Mors principium est 4

„Vstupte,“ ozvalo se okamžitě po jejím zaklepání. „Dobré odpoledne, slečno Grangerová, co vás ke mně přivádí?“ Nová ředitelka se na ní dívala moudře z pod obrouček brýlí. Tolik jí to připomínalo profesora Brumbála. Minerva McGonagallová byla nejlepší možnou nástupkyní v této funkci ze všech profesorů, kteří ve škole působili. Rozhlédla se po ředitelně a musela naznat, že si ji ředitelka zařídila velmi hezky. Některé věci byly však stále na svém místě a sloužily snad jako upomínka, nebo tu zůstaly z úcty k Albusu Brumbálovi, anebo prostě neměla nová ředitelka to srdce je vyhodit. Byla přirozenou pokračovatelkou největšího kouzelníka všech dob, avšak ctila tradice. To se Hermioně zamlouvalo.

„Dobré odpoledne, děkuji, že jste mě přijala.“ Profesorka McGonagallová ji přívětivě pozorovala a s drobným kývnutím ji pobídla, aby mluvila dále. „Jde o profesora Snapea. Začínám si myslet, že ten rulík, který jsme u něho našli... Že se nechtěl otrávit sám, ale že mu někdo usiluje o život.“

„Naznačujete, že se k němu někdo dostal a chtěl, aby to vypadalo jako sebevražda?“ Hermiona přitakala. „Nemám důvod vám nevěřit, slečno Grangerová,“ pokračovala ředitelka po chvíli. „Ale po bitvě jsme se s ostatními profesory ujistili, že skutečně všechny přístupy do školy jsou zabezpečeny natolik, aby se sem nikdo nepovolaný nedostal.“

„Já vím, paní profesorko, tím jsem si jistá, ale nemohl by někdo z venku mít jakékoliv spojení na někoho uvnitř hradu?“

Ředitelka se chvíli zamyslela, jakoby si v hlavě procházela seznam všech nově přijatých studentů i těch, kteří ve studiu na škole pokračovali. „Bohužel to nemohu vyloučit. Mluvila jste o tom s profesorem Snapem?“

„Ano, tedy nakolik se mu už udělalo lépe. On sám odmítl, že by se pokusil zabít. Co se týče jeho nepřátel... z minulosti, tak potvrdil, že jistý počet těch, kteří by mu mohli usilovat o život, existuje.“

Profesorka se zamračila a pak vzhlédla na jeden z Albusových spících portrétů, jakoby si v duchu říkala: „Myslela jsem, že tohle už máme za sebou jednou provždy.“ Hermiona následovala pohled nové ředitelky. Profesor Brumbál jí chyběl, ale nepochybovala, že Minerva McGonagallová celou situaci náležitě vyřeší.

„Tak dobře,“ řekla nakonec starší čarodějka a zvedla se od stolu zarovnaného knihami a pergameny. „Vypadá to, že i přes opatření, která jsme udělali, není pro Severuse Snapea v Bradavicích bezpečno. Budeme ho muset přemístit a tam pokračovat v jeho léčbě.“ Svižně došla k jednomu z portrétů a oslovila čaroděje, který postával u plátna, v ruce držel štětec a snažil se malovat vlastní podobiznu: „Vyřiďte Poppy Pomfreyové, ať se bezodkladně dostaví do mé kanceláře. Totéž dejte vědět také profesoru Křiklanovi a Kratiknotovi.“ Poté se obrátila k dalšímu obrazu: „Zastavte se ve svém portrétu na Ministerstvu a mým jménem požádejte, aby za mnou urychleně dorazil ministr Pastorek a pan Potter. Pokud může Ministerstvo kouzel postrádat ještě jednoho nebo dva bystrozory, ať přijdou také.“

Kingsley Pastorek se stal ministrem kouzlem a z důvodu dobrých vztahů se školou občas vypomáhal v urgentních situacích profesorce McGonagallové. Hermiona si také myslela, že je současná událost vážná, a proto ocenila přístup ředitelky. Netušila, že se po válce může ještě něco takového stát. Domnívala se, že bitvou o Bradavice vše skončilo, a že odteď už – poté co se kouzelnický svět vypořádá s hrůzami, které válka napáchala – bude vše v pořádku. Hermiona si to nerada přiznávala, ale vypadalo to, že se přepočítala. Možná si jen dělala marné naděje. Odpočinek potřebovali všichni. Zatím nepotkala nikoho, kdo by nebyl po několika posledních náročných měsících unaven. Dokonce se několikrát přistihla, že si soustředěně prohlíží své tmavé kruhy pod očima v zrcadle.

„Děkuji vám, slečno Grangerová. Prokázala jste škole i profesoru Snapeovi mnoho dobrého,“ starší žena se na ni podívala s úsměvem a opět se posadila za velký dubový stůl.

„Rádo se stalo. Škola mi dala plno užitečných vědomostí, které jsem pak mohla použít pro druhé.“

Profesorka pokývala hlavou a pokynula jí, aby se konečně posadila. „Tak by to mělo být. Zadarmo dostáváme a zadarmo bychom měli dávat, co jsme se naučili,“ odmlčela se na okamžik a pak její výraz zvážněl. „A teď, než se sem dostaví ostatní, bychom si měly promluvit o vašem angažmá v celé této situaci. Nebudu se ptát, proč jste se profesora Snapea rozhodla zachránit. To je vaše osobní věc, ale tuším, že jste se dovtípila Brumbálova plánu. Proto vám bylo jasné, že v danou chvíli bylo nutné, aby Severus Snape zemřel, ale v dlouhodobém hledisku, po porážce Voldemorta, by to byla zbytečná smrt.“ Prohlížela si mladší ženu s uznáním. Ne však s překvapením, už dávno totiž poznala, že je Hermiona Grangerová výjimečná čarodějka.

„Nějakou chvíli mi to trvalo, ale po skončení války, když mi Harry řekl, co viděl v Myslánce ve vzpomínkách profesora Snapea, mi to všechno do sebe zapadlo. Potvrdily se mi mé domněnky.“

„Pokud vám mohu sdělit osobní názor, jsem ráda, že jste profesora Snapea zachránila. A nejen kvůli tomu, že bych si přála, aby nastoupil na místo vyučujícího obrany proti černé magii. Samozřejmě až se uzdraví.“ Minerva McGonagallová se na ni dlouze zadívala a prsty si zkřížila před sebou na stole. „Chtěla bych, abyste věděla, že po vás nechci a ani nemůžu chtít nic dalšího, pokud jde o péči o profesora Snapea. Za pár týdnů vás čekají závěrečné zkoušky a potřebujete čas na přípravu. Všimla jsem si však,“ dodala rychle, když viděla, jak se Hermiona nadechuje, „že vám na jeho vyléčení záleží. Proto, a nic vám nepřikazuji a ani nezakazuji, bych uvítala, kdybyste nějakým způsobem v této vaší činnosti pokračovala dál. Rozhodnutí je však pouze na vás.“

„Děkuji vám, paní profesorko. I za důvěru. Vím, že profesor Snape nemá nikoho dalšího, kdo by mu věnoval svůj čas. Pokud to tedy bude v mých silách, zkusím to. Někdo musí.“

„Máte mou podporu, Hermiono,“ usmála se moudře starší žena. Pokračování rozhovoru přerušilo zaklepání na dveře. Do místnosti vstoupila madame Pomfreyová a za ní profesor Křiklan a Kratiknot.

„Dobré odpoledne, Minervo, poslala jste pro nás?“ ujal se slova profesor s mohutnou postavou, v jehož hodině vyhrál Harry Felix Felicis.

„Dobré odpoledne všem. Děkuji, že jste přišli. Ano, Horacio, musíme vyřešit jednu vážnou záležitost týkající se profesora Snapea a bezpečnosti hradu.“ Vzrůstem malý profesor se při zmínce o bezpečnosti zamračil. „Jen vás poprosím, abychom počkali ještě pár minut. Požádala jsem ministra kouzel, pana Pottera a další bystrozory, aby se dostavili také.“ V tom v krbu vzplanul oheň a postupně z něj vystoupil Kingsley Pastorek, Harry Potter a za ním žena a muž, které Hermiona neznala.

„Hezké odpoledne,“ ministr přehlédl všechny svolané a jeho pohled skončil u ženy, která si právě sundala z nosu brýle. „Paní ředitelko,“ došel až k ní a podal jí ruku. „S čím vám může Ministerstvo kouzel pomoci?“

Minerva McGonagallová i Hermiona vstaly a starší žena přijala nabízenou ruku. „Dobrý den. Děkuji vám, že jste mohli tak narychlo přijít. Mrzí mne, že vás sem musím znovu volat v této nedokladné záležitosti. Kdyby to nebylo naléhavé, nežádala bych vás všechny o pomoc.“ Při své řeči se zadívala do očí každému v místnosti, až skončila u Harryho a krátce se usmála. Hermiona na svého kamaráda kývla na pozdrav. „Jedná se o zdravotní stav Severuse Snapea. Vše nasvědčovalo tomu, že se lepší, ale dnes jsme zjistili, že se ho včera někdo pokusil zabít.“

„Prosím?“ ozvala se konečně lékouzelnice, ke které se daná informace ještě nedostala. „Nevěřila jsem, jak by se Severus mohl dostat k rulíku v tak zuboženém stavu, ale jsem přesvědčená, že bradavická ošetřovna je bezpečné místo.“

Ředitelka pobídla Hermionu pohledem, aby situaci vysvětlila. „Profesor Snape odmítl, že by se o něco takového pokusil on sám.“

„Podle jeho slov existují ještě dnes lidé, kteří by mu chtěli ublížit,“ pokračovala dále ředitelka. „A ano, Poppy, bradavická ošetřovna je bezpečné místo, ale pouze dokud je bezpečný hrad. Tím se dostáváme k další otázce, kvůli níž jsem vás sem zavolala.“ Na chvíli se odmlčela a na stůl u okna přivolala z horní police knihovny staré mapy a půdorysy bradavického hradu. „Existují dvě možnosti, jak se k profesoru Snapeovi mohl někdo dostat. Buď je to obyvatel hradu a máme v našich zdech nepřítele, ať už je to kdokoliv, anebo je to někdo z venku, kdo si nějakým způsobem našel skulinu v našem obranném systému. Případně může mít také kontakt na někoho z hradu, kdo mu buď umožnil vstup, anebo na jeho popud otrávil Severuse Snapea a snažil se, aby to vypadalo jako sebevražda. Merlin ví, proč mu nechal zbytek rulíku v ruce.“

Hermiona nad tím přemýšlela. Kdo by mohl chtít, aby se profesor uzdravil, případně aby mohl být vyléčen, když u něj ponechá kus rostliny a díky tomu mu bude moct být poskytnuta protilátka? Anebo to bylo varování ve smyslu – pozor, bradavický hrad už není bezpečný pro nikoho? Hermiona zatím odpověď neznala, ale ubíjelo jí, že neměla ani týden klidu od chvíle, kdy porazili Voldemorta. Stále se něco dělo a začala pociťovat, že není daleko od zhroucení. Pro tuto chvíli se ale musela sebrat.

„Horacio a Filie, projděte, prosím, ještě jednou důkladně všechna místa, jimiž by se mohl někdo dostat dovnitř. Možná jsme na něco zapomněli. Po bitvě byl hrad poničený a mrzí mě to, ale je možné, že jsme něco při jeho opravě a obnovování ochranných kouzel přehlédli.“ Ředitelka pokynula ke stolu s mapami a oba profesoři se hned dali do práce.

Poté se obrátila na ministra kouzel. „Kingsley, budu ráda, když ministerstvo připraví seznam nebezpečných čarodějů, kteří bitvu přežili, a kteří by mohli usilovat o Severusův život. Případně těch, které by mohla jeho smrt z nějakého důvodu zajímat. Zároveň vás chci požádat, abyste rozmístil bystrozory u hlavních vchodů do hradu. Profesorové, až dokončí svou práci, se k vám přidají s informacemi, kde bychom ochranu hradu mohli posílit.“ Pastorek přikývl a s Harrym i s oběma bystrozory si rozdělili místa. Ředitelka však pokračovala. „Omlouvám se, ale pana Pottera budu potřebovat jinde. Kdybyste mohl využít další lidi z ministerstva, byla bych vám velmi vděčná. Pokud ne, požádám členy Brumbálovy armády,“ otočila se k Harrymu, který na souhlas přikývl.

„Vás, pane Pottere, spolu se slečnou Grangerovou poprosím, abyste hlídali profesora Snapea na ošetřovně. Nechám to na vás. Jen si dejte pozor, něco mi říká, že by s celou touto akcí nesouhlasil. Nechceme, aby se jeho zdravotní stav zhoršil.“ Poslední pohled věnovala Hermioně a pak začala mluvit k lékouzelnici: „Poppy, budete schopná do několika dnů, maximálně pár týdnů nashromáždit určité množství lektvarů, které jsou potřeba k Severusově léčbě?“

„Myslím, že ano.“

„Výborně. A ještě jedna záležitost – kdy myslíte, že bude Severus schopný se přemístit, případně cestovat letaxovou sítí?

„To bude horší, Minervo. Je stále příliš slabý. Snad za několik týdnů. Pokud by to bylo dříve, vystavíme ho jistému riziku. Myslím ale, že by to přežil.“

„Děkuji za odhad. Uvidíme tedy. Doufejme – pro dobro Severuse – že to bude co nejdříve. A nebojte se, Poppy, vás potřebuji tady na ošetřovně, péči o pacienta převezme někdo jiný. V této souvislosti – byla byste ochotná provést slečnu Grangerovou zkráceným lékouzelnickým kurzem, samozřejmě by se to promítlo ve vaší příští výplatě, sepsat jí nejdůležitější lékouzla a recepty lektvarů, které by využila při péči o pacienta?“

„Samozřejmě. Ale bude to těžké, slečna Grangerová není lékouzelnice.“

„Věřím, že to zvládne. Abyste byla klidnější, můžete jí doporučit někoho od Svatého Munga, kdo by slečně Grangerové mohl v případě potřeby pomoci.“ Madame Pomfreyová nebyla ráda, že se o profesora Snapea bude starat někdo s absolutně nulovým lékouzelnickým vzděláním, ale nakonec – na drobný nátlak ředitelky - souhlasila.

„Paní profesorko?“ oslovil Harry čarodějku s prošedivělými vlasy. „Ujišťuji vás, že Brumbálova armáda je vám k dispozici. Jsem přesvědčený, že Neville s Lenkou a Ginny budou souhlasit.“

„Děkuji, třeba to nakonec nebude nutné. Nemohu ohrozit studenty. Už znovu ne. Nechci dělat mezi nimi rozruch. Zatím jen nechám zavedenou povinnou večerku a požádám profesory, aby hlídali studenty svých kolejí. Snad předejdeme nejhoršímu. Nedovolím, aby bylo ublíženo jedinému studentovi a pod mou ochranou ředitelky školy je i profesor Snape.“ Harry musel uznat, že stejný respekt, který choval k profesoru Brumbálovi, si u něj získala i profesorka McGonagallová. Byla v této své nové funkci výborná.

„A Hermiono,“ dodala ředitelka nakonec tišším hlasem, „dnes to profesoru Snapeovi neříkejte. Nechme ho odpočívat.“ Opravdu to bylo mrknutí oka, které Hermiona zachytila? Nebyla si jistá. Harry se přidal k Pastorkovi a domlouvali se na obraně hradu. Hermiona s madame Pomfreyovou se vrátily k lektvaristovi.

Poppy si tu, která se měla brzy stát hlavní pečovatelkou Severuse Snapea, měřila přísným pohledem. „Počkejte tady, slečno Grangerová, dnes se o něj postarám já,“ přikázala jí madame před dveřmi do ošetřovny.

Ona jen pokrčila rameny, nezbývalo jí nic jiného, než souhlasit: „Stejně nechtěl, abych se vracela,“ řekla tiše. Lékouzelnice se ušklíbla a zavřela jí před nosem. Mladá čarodějka se opřela o zeď a uvědomila si, že dnešním dnem už nemá na starosti jen školu a vlastní život, ale i život profesora Snapea. Možná se tak stalo přesně v ten okamžik, kdy ho zachránila. Děsilo ji to, ale svým způsobem cítila povinnost a také jemné vibrování v žaludku. Znervózňoval ji, ale zároveň ji přitahovala jeho zvláštní povaha, jisté tajemství, jež v sobě ukrýval. Bála se o něj. Nebyl to však strach o milovanou osobu, byla to obava o někoho, kdo se je snažil léta svým specifickým způsobem chránit, aniž by prozradil, kým skutečně je. Uvědomila si, že jeho pozice dvojitého agenta přinesla alespoň pro ni jistou souvislost. V podstatě ho neznala. Nevěděla, jaký skutečně je. Jedinou jeho tvář, kterou nabízel, a kterou tedy mohla poznat, byl obávaný profesor lektvarů s jeho zvláštním, ale pro něj typickým přístupem k výuce a ke studentům. Osobně se však dozvěděla více až z Harryho vyprávění o profesorových vzpomínkách. Sám Severus Snape si o sobě vytvořil určitý obraz a ten ukazoval svému okolí. Byla to vlastně taková neprostupná hradba, za kterou se by nedostal nikdo ani s použitím Bombarda Maxima.

Najednou se jí však jinak uspořádané myšlenky rozběhly kvůli únavě do ztracena. Čím dál více na sobě cítila vyčerpání. Vykouzlila si vedle vysokých dveří pohodlné křeslo a schoulila se do něj. Rozhodla se, že nikomu nedovolí, aby mu ublížil. Ať už jí to bude stát cokoliv. Alespoň to si za ty roky, kdy Harryho chránil - a s ním i ji a Rona – zasloužil.