Mors principium est 8

Musel s překvapením uznat, že její péče byla příkladná. Sice si stále nemohl zvyknout na její zájem a doteky, ke kterým docházelo tak samozřejmě, jakoby se ho snad ani neštítila, ale zkrátka mu začínalo být jasné, že bez ní nedojde od postele ani ke dveřím. Vlastně ho ani nenapadlo, že by mohla být tak pečlivou ošetřovatelkou. Nikdy o ní nepřemýšlel jako o někom, kdo by mu mohl jakkoliv pomáhat. A byl mu jakýmkoliv způsobem sympatický. A aby taky ano, u Merlina! Vždyť on je profesor a ona jeho studentka! Jiné myšlení by bylo zvrácené!

Nyní se ale ve své nemohoucnosti zmohl pouze na myšlenku, že jí svým způsobem začíná být vděčný a také si všiml ještě jednoho aspektu, který mu nebyl zřejmý dříve. Vyrostla z té otravné malé holky, které se dokázala na hodinách přihlásit, že zná odpověď na každou jeho otázku, v mladou dámu, která se nehádá, když nemusí, ale dokáže se vytočit a vrátit mu jeho slova i s úroky. Čas od času si užíval, když mohl už jen svou přítomností vyděsit ustrašené studenty prvního ročníku, ale z téhle fáze už ona vyrostla. Dospěla. A taky se mu zdálo, že je unavenější, a že se její dříve energické odpovědi nějak vytratily.

I ona si prošla vývojem jako každý, ale musel přiznat, že ten její vlastně neznal. To, co mu řekla o svých rodičích a o tom, čeho se bojí, z čeho je unavená a čeho lituje, mu o ní řeklo mnohem více, než dokázal vysledovat po dobu jejího studia v Bradavicích. Poznal, že jí záleží na přátelství a na rodině. Že je unavená stejně jako on z války a touží po klidu. I jeho znepokojoval fakt, že se ho pokusil někdo otrávit a netušil, kdo to mohl být. Několik Smrtijedů bylo stále na svobodě a jeho zatím nenapadl nikdo, komu by mohla vadit skutečnost, že přežil. Doufal však, že tady jsou alespoň v relativním bezpečí. Až se mu udělá lépe, zkusí magickou ochranu domu ještě posílit. A také bude muset slečně Grangerové říct, co si uvědomil, když se do domu po delší době zase vrátil.

Až se vyléčí. S tím procesem už se mu asi navždy bude spojovat její jméno. I při jisté míře vzteku, který choval k Minervě McGonagallové, která ho v podstatě donutila, aby pomoc slečny Grangerové přijal, jí musel dát za pravdu a začínal chápat, že by se bez této neodbytné mladé Nebelvírky asi neobešel. Anebo by skončil u Munga bez většího zájmu těch, které se snažil roky chránit, a pro které málem zemřel. Jiný směr jeho života, který se významně změnil díky Hermioně, se mu pomalu, ale opravdu velmi pomalu začínal líbit. Ne, to nebylo to správné slovo. Začínal si zvykat. Ano, tak to je. Začínal si zvykat na to, že znovu žije.

I přes tento pozvolný průběh mu však dělalo potíže dostat se z občasné deprese a neochoty cokoliv dělat. Nechtělo se mu číst, nechtěl vařit lektvary, sušit byliny nebo drtit roh jednorožce.  Některé dny toužil jenom zůstat celý den v posteli a nezvednout se ani v okamžiku, kdy mu přinesla jídlo. V těchto chvílích se ale zvedal rád, protože její jídlo bylo – opět s překvapením – dobré. Ne jak ta šlichta na ošetřovně. Nevěděl, jak to dělá, a co do něj přidává, ale bylo vlastně více než dobré. Netušil ani, že je taková kuchařka. Možná kuchařský um zdědila po své mudlovské matce. To taky netušil. Jednou, když se propadl do hlubokého spánku a zase se utápěl ve svých příšerných snech, byla nakupovat, a pak se úroveň její kuchyně pozvedla opět o úroveň výše. Neměl absolutně žádné ponětí, jak to dokázala, ale vařila chutnější jídla, než kdykoliv jedl na bradavických hostinách ve Velké síni. Možná pro to, že to bylo domácí jídlo, uvařené v jeho kuchyni a navozovalo alespoň částečně pocit domova. Dokonce si vybavil atmosféru matčiny domácnosti a její kuchyně. Pitomá zavádějící imaginace! Ne, musel s tím sentimentem přestat. Aby přebil tyhle zdánlivě šťastné vzpomínky, vybavil si otce, který kouří jednu cigaretu za druhou a jeho láhev ginu, která byla vždy spíše poloprázdná než plná.

Dny ubíhaly a měnily se v týdny a jeho fyzický stav se začal pomalu zlepšovat. Jeho psychika na tom i přes Hermioninu snahu ale nebyla o moc lépe. Skoro to vypadalo, že když se vaše tělo vyléčí, nemusí se spolu s ním zákonitě uzdravit i psychika.

* * *

Z tvrdého spánku, do nějž upadla téměř okamžitě po tom, co se zakryla peřinou, ji probudil hlasitý výkřik. Srdce jí leknutím málem vyskočilo z krku, ale nazula si pantofle, a rychle vběhla do vedlejší ložnice. Její pacient se zmítal na posteli, a co chvíli se z jeho hrdla prodralo zasténání. Oči měl stále zavřené. Posadila se k němu a snažila se uklidnit jeho pohyby, aby si neublížil. Byl celý zpocený a čelo měl horké. Všechny polštáře byly rozházené kolem jeho lůžka. Vypadal jako zraněné zvíře bojující o poslední vteřiny svého života.

„Pane profesore,“ oslovila ho jemně a snažila se, aby z toho zlého snu procitl.

„Nechte mě být! Běžte ode mě!“ ohnal se po ní rukou. Jen se štěstím se vyhnula.

„Pane, to jsem já,“ zkusila znovu, ale znovu po ní vystřelila jeho ruka. Chytila mu ji a hladila ho po hřbetu ruky. „Je to jen zlý sen.“ šeptala, jako by byl malé dítě, které nechtěla vyděsit. Netušila, kde se v ní bera ta něha. Možná v ní byla vždycky.

„Jestli hned nevypadnete, tak vás zabiju!“ Hermiona se zběžně podívala po jeho hůlce. Byla v bezpečné vzdálenosti od postele. I když ovládal bezhůlkovou magii, vzala ten risk na sebe. Objala ho oběma rukama kolem zad a snažila se ho utišit.

„Ššššš. To byste přece neudělal,“ odpověděla opět něžně a hladila ho přes košili po zjizvených zádech. Snažil se ji od sebe odstrčit oběma rukama, v nichž měl už poměrně dost síly. „Profesore!“ zvýšila o něco hlas. Nereagoval a dál se s ní přetahoval. Nemělo to smysl. Pustila ho a zkusila něco jiného: „Severusi,“ oslovila ho měkce poprvé v životě jménem.

Profesor Snape se přestal zmítat a pomalu se jeho dech zklidnil. „Albusi, já jsem to vážně nechtěl udělat.“ Hlavu si složil do dlaní. „Nechtěl... Nechtěl jsem to...“

Hermiona tuhle změnu chování nečekala, ale nebyla dostatečně připravená o tom přemýšlet. Objala ho a tiše se s ním kolíbala ze strany na stranu: „Už je to dobré. Nic se neděje.“ Hladila ho po černých vlasech a všechna ta jemná gesta a doteky jí přišly tak přirozené, až ji to znepokojovalo.

„Nejsem takový... Odpusťte mi to... Nechtěl jsem,“ vzlykal tiše naprosto zlomený muž. Hermioně se také draly slzy do očí, protože ho nikdy neviděla tak slabého, tak zranitelného. Bylo jí ho líto a až teď pochopila, jak příšerně složité a těžké dědictví si člověk nese, když zažije tolik zla.

„Severusi,“ vzala do rukou jeho hlavu a jemně mu masírovala spánky. Čelo měl stále jako v ohni.

Konečně otevřel unavené oči. „To jste vy,“ řekl pomalu a zčásti ještě nedůvěřivě pozoroval klečící postavu v noční košili na jeho posteli. „Myslel jsem, že je to... někdo jiný.“

„To je v pořádku. Už jste v bezpečí,“ usmála se povzbudivě. „Máte horečku. Dojdu pro nějaký lektvar, abychom ji snížili.“

„Počkejte,“ vydechl těžce. „Neublížil jsem vám?“ zeptal se tiše a bolestně si ji ve tmě prohlížel. Snažil se na jejím těle najít zranění, která jí způsobil.

„Ne,“ zakroutila hlavou klidně. „Hned jsem zpátky.“

Když se vrátila, pomohla mu vypít lektvar a posadila se znovu vedle něj. „Nemáte žízeň?“ Přikývl. Do poháru vykouzlila trochu vody a podala mu ho. Několika velkými doušky vypil tekutinu a cítil, jak mu začíná být lépe.

„Děkuji,“ sledoval její ladnou ruku, jak pokládá nádobu na noční stolek. „Neodpustil bych si, kdybych vám ublížil.“

„Jsem v pořádku,“ usmála se na něj. „A teď si lehněte, musíte spát.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Ty sny, víte... Pronásledují mne.“

„Budu tu, dokud neusnete,“ slíbila mu a přinesla si křeslo, aby si měla kam sednout. Položila ruku na tu jeho, a když neprotestoval, chytila mu ji pevněji. On si našel pohodlnou polohu a zavřel stále ještě trochu vyděšené oči. Za chvíli slyšela, jak pravidelně oddechuje. Když se snažila vyprostit z jeho stisku, aby mohla jít také do postele, nedovolil jí to. Nevědomky ve spánku držel její ruku a nechtěl ji pustit.

„Tak dobře,“ zašeptala spíš pro sebe a uvelebila se v křesle. Druhou rukou zvedla ze země jeden z polštářů a dala si ho pod hlavu. Na deku, která ležela dost daleko na to, aby na ni dosáhla, rezignovala. Zkusila se nějak zabalit do noční košile, ale moc to nešlo. Co se dalo dělat. Ještě chvíli poslouchala jeho dech, doufala, že jeho spánek bude klidný, pokud ne bezesný. A pak také usnula.

Probudilo ji ospalé světlo, které procházelo těžkými závěsy, a tichý zpěv ptáků ze zahrady. Muselo být brzy ráno. Profesor stále spal, byl obrácený na druhou stranu od ní a někdy v noci musel pustit její ruku. Pomalu vstala, aby ho neprobudila a odešla do svého pokoje, kde si ještě na chvíli zalezla do postele.

Znovu ji vzbudilo světlo, které ale bylo tentokrát mnohem intenzivnější. Podívala se na hodinky, které si včera položila na stůl. Bylo skoro jedenáct!!! Rychle na sebe hodila oblečení a šla zaklepat na jeho ložnici. Za dveřmi však slyšela jen tiché oddechování. Ještě spal. Spánek mu jen prospěje, pomyslela si, má za sebou náročnou noc. Sešla dolů do kuchyně a připravila mu k snídani slaninu, volské oko, fazole, pár toastů s máslem a kávu. Sklenici vody na potom. Vše levitovala před sebou a tiše zaklepala. Stále spal, tak vstoupila bez optání, a položila mu vedle postele tác s jídlem. Omylem však talířek narazil do poháru, který jemně zacinkal. Zatraceně!

„Hezky to voní,“ pochválil připravenou snídani ještě se zavřenýma očima.

„Dobré ráno. Jak jste se vyspal?“ zeptala se a rozhrnula závěsy.

„O poznání lépe.“ S dotěrnou vzpomínkou na její noční úbor si prohlížel Hermionino nynější oblečení, ale pak zakroutil hlavou. „Vidím na vašich očích, jak jste se vyspala vy.“

„Myslíte ty kruhy?“ naznačila rukou. „No, to je úděl učení se dlouho do noci,“ mávla nad tím rukou. „A teď jezte, nebo vám to vystydne.“

„A starání se o mě. Jste až příliš laskavá, slečno Grangerová,“ pokusil se o úsměv, ale pak se jeho obličej zkroutil do bolestivé grimasy.

„Co se děje?“ přistoupila k němu ustaraně.

„Nesnesitelně mě bolí hlava.“ Zabodl si prsty do čela.

„Počkejte, přinesu vám něco na bolest. Zkuste, prosím, něco sníst.“

„A vy... Vy taky musíte víc odpočívat,“ řekl poté, co vypil lektvar a snažil se do sebe dostat aspoň kus snídaně. „Slibte mi to.“

„Slibuju,“ pokývala Hermiona, ale stojíc nad ním se stále ustaraně mračila. „Je to lepší?“

Severus přikývl. „Asi si půjdu znovu lehnout.“

„Souhlasím, uděláte dobře. Já si půjdu otevřít ještě nějaké knihy.“

„Slibte mi, že se nasnídáte,“ přeměřil si ji pohledem, který ale kvůli jeho vyčerpání nevypadal vůbec tak hrozivě. Znovu souhlasila a pak odešla. Z té složité noci byla tak unavená, že si musela dát další povzbuzující lektvar, aby se dokázala soustředit na učení. Učebnice přeměňování, kouzelných formulí a dějin čar a kouzel už uměla i pozpátku a z přeměňování jí chybělo už jen několik posledních kapitol. Jediné, co jí zbývalo, byla Obrana proti černé magii, lektvary a bylinkářství. Čas závěrečných zkoušek se závratnou rychlostí blížil a ona nemohla dělat nic jiného, než se to všechno naučit. Zbývalo jí několik týdnů. U Merlinova vousu, jak to má ale všechno stihnout?!

Po pár hodinách někdo zaťukal na parapet. Otočila se a s překvapením zůstala zírat na ptáka za oknem. Byla to sova s hnědě zbarveným peřím s lístkem v zobáku. Otevřela okenici a vzala si neadresovaný dopis. Sova čekala. Hermiona se posadila zpátky ke stolu. Nevěděla, čí ta sova je, ale po rozlepení dopisu jí to hned došlo. Weasleyovic poštovní pták přinesl Harryho dopis, protože Hedviku mu zabili a on a Ginny bydleli po smrti Freda u Weasleyových. Molly současnou situaci špatně zvládala, a tak jí chtěla být Ginny na blízku.

Její kamarád se ptal, jestli by se mohl zastavit. Hermiona odepsala, že samozřejmě může, ale zatím dopis nechala na stole. Přece jen o tom nerozhodovala ona. Proč ale sova přinesla dopis jí, a ne Snapeovi?

„Pane profesore?“ oslovila ho, když nakoukla dovnitř. Snídani měl snězenou a pomalu usínal, když ji však uslyšel, otevřel oči. „Harry píše, jestli by nemohl v sobotu odpoledne přijít. Chce s vámi mluvit.“

„Dva Nebelvírové v domě,“ ušklíbl se. „Co mě, u Merlina, ještě čeká?!“

Hermiona protočila oči nad jeho mezikolejní nenávistí. „Ale to asi nechcete, abych mu napsala.“

„Kdyby to bylo jen na mně... Ale ne, napište Potterovi, ať přijde.“ Hermiona s „díky“ zavřela dveře a ani mu neřekla, že už návštěvu Harrymu v dopise odsouhlasila. Předala psaní sově do zobáku a ta se zahoukáním odletěla.

Znovu se zabrala do učení. Šlo jí to poměrně dobře. Měla pocit, že ta fyzická práce, kterou je starost o profesora Snapea a psychická, kterou provozuje, když se učí, jdou docela k sobě. U jedné odpočívala od druhé a obráceně. Řádky jí však po chvíli splývaly jeden přes druhý a před očima se jí dělaly mžitky. Uvědomila si, že se zapomněla najíst. Odešla do kuchyně pro pár croissantů s čokoládou a čajem. Zaklepala na jeho dveře s otázkou, zda by si také nedal čaj. Souhlasil a tak z kuchyně přivolala ještě konvičku s čajem. Přitáhla si k jeho posteli křeslo a posadila se do tureckého sedu s croissantem a šálkem.

„Už máte nastudováno?“ prohlížel si ji pátravě.

„Musíte dělat učitele i tady?“ obrátila znovu oči vzhůru, ale pak se jí po tváři rozlil úsměv. Severusovi se začínal zamlouvat.

„Profesní deformace,“ řekl úsečně, ale také jí věnoval zvednuté koutky. Po chvíli však zvážněl. „Jsem rád, že jste přišla. Musím vám něco říct. Pamatujete si ten den, co jsme se sem přemístili?“ Hermiona přikývla. „Jak jsem se ministra ptal, co dělali v kuchyni.“

„Ano, vybavuji si to, ale nevím, kam tím míříte.“ Přemýšlivě zamhouřila oči a na čele se jí udělala drobná vráska.

„Někdo tu byl. Všiml jsem si toho hned, jak jsme vešli do jídelny. Nevím kdy, ale určitě tu někdo něco hledal,“ vysvětlil zamračeně.

„Proč jste mi to neřekl dřív?“ Hermiona byla překvapená, že jí zatajil tak důležitou skutečnost. Prohlížela si jeho zamyšlený výraz a byla z té nové informace čím dál tím více nervózní.

„Nechtěl jsem vás rozrušit. Doufám, že jsou Potterova a ministrova ochranná kouzla účinná a nebudeme mít podobnou návštěvu jako já na ošetřovně.“

„Taky jsem jim pomáhala. A myslím, že to bude v pořádku,“ řekla, doufajíc, že má pravdu. „A co tu mohl někdo hledat? Vždyť vy jste tu většinou býval přes léto, nebo ne?“

„Ano, ale po celou dobu, kdy jsem byl ředitelem, jsem bydlel v Bradavicích. V domě jsem několik měsíců vůbec nebyl. Možná rok. A to je skutečně otázka... Co tu mohl kdo hledat,“ pronesl a pomalu pokračoval. „Domnívám se, že tady někdo po smrti Brumbála hledal březovou hůlku. Myslel si, že ji mám já, když jsem ho na Astronomické věži zabil. Jiný důvod si nedokážu představit.“

„Hůlka byla ale pohřbená s profesorem Brumbálem,“ vzpomínala na předchozí rok. „A takže pro to byl dům pobořený? Někdo tu používal magii, slídil?“ Hermioně to docházelo postupně.

„Ano, a taky jsem neměl čas to opravit,“ vysvětlil profesor a podepřel se na loktech, aby byl výše. Upravil si několik polštářů a zase se opřel.

„Stalo se už někdy předtím, že jste měl nezvanou návštěvu?“

„Bohužel ano.“ Hermiona nad jeho odpovědí vytřeštila oči. „Proto je kuchyňský krb zničený. Před nějakou dobou, když jsem byl ještě ve službách Pána zla, jsem ho zčásti poničil fyzicky a zčásti pomocí magie. Nestál jsem o nechtěné návštěvy, kdyby se nepřítel dozvěděl, kde bydlím.“

Několik dlouhých vteřin mlčela. Musela si to všechno srovnat v hlavě. „Proto nefunguje ta letaxová síť,“ řekla rozechvělým hlasem.

Pokýval hlavou: „Chtěl jsem tu mít klid a být v relativním bezpečí.“

„A teď je tu bezpečno?“ podívala se dolů na své prsty a sepjala je, aby si nevšiml, jak se jí třesou ruce. Přikryl je svou dlaní a celé je do ní schoval. Její ruce byly tak drobné oproti těm jeho. Hermiona k němu zvedla oči, které byly plné strachu.

„Až mi bude lépe, posílím ochranu domu,“ řekl rozhodně. „Pokud Kingsley a ostatní nic nepokazili, tak v současné chvíli nám nic nehrozí. Přemýšlel jsem, že případně poprosím ministra o hlídku bystrozorů.“ Její ruce se stále třásly, jemně je stiskl. „Dokud jsem tu já, nic se vám nestane. Hermiono,“ dodal ještě, když viděl, že jeho slova ji příliš neuklidnily.

„Není mi nějak dobře, promiňte. Půjdu si lehnout,“ vytrhla se mu a zvedla se z křesla. Talíř s hrníčkem odložila vedle, ale ještě než stihla udělat dva kroky, sesunula se k zemi.

„Slečno Grangerová!“ vyděšeně vstal, do ruky si vzal hůl a chtěl k ní rychle přejít, ale slabé nohy ho zradily a on se musel opřít o pelest postele, aby se nesvalil vedle ní. Zatraceně!

Až mu začaly nohy zase sloužit, pomalu k ní došel a sehnul se. „Slečno,“ oslovil ji jemně a dotkl se její tváře. Nereagovala. „U Merlinových škrpálů!!!“ Natáhl se pro hůlku a několika mávnutími ji dolevitoval do své postele.