Bestie z Ernaut - část 2

Ranní slunce pozvolna rozsvětlovalo kraj. V porostu mezi stromy a vysokými keři vyčnívala budova připomínající na první pohled vysokou kamennou tvrz, opevněnou dřevěnou vysokou hradbou, zpevněná vysokými omletými kameny. Při podrobnějším pohledu se vám však naskytl pohled na dům, zarostlí mechem a popínavými rostlinami. Vypadalo to, jako by tu už staletí nikdo nežil a vše, co tu bylo postaveno, pomalu zarůstalo do prostoru tamních lesů.

Irině se při pohledu na polo zřícený dům rozbušilo srdce. Stála v louce, kde mezi keříky a kameny bujily prapodivné byliny. Výhonky a šlahouny se jí omotávaly kolem bot. Vztekle škubla botou, aby se vymanila z jejich sevření. Bylo vidět, že tudy už dlouho nikdo nešel a nedovolil si cestu prosekat. Prodrala se porostem až k malé vyšlapané cestičce, která jí dovedla přímo k bráně.

Železné vrata byly nečekaně pootevřené, jako kdyby pán domu čekal její příchod. Irina polkla a stála na malém nádvoříčku, kde uviděla stáj s koňmi a malou kovárnou. Byla zde cítit ve vzduchu krev. Z menšího přilehlého domku na nádvoří vedle sídla, vyšel muž s koženou řeznickou zástěrou a nožem v ruce. Irina byla připravena se bránit.

„Co tu pohledáváš?" zamručel nepřívětivě muž a otřel si klidným tahem špinavý nůž do zástěry.

Irina mlčela, neodpovídala a dívala se kolem, ze strany na stranu. Pozorovala prostředí domu a hledala očima Šenka.

„Jsi němá?" dotázal se znovu muž a zamračeně se díval na Irinu

„Jdu si pro svého vlka!"

„Pro vlka?" Zasmál se muž, který před malou chvilkou naporcoval divočáka.

„Má ho prý pán z Blat," pokračovala Irina

Zavrzali pootevřené dveře domu a v nich stál muž ve zbroji s halapartnou v ruce.

„Co ty tady pohledáváš, nic tu nemáme?" Šel k ní líným zdlouhavým krokem. Nijak nespěchal a opíral se líně o halapartnu.

„Jde si prý pro vlka." skočil jim do řeči muž s nožem a otřel si pot z čela

„Tak pro vlka jo?" Zamával na ní halapartnou a naznačil, aby šla za ním do domu.

„Tebe znám," odplivl si tloušťík

„No to by mě zajímalo odkud?" řekla si sama pro sebe a doběhla muže

„Ty si z Hájku, říkají ti Děvka ze Zeleného Hájku " řekl výsměšným tónem a při pokusu o smích zachrochtal jak prase.

Irina to nechala bez jakékoliv poznámky, její zrak spočinul na muže sedícího na kamenném křesle, připomínající trůn starých králů. Jeho dlouhé vlasy, které svou barvou připomínali havraní peří, splývaly s jeho černým pláštěm a kožešinou. Jeho oblek se krásně třpytil, tvořil kolem sebe nepatrné odlesky. Plášť byl ušit z velmi drahé tkaniny, kterou v tomto kraji určitě nemohl sehnat. Pomyslela si Irina. Plášť se rozvířil, když muž sesedl z vysokého křesla. Rázným a rychlým krokem přišel k ní. Pozdvihl plášť ze země a zvědavě si jí prohlížel. Nadzvedl nos a jeho nosní dírky se zvětšili a oči rozjasnili. Vypadalo to, jako kdyby si očuchával svou kořist, před tím než jí zadáví.

„Co bys ráda, dítě?" otázal se a stále si jí kolem dokola zvědavě prohlížel.

„Pane, je to děvka z Hájku," strážný pohotově odpověděl za Irinu

„Jmenuji se Irina ze Zeleného Hájku a přišla jsem si pro svého vlka Šenka." Vzpřímila se a řekla napřímo.

Muž s černými oči se jí zadíval na jizvu. Přejel prstem po celé délce jizvy. Irina ucukla a jejich oči se setkali. Irininy zelené oči se neuhnuli a prozrazovali její bojovnost.

„Já jsem koupil vlka od Pepeho a ten ho koupil od Matyse,"

„Jestli chceš, prodám, ti vlka za dvacet tisíc zlatých assemů?" Vyřkl nekompromisně svou nabídku pán z Blat.

„Tolik, kde bych je asi vzala!" zaúpěla naštvaně zrzka

„Když nemáš, tak nemáš," pronesl muž lhostejně a ukázal očima na strážného. Obtloustlý strážný zatáhl dívčinu za loket. Ta se mu pohotově vysmekla, vztek jí udělal vrásky na čele a zkřivil slabé rty.

„To je můj vlk!" bránila se a chtěla zpět své zvíře

„Byl," řekl nesmlouvavě muž a sednul si zpět na svoje kamenné křeslo obložené kožešinami ze zvěře.

„Chci se utkat s tou bestií. Bestií z Ernaut. Dám ti polovinu své odměny!"

„Ty si mi, ale odvážné dítě. Vždyť každý, kdo měl tu čest se s ní setkat nepřežil, nebo z něj je dnes mrzák," Irina ho svou nabídkou však zaujala.

„Potřebuji, ale sebou svého vlka, aby mi pomohl v boji, až se s ní utkám" Věděla, že sama nemá šanci, ale s vlkem by se šance v boji zvýšila.

„Vím, o co ti jde, nejsem hloupý!" Věděl, že by vlka ani peníze nikdy už neviděl.

„Ne, Pane prosím, dávám vám své slovo." Irina to myslela vážně a tak mu nabídla svou ruku.

Urostlý muž se na dívku podíval, změřil si jí očima a začal se hlasitě smát, s ním se smál i strážný.

„Mám věřit potulné děvce!" Přestal se smát a rozzlobeně vstal a chtěl odejít.

„Prosím!" Zajekla dívka, až jí přeskočil hlas a zalili se jí oči slzami, které jí zapálili v nose.

„Jak se chceš dostat do Ernaut? Pěšky? Nebo snad pojedeš vlkovi na zádech?" Zavrtěl nesouhlasně hlavou muž.

Město Ernaut, bylo opravdu velmi daleko a bez pořádné výbavy a koně nebylo možné se tam dostat. Ke všemu město vybíralo na své hranici až tisíc zlatých assemů.

„Pojedu s tebou, zítra nechám osedlat koně, chci být u toho jak tě roztrhá ta šelma" zasmál se hlasitě a stále nemohl věřit naivnímu odhodlání dívky.

„Mohu vidět svého vlka?" chtěla mít jistotu, jestli vůbec vlk žije. Tomuto místu nevěřila už od první chvíle.

„Mého vlka vidět smíš a pak se vykoupej, smrdíš! Vyspi se a zítra se dáme na cestu. Medryl se o tebe postará."

Hned na to přicupitala drobounká, černovlasá dívenka, sotva jí mohlo být čtrnáct let, sklopila stydlivě hlavu a vedla jí po dlouhé chodbě do horního patra. Irina si všímala s údivem trofejí. Divočáci, medvědí hlavy, různá paroží a stáhnuté kůže zdobili toto sídlo.

„Neboj se, tvůj vlk je v pořádku," tichounce špitla dívenka, když viděla Irinu, jak nejistě pozoruje hlavy zvířat přibitých na zdi. Irina se pousmála radostí. A následovala mladičkou služebnou.

Dariya Riegrová, 2021