčel a vrhl se kupředu, opět uskočila a tasila meče. Když se jeho hlava přiblížila ťala po něm- minula, pak v piruetě odskočila zpět.
Zvedl se do výšky a na jeho hřbetě byly vidět ostré, rudě červené rohy. V žlutých očích mu zablýsklo, roztáhl se a pak zprudka dopadl na zem jako zemětřesení. Vyrovnala balanc a uhnula jeho výpadu. Sama pak skočila doprava, zakroužila do výpadu, rychle změnila směr a když byla natolik blízko, že ne o něj mohla otřít, zasadila mu hlubokou ránu do krku. Jeden z mečů se však zabořil až po jílec a tak se nestačila včas vrátit, červený roh jí vnikl hluboko do ramene a zlomil se uvnitř.
Zařvala bolestí a zapotácela se. Stvůra po ní chňapla, ale ustála to, zbylým mečem ho sekla po hlavě.
Začal se zběsile kroutit a z rány se řinuly proudy krev, tam kam dopadla zasyčela a utvořila spálený flek.
Uskočila stranou, dopadla prudce na zem a chytila se za rameno.
Hadovo tělo se svíjelo v smyčkách, oči doširoka rozevřené, ani teď z ná nespustil své oči, jakoby jí tím chtěl říct: ,,Když já, tak ty taky.´´
Pak se náhle smrštil a praštil sebou na zem.Voda vystříkla vysoko a pak nehlučně dopadla zpět, to jeho zadní část dopadla do jezírka. Hladina zavířila a pak se začala voda postupně rozlévat kolem a vtahovala do sebe hadovo mrtvé tělo. Když jej pohltila úplně ustoupila zpět, jako by tak byla odjakživa. Jen její barva a odraz se změnily. Už nebyla temná, vše kolem jako by se náhle změnilo.
Ramenem jí pulzovala ostrá bolest a žilami se jako led šířila hadova tekutina. Svíjela se na zemi a křičela, vší silou se snažila dostat k vodě, ale nemohla. Zalapala po dechu a cítila jak se jí skrz prsty hrne horká krev ven. Svíjela se úplně stejně jako před chvílí had. Tohle tedy má být konec? Takhle se to má stát?
Před očima opět uviděla obrazy minulosti, viděla jejich tváře a slyšela hlasy. Bolest se zvyšovala a když myslela, že už to nevydrží uviděla je zřetelněji, než kdy dřív.
Bledou tvář nějaké dívky a oči které se jí dívaly do duše. Bezvládné tělo leželo na posteli a všude kolem byl zmatek. Vyčítavý pohled nějakého muže a pak tiché vzlykání. Najednou se scéna změnila, viděla sebe. Běžela prudce dál a dál. Neohlížela se, spletité chodby hradu, noční obloha, bouře, vítr. To vše teď viděla a tejně jako tehdy cítila i jinou bolest, ne z ramene, takhle byla těžší a horší, šla ze srdce. Mlha obklopovala vše a bolest dosáhla maximální intenzity. Uslyšela jak někdo volá její jméno, zase uviděla ten milý úsměv, z očí se jí hrnuly slzy.
Slyšela sama sebe volat její jméno. ,,Odpusť mi.´´ křičela. Ale věděla že ten, komu jsou slova určená jí nemůže slyšet.
Bylo to jako sen, ale přesto tak skutečné. Stejně rychle jak to přišlo to zmizelo, najednou zase vnímala, cítila. Bolest byla stejně veliká a palčivá, ale teď měla sílu dál bojovat. Našla jí v sobě, našla jí v ní. Před očima si naposled přehrála ten obraz a pak zatnula zuby. Převrátila se na bok a zmobilizovala zbytky svých sil.
Těžce vstala a vratkými kroky došla k jezeru. Dívala se na hladinu a viděla sebe, pak se jí zatočila hlava a spadla. Vířivý proud jí zachytil a tiše unášel její tělo, ulevilo se jí a necítila už bolest.
Usmála se. Byla v bezpečí.