Neznámá- 3. Kapitola

Pomalu jsem zaklepala a dveře ni otevřela s tichým klením bobřice.

„Kdo jsi a co tady děláš," podívala se na nás nepřátelsky, „to snad není možný, že by další člověk? Deset let mě nechají na pokoji a teď se zase někdo objeví u dveří." mrmlala si a asi si myslela, že ji neslyšíme. „Tak to pardon, bobřice. My se tady už celkem dost dlouho plahočíme a mysleli jsme si, že poprosíme o chvilku možnosti odpočinku, ale když je to takový problém, tak mi zas vyrazíme, že fialko?" mluvila kniha, ale tohle jsem rázně zamítla a zavrtěla hlavou. „Tak to teda rozhodně ne! Mám hlad, žízeň a nohy mě bolí tak moc, že bych udělala cokoli jen si na chvíli sednout." Vtom se za bobřicí objevil vysoký blonďák se zelenýma očima. „Copak se tady děje Vio? Kdopak je ta holka?" zeptal se onen kluk. „Kevine, to je jedna pocestná a její ukecaná kniha, ale už jsou na odchodu," zavřela nám přímo před nosem. „Ale," zkusila jsem to ještě, ale nemělo to cenu. Bobřice už neotevřela. „Fialko, najdeme cestou nějaké ovoce, abys zahnala žízeň a sedneš si na nějakej pařez," vyřešila to kniha a tak jsem se vydala dál po cestě. „Hej, hej," řval za námi někdo a tak jsem se otočila. „A, to jsi jen ty," otočila jsem se zase zpět, když jsem zjistila, že to byl Kevin. „Počkej, přece," doběhl mě a donutil zastavit, „sedni si," pokynul mi a tak jsem se posadila na pařez a on si sedl naproti mě. „Jo, tady jsem ti přinesl něco k jídlu a pití." podal mi košík s ovocem a dalšími věcmi a tak jsem se do toho s chutí dala. „Víš, když mi bylo sedm let, objevil jsem se na nějaké louce. Ani si už nepamatuju, jak jsem se tam dostal, ale nic jsem si nepamatoval, jen jméno. Zeptal jsem se jednoho vlka, jak se dostanu k nějakému blízkému obydlí a ten mi popsal cestu k Vie. Protože mi taky řekl, že je to hodně daleko, nabídl mi, že mě kousek sveze. Nakonec mě ale donesl až k onomu obydlí. Ze dveří vyšla usměvavá bobřice, která se mi představila jako Via. Nabídla mi, že u ní můžu bydlet, protože jsem jednak netušil, jde jsem a taky jdo jsem. Takhle zamračená a nerudná byla od té doby, co umřel její manžel Rick. Bylo to před čtyřmi lety. To ti radši popisovat nebudu, je to pro Viu dost citlivé téma. Od té doby jsem se začal dost starat sám o sebe, protože Via začal být na všechny kromě mě hnusná. Ake nkdy nic zle nemyslela, jen si vždycky vzpomněla na pana Bobra." dopověděl Kevin a zadíval se mi do očí. „T-to jsem nečekala," vykoktala jsem, „Ty jsi jako já. Tebe vážně vychovala ta bobřice? Jo a jsem Mia a tohle je Kniha." „Těší mě Mio, nechceš jít na chvíli ke mě?" Už se otáčel, ale já jsem ho zastavila. „To asi není nejlepší nápad, nechci riskovat." uchechtla jsem se, vzala knihu a už jsem se vážně chtěla vydat pryč, ještě jsem se ale otočila a spustila: „jo a moc díky za to jídlo a pití. Bylo to výborný." usmála jsem se. Pak jsem si ale něco uvědomila: „Kniho? Proč si tak potichu? Co se stalo?" „Neruš, přemýšlím," zavrčela, jestli to u knihy vůbec jde. Uchechtla jsem se pro sebe. „Ne, já myslím k sobě, už nebydlím s Viou, za jejím domem je ještě jeden menší a tam já bydlím. Tak co? Půjdeš? Stejně už brzo bude tna, takže by ses daleko nedostala." prozradil mi, vždyť ještě bylo světlo? Jak poznal, že za chvíli bude tma? To bylo asi tím, že už tady žil deset let. „Tak dobře," usmála jsem se a vydala se za ním do domku. Měl to tady pěkně zařízené. Hned, jak jste vešli dovnitř, mohli jste se dívat na dlouhou chodbu, kde byly asi čtvery dveře. V prvních dveřích byla koupelna, která byla laděná do modra. Ale největší skvist tady byla větší vana, kde bylo plno mýdel a šampionů. V dalším pokoji byla menší postel se zeleným povlečením oma velká skříň se zrcadlem. Další místnost byla vybavena podobně asi kdyby někdo potřeboval přístřeší, jako já. V posledním pokoji byla malá kuchyň. „Ty umíš vařit?" podivila jsem se. „No trochu jo," malinko zčervenal. „Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se. „17. A tobě?" optal se nazpátek. Už , už jsem chtěla říct, že nevím, když vtom mi z pusy samo vyjelo „16." chytla jsem se za pusu. „Já, já si na něco vzpomněla," podivila jsem se. „Taky jsem si všiml," úšklíbl se, „i když, je pravda, že já jsrm si začal vzpomínat až po roce. To bude ale asi tím, že já jsem tady už od sedmi." „Tak co chceš uvařit?" otočil se k plotně. „Co třeba palačinky? Ale já si dám až dýl. Máš tady všechno, co potřebuješ? Je tady vůbec nějakej obchod?" nikde nebylo skoro ani obydlí, takže bych se vážně dicila, kdyby se tady našel nějaký obchod. „Nepotřebujeme, podívej," otevřel větší regál, kde se nic nenacházelo. „Proč to otevíráš, když tam nic není?" podivila jsem se, ale Kevin me6zastavil mávnutím ruky. „Hmm, děláme palačinky takže potřebujeme mouku, cukr, vejce," vyjmenoval všechny přísady plus marmeládu a další věci na mazání a taky kolu. Mezitím se to všechno začalo skládat na stůl a já jen kulila oči, co ta nenápadná skříňka dokáže. „20 kronů," promluvil hlas ve skříni a tak mu Kevin podal požadovanou sumu peněz. „Super, tos vymyslel?" podivila jsem se, „ne je to povinná výbava každé kuchyně, jelikož tady něco jako obchod doopravdy neexistuje." uchechtl se. „Už to mám!" vykřikla najednou Kniha, „Konečně jsem.si vzpomněla! Že mi to ale trvalo. O vás dvou a ještě dalších dvou dalších dětech je předpovězena veštba." „A jaká veštba? O čem to mluvíš kniho?" dožadoval se odpovědi Kevin a tak kniha spustila.