Mors principium est 7

Nenáviděl ji za to, že ho zachránila. Ale především nesnesl pomyšlení na fakt, že je bezbranný mrzák, o kterého musí někdo pečovat. On nikdy nepotřeboval pomoc. Nikdy. Stále nemohl přijít na to, proč to udělala. Proč si vybrala jeho? Přinejmenším ji v jeho hodinách zesměšňoval a dělal jí ze života změť domácích úkolů se šibeničním termínem na splnění. Ona to však vždycky dokázala a vypracovanou esej odevzdala včas. Na rozdíl od neschopného Weasleyho či Longbottoma. Toho si svým způsobem cenil.

Ale její nesnesitelná starostlivost ho přiváděla k šílenství. Nejen, že mu nedávala žádný logický smysl, ale zároveň chvílemi netušil, jak má na její ošetřování reagovat. Péče Madame Pomfreyové byla skvělá, i když k ní měl občas své výhrady, svérázná a také neosobní, alespoň, co se týkalo jeho maličkosti, což ale velice oceňoval. Péče slečny Grangerové však byla AŽ PŘÍLIŠ osobní. Kdyby si pamatoval své dětství lépe, řekl by, že až mateřská. V několika okamžicích se mu zdálo, že jí na něm dokonce záleží. Snad jako záleželo tehdy v daleké minulosti jedné dívce na jeho zbytečném životě... Ne, dost!!! Tuhle zatracenou myšlenku si přál vypálit z hlavy pryč rozžhaveným pohrabáčem. Kéž by to šlo. Možná s ní udělá to podobné, co se vzpomínkami dělal dlouholetý ředitel Bradavic, největší kouzelník všech dob. Uzavře je do lahviček a někam schová, aby se k nim nikdo nedostal.

Byl šťastný, že Albusův plán vyšel, ale přesto mu ten starý blázen, který se snažil politikařit, chyběl. Svým způsobem ho měl rád. On jediný mu důvěřoval. Zavázal se tomu šedivému starci, který mu věřil natolik, že z něj udělal dvojitého agenta, že ho zabije on sám. Další rozhodnutí, za které se nenáviděl. Ale muselo se to stát. Voldemort musel být poražen a mohl to udělat jedině Harry Potter. Pán zla musel uvěřit, že bezová hůlka patří jen jemu a k tomu Brumbálova smrt napomohla. To však neměnilo nic na tom, že zabil člověka, jemuž na něm záleželo.

Po svém rozhodnutí, že dá Albusovi cokoliv za ochranu mladého Pottera a dalších, byl jeho přístup k vlastnímu životu zvláštní. Proto se stále nemohl vyrovnat s tím, jak razantně jeho osud ta zatracená Grangerová změnila. Myslel si, že smrtí vše končí. Nyní to však vypadalo, že smrt je jen začátek.

Do jeho unaveného vědomí se mu vkrádala její slova o tom všem, co musela prožívat a co on ani zdaleka netušil. O její rodině nevěděl v podstatě nic. Jen to, že to byli mudlové a narodila se jim poměrně šikovná dcera, pokud to mohl tedy jako vyučující posoudit. Poslední její vyjádření ho však zaujalo. Nevědomě si ležel na ošetřovně a jiní si zažili peklo. Tušil, že by nikdy neřekla lež. A taky si snad nikdy nepostěžovala. Poznal za ty roky, co ji znal - sice jen jako studentku, ale s ní, s Potterem a Weasleym se občas jeho kroky zkřížily - že je rovným člověkem a jedná spravedlivě. Na úkor sebe a svého pohodlí pomáhá druhým. Bude si muset nechat poslat, až bude mít více sil, výtisky Denního věštce z doby, kdy se léčil na bradavické ošetřovně. Co v nich může být tak úžasného, nebo tak šíleného?

* * *

S trhnutím se probudila. Jemné ranní paprsky slunce ji šimraly na tváři. Nezvyklé na anglické počasí. Kručení v žaludku jí připomnělo, že se včera kvůli únavě a vzteku na Snapea zapomněla najíst. Převlékla se do džínů, trička na ramínka a pohodlného lehkého svetru a seběhla dolů do kuchyně. Chvíli hledala nějaké nádobí a pak si vykouzlila hrníček černého čaje a podobné toasty, které měl včera on. Rychle to do sebe hodila a jemu pak vykouzlila sladké pečivo, kávu a další konvičku čaje. Vše dolevitovala k jeho dveřím a zaklepala. Doufala, že nebylo příliš brzy. Nevýrazné „dále“ jí utvrdilo v tom, že ne.

„Dobré ráno,“ přilevitovala snídani na noční stolek a nádobí ze včerejška poslala do kuchyně.

„Dobré,“ odpověděl a nepřestával ji pozorovat. Zaujalo ho její ležérní oblečení. Nebyl na něj moc zvyklý. On sám si potrpěl spíš na oficiální profesorský hábit, který k němu patřil. „Vyspala jste se v mém domě dobře?“

„Spala jsem, jako by mě do vody hodil,“ pronesla bez přemýšlení a stoupla si k nohám jeho postele.

„Cože?“ usmál se konečně, snad poprvé za poslední roky. „Proč by vás chtěl někdo házet do vody?“

„To je takové mudlovské rčení,“ mávla nad tím rukou. „Chtěla bych se vrátit k včerejšímu rozhovoru.“ Profesor Snape pokýval a jeho tvář se znovu zachmuřila. „Pokud opravdu chcete, abych odešla, tak půjdu. Skutečný lékouzelník od Svatého Munga vám dokáže pomoct lépe. A vy kvůli vašemu stavu potřebujete specialistu.“ Protože chvíli nic neříkal a nedokázala z jeho výrazu nic vyčíst, otočila se ke dveřím a odcházela. Přemýšlela o tom, jestli si má tedy zase jít sbalit věci a zmizet.

„Počkejte,“ řekl konečně. „Pojďte sem.“ Poslechla a došla zpátky k jeho posteli. Bezhůlkovou magií přivolal od okna látkou potažené křeslo, kterého si včera nevšimla. „Posaďte se. Prosím,“ dodal ještě, když nereagovala a nedůvěřivě si ho prohlížela. „Možná stále nechápu, proč jste mě zachránila, ale když jste se už tak rozhodla a za těch několik týdnů jste nějaké lékouzelnické dovednosti nabyla, tak by byla škoda, kdybyste odešla. Nemyslíte?“

„To je jedno. Myslela jsem, že vám můžu pomoct. Ale asi by bylo lepší, kdybych šla. Pro všechny,“ sklopila hlavu a složila si ruce do klína. Zahlédl v tom smutné gesto rezignace.

„Tím, co jsem řekl před chvílí, jsem myslel, že můžete zůstat.“ Překvapeně k němu zvedla hnědé oči. „A teď,“ pokračoval, když nic neříkala, „myslel jsem, že vás toho ušetřím, ale budu potřebovat vaši ošetřovatelskou péči. Ty jizvy...“ znovu se odmlčel. Nechtěl, aby viděla jeho tělo tak zmučené. Nechtěl, aby vůbec kdy viděla jeho tělo. Aby kdokoliv trpěl pohledem na něj. Cítil se zranitelný a nebylo mu po chuti, když se ho někdo dotýkal.

Všimla si, že mu je nepříjemné o tom mluvit. „Já vím, musí se na ně každý den nanášet ta mast od Madame Pomfreyové,“ promluvila, aby mu pomohla. Došla pro ni do svého pokoje, hned byla však zpátky a znovu se posadila do křesla. Odšroubovala víčko a nabrala světle oranžovou hustou mast dvěma prsty. „Můžu?“ zeptala se, než se dotkla jeho krku. Přikývl. Zvedl bradu, aby se k jizvě lépe dostala. Přiblížila prsty k ráně. Byla už zatažená, ale jeho kůže neměla stále přirozenou barvu. Potřela ji velkou vrstvou. Profesor lektvarů ztěžka polkl. Sledoval její tvář. Byla soustředěná a její prsty jemné.

Hermiona téměř ani neuvažovala nad skutečností, že se ho dotýká. Před pár lety by ji fakt, že se nachází v bezprostřední blízkosti učitele lektvarů, vyděsil a snad i rozrušil natolik, že by jí zešedivěly všechny vlasy na hlavě. Teď se ale situace změnila. Okolnosti ji k tomu přinutily. Nemohla dělat nic jiného, Severus Snape potřeboval péči a jediný, kdo to mohl udělat a byl na blízku, byla – ke svému štěstí nebo smůle - ona.

„Budu potřebovat, abyste si trochu rozhalil košili, abych vám je mohla namazat.“ Profesor Snape udělal, oč ho žádala. Pomalu rozepl několik knoflíků. Pyžamová košile mu však spadla z ramen. Neuvědomil si, že tak uvidí i jizvy na jeho zádech, které si ponese do konce života. Hermiona se při pohledu na ně zarazila. Jakoby zamrzla. Postavila se, aby si je lépe prohlédla. „Ty nejsou od hada.“

„Ne,“ řekl prostě. „Ty jsou moje vzpomínka na Voldemorta.“ Hermiona byla strnulá šokem. Třesoucí se rukou přejela po několika z nich. Muselo to být dávno, protože byly zahojené. Avšak jako známka zůstaly vytisknuté do kůže.

„Jak-,“ zadrhla se uprostřed řeči. Pomalu očima prozkoumávala jeho záda a byla naprosto otřesena vědomím, jaké musel prožít fyzické trápení, aby mu po něm zůstaly takové rány.

„Tehdy, když jsem byl Smrtijedem, vyslechl jsem věštbu profesorky Trellawneyové a odnesl ji lordu Voldemortovi. Vy víte, o jaké věštbě mluvím,“ zpříma se na ni podíval, ale neptal se, byl si jistý, že to ví. Hermiona přikývla. „Pak jsem však zjistil, že se věštba týká Harryho Pottera a jeho rodičů, které chce pán Zla zabít. Tehdy mi... záleželo na Lily Potterové a prosil jsem Voldemorta, aby ji ušetřil. Se stejnou prosbou jsem se obrátil i na Albuse Brumbála,“ pokračoval a jeho výraz byl čím dál tím více ponurý. „Brumbál se na mě rozčílil, že mi jde sobecky jen o ni. Abych ji měl jenom pro sebe. Vysvětlil mi, že ona nikdy nebude bez svého syna šťastná. Poprosil jsem ho tedy, aby je ochránil všechny. Ale pak už bylo pozdě. Lily Potterová zaplatila za záchranu svého syna životem.“

„A co udělal Voldemort?“ Stále hypnotizovala jizvy na jeho kůži.

„Když jsem za ním přišel, abych matku vašeho kamaráda zachránil, nepříčetně se rozčílil, říkal, že zpochybňuji jeho moc a plány. Nechal mě mučit.“ Hermiona se zamračila a bezmyšlenkovitě se dotkla jeho zad. Jedna jizva vedle druhé představovala utrpení, které zažil. „Neptejte se, jak to udělal,“ dodal nakonec, když viděl, jak se tváří.

„To je strašné. Strašné,“ opakovala jako v transu. Na tohle nebyla připravená. „Je mi to moc líto.“

„Když jste ve službách zla, někdy ulpí zlo i na vás. Fyzicky.“ Hermiona se otřásla chladem, který vycházel z jeho slov. Košilí si zakryl záda, aby se už na ně nemusela dívat. „Slečno Grangerová,“ oslovil ji a podíval se jí zpříma do očí, když koukala nepřítomně jako po zásahu Petrificem na jeho zacelené rány, nyní skryté pod látkou. „Soustřeďte se na jiné jizvy.“

„Ano, promiňte,“ probrala se nakonec. Nabrala na prsty další várku masti a jednu po druhé potírala. Měl je na prsou, na břiše, i na pažích. Měl je i na stehnech, tam nebyly tak vážné, a prý se mu tam už zcela zahojily. Některé byly ještě trochu otevřené a hnisaly, ty byly nejhorší, na jiných se už tvořil strup. Hrály různými barvami podle toho, v jaké stádiu hojení se nacházely. Hermiona pečlivě všechny namazala. Někdy Severus sykl, ale hned se zakousl do rtu. Nechtěl před ní ukázat bolest a zranitelnost. Snažila se však být co nejjemnější.

Kromě jizev věnovala krátký pohled i jeho svalnatým pažím a poměrně hezky vypracovanému hrudníku a břichu. To by pod jeho volnými vlajícími černými hábity nečekala. Rychle zakroutila hlavou nad myšlenkou, která se jí drala do podvědomí, a svou pozornost napřímila znovu k ošetřování poraněných míst.

„Děkuji,“ řekl, když skončila. „Mrzí mě, že jste to musela vidět.“

„Ne. To mně je líto, že jste tím musel projít,“ odvětila smutně a odložila mast na stolek. „Měl byste se najíst,“ podala mu tác.

„Vy jste už snídala?“ podíval se na ni pátravě.

„Ano, už ano,“ usmála se konečně. „Měla bych se jít učit. Kdybyste něco potřeboval, tak zavolejte. Tak za hodinu vás přijdu zkontrolovat. Pak uvařím něco na oběd. Tedy vykouzlím, protože tu nic není. Měla bych jít co nejdříve nakoupit.“

„Tak dobře. Mohla byste, prosím, otevřít první zásuvku psacího stolu? Je tam obálka. Vezměte si z ní, co potřebujete.“

„Ale já mám vlastní peníze,“ oponovala mu, když s překvapením zjistila, kolik je tam peněz.

„To nepochybně, ale poslechněte mě. Prosím,“ dodal ještě důrazně, když viděl, jak se znovu nadechuje k protestu. Nakonec tedy rezignovala a vzala si pár stovek galeonů.

„Děkuji, pane profesore. Vrátím vám to brzy.“

„Až budete chtít, ale není třeba. A já děkuji. Za ošetření.“ Zapnul si košili, věnoval jí ještě pohled a pak uložil se do postele. Po chvilce zavřel oči. Hermiona odešla z jeho ložnice a ve svém pokoji si rozložila na psacím stole učebnice a ponořila se do učení. Peníze od něj si schovala do peněženky.

Její míra soustředění však byla stejně nízká, jako Snapeova momentální schopnost sejít schodiště. Snažila se uklidnit po tom, co viděla jeho jizvy na zádech. Voldemortovo násilné, ohavné a nelidské mučení, po němž mu stále zůstaly pozůstatky na kůži. Znovu se otřásla. Už ne chladem, ale zhnusením nad takovým jednáním s lidskou bytostí a taky smutkem, že člověkem, s níž se tak příšerně zacházelo, byl Severus. Ne, teď se rozhodně nemohla zaměřit na studium. Zaklapla učebnici kouzelných formulí a vydala se na průzkum domu.

Vyšla schody do posledního patra, kde se nacházely půdní prostory, a otevřela první dveře, na které narazila. Vešla do obrovské místnosti, která byla ze čtyř stran obehnána obrovskými policemi, které byly naplněné až po strop knihami. U Merlina! U jednoho z oken stál opět psací stůl s židlí a u druhého pohodlné křeslo s lampou. Tohle bude její nejoblíbenější místo v domě! Těch příležitostí přečíst si o zajímavém tématu! Procházela kolem polic a prohlížela si tituly knih. Většina z nich se týkala lektvaristiky nebo obrany proti černé magii. Celá jedna stěna byla věnována bylinkářství, rostlinám a tvorům, které se používaly na přípravu lektvarů. Takovéhle množství knih nemá k přípravě na závěrečné zkoušky žádný z jejích spolužáků. Až se dostatečně pokochala a nechala své srdce plesat poměrně dlouhou dobu, zavřela za sebou to království vzdělanosti a otevřela druhé, poslední dveře na patře.

Byla to půdní místnost bez nábytku s trámy mezi stěnami, zvláštně zatuchlým vzduchem a přítmím. Vzpomněla si, jak ráda chodila jako malá na půdu k prarodičům a hrála si tam. Hůlku si nechala dole v pokoji a tak nechala své oči přivyknout šeru a pomalu se pohybovala po prostoru. Prkna jí pod nohama vrzala a mezi trámy zahlédla pár pavučin. Když však ušla pár kroků, narazila čelem do něčeho zvláštního a vzápětí si uvědomila, co to je. Na provázcích od oken k trámům, mezi trámy a ze spodní strany střechy visely stovky suchých bylin, jejichž odér se v relativně malém prostoru mísil s vůní dřeva. Poznala několik usušených rostlin a dokonce i znala recepturu lektvarů, do nichž se přidávaly.

V tom uslyšela o patro níž tlumenou ránu. Rychle za sebou zabouchla a seběhla dolů. Bez zaklepání doslova vletěla do jeho ložnice. Profesor ležel na zemi vedle postele zamotaný do peřiny, jednu nohu ještě na matraci.

„Co to děláte?“ vrhla se k němu a jala se ho zvedat. „Proč jste mě nezavolal?“ Ruce mu podstrčila pod paže a s jeho pomocí ho posadila zpátky.

„Nejsem malé děcko, Grangerová!“ sekl po ní pohledem, když se mu snažila dát nohy na matraci. „Přece si sám dojdu na toaletu!“

„Ale já vám můžu pomoct. Od toho tu jsem,“ opáčila klidně.

„Nejsem nesvéprávný! Možná na to zapomínáte,“ zkoušel si nazout domácí obuv, ale nedařilo se mu to.

„Počkejte,“ klekla si k němu a pomohla mu s obutím. Pozoroval ji z výšky, jak klečí u jeho nohou a mračil se. Z relativní blízkosti pozoroval její obličej s jemnou pletí. Zamyšlený výraz, malý nos, vykrojená ústa, která se uměla usmívat, ale dokázala i přísně seknout do živého a tu nepoddajnou hřívu vlasů, kterou měla nyní zapletenou do volného copu. Složila si ruce do klína a dívala se mu do tmavých očí. Vrásky na čele měl výraznější než tu noc, kdy ho zachránila. Poznala za těch několik týdnů neprostupnou masku ve tváři, za kterou však muselo být něco víc.

„Nechte toho a okamžitě vstaňte!“ přikázal jí přísně. „Přece se tu nebudete přede mnou plazit po zemi.“

Poslechla a postavila se vedle něj. „Potřebujete tedy pomoc?“ zeptala se ho zpříma, i když věděla, že neujde ani tři kroky. Chvíli bojoval sám se sebou a se svou umanutostí všechno zvládnout bez pomoci druhých a také - a to výrazněji – se snažil potlačit své ego. Nakonec přikývl. Podala mu hůl a podepřela ho z druhé strany, aby si mohl stoupnout a po malých krocích došli až na chodbu. Zastavili před dveřmi do koupelny. „Tady vás nechám,“ řekla prostě. „Počkám tady, jestli vám to nevadí. Kdyby něco, tak zavolejte, i když nevím, jak vám budu schopná... Zkrátka zavolejte.“

„Ať vás ani nenapadne se hnout z místa,“ dodal tónem, aby ho nikdo nemohl zpochybnit. Hermiona poslušně přikývla. On se opřel na jedné straně o obrubně dveří, druhou otevřel a zmizel v koupelně. Nic neslyšela, ale za hodnou chvíli se objevil, jakoby se ani nic nestalo. Pomohla mu zpátky do postele.

Otevřela jedno z oken a nadechla se odpoledního vzduchu. Nebe pomalu zakrývaly mraky a schylovalo se k dešti tak typickému pro anglické počasí. „Je tady krásně. Líp než v Londýně,“ pronesla zničehonic potěšeně. Severus ji zkoumavě pozoroval. Po chvilce koukání do zahrady se na něj otočila. „Nemáte už hlad?“ Zakroutil hlavou. „Já bych si něco malého dala.“

„Jak chcete,“ odpověděl nepřítomně hledíc z okna. „A už zavřete, je tu zima.“

„Tak já udělám potom větší večeři. Co říkáte?“

„Jak myslíte.“ Jeho oči byly stále zahleděné někam, kam Hermiona nedohlédla.

„Nechtěl byste přinést třeba nějakou knihu? Nahoře jsem objevila úžasnou knihovnu,“ pronesla nadšeně. „To jsou všechno vaše knihy?“

„Ano,“ řekl s nezájmem. „A nechci. Koukám, že už jste se stihla porozhlédnout po domě.“

„Opravdu ne? Vždycky jsem si představovala, že...“ V tom se zadrhla a kousla se do jazyka. Zatraceně.

Konečně se na ni pátravě zadíval a zase s tím jeho typicky pozvednutým obočím. Začínala mít k tomuhle jeho zvyku sympatie. „Co jste si představovala?“

„Ale nic,“ vyhrkla rychle a uhnula pohledem. Doufala, že si nevšiml, jak jí horkost stoupla do tváří. „Opravdu nechcete něco na čtení?“ převedla rychle hovor jinam.

„Nechci číst. Nemám na to náladu.“ Hermiona to tedy vzdala. Vždycky si představovala, že profesor Snape je vášnivý čtenář. Pravděpodobně i byl, vzhledem k bohaté knihovně, kterou objevila, ale jeho únava a celkové rozpoložení nenahrávalo tomuto zájmu. To jí přišlo zvláštní a vlastně se kvůli tomu o něj bála, protože to, že nechtěl knihy ani vidět, znamenalo, že mu opravdu není dobře. Psychicky či fyzicky.

„Neuhodil jste se?“ zkusila ještě jednou upozornit na pád z postele a starostlivě si ho prohlížela. Jestli však přežil přemístění, zvládne už asi všechno.

„Nic mi není, slečno Grangerová. Nechtěla jste jít studovat?“ posílal jí slušně pryč.

„Chtěla,“ povzdechla si a vrátila se k učebnicím. Začala si dělat výpisky. Asi po dvou hodinách cítila, jak se jí zavírají oči. Vypila tedy povzbuzující lektvar, protože ty zkoušky opravdu potřebovala udělat a současná situace byla výjimečná. Nechtěla zanedbat školu, ale zároveň jí záleželo na tom, aby se profesor Snape vyléčil. To prostě musí zvládnout!