Mors principium est 6

Na ošetřovnu dorazila několik minut před stanovenou dobou. Nikdo jiný kromě pacienta tu zatím nebyl. Profesor Snape seděl na posteli ve svém černém hábitu, konečně po dlouhých týdnech náležitě oblečen, a podepíral se rukou. Téměř dokonalý výjev, který si pamatovala z vyučování. Ona však věděla o jeho temných kruzích pod očima, drobných rankách na obličeji a ty pod hábitem mohla jen tušit. Schoulená postava ukazovala celkovou ztuhlost. V havraních vlasech prosvítalo několik stříbrných pramenů. Na okamžik ji udivil poznatek, který si uvědomila až nyní. Severus Snape vypadá starší.

Věci mu někdo sbalil do černého kufru, který stál vedle postele. Hermiona se nemohla zbavit myšlenky, že se mu určitě dělalo špatně z představy, že někdo cizí sahal na jeho majetek a uspořádával mu ho podle pro něj neznámého a nepochybně nepochopitelného systému. Když ji uviděl, dost škaredě se zamračil: „Vzdejte to, dokud můžete, slečno Grangerová. Závěrečné zkoušky nejsou nic jednoduchého. Rozhodně nemáte při tak náročném studiu čas se o někoho starat. Sama víte, jak umím být nepříjemný.“

„Jenže já se nejdu starat jen tak o někoho,“ opáčila mu a snažila se, aby to znělo alespoň trochu energicky. Položila si zavazadlo vedle toho jeho. Profesor se pokusil vstát, ale šlo mu to těžce, zavrávoral a znovu dosedl na postel. Ještě chvíli a sesunul by se k zemi. Hermiona ho chtěla podepřít, pak si to ale rozmyslela, protože ji něco napadlo. Vykouzlila bytelnou dřevěnou hůl, která nepostrádala eleganci, a podala mu ji. „Myslím, že tohle bude pro vás příjemnější, než kdybych vás podpírala já.“ Severus ji chvíli překvapeně pozoroval, ale pak si hůl vzal a opřel se o ni. Vstal konečně z postele, ale znovu zavrávoral. Hermiona si povzdechla a nastavila mu paži. „Můžu vám pomoct, pane? Prosím.“ Učitel lektvarů se do ní rezignovaně zavěsil a cvičně přešli ošetřovnu napříč až k oknu, kde se posadil na židli.

Za chvíli přišla ředitelka s bystrozorkou, která spolupracovala na obraně hradu s Kingsley Pastorkem. „Dobré odpoledne, Severusi. Hermiono,“ usmála se starší čarodějka a přejela pohledem hůl, kterou se kouzelník podpíral. „Pan ministr s panem Potterem se již přemístili do Tkalcovské ulice, aby prozkoumali, jestli je dům bezpečný, opravili, co je potřeba a začali s ochrannými kouzly. Paní Warrenová vás bude následovat na místo.“ Bystrozorka pokývala hlavou a podala profesorovi a Hermioně ruku na pozdrav.

„Děkuji vám, slečno Grangerová. Znovu opakuji, kdybyste cokoliv potřebovala, můžete se na mě obrátit.“

„Děkuji, vážím si toho.“ Hermiona přijala ruku ředitelky a vlastně ji ani nepřekvapil profesorčin pevný stisk.

„Tobě, Severusi, přeji brzké uzdravení a doufám, že se co nejdříve uvidíme. Jsem ráda, že ti mohu znovu říci naschledanou.“ I nyní proběhlo podání rukou, i když černovlasý čaroděj působil zcela bez emocí. Nejspíš to byl pozůstatek po jeho rozhovoru s profesorkou McGonagallovou. Hermiona došla pro oba kufry a Snapeův podala bystrozorce ve středním věku. Profesor s pomocí hole a nabídnuté paže vstal a alespoň se soustředěně snažil, aby to vypadalo, že stojí vzpřímeně. Nejmladší čarodějka ze tří přítomných mu podala ruku, ten ji nedůvěřivě přijal a nakonec na jejich spojené ruce položila tu svou bystrozorka. „Můžeme?“ podívala se nervózně Hermiona na staršího čaroděje. Zalila ji vlna strachu, jestli mu přemístění opravdu nepřinese další zranění. Jeho obočí se spojilo do tenké linky, jak se zaměřil na adresu svého domu. V tu chvíli s lupnutím zmizeli.

Líné anglické dopolední slunce osvětlovalo starý dům, který nebyl dvakrát příjemný na pohled. Vypadal jako jeden z těch, které byly postaveny v průmyslových městech, kam přicházelo mnoho dělníků za prací. Z továrních komínů sice už nevycházel dým, ale ponuré ovzduší plné škodlivých látek jakoby stále přetrvávalo. Rozhlédla se po dělnické čtvrti se stejnými domy, jako měl Severus. Nebylo to tolik odlišné od představy, o níž přemýšlela v předešlých dnech. Všimla si několika míst na střeše, které museli Pastorek s Harrym poupravit kouzly. Nestihli však zatím všechno. Nejspíš to bude čekat na ni. Několik okapů bylo děravých a viselo nakřivo. Okna byla v relativně dobrém stavu. Malé prostranství před domem nebylo příliš udržované. Kdyby to měla shrnout dvěma slovy, byla by to tato – hodně práce. Což ji vzhledem k její únavě moc netěšilo.

Profesor Snape se poté, co našel ztracenou rovnováhu, opřel pevně o hůl, ale jeho mračení neustávalo. Hermiona tušila, že nemohl být spokojen s tím, že se někdo cizí pohybuje po jeho domě a dělá tam nezbytné úpravy. Zatím ale držel jazyk za zuby a neprotestoval. Ze dveří právě vycházel ministr kouzel a otevíral jim branku. „Dobrý den. Je mi líto, Severusi, že jsme vám narušili vaše soukromí, ale potřebovali jsme se ujistit, že je ten dům bezpečný po všech stránkách. Opravili jsme opravdu jen to nejnutnější.“

„Nepochybně,“ odvětil profesor Snape nevýrazně. „Tak prosím. Vítejte,“ pokynul rukou, v níž držel hůl a bystrozorka prošla do předzahrádky. Hermiona se spolu s ním dobehlhala až ke dveřím. Pastorek je tiše následoval. Muselo mu být zřejmé, že majiteli domu není zrovna příjemné, že se v letním bytě bez jeho kontroly a bez jeho vědomí dělají opravy, o nichž profesor Snape zatím nic neví.

Když všichni vešli do tmavé chodby, nejmladší čarodějka se otřásla. Zčásti chladem a zčásti něčím, co nedokázala pojmenovat. Z toho domu na ni dýchlo cosi ponurého, něco, kvůli čemuž se necítila dvakrát příjemně. Naproti vstupním dveřím byly další otevřené. Hermiona brzy zjistila, že je to kuchyň s jídelním stolem a krbem. Vedle dveří do kuchyně byly strmé schody se zábradlím, které vedly do dalšího patra s několika dalšími místnostmi a poté pokračovaly ještě výše. Profesor vytáhl z hábitu hůlku, tichým zamumláním rozsvítil světlo a stále s podporou Hermiony vstoupil do ponuré místnosti s chladným krbem. Tam rozhrnul mávnutím hůlky těžké závěsy, srovnal popadané židle zpátky k dlouhému stolu a ztěžka na jednu z nich dosedl. „Kde je Potter?“ zeptal se nervózně.

„Dokončuje za domem ochranná kouzla,“ odpověděl rychle ministr a obezřetně si prohlížel prostor kolem sebe. „Hezký dům, Severusi,“ řekl nakonec pochvalně, ale pramálo se jeho slovům dalo věřit.

Profesor se rozhlédl po místnosti a jeho doteď relativně klidný, i když zamračený, výraz se změnil na rozzlobený. „Co všechno jste konkrétně dělali tady v kuchyni?“ Přimhouřené oči pečlivě prohledávaly každou zeď, každý záhyb nábytku a všechny škvíry v broušených parketách. Krbu věnoval nejdelší pohled.

„V místnostech jsme neopravovali nic. Jen jsme do všech vyslali pátrací kouzla, jestli tu někdo není a kontrolovali, aby se na vás nezřítil uvolněný trám. Mělo by to být v pořádku.“

„Dobře,“ řekl Snape pomalu po několika vteřinách. Poté se jeho výraz zase uvolnil a zadíval se na Kingsleyho. „Pokud je to všechno, pane ministře, rád bych teď odpočíval.“ Ukázal hůlkou na svůj kufr, který před chvílí položila bystrozorka na podlahu, a ten zmizel. Někde v patře nad svými hlavami uslyšeli ránu, jak zavazadlo dopadlo s žuchnutím na zem.

„Počkáme s paní Warrenovou venku a pomůžeme panu Potterovi.“ Severus pokýval hlavou a snažil se odejít z kuchyně, ale musela mu pomoct Hermiona, aby vůbec vstal. Došli společně až ke schodům do patra. Levou rukou se opíral o zábradlí a druhou o hůl. Čarodějka ho podpírala ze strany. Pomalu krůček po krůčku zdolávali schody, jakoby to byla osmitisícová hora, na níž lezli jako mudlové bez kyslíkového přístroje.

„Ještě pořád můžete zmizet,“ nabádal ji udýchaně. Každý krok mu dělal potíže. „Ještě pořád to můžete vzdát, slečno Grangerová.“

„Ani mě nenapadne,“ odpověděla zarputile, když došli do patra a otevřela mu dveře, na které ukázal holí. „Nevyšla jsem s vámi ty schody jen proto, abych to pak vzdala.“ Vešli do ložnice s velikou postelí a polštáři. Kufr tam už čekal, ale profesor si ho zatím nevšímal. Hermiona ho dovedla k posteli, na kterou se posadil a hůl si opřel vedle. Vypadal, jakoby právě uběhl maraton. „Můžu vám něco přinést, pane?“ Zakroutil hlavou. „Opravdu nic nepotřebujete?“

„Jste snad moje matka?!“ zavrčel na ni a probodl ji pohledem.

„Tak dobře,“ povzdychla si unaveně. „Půjdu pomoct Harrymu s ochrannými kouzly. Pak vás přijdu zkontrolovat.“ Zavřela dveře, sešla staré schody a vyklouzla před dům. Zhluboka se nadechla. I přes zdánlivý pocit škodlivého ovzduší nabyla přesvědčení, že v domě je vzduch ještě zatuchlejší než venku. Pokývala na bystrozorku, která stála před brankou a obešla dům. Pohled, který se jí naskytl, ji překvapil. Větší zahrada obehnaná cihlovou zdí, v jejímž rohu stál malý altán. Několik příliš neupravených záhonů. To nečekala.

Ministr kouzel právě opravoval nahnutý komín a mladší čaroděj měl hůlku namířenou nad střechu a vysílal z ní jedno kouzlo za druhým. Dům obalovala neviditelná ochranná vrstva. Hermiona pozvedla hůlku v jedné ruce a druhou držela volně vedle ní, jakoby dělala pantomimu a naznačovala, že před ní stojí překážka. „Salvio hexia, protego totalum, protego maxima, ševelisimo,“ říkala pomalu a sledovala, jak se neviditelná bublina rozšiřuje i za zahradní zeď.

„Fianto duri,“ dokončil její kamarád nakonec. Ten, jenž byl léta chráněn, teď chrání toho, jenž ho ochraňoval. Kruh se uzavírá.

„Děkuju,“ usmála se na Harryho a pak se obrátila na Pastorka. „Jsem vám zavázána, pane ministře. Kdybyste ode mě cokoliv potřeboval, jsem vám k dispozici.“ Kingsley pokýval hlavou a podal jí ruku na rozloučenou.

Když odešel, zůstali tam spolu s budoucím bystrozorem sami. „Jsi si jistá?“ kývl směrem k domu.

„Někdo se o něj musí postarat,“ odvětila jednoduše.

„Proč zrovna ty?“ Samozřejmě, že znal svou kamarádku dokonale, tušil, že musela zachraňovat každou lidskou bytost, která potřebovala pomoc, ale i tak ten dotaz vznesl.

„Něco mi říká, že si tuhle otázku budu v nejbližší době pokládat často,“ pokrčila rameny.

Harry si povzdechl a už ji nechal. Neměl sílu se dohadovat. „Tak fajn, Hermiono. Kdybys něco potřebovala, dej vědět. Někdy bych s ním rád probral pár věcí,“ zadíval se znovu do oken, jakoby hledal, jestli se v některém z nich neobjeví profesor Snape.

„Díky. Samozřejmě, že můžeš přijít. A obejmi za mě Ginny.“ Došli společně k brance. „A Harry, pozdravuj Rona, jestli s ním budeš ještě mluvit. Můžeš mu vyřídit mou omluvu. Ještě jednu,“ dodala rychle, dokud byli dostatečně daleko, aby je ministr a bystrozorka neslyšeli.

Kamarád ji objal a pevně stiskl: „Ozvi se, Miono, kdykoliv.“

„Ozvu a už mě nech, u Merlina, nejdu přece na válečnou výpravu!“ zasmála se a vytrhla se z jeho objetí. Za tím smíchem však byla hořkost a drobná nervozita. Harry si toho naštěstí nevšiml. Když se všichni tři přemístili pryč, vrátila se zpátky do domu. V kuchyni si vzala svůj kufr a vystoupala po schodech znovu k profesorově ložnici. Zaklepala a vešla dovnitř. Zavazadlo položila na zem u dveří.

„Už jsou pryč?“ ozvalo se nevrle z postele. Profesor ležel v černém pyžamu přikrytý peřinou a soustředěně si ji měřil pohledem. Podepřel se množstvím polštářů, aby měl přehled o situaci. V pokoji to vypadalo o něco útulněji než předtím, konečně si místnost lépe prohlédla. Asi to tu trošku vyspravil. Roztažené tmavě zelené závěsy u obou oken byly podobně těžké jako v kuchyni a bělostné záclony vpouštěly dovnitř nepatrné záblesky slunce. Naproti dveřím stál nalakovaný prádelník z tmavě hnědého dřeva. V rohu místnosti u druhého okna stál velký dubový psací stůl s koženým křeslem, na němž byly pečlivě urovnané knihy, pergameny a kalamář s brkem. Perfekcionista. Na straně stolu bylo vyskládáno několik plnicích per. Hermiona mávla hůlkou a z rohů místnosti zmizely šedivé pavučiny. Dalším mávnutím vykouzlila kolem postele zelenočerný koberec s vyšším chlupem. Pamatovala si takové příjemné koberce z domu rodičů. Když jste ráno zabořily nohy do takového materiálu, nikdy jste nemohli vstát z postele nabručení.

„Už jste s tím drzým upravováním mé ložnice skončila?! Mohla byste mi laskavě odpovědět na otázku? Nemám na vás celý den.“ Nad poslední větou se ušklíbla. Jasně, on nemá celý den. A ne – žádný vděk ministrovi kouzel, bystrozorům nebo Harrymu. O vděku směřovaném její osobě jí ani nenapadlo přemýšlet.

„Ano a ano, všichni už odešli. A takhle to tu bude útulnější,“ usmála se a došla až do míst, kde začínal koberec. Vyzula si boty a zabořila chodidla do měkkého chlupu.

„Prosím? Vy tu hodláte bydlet se mnou dlouhodobě?“ šokovaně ji pozoroval.

„Dokud se nevyléčíte,“ řekla po chvíli. „Netěší mě to víc než vás, mám nebelvírskou kolej ráda, ale pokud jste si myslel, že sem budu jen na pár hodin docházet, bydlet v Bradavicích a ještě do toho studovat, tak se omlouvám, ale nejsem Superman.“

„Cože nejste?!“ zvedl zase to jeho obočí nechápavě. „O čem to zatraceně mluvíte?“

„Superman je... No, to je jedno.“ nakonec zhodnotila, že nemá cenu mu to vysvětlovat. „Zkrátka to všechno naráz nezvládnu.“

„Já jsem vám říkal, že se na to máte vykašlat,“ sjel ji přísně pohledem.

„A já jsem vám říkala, pane profesore, že mě to ani nenapadne,“ odvětila stejně neústupně a rychle pokračovala, protože viděla, že se nadechuje, aby jí oponoval. „Že mě tu nechcete, není moje věc. Pokud nevěříte mně, tak věřte profesorce McGonagallové, která vyslovila souhlas s celou touhle akcí.“

„Zpropadení Nebelvírové. Jak dlouho mi budou ještě otravovat život,“ mumlal si spíš pro sebe, než jí se sarkastickým úsměvem vmetl do tváře: „Jestli jste si při své směšné vševědoucnosti nevšimla, tak tohle je můj dům a já vás z něho mohu kdykoliv vyhodit. Proto vězte, že se to může brzy stát.“

„A můžete mi vy vysvětlit, kdo se o vás bude starat, vařit vám a uklízet tady?“ probodla ho Hermiona pohledem.

„Vše se dá zvládnout díky magii. A nepotřebuji chůvu, slečno Grangerová!“

„Jistě, ale bez pomoci nesejdete ani schody. A už jste někdy vařil v ložnici?“

„Važte svá slova, jestli tu chcete ještě chvíli zůstat.“ Vzduch v místnosti začal houstnout. Ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Pokud by se někdo zamyslel nad jejich povahami, byly si v podstatě docela podobné. Oba neústupní, tvrdohlaví bez myšlenky na to, že by opustili svou snahu, dokud nedosáhnou vytyčeného cíle. Oba však také unavení, což by možná obvykle spíše situaci uklidnilo a jeden z nich by rezignoval na hádku, ale právě v tuhle chvíli to jen přililo olej do ohně.

Hermioně se do hlavy vztekem nahrnula krev. „A vy se snažte mít aspoň trochu vděku, pokud chcete, aby se o vás vůbec ještě někdy někdo zajímal. Pane profesore,“ dodala rychle a snad o něco smířlivěji, protože – ano – byla vytočená, ale stále měla dobré vychování.

„Odmítám být komukoliv vděčný!“ opáčil nazpátek důrazně. „A teď vypadněte!“

To však bylo na Hermionu jako rudý hadr na býka, které viděla s rodiči ve Španělsku. Přistoupila k jeho posteli a udeřila na něj téměř bezmyšlenkovitě se zvýšeným hlasem: „Už toho mám tak akorát dost! Místo toho, abyste byl alespoň trochu vděčný, že žijete, tak... Víte co, už jsem unavená. Unavená z toho, že se musím stále o někoho bát. Smutná, že jsme ztratili v bitvě mnoho drahých přátel. Je mi líto, že zemřel profesor Brumbál a bolí mě, že zemřel Ronův bratr. Rodiče jsem neviděla pěkně dlouho a možná už je nikdy neuvidím, protože jsem jim vymazala paměť, než jsem se vydala s Harrym za viteály. Vlastním rodičům!“ Hermiona se musela nadechnout, než pokračovala a prsty si utřela zbloudilou slzu. „Jsem unavená z toho, jak Věštec dennodenně burcoval veřejnost svými titulky a hloupými články a vykládal o statečných lidech odporné lži! A mám strach, protože někteří Smrtijedi jsou stále na svobodě. Takže ano, profesore, vypadnu, vypadnu z vašeho života hned, jak vám bude dobře. Potom už mě nikdy neuvidíte a budete si dál žít svůj život zahrabaný v knihách a receptech na lektvary!“ Severus ji soustředěně pozoroval, jeho pohled se ale z rozzuřeného změnil na klidnější, až překvapený.

„Teď půjdu něco uvařit, než tu umřeme hlady,“ nazula si boty, které ještě pořád ležely na zemi. „Vězte, že zatím, co vy jste si nevědomky ležel na ošetřovně, někteří z nás si místo oslavy vítězství užili po bitvě peklo!“ oddupala z místnosti a bouchla dveřmi. Seběhla schody a ještě než vběhla do kuchyně, musela si rukávem otírat mokré oči.

Ne, ani jeho odmítání ji od jejího rozhodnutí postarat se o něj neodvede. Zařekla se, že mu pomůže, a ani on sám jí nemůže odehnat. Když se uklidnila, uvědomila si, že tu nejsou žádné potraviny, ze kterých by mohla vařit. Starší sporák však vypadal, že s ním půjde pracovat docela dobře. Měl i troubu, kterou Hermiona ocenila a slíbila si, že musí najít nějaké recepty na moučníky a sušenky, které pekla její matka. Zkusí tím navodit alespoň minimální pocit domácí všednosti.

Přivolala si pár talířků, vykouzlila pár toastů se šunkou a konvičku s horkým čajem a citrónem. Vše na podnosu odnesla zpátky do patra a beze slova mu ho položila na stolek vedle postele.

Poté si narovnala záda a bezradně se podívala na svůj kufr, který stál na zemi. Její život byl smrsknutý do toho zavazadla. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to až komické. Severus si jejího pohledu všiml. „Vedle je další ložnice,“ řekl prostě bez emocí v hlase a natáhl se pro tác s jídlem. Ona jen přikývla, sebrala zavazadlo a položila ruku na kliku dveří. „Děkuji za občerstvení, slečno Grangerová,“ ozvalo se jí ještě za zády. Opět beze slova pokývala hlavou a vyšla na chodbu. Vedle jeho dveří byly opravdu další. Vešla dovnitř a kufr si položila na židli u malého psacího stolu. Uprostřed místnosti stála postel a z okna na ni dopadaly stíny stromů. Naproti oknu u zdi stál toaletní stolek. Kdo ví, jak se tam dostal. Hermiona byla vděčná za takový pokoj, bylo to víc, než si vůbec mohla přát. Vyšla na chodbu. Vzala za kliku posledních dveří na patře a objevila koupelnu. Vypadalo to čím dál lépe. Byla však unavená na další prozkoumávání domu a vrátila se do „své“ ložnice. Pomocí kouzla si kvůli únavě vybalila věci, rychle provedla osobní hygienu a padla do postele. Hned usnula.