Mors principium est 5

Vrah Albuse Brumbála přežil!

Bývalý smrtijed stále na svobodě!

Přítelkyně „Chlapce, který přežil“ zachránila stoupence Pána zla! Proč?

Utrpení na Škole čar a kouzel v Bradavicích! Byl už obviněn Voldemortův ředitel Snape?

Kouzelnická veřejnost volá po soudním procesu!

Proč schovává nová ředitelka ve své škole vraha? Měla prsty i ve smrti Brumbála?

Rozkol ve Zlatém triu! Milostné vzplanutí, nebo boj o popularitu?

Tak dost! S posledním výtiskem Denního věštce, který přinesl někdo do společenské místnosti nebelvírské koleje, naštvaně švihla na zem. Tohle musí skončit. Okamžitě! Tyhle zpropadené titulky byly všude. Pronásledovaly ji, kamkoliv šla. Z návštěvy Prasinek minulý týden si odnesla nechutný pocit způsobený pohledem na každého druhého čaroděje či čarodějku, který držel v rukou ty ohavné listy. Všichni hltali podbízející se novinové články. Jakoby kouzelnický svět neměl po válce svých starostí víc než dost. Bylo tolik oblastí, kam mohla veřejnost napřímit svůj zrak a síly. Tolik činností, které by mohly napravit, co válka poničila. Ale ne!

Lidé možná potřebovali odpočinek, možná, že jejich unavená zkroušená mysl si chtěla přečíst zase něco jiného než dlouhé seznamy zabitých kouzelníků. Pro ni to však bylo nesnesitelné. V tomhle ohledu byla ráda, že je Severus Snape mimo tohle každodenní dění. Samozřejmě, že doufala v jeho uzdravení, ale tenhle bulvární tisk, jak mu říkali mudlové, by mu na klidu nepřidal. Profesorka McGonagallová se snažila školu chránit, seč ji síly stačily, ale chapadla veřejného mínění, které burcoval Věštec, jí příliš vstříc nevycházely.

Když šla po ulici mimo pozemky Bradavic, někteří lidé ji poznávali – Denní věštec s potěšením otiskl několik jejích fotografií - a pokud na ni rovnou něco nepokřikovali, šeptali si alespoň mezi sebou.

„Je pravda, co píše Denní věštec, slečno Grangerová?!“ oslovila ji jedna čarodějka ve vysokém klobouku. „Mohla byste to potvrdit?“

„Pokud věříte těm hloupým nesmyslům, tak to vypovídá spíš něco o vás!“ odsekla jí Hermiona a přidala do kroku.

Tak dost! Opravdu. Svou první úvahu o poskytnutí rozhovoru odmítla s přesvědčením, že by Rita Holoubková stejně všechno překroutila a vytrhla z kontextu. Nakonec se rozhodla, že dá rozhovor Lence do Jinotaje, u nějž měla alespoň nějakou garanci kvalitního přístupu ke kouzelnické žurnalistice. Možná by mohl interview poskytnout i Harry. Její rozhovor nebyl zrovna krátký a snažila se v něm dopodrobna vysvětlit některé záležitosti a přidat svůj pohled na danou situaci. Velkou část rozhovoru se snažila věnovat očištění Severuse Snapea s tím, že pravda vyjde velmi brzy na světlo a celá kouzelnická komunita se dozví pravdu. Teď je jen ještě příliš brzy na ukvapené závěry.

Její rozhovor však nepomohl a Rita Holoubková psala své bláboly dál. Hermiona doufala, že tento zvýšený zájem opadne a kouzelnický svět se konečně začne zabývat něčím jiným.

Její vzpomínky na období těsně po vítězství v bitvě o Bradavice byly stále živé a nepříjemné. Ten hnus, který se vyvalil na stránkách Věštce, by přirovnala ke kýblu plného slimáčího slizu. Odporný a lepkavý. Celý tenhle nezvladatelný tyjátr ji přinutil téměř nevycházet z hradu. Její kroky směřovaly na přednášky, do knihovny, na ošetřovnu a do nebelvírské koleje. Ona už si užila zájmu veřejnosti a akce víc než dost.

V tom ucítila šťouchnutí do ramene. „Hermiono?“

„Co je zas?!“ utrhla se na toho člověka nad ní. Zase někdo otravuje!

„Nechtěla bys jít raději do postele?“ Pomalu vstala z křesla a zamžourala do Harryho ustaraných – a teď lehce pobavených – očí.

„Jo, jasně. Promiň. Asi jsem usnula, co?“ protáhla se a promnula si oči.

„Trochu,“ usmál se Harry. „Přišel jsem tě vystřídat.“

„Děkuju, ale můžu pokračovat. Jen se trochu proberu.“ Poplácala se po tvářích. „Zdálo se mi o tom divadle, co rozpoutal Denní věštec okolo Snapea.“

„To nebylo nic příjemnýho,“ přitakal její kamarád. Chvíli ji soustředěně pozoroval, než řekl: „Nechceš si promluvit? O tom všem,“ kývl ke dveřím ošetřovny.

„Kruci, měla jsem ho hlídat!“

„To je v pohodě, je u něj madame Pomfreyová a přišel i Pastorek, asi tě nechtěli budit.“

„Díky. Já jsem poslední dobou hrozně vyčerpaná.“ Nenáviděla se za to, ale nemohla s tím nic dělat. Až bude trochu klidu, musí si uvařit nějaký povzbuzující lektvar.

„Všichni jsme,“ přitakal chápavě. „Pokud by sis chtěla o čemkoliv promluvit, jsem tu pro tebe.“

Hermiona se vděčně usmála a pokývala hlavou. „Ozval se ti Ron?“

„Mluvili jsme spolu před pár týdny. Říkal, že po zkouškách odcestuje.“

„Taky mi to říkal. Nesnáší mě, nechce mě vidět,“ smutně sklopila oči ke svým rukám. „Možná je to tak lepší. Ale jsem ráda, že jsme se rozloučili relativně v dobrém.“

„Ron si dělal jisté naděje,“ vysvětlil Harry pomalu. „Já ti nic nevyčítám. Možná to jen nechápu, ale nic proti tobě nemám. Ale s ním,“ otočil pohled ke dveřím ošetřovny, „mám ještě co probírat.“

„Tomu rozumím. Ale viděl jsi v Myslánce, že...“

„Nemusíš ho bránit, Hermiono, přinejmenším od něj potřebuju pár věcí vysvětlit.“ Harryho kamarádka přikývla a dál to nechala na něm. Nějak neměla sílu na nic. Potřebovala se ale nějak sebrat.

„Jak se má Ginny? Někdy vás oba ráda uvidím,“ změnila téma, zatímco nechala zmizet křeslo, na němž usnula.

„Myslím, že dobře. Pozdravuje tě. Vždycky jsi u nás vítaná. Možná se s Ginny uvidíte, jestli McGonagallová svolá Brumbálovu armádu.“ Harry se znatelně uvolnil, bylo vidět, že i on poslední měsíce mele z posledního a změnu tématu směrem k jeho přítelkyni uvítal.

„To jsme to dopracovali, co?“ Opravdu byla přesvědčená, že se s koncem války vrátí do jejich životů klid a mír. Jak moc se spletla. Sledovala svého kamaráda a všimla si pár drobných vrásek na jeho čele. Poslední dobou zestárl. Na jeho bedra toho bylo naloženo za poslední roky tolik, že to už snad na jeden mladý život stačilo. I ona se cítila starší a vyčerpanější. Ta Nebelvírka, kterou byla před pár lety, se pomalu ztrácela v nenávratnu. Hermiona dospěla a i když cítila, že svým způsobem lavíruje mezi dívkou, kterou byla a zralou ženou, jíž ještě není, věděla, že se změnila. Hledání viteálů, válka a neustálý dlouhodobý strach o své blízké. To všechno ji proměnilo. Pokládala to však za nevyhnutelné. Jinak to asi ani být nemohlo.

Harry smutně přikývl, najednou mu přes obličej přeběhl temný stín. „Pořád přemýšlím, kolik Smrtijedů po bitvě o Bradavice uprchlo. Většinu už bystrozorové pochytali, na ministerstvu si na tom dávají záležet. Ale pořád existuje pár z nich, co jsou na svobodě.“

„Myslíš, že někdo z nich by mohl chtít Snapeovu smrt?“ zeptala se opatrně.

„Asi to nelze vyloučit. Zajímalo by mě, kdo by k tomu měl jaký motivace.“

„Buď chtějí odplatu v tom směru, že se ukázalo, že je zradil. A díky tomu mohl být Voldemort poražen. Další důvod může být, že oni jsou pronásledovaní a on žije a bude mu za jeho činy někdo skládat pocty. I když s jeho uznáním kouzelnickou veřejností to bude taky ještě složité,“ přemýšlela nahlas, „anebo je to někdo z hradu. Ale nedokážu si absolutně představit, kdo by mohl mít zájem na tom, aby mu ublížil.“

„Snad se to vyřeší,“ ukončil nakonec rozhovor budoucí bystrozor. Rádi by si oba povídali, ale k ošetřovně přišla ředitelka a profesor Kratiknot, který nesl mapy.

„Profesor Křiklan a oba bystrozorové začali s posilováním obranných kouzel hradu,“ vysvětlila McGonagallová. „Doufám, že jste si trochu odpočinula, slečno Grangerová,“ ředitelka se přívětivě usmála, „čekají vás náročné dny. Pokud byste se na to přece jen necítila, pošlu s profesorem Snapem někoho od Svatého Munga. Stále si dělám starosti, že na vás nakládám mnoho.“

„To je v pořádku, paní profesorko. Sama jsem si to vybrala,“ potvrdila své rozhodnutí Hermiona zodpovědně, i když si byla jistá, že následující měsíce nebudou žádný med. Zvykla si však, že život není lehký, ale že stojí za to stále bojovat.

„Tak dobře. Věřím, že jste si to dobře promyslela. Kdybyste cokoliv potřebovala, jsem tu pro vás,“ usmála se Minerva. „A teď mu to budeme muset říct. Možná bude lepší,“ zastavila ředitelka Hermionu, která sáhla po klice u ošetřovny, „když to panu profesorovi řeknu sama.“ Mladší čarodějka se stáhla a nechala ředitelku jít první. Ona s Harrym vklouzli do místnosti až nakonec.

Madame Pomfreyová stlala postele a připravovala je pro další pacienty, když si všimla, že ředitelka je tady, vrátila se k Severusově lůžku. Kingsley Pastorek seděl u okna a na stole měl položenou hůlku. Hlava profesora Snapea klimbala na stranu, záda měl podepřena polštářem a v polosedu dřímal. Hermiona si všimla, že na stolku vedle postele leží miska s nedojezenou kaší.

„Severusi?“ oslovila ho ředitelka jemně, aby ho nevyděsila. Jmenovaný otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si přivykl na světlo.

„Minervo,“ pozdravil se stále přimhouřenýma očima. „Tohle procesí tu snad není kvůli mně. Říkal jsem panu ministrovi, že nepotřebuji zvláštní péči.“

„Vím, že ti to není příjemné, Severusi, ale rozhodla jsem se, že bude nutné, aby ses doléčil jinde. Tady pro tebe není bezpečno.“

„Rozhodla jste se? Na základě čeho?“ střelil zlověstným pohledem k Hermioně, která jeho očím neuhnula.

„Slečna Grangerová mi podala informaci o tvém zdravotním stavu a o tom, že se tě pokusil někdo zabít. Bohužel nejsme zde na hradě schopni zajistit tvé absolutní bezpečí, aniž bych ohrozila bezpečí studentů.“

„Takže slečna Grangerová,“ udělal významnou odmlku. Ještě notnou chvíli jmenovanou probodával temnýma očima, než obrátil svou pozornost zpět k ředitelce. „Ta se jen tak naivně z jakéhosi mě nepochopitelného důvodu rozhodla, že bude mou ošetřovatelkou. Je mi jedno, o čem to je, ale kategoricky to odmítám. Jestli se mě chcete zbavit, tak mě pošlete k Mungovi.“ Nevrlý tón z jeho hlasu jen odkapával.

„Kdybych ti mohla jen trochu slíbit, že tady jsi v bezpečí, udělám to. Právě teď bystrozorové zpevňují ochranu hradu. Snažili jsme se zjistit, kudy se sem mohl někdo dostat. A věř mi, že pro ochranu studentů udělám vše, co bude v mých silách. Už nikdy nedovolím, aby byli jakkoliv ohroženi. To jistě chápeš.“ Ředitelka se mu podívala zpříma do očí.

Profesor po chvíli pokýval hlavou. „Tomu rozumím,“ řekl nakonec. „Jaké jsou tedy plány na mé přesunutí?“ Hermiona si všimla jeho rezignovaného výrazu, co se této situace týkalo. Argument ochrany studentů byl velmi silný a i Severus Snape musel uznat, že tato hodnota, o kterou se desítky let snažil Albus Brumbál, byla tou nejdůležitější, za níž se Škola čar a kouzel v Bradavicích musela postavit. V jakékoliv době. Nejen pro budoucí generace, ale také tak trochu sama pro sebe. Jsou hodnoty, na kterých jsou instituce vystavěny a tyto hodnoty musí být dodržovány, jinak ony instituce ztrácí svůj smysl.

Profesor Snape to však nedělal jen z loajality ke škole. Měl velmi bolestivě vryty do paměti okamžiky, kdy nemohl ochránit mudlovské studenty, kterým bylo ubližování v době, kdy byl ředitelem. A on se jich nemohl zastat. To byla jedna z mnoha skutečností, které si vyčítal. Jako ředitel zklamal ředitelskou tradici Brumbála a neochránil je. Doufal, že mu někdy odpustí. On musel stále hrát tu nekonečnou zpropadenou hru. Nenáviděl se za to. Tok myšlenek, jimiž se ubíjel, však přerušila Minerva, která si všimla nepřítomného výrazu v jeho tváři, a přistoupila k posteli, aby na sebe upozornila.

„S tím jsem se přišla poradit za tebou. Ministerstvo v současné chvíli nemá žádné vhodné místo, ale slíbilo, že nějaké v budoucnu poskytne, když bude stále potřeba. Nechci se jakýmkoliv způsobem nabourávat do tvého osobního soukromí, ale vím, že vlastníš dům v Cokeworthu, kde jsi trávil letní měsíce, když skončil školní rok. Nebylo by to vhodné místo?“

„Máte správné informace, Minervo. Ten dům je ale ve špatném stavu. Nejsem si jistý, jestli je vhodný pro...“

„Počítá se s tím, že by to bylo pouze na přechodnou dobu,“ přerušila ho ředitelka. „Poslala bych s vámi někoho z ministerstva, aby to tam prvně prozkoumal, zda je to místo bezpečné. Možná budou potřeba nějaké opravy, ale věřím, že s tím si slečna Grangerová poradí.“ V ten moment si však ředitelka uvědomila, že prozradila velmi citlivou informaci, protože profesor Snape se okamžitě zamračil.

„Prosím?!“ zalapal po dechu. Minerva se blahosklonně usmála, až nevinně. „Vysvětlí mi někdo, kdy jsem se dostal do fáze, že už všichni pasovali slečnu Grangerovou,“ nechutí v hlase při vyslovení jejího jména opravdu nešetřil, „do role mé osobní pečovatelky?! V tom případě mi prokažte laskavost, Minervo, za ty léta, co se známe, a pošlete mě k Mungovi!“

Hermioně došla trpělivost. Zabodla do něj rozzlobený pohled. „Je mi líto, že to vidíte takhle, pane. Věřte mi, že i já jsem riskovala.“

Výraz Severuse Snapea se proměnil v sarkasticky pobavený. „Říkal jsem vám, že jste mě tam měla nechat. Chcípnout.“

„Možná jsem měla,“ pronesla potichu a stáhla se. Od té chvíle už raději neříkala nic. Rozčileně si ale žmoulala konce rukávů a přemýšlela, jestli spíš neměla svou zodpovědnost napnout k jiné oblasti svého života, než k péči o učitele lektvarů. Věděla však, že nemohla jinak. Přesto ji jeho přístup nepřestával vytáčet.

„Mohu vás poprosit?“ kývla ředitelka na všechny zúčastněné, aby odešli, a pak se obrátila zpátky ke Snapeově lůžku.

Hermiona slyšela ředitelčin přísný hlas, který se ale snažila Minerva vědomě tlumit. Vzdalovala se, ale než za sebou zavřela dveře ošetřovny, zaslechla ještě: „Buď si dobře vědom, Severusi, že slečna Grangerová je asi jediným člověkem, který má zájem ti skutečně věnovat alespoň část svého času. Jestli chceš umřít, nikdo ti bránit nebude, ale můj skromný názor je, že jsi dostal možnost, která se bohužel nenaskytla Albusovi. A mnoha dalším lidem, které jsme během bitvy ztratili, tak bys jí měl zatraceně využít.“ Opravdu Minerva McGonagallová právě zaklela? Víc však Hermiona neslyšela.

„Trochu vděčnosti by mu teda neuškodilo,“ prskal Harry nakvašeně, když se všichni sešli na chodbě.

Za několik minut k nim přišla i ředitelka: „Profesor je se vším srozuměný a souhlasil s přesunem do nového místa.“ A od té chvíle jí uběhlo těch několik dní velmi rychle. Madame Pomfreyová jí s mračením předala lektvary a masti, které stihla připravit a zápisník s lékouzly a recepty. Vše se schylovalo k přestěhování profesora Snapea do domu ve Tkalcovské ulici. Hermiona netušila, co ji tam čeká a jak jeho dům vypadá, i ona se musela připravit. Sbalila si věci, které měla v nebelvírské koleji a nabrala si v knihovně plno knih, z nichž se chtěla učit na nadcházející zkoušky. Rozloučila se s Lenkou a Nevillem.

Naposledy se rozhlédla po Nebelvírově koleji, která byla dlouhé roky jejím domovem. Vážila si všech vzpomínek, které měla a hodlala na ně nezapomenout. Až udělá závěrečné zkoušky, její status studentky navždy skončí. Ta představa ji svým způsobem děsila, vždycky jí studium bylo blízké a bude v něm sama pokračovat nadále i po dokončení školy, ale musela si přiznat, že se už nemohla dočkat odpočinku, který ji, jak doufala, čekal. Cítila, že ho potřebuje víc, než kdy jindy.

Sbalené věci naskládala do co nejmenšího zavazadla, s nímž se mohla přemístit, upraveného kouzlem, aby se jí do něho vešlo co nejvíce věcí. Letaxovou síť zamítli z důvodu nestabilnosti a možného nebezpečí. Krb v domě ve Tkalcovské ulici prý už nějakou dobu nefungoval tak, jak měl. Tedy alespoň podle informací, které poskytl majitel domu.

Majitel domu, ano. Madame Pomfreyová po dlouhém rozvažování určila, kdy se bude moci Severus přemístit, aniž by mu to ublížilo a oni by zamezili například jeho utržené končetině a případnému prodloužení rekonvalescence. Hermiona si byla vědoma jistých zdravotních rizik, které přemisťování mohlo nemocným či zraněným lidem způsobit. Vzpomínala na Ronův odštěp, který nebyl nic příjemného, a už nikdy nechtěla, aby to musel zažít někdo další. Doufala však, že toto přemístění proběhne v pořádku. Před přestěhováním do domu v Tkalcovské ulici si kromě lektvarů, které jí dala Poppy, navařila do zásoby ještě některé své. Léčivé, povzbuzující, čistící a další, o nichž si myslela, že by se jí mohly hodit.

Věděla také, že je profesor velmi slabý a že přesun tímto kouzelnickým způsobem v jeho stavu bude problematický. Další potíže, které však vyvstaly, byly neméně závažné. Čím déle zůstával na hradě a Bradavice se tak stávaly terčem, tím více se zvyšovalo riziko dalšího možného ohrožení nejen jeho, ale i studentů. Musel pryč, co nejdříve to šlo.