Neznámá 4. Kapitola

A tak kniha spustila.

 

Až malý chlapec přijde k nám,

tak naděje sestoupí v nás.

Až dívka o deset let později,

přijde ve správný čas,

láska i víra přijde k nám zas.

Až malá dvojčátka,

s krví posvátnou,

vstoupí na tuto zem,

nechť spása s nimi přijde v tuto zem.

Jen oni čtyři,

až meče spolu tasí,

tak svoboda v ruku v ruce s mírem,

nechť naše srdce zaplaví.

 

,,To-to je o nás?" Zakoktala jsem se.

 

,,Ne o nadpřirozené síle z vesmíru. Samozřejmě že  je to o vás! A taky o dalších dvou. Nejspíš ještě přijdou. Musíme počkat. Teď vypadáte dost strhaně. Měli byste si jít lehnout. Oba!" Zdůraznila poslední slovo Kniha, když se chtěl proti kejímu rozhodnutí ohradit Kevin.

 

,,Tak palačinky si dáme zítra k snídani. Ale tohle teda nechápu, rozvalí se to v MÉM domě a bude mi to poroučet. " zamručel mi nespokojeně Kevin do ucha. Potichu jsem se uchechtla.

 

,,Tak jeho nevtipným knihům se budeš smát a mým ne? To je teda vrchol!" Co jsou to ty knihůmy? Kev na ni koukal stejně nechápavě jako já. ,,To se jako starší osoba ani nemůže splést? Tak sem se přeřekla no. Ale to teď není důležitý. Fialo, dej mě pryč od toho ohně, ještě se spálím hlupačko jedna. Beze mě byste asi těžko došli až do zámku." Rozječela se po nás Kniha. Tak jsem ji popadla a odnesla na druhý konec místnosti. Co možná nejdál od krbu. ,,Tady je mi zima. To neumíte najít nějaké vhodné místo do prkýnka záchodovýho? Tam mě odnes. " poskočila směrem ke stěně. Vzala jsem ji a posadila na stoličku.

 

,,Lepší?" 

 

,,Ne! Copak nevidíš, že je mi ta stolička malá? Na tu větší. Ano, to je přesně to co potřebuju. Zzz." Začala chrápat. 

 

,,Sem netušil, že knihy chrápou." Ozval se potichu Kev.

 

,,Já do dnešního rána netušila, že mluví. Mohla bych si taky někde odpočinout,  jinak začnu být taky protivná." Pohrozila jsem mu s úsměvem. On se na mě usmál zpátky a odvedl mě do pokojíku pro hosty. Popřáli jsme si dobrou noc. Potom má maličkost skočila šipku do pelechu. Aaaa, úleva pro moje nohy. Nemohla jsem usnout, tak mi začali, jak už to bývá, hlavou probíhat vzpomínky na dnešek. Probudím se na neznámém místě, potkám mluvící, co mluvící, přímo ukecanou Knihu s velkým K, oblečeného mluvícího zajdu, který běžel na svatbu jakýmusi jinýmu zajíci, plahočím se za neustálého sekýrování Knihy k rybníku, kde mě ode dveří vyhodí protivná bobřice, potkám přímo šíleně krásnýho kluka, kterej nás u sebe nechá, Kniha nás sprdne a začne chrápat. Asi jsem ve snu, zítra se probudím a všechno bude vpořádku. Alespoň doufám. Budu doma, u rodiny. Určitě. Kdybych si mohla jenom vzpomenout. Tohle je na prd.

 

Druhý den ráno vstanu za hlasitého křiku té potrefené knížky.

 

,,Vstaaaaaavaaaaat! Hneeed! Oba! Fialo, blondýnko seeem! Já nebudu čekat už ani minutu. Pomóc." Vystřelila jsem s postele, na chodbě srazila Kevina, když jsme se po chvíli válení konečně dostali do kuchyně, kniha byla spadená na podlaze a ječela jak šílená.

 

,,Co se děje?" Vydechla jsem.

 

,,Co asi? Je ráno a já fakt nevim, kdy máte v plánu vyrazit. Dneska chci překročit hranice. Co jste do prkýnka dělali v těch pokojích? Jste rozcuchaní, udýchaní a celý pomačkaní. Ne nic neříkejte, ušetřete mě detailů. Teda blondýnko, já doufala, že si ještě chvíli počkáš." 

 

,,To není pravda! Nic se nestalo. Spali jsme v oddělených pokojích a navíc, tohle bych si nedovolil, ne že by Mia nebyla pěkná, ale ani se neznáme a...a..." začal naši čest bránit Kev. Jak si tohle vůbec může někdo myslet. Ta kniha je fakt praštěná.

 

,,Si jako myslíš, že ti věřím. No to je jedno, napapat a vyrážíme Mio." Řekla mi jménem. To je divný. Kevin se rozešel do kuchyně, kde začal připravovat těsto na palačinky. Oba jsme museli být rudí až na zadku.

 

,,Nechceš z něčím pomoct?" Přišla jsem za ním.

 

,,Ne že se tam budete muchlat!" Ozvalo se z vedlejší místnoti. Praštila jsem se do čela, protože to už není možná fakt.

 

,,Jo, rozpálíš prosím pánvičku? Je támhle v tom šuplíku." Kývl směrem, jenž jsem měla vyrazit na svou dobrodružnou pouť za pánvičkou. Když jsem svou misi úpěšně zdolala, odvážila jsem se poprvé kouknout na Keva. Ten se na mě usmál a začal nám dělat snídani.

 

,,Kam vlastně jdete?" Nahodil do ticha.

 

,,Na zámek královny víl. Je to nějaká známá té ukecané potvory, kterou táhnu sebou." On se rozesmál.

 

,,Koukám, už ti asi trochu leze krkem, co?"

 

,,Slovo trochu je jen slabí odvar." Zamumla jsem mu odpověď.

 

,,Já slyším!" Ozvala se ta otravná věc. Potichu jsem si povzdechla. 

 

,,Proč tam jdete?" Zeptal se.

 

,,Protože je to jediná možnost úniku před těmi monstry. Královna víl má armádu, kterou nás dokáže ochránit. Přátelí se s elfy, kteří vás vycvičí. Naučíte se všechno potřebné." Odpověděla místo mého nevím Kniha. Dohoplala k nám do kuchyně, tak jsem ji postavila na stůl.

 

,,K čemu?" Zeptala jsem se nechápavě.

 

,,Trochu zbytečná otázka, nemyslíš? Skřeti, trpaslíci a podobné příšery se snaží vybudovat armádu, obrovské vojsko a zmocnit se celé naší země. To je to nebezpečí, proti němu budete vy čtyři bojovat. Jste jediná naděje, proto musíš jít taky, blondýnko." Oznámila nám hotovou věc ta knižní  potvůrka. Asi se budu cítit víc v bezpečí, když s námi půjde Kevin. Pokud to tedy přijme.

 

,,Ale co Via? Nemohu ji tady nechat samotnou." Řekl naléhavě. 

 

,,Pro mě, za mě ať jde tedy s náma. Ale nebude protivná." Rozhodla Kniha.

 

,,Mio pohlídej snídani, aby se nespálila. Já to jdu říct Vie." Vrazil mi do ruky obracečku a utekl pryč. Otočila jsem se teda k plotně a začala dodělávat palačinky. Kniha stále mlela svoje. Už je snídaně hodnou chvíli hotová a už jenom čekám na,snad, dobré zprávy.

 

,,Neboj se. On půjde. Každý tady to proroctví zná. Bobřice ho nemůže věznit. Byla by to odporování zákonu o nutné záchraně království." Řekla lhostejně moje společnice chvíli před prudkým rozražením dveří.

 

,,Připravte se dámy, po snídani vyrážíme." Oznámil nám nadšeně Kevin.