Mors principium est 1

Na nebi i kolem nich létaly barevné blesky, které zlověstně vysílaly stovky hůlek. Jedna kletba za druhou. Mohla nešťastně zasáhnout kohokoliv. Neviditelná opona nad pozemky Bradavic, kterou vytvořila ochranná kouzla, byla na mnoha místech protržena. Harry věděl, co musí udělat, ale nepřicházelo v úvahu, aby ho tam nechali jít samotného. „Chlapec, který přežil“ pochopil, že profesora musí vyhledat. Viděl, kde se setkají. Nahlédl do myšlenek Pána zla. S Ronem se rozběhli za ním. Už nějakou dobu v tom byli všichni tři společně. Vlastně už možná od prvního ročníku. Povzdechla si, jak ráda by se do těch klidných chvil dětského světa vrátila. Ale v okamžiku, když se Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit – ne, bude mu říkat jeho pravým jménem, stejně se nás všechny pokusí dříve nebo později zabít – vrátil, naivní hry byly dávno pryč. Snažila se správně dýchat a běžet za Harrym. Radostné vzpomínky jí propadávaly skrze prsty jako sypající se písek. Musí se k nim donutit. Brzy nejspíš stane tváří v tvář polibku nějakého Mozkomora. Pár zážitků, které zahřejí u srdce, by se jí hodilo. Ale nebylo, kde brát.

Její tmavovlasý kamarád si zakryl dlaní čelo. Jizva. Cítil, že Lord Voldemort je blízko. Zastavili se pár metrů před malou budovou. Všichni tři se přikrčili těsně vedle zdi, aby je nebylo vidět. Zvuk tlumeného seknutí se rozlehl prostorem. Tělo profesora Snapea se těžce sesulo k zemi. Po zádech jí proběhlo nepříjemné mrazení. Rozechvěla se.

„Nagini, zabij.“ Nenáviděla ten odporný hlas tisíců hadů. Slizký tvor se ujal svého díla. Kousal a kousal. Za okamžik uslyšeli přemístění. Pán zla byl pryč. Harry rychle vběhl dovnitř a ona s Ronem hned za ním. Profesor se opíral zády o skleněnou plochu. Šplouchání vody bylo zneklidňující. Z rány na krku se mu řinula krev. Její brýlatý kamarád si klekl a snažil se prsty zastavit krvácení.

Za tabulemi oken obloha potemněla. Z nehybného zírání na celou scenérii ji probralo tiché syknutí. Obličej rámovaný rovnými havraními vlasy se zkroutil bolestí. U Merlina! Postava napůl zabalená do černého pláště už vůbec nebyla tak hrozivá jako obvykle, když se tyčila nad malým Ronem a Harrym a peskovala je za „příšerně otravné chování“ a „hloupost, za kterou by si zasloužili tisíc let uklízení výkalů akromantulí“. Její zrzavý kamarád se při té představě vždy strachem oklepal. Severus Snape, ten majestátní vyučující, jehož pověstná přísnost byla známa napříč všemi ročníky, děs, který vyvolával v prvácích, a jeho pohled, jenž způsoboval, že by i Bazilišek seděl ve školní lavici jako poslušná ještěrka, tu ležel schoulený a postupně z něho odcházel život.

„Profesore,“ oslovil Harry pomalu usínajícího muže. „Profesore Snape,“ zkusil to důrazněji.

„Pottere?“ vyšlo z proseknutého hrdla chraplavě. Voldemort mu prořízl krční tepnu. Chtěl ho nechat vykrvácet. Had měl dokonat, co jeho pán začal.

„Zachráníme vás, vezmeme vás za madame Pomfreyovou. Ta už bude vědět.“

„Ne, Pottere,“ ozvalo se po chvíli.

„Ale pane... Tak ke Svatému Mungovi.“ Jeho bojovnost ji vždy udivovala. Uměl přinášet naději. Z opětovného zakroucení hlavou se jí začaly tlačit slzy do očí. On zachránit nechce. Možná ví, že už to nejde. Měla pocit, že zachytila jeho krátký zamlžený pohled. Tmavé oči se zaleskly. Harry se po chvíli bezradně otočil na ni a na Ronalda, který stál vedle ní jako po zásahu Petrificem.

„Vezměte si je. Vezměte si je všechny.“ Profesor pokynul k obličeji, po němž mu stékaly drobné krůpěje. Okamžitě prohrabala kabelku a podala Harrymu lahvičku. Ten zachytil profesorovy slzy. „Zaneste je k Myslánce.“ Harry přikývl. Učitel obrany proti černé magii pomalu odvracel pohled.

„Ne, pane, to nemůžete! Her-Hermiona má něco v tašce.“ Harryho pohled ji probodával. Bodal ji až do srdce. Poprvé v životě mu neuměla pomoci. Neměla nic. Všechny zásoby lektvarů vyčerpala, nebo se rozbily při bitvě o Bradavice. Neměla čas uvařit nové.

„Hermiono, prosím.“ Svíravý pocit v hrudi. Dívala se do smutných očí svého kamaráda a nemohla dělat vůbec nic. Měla prázdné ruce.

„Harry,“ ozvalo se tichým hlasem. Oslovený obrátil hlavu k profesorovi lektvarů, který se jemně usmál. „Máš matčiny oči.“ Bledý obličej se odvrátil od Harryho, měla pocit, že se pár tmavých očí zastavil u ní. Jeho dech byl stále mělčí.

Mladý muž s očima po Lily Potterové stiskl staršímu učiteli rameno. Žádná reakce. Harry u něj ještě chvíli setrval a pak vstal. Otočil se na ni a na Rona. Bolest, kterou měl v očích, jí připomněla dobu před několika lety, když byl zabit Sirius. „Musíme jít.“ Doteď zkoprnělý Weasley konečně pokýval hlavou a měl se k odchodu.

„Není nic, co bychom mohli udělat,“ řekl znovu Harry.

A ona... Ne, nesouhlasila. Znovu věnovala pohled zhroucené postavě. To rozhodnutí udělala okamžitě, nemusela nad ním ani moc přemýšlet. Neměla jinou možnost. Pokud existovalo cokoliv, čím by mohla Severusi Snapeovi pomoct, chtěla vyvinout aspoň nějakou snahu. Zasloužil si to. „Běžte, musím něco zkusit.“

„Hermiono, už mu nemůžeme pomoct,“ promluvil Ron. „Je mi to moc líto.“

„Harry, poslechni ho a zaneste ty slzy k Myslánce. Setkáme se pak v hradu.“

Zrzavý mladý muž se vrátil ode dveří a stiskl jí paži. Jeho pohled byl překvapený a prosebný. „Promiň, Rone.“ Ten se krátce zamračil, ale pak odevzdaně přikývl. Harry ji dlouze pozoroval a pak souhlasil. Možná jim zcela nedocházelo, proč se tak rozhodla, ale respektovali to.

„Pak si tě najdeme,“ kontroloval Ronald situaci.

„Opovažte se zemřít,“ usmála se ještě a nechala je odejít. Rychlým krokem došla k profesorovi. Oba muži zmizeli na bradavických pozemcích. Klekla si k němu a naklonila se, jestli ucítí dech. Pár okamžiků si myslela, že Severus Snape je mrtvý, ale pak to ucítila. „Enervate,“ pronesla s hůlkou v ruce. Aspoň to zkusila. Bylo to sice jen kouzlo proti tomu Omračujícímu, ale aspoň něco. Slyšela udušené chroptění. „Anapneo!“ Z profesorových úst vyšel konečně plynulejší nádech.

„Výborně, dýchejte. Pěkně pomalu.“ Věděla by si rady, kdyby bylo Snapeovo zranění způsobeno kouzly, ale na hadí uštknutí a jed byla sama krátká. I vedle ní ležící muž vymyslel léčivé kouzlo na řezná zranění. Bohužel, teď bylo nepoužitelné.

„Epidior,“ pronesla a kolem nich se objevila koule žlutých blesků, které léčily zranění. Profesorovy rány se malinko zacelily, ale kouzlo nestačilo. „Tergeo.“ Zaschlá krev na kůži se pomalu vyčistila.

„Ferula!“ mávla znovu hůlkou a kolem Snapeových ran a nejvíce kolem hrdla se omotaly obvazy. „Omlouvám se, pane, ale nemůžu teď udělat víc. Snad až vás dostat do hradu.“ Oteklý obličej se zkroutil bolestí a možná i nesouhlasem. Všimla si drobného zakroucení hlavou. „Nemůžu vás tady nechat. Je to zbytečná smrt.“

„Ne... nech...te mě být.“ vydechl muž, který byl ještě před chvílí blízko smrti.

„Nemůžu, pane. Nezlobte se.“ Postavila se. „Moc se omlouvám, asi to teď bude bolet.“ Jen vteřinu přemýšlela nad kouzlem Mobilicorpus, ale usoudila, že by bylo nevhodné. Příliš by to profesora bolelo a taky je mohl kdokoliv vidět. Už tak to kolem nebylo bezpečné. Stiskla Snapeovu ruku a přemístila se. Okamžitě se objevili na ošetřovně, přes kterou se přehnala válečná fronta. Doslova. Snape se neudržel na nohou a zhroutil se jí do náruče. Musel na ně být směšný pohled. Vysoká postava ve tmavém plášti a její drobná bez hábitu, oblečena civilně.

Pacienti leželi na lehátcích, na holé zemi, nebo se o něco opírali. Mnoho z nich i jeden o druhého. Kolem běhaly lékouzelnice a dobrovolníci z řad studentů, v jejichž čele stála Poppy Pomfreyová. Tu však neviděla. Odbelhala se s profesorem k nejbližšímu lehátku a položila ho tam. „Vynadat mi můžete potom.“ Muž ale neměl sílu k jakékoliv reakci. Hermiona se vydala hledat hlavní lékouzelnici. Chytila za rukáv nějakého studenta, který ji k madame Pomfreyové nasměroval.

„Slečno Grangerová, jestli chcete pomáhat, tak tu máme plno práce,“ odbyla ji madame a obrátila se k čištění rány na hlavě nějaké studentky.

„Je tu profesor Snape,“ naklonila se k lékouzelnici, aby ji slyšela jen ona. „Opakovaně ho uštknul had ‚Vy-víte-koho‘.“

Poppy Pomfreyová sebou trhla a pak se na ni otočila: „Kde je?“ A poté už to bylo rychlé. Hermiona chvíli sledovala, jak se lékouzelnice kolem profesorova lůžka činí. Naklonila mu hlavu, aby mu madame mohla dát napít lektvaru s protilátkami. Poté vypil ještě posilňující lektvar a madame mu vyčistila rány. „Děkuji, Hermiono, odtud už to zvládneme.“ Lékouzelnice se otočila zpět k pacientovi a přestala si jí všímat.

„Vrátím se,“ slíbila mu ještě a vydala se hledat Harryho a Rona. V mysli byla ale pořád s ním.