Mors principium est 9

Sžíralo ho to, ale musel použít hůlku, protože by sám nezvládl dojít do vedlejšího pokoje, kde by mohla odpočívat. A jeho paže by ji v náručí neunesly. Posadil se vedle ní a dotkl se jejího čela. Neměla ho horké. Nevěděl, co má dělat, nikdy se o nikoho nestaral a už si ani nepamatoval, když byl v dětství nemocný a starala se o něj matka. Po chvíli se jí zatřepala víčka a pak otevřela oči. „Nemáte žízeň?“ zeptal se starostlivě.

Přikývla a pomalu se napila ze šálku, který jí podával. „Chce se mi hrozně spát,“ řekla unaveně. Seděl vedle slečny Grangerové a byl z toho nervózní. Samotnému mu nebylo zcela dobře, ale myslel jen na to, co může udělat pro to, aby jí bylo lépe. Opatrně obešel postel, přidržoval se pelesti, a posadil se do křesla, v němž seděla před chvílí ona. Opřel si bolavá záda o opěradlo a pozoroval její spánek. Musel si přiznat, že o ni má obavy. Přivolal si deku a přehodil ji přes sebe. Hermionu přikryl peřinou a sám sebe přistihnul se, že chvílemi upadá do spánku.

Vzbudilo ho šustění povlečení. V pokoji bylo šero. „Lumos,“ rozsvítil hůlku a uviděl Hermionu, jak se urychleně vymotává z peřiny. „Co se děje?“

„Asi budu zvracet,“ zamumlala spěšně s rukou na ústech a vyběhla do koupelny. Po chvilce slyšel známé zvuky. Vydal se pomalu za ní. Opíral se o zeď na jedné straně a o hůl na druhé.

„Nechoďte sem!“ zakřičela na něj mezi nádechy a nohou kopla do dveří, které se mu zabouchly před nosem.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zavolal.

„Běžte pryč!“ ozvalo se z koupelny hlasitě.

Pár okamžiků postával u dveří a přemýšlel, jestli je dobrý nápad zneklidňovat dámu tím, že ji uvidí v nepříjemné situaci, ale nakonec se odvážil a vešel dovnitř. Skláněla se nad záchodem. Došel k ní, klekl si vedle a hůl položil na zem. Hnědé vlasy, které už dávno neměly takový objem, jako když přišla do prvního ročníku, chytil a snažil se je držet.

„Už to bude dobré,“ chlácholil ji sametovým hlasem, když si všiml, jak se v jejích očích lesknou slzy. Pohladil ji po rameni. Hermiona zhluboka dýchala a vypadalo to, že se jí udělalo lépe. Pomalu se postavila, došla k umyvadlu a otočila kohoutkem. On se taky zvedl, i když mu to dělalo fyzické potíže, a opřel se o chladivou zeď vedle ní.

„Omlouvám se.“ Vypláchla si pusu a ručník, který jí podal, namočila do studené vody a otřela si s ním obličej.

„To je v pořádku,“ odpověděl klidně. „Měla byste jít do postele.“ Přikývla a společně, vzájemně se podpírajíc, došli do jejího pokoje. Na chvíli se u ní posadil. „Slíbila jste mi, že budete odpočívat a že se najíte,“ pronesl trochu vyčítavě, trochu ustaraně.

„Neměla jsem čas,“ vysvětlila se studem v hlase.

„Ale na to musíte mít čas. Nesmíte na sebe zapomínat kvůli mně,“ přikryl jí peřinou, kterou předtím načechral. „Chcete něco přinést?“

Zakroutila hlavou. „Budu ještě spát. Děkuji,“ usmála se na něj vyčerpaně.

„Dobře. Budu vedle.“

„Zvládnete tu chodbu přejít sám?“ podívala se na něj ustaraně.

„Bezpochyby. Když jsem to zvládl až sem,“ ujistil ji a zvedl se k odchodu. Než se propadla do bezesného spánku, soustředila se na údery hole o zem, aby slyšela, že došel do své ložnice a také si lehl.

* * *

Ráno ji vzbudilo zaklepání na dveře. „Mohu?“

„Pojďte dál. Jak vám je?“

„To je špatně položená otázka, slečno Grangerová. Strhávám Nebelvíru třicet bodů. Já bych se měl ptát vás, jak se cítíte vy?“ usmál se na ni a musel uznat, že byl rád, že s ní může mluvit.

„Třicet? No to snad ne! To jako za co?“ zakabonila se na oko rozzlobeně. „Ale je mi líp. Děkuju. Jen jsem hrozně unavená,“ přiznala a promnula si oči. „Docela mě bolí hlava. Podáte mi na to lektvar? Je támhle v poličce. Je to taková menší lahvička a v ní je...“

„Neříkejte zkušenému odborníkovi, jak vypadá lektvar proti bolesti hlavy, slečno Grangerová,“ skočil jí do řeči a významně se na ni podíval. „Deset je za to, že jste neodpočívala. Deset, že jste se nenajedla a deset za to, že pořád děláte hrdinku, ale sama byste potřebovala, aby o vás někdo pečoval,“ vyjmenovával, když prohledával flakónky s lektvary. Konečně ho našel a podal jí ho. Rychle ho do sebe hodila. „To snad nemyslíte vážně,“ zasekl se u police a vzal do ruky dvě prázdné lahvičky. „Ani mi neříkejte, že jste byla unavená, ale nešla si lehnout a místo toho do sebe nalila dva povzbuzující lektvary?“ opírajíc se o hůl se nad ní tyčil a teď už se mračil doopravdy. Nasupený výraz a jeho vysoká černě oděná postava mu dodávaly na majestátnosti.

„Jediný, kdo tu dělá hrdinu, jste vy,“ vrátila mu to nazpátek a jeho poslední poznámku ignorovala. „Nechcete ničí pomoc, ale sám se nepostavíte ani na nohy.“

„To stačí, slečno Grangerová! Nebudu zlý, protože jste vyčerpaná a potřebujete si odpočinout. Ale odebírám Nebelvíru dalších deset bodů za drzost.“ Zlobil se, protože o ni měl starost.

„Jakoby vám to k něčemu bylo,“ zamumlala. Vlastně jí ta jeho přísnost přišla roztomilá, jestli to bylo to správné slovo. Musela se nad tím ušklíbnout. Zároveň ji však rozčílila jeho přísnost. Ona je přece dospělá a hlavně už nejsou ve škole, takže co si to dovoluje?!

„Tohle teď sníte a vypijete a půjdete spát. Pochopili jsme se?“ odpověděl, jakoby ani neslyšel, co řekla. Několika mávnutími hůlky jí vykouzlil snídani a odešel z jejího pokoje. Přesto, že to nejspíš myslel dobře, naštval ji. Ale aspoň viděla, že už mu je lépe. Poslechla ho a pochutnala si na jídle, i když to byly jen suchary a heřmánkovo-mátový čaj, aby se jí uklidnil žaludek. Potom zase usnula. Musela se dát do pořádku. Harry přijde za dva dny.

 

* * *

 

Velmi se o ni bál. Musel si to konečně přiznat. Doteď se choval jako pitomec. Má o ni strach a záleží mu na ní. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Nechtěl, aby ho opustila. Jejich slovní přestřelky ho svým způsobem naplňovaly, ale více mu záleželo na tom, aby byla v pořádku. Upřímně se vyděsil, když omdlela a bolelo ho, když se omlouvala za to, že jí viděl, jak zvracela. Nesnesl, když byl svědkem toho, že je jí špatně a on s tím nemůže nic udělat. I proto se na ni tak utrhl. Zlobil se, protože měl o ni starost.

Věděl ale, že jí bylo špatně také kvůli němu, protože o něj pečovala až do vyčerpání a zapomínala na sebe. To už nesmí nikdy dovolit! Kdyby jen nebyl tak bezmocný a mohl se o sebe postarat... To, že ji ani nemohl odnést v náručí do postele, ale musel ji tam levitovat pomocí hůlky, ho drásalo víc než jeho vlastní bolesti. Předsevzal si, že se o ní postará. Alespoň tak pečlivě jako ona pečovala o něj. To musí skončit. Už nedovolí, aby se tu tak dřela a do toho studovala. Tušil však, že existoval ještě jeden důvod, proč se jí udělalo tak zle.

Vyděsil ji. Bála se, že by je mohl někdo napadnout. I jemu byl nepříjemný pocit, že útok může přijít každým dnem. A zatím nevěděl, kdo to je. Musí si promluvit s Potterem i o této možnosti. Pokusí se zjistit, který ze Smrtijedů přežil, a mohl mu usilovat o život. Kdo jiný? Někomu nemuselo být po chuti, že jejich bývalý přítel byl celou dobu dvojitým špiónem. Zradil Lorda Voldemorta a jejich věc. Kdyby to byl jenom on, nic mu na tom nezáleží. Teď už tu ale byla i slečna Grangerová. Slíbil si, že dokud bude živ, nikdo jí nezkřiví ani vlásek.

Hermiona. Vyslovení jejího jména pro něj bylo asi stejně zvláštní jako pro ni vyslovit to jeho. Ve svých nočních můrách většinou nevídal žijící lidi. Naposledy ho však vzbudil její hlas. Její sametový něžný hlas volající jeho jméno. Nehledě na to, že se ho dotýkala a snažila se zastavit hrozné sny, které ho provázely životem, zaujalo ho ještě něco. Její noční... úbor. Byla to krátká bavlněná světle modrá košilka na ramínka. Musel by být zatracený ignorant, kdyby si nevšiml, jak jí to slušelo. Uprostřed noci seděla vedle něj a chlácholila ho. Útlý pas, rozpuštěné vlasy, bílé paže, drobné boky a pevná lýtka. Nad ostatním raději nechtěl přemýšlet. Bil se v něm pocit, že je jeho studentka – nebo vlastně už nebyla? - ale také mladá žena. A on byl... jen obyčejný muž, který možná uměl nazpaměť celý latinský kouzelnický herbář a znal ty nejodpornější kletby, ale stále uměl ocenit krásnou ženu a pociťoval i fyzické touhy, stále častěji podporované jeho myšlenkami. Ty si ale bude muset dostat z hlavy stejně rychle, jako se mu tam vloudily. Nemůže si dovolit zničit existenci dalšímu člověku. Je jen zbytečný starý parchant, který se nesmí upínat k nějakým sentimentálním představám. Slečna Grangerová je perspektivní talentovaná žena, která má celý život před sebou. Může dělat, co se jí zachce. Až tahle trapná epizoda s ošetřováním v jejím životě skončí, odejde a on už ji nikdy neuvidí. Tak je to správně.

 

* * *

 

Další den strávila zase v posteli mezi knihami a spánkem. Upřímně jí to už začínalo nudit.

„Už je vám lépe?“ zeptal se, když jí nesl oběd.

„Vy umíte vařit?“ podivila se nad tácem plným jídla. „Tedy, nejen lektvary,“ dodala, když si všimla jeho pozvednutého obočí.

„V podstatě se to od vaření lektvarů příliš neliší,“ řekl zamyšleně.

„Doufám, že jste mi tam nenakrájel žaberník,“ přimhouřila oči nedůvěřivě.

Severus se znechuceně ušklíbl. „Kdybych vás chtěl otrávit, slečno Grangerová, už bych to dávno udělal, a ani byste nepoznala, že se tak stalo. Ale jestli to jídlo nechcete...“

Hermiona se rychle natáhla s chutí pro tác a položila si ho na klín. Profesor se krátce usmál a přinesl si židli k její posteli. „Teď už mi odpovíte, jak vám je?“ zeptal se lehce otráveně, že maří jeho vzácný čas a on musí otázku opakovat.

„Lépe. Potřebovala jsem se jen trochu prospat.“

„To vám tak budu věřit,“ změřil si ji přísně. „Včera jste nevypadala jen unaveně.“

„Taky nezapomeňte připomenout, že jste mě docela zpucoval.“ Zabodla do něj naštvaný pohled. „Nejsem malá holka.“

Dlouho se na ni díval, jakoby přemýšlel, co má odpovědět. Nakonec se rozhodl pro mírnější variantu, než kterou zamýšlel vystřelit původně. „Věřte mi, nebo ne, ale měl jsem o vás starost.“ Tolik k odmítání toho, aby se na něj emocionálně upnula a jeho přesvědčení, že jí nebude ukazovat jakékoliv sympatie.

„Já se taky bála,“ sklopila oči. „Udělalo se mi zle z představy, že by na dům mohl někdo zaútočit. Harry před pár týdny říkal, že bystrozorové ještě nepochytali všechny Smrtijedy. Já... mám strach. Už nechci vidět znovu umírat další lidi.“

„Neuvidíte,“ pronesl jasně. „Tak a teď si zase lehněte.“ Odebral jí tác a položil ho na stolek. Pomohl jí uložit se na polštář a urovnal zmuchlanou přikrývku. „Spěte, spánek pomáhá.“ Samé krátké příkazy. Možná to byl jen jeho způsob, jakým pečoval o druhé, a jakým se snažil zahnat její chmurné myšlenky. Uchopil hůl a dokulhal ke dveřím. „A už žádné další povzbuzující lektvary.“ Hermiona se zabalila do peřin a přikývla. Zase usnula a zdály se jí neklidné sny.

 

* * *

 

Další den už jí bylo opět o něco lépe a taky měl přijít Harry. Musí se připravit. Navíc by tu měla trochu uklidit. Vymotala se z postele a hodila na sebe oblečení. Dobelhala se do kuchyně a přivolala si hadr s koštětem a kýbl. Na koště namotala namočený hadr a dala se do práce. Musela si ale přiznat, že nemá sílu na jakoukouliv činnost, a tak jednoduchým kouzlem nechala koště, aby uklízelo a zase se potácela nahoru po schodech.

V tom se ale otevřely dveře od jeho ložnice. Do háje! „Ani mi nezkoušejte vysvětlovat, co jste tam dole dělala. Zbláznila jste se?!“ Tmavé oči ji rozzlobeně propalovaly.

„Přijde Harry. Chtěla jsem, aby tu byl pořádek.“ Hermiona stoupala naproti němu po schodech.

„Copak jste domácí skřítek? Chcete, aby vám bylo zase špatně? Okamžitě si běžte zase lehnout, nebo...“

„Nebo co?“ střelila po něm Hermiona pohledem a nedokázala skrýt úšklebek. Bude jí vyhrožovat?

Snape protočil oči. „Nebo budete potřebovat někoho od Svatého Munga vy. Nehrajte si se mnou a běžte do postele. Vždyť sotva stojíte na nohou!“

„To říká ten pravý,“ zamrmlala potichu, když procházela kolem něj.

Nepřestával se mračit. Měl sto chutí jí přinejmenším udělit školní trest, ale ovládl se. „Pottera asi moc nepotěší, když se tu budete potácet jak kostlivec, který právě vypadl ze skříně,“ řekl ledovým hlasem.

„To říká ten pravý!“ vyprskla a zmizela ve svém pokoji. Za dveřmi uslyšela jen hlasité rezignované povzdechnutí.

Musela ale uznat, ať se jí to jakkoliv nelíbilo, že měl pravdu. Opravdu jí nebylo dobře, a tak se převlékla do pyžama a zase si zalezla s knihou do postele. Usnula dřív, než přečetla první stránku. Probudilo ji až poplašné houkání kouzelné bariéry, které vykouzlili, aby ochránili dům. Rychle se vymotala z deky, hodila na sebe župan a vyklouzla na chodbu.

Severus stál u zábradlí, ještě nedokázal sám sejít schody. Mávl hůlkou, aby zastavil poplašný alarm.

„Ani se neopovažujte, musíte odpočívat,“ uhodil na ni příkře.

„Ale Harry je...“

„Pak ho za vámi pošlu,“ zpražil ji pohledem. Hůlkou ukázal na dveře, které se otevřely. „Pojďte nahoru, Pottere! Jistá indisponovanost nám neumožňuje vás přivítat u vchodu!“

„Dobrý den,“ kývl na profesora. „Hermiono!“ usmál se na ni a stoupal po schodech k nim, ale jeho úsměv vzápětí ztuhl. „Vypadáš hrozně!“

„To ti teda děkuju za milý přivítání, Harry,“ ušklíbla se na něj.

„Slečně Grangerové nebylo dobře,“ vysvětlil Severus. „Potom budete mít dost času si promluvit. Pojďte dál,“ udělal mladšímu čaroději místo ve dveřích, aby mohl projít. „Omlouvám se za neformální schůzku, ale můj zdravotní stav se pomalu lepší. Slečna Grangerová na tom má podstatný podíl.“ Zaslechla ještě, než za sebou profesor Snape zavřel. Raději šla zase do postele, aby si od něj nevyslechla další připomínky, a otevřela si učebnici bylinkářství.

Za nějaký čas uslyšela zaklepání a do pokoje vklouzl její brýlatý kamarád. „Nehádali jste se?“ vykoukla Hermiona zpoza knihy. „Neslyšela jsem – překvapivě - žádnou hlasitou výměnu názorů.“

„Sice mi asi pořád něco nedochází, ale už chápu některý jeho rozhodnutí...“ posadil se na židli vedle ní. „Ale k věci – doufám, že tě tady ten starej netopýr netýrá.“

„Harry! Neříkej mu tak!“

Jmenovaný se ušklíbl. „Tobě na něm nějak záleží,“ protáhl konec věty.

„Jen tolik, aby se uzdravil,“ přimhouřila oči. „Pak mě asi vyrazí.“ Hermiona pokrčila rameny a klidně odložila učebnici vedle sebe, aby nepoznal, že jí představa, že bude muset odejít, nedělá dobře. „A co to dělala ta vaše sova? Neměla ten dopis přinést Snapeovi?“

„No jo, promiň. To je starej Weasleyovic výr. Asi netrefil okno,“ řekl omluvně. „Doufám, že jsi neměla kvůli tomu nepříjemnosti.“ Kývl na zeď, za kterou tušil profesora.

„Ne, jen pár poznámek na konto Nebelvírů,“ ušklíbla se, ale pak zakroutila hlavou. „Jak se vlastně máš? Co Ginny a jak to zvládají Molly s Arthurem?“

Harry se smutně opřel do opěradla. Najednou jakoby zestárl o několik let. „No,“ přejel si zdrceně rukou po obličeji, „zatracená válka. Všichni se snažíme Molly pomáhat, není na tom dobře. Arthur už přemýšlel, že jí sežene nějaký lektvary na nervy, nebo mudlovský léky. On to fakt nedává, když vidí, že je Molly v tak špatným stavu. Ginny i George se jí snaží rozveselovat, ale je to těžký. Každou chvíli je u nás Teddy Lupin. Chodí za náma Bill a Fleur a s Arthurem berou Molly na dlouhý výlety. Fleur vždycky navaří pro celou rodinu a tak sedíme a povídáme si.“ Na chvíli se odmlčel. „Snad se to s Molly časem zlepší.“

„To je mi moc líto, Harry.“ Natáhla se a stiskla mu paži. „A co Ginny, taky dokončuje školu?“

„Ráda by, ale uč se v takový domácí atmosféře. Každopádně je přirozeně talentovaná, myslím, že bude mít skvělou kariéru. Chtěli jsme se už odstěhovat, ale teď to nejde.“

„Věřím, že to bude dobré. Asi to chce jen čas. Přece se to musí obrátit k lepšímu, ne? Už toho bylo nějak dost.“ Harry pokýval na její slova hlavou. „A co na Ministerstvu?“

„Snažíme se pochytat poslední Smrtijedy, ale pořád nám jich pár chybí. Není to šťastný vyprávění, Hermiono, co ti budu povídat.“

„Myslíš, že jsme tady v bezpečí? Že je tu Severus v bezpečí?“

Harry se na ní překvapeně podíval, ale jinak na vyslovení profesorova jména nereagoval. „Poprosil mě o pár věcí, ale zakázal mi o tom s tebou mluvit. Asi tě nechce víc děsit. Snape bude chtít posílit magickou ochranu domu. Ale nemyslím si, že by se vám něco mohlo stát... Navíc, zmizeli jste docela bez povšimnutí. Nikdo nepovolaný o vás nic neví.“

„Doufejme. Mně už je z toho všeho špatně, Harry. Bojím se,“ přiznala potichu. „A o čem se mnou nemůžeš mluvit? Snape mi říkal, že možná požádá ministra o pár bystrozorů.“

„Neměj strach. Kdyby něco, Brumbálova armáda je vám k dispozici.“

„A co ti bystrozorové, říkal ti o tom?“

„Jo, ale usoudili jsme, že to zatím není nutný. Neboj se, Hermiono, kdyby to nutný bylo, ještě dnes máte před domem někoho z Ministerstva.“

„A říkal ti o tom krbu a nechtěných návštěvách? Prý tu někdo něco hledal, proslídil mu dům. Doufám, že se to nebude opakovat.“

„Teď jste lépe chránění. Neboj, vážně. Sice mi stále leze na nervy, ale věřím mu, že udělá všechno pro to, abyste byli v bezpečí. Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale Severus Snape je rovnej chlap, co vždy dodrží slovo.“

Povzdechla si. „Dobře. Jsem z toho už vyřízená.“

„To my všichni,“ pokýval hlavou.

„O čem jste se vlastně bavili?“

Mávl rukou. „O minulosti, o Brumbálovi. A o mé matce. Nebudu tě tím zatěžovat. Všichni musíme dál žít. Co bylo, bylo. Je to historie, kterou nezměníme. Měl bych jít. Slíbil jsem Arthurovi, že mu pomůžu postavit skleník.“

„Pozdravuj je všechny a někdy se zastavím.“ Usmála se na něj ke dveřím. „Drž se, Harry. Nezapomeň, že nic nemůže porazit chlapce, který přežil.“

„Kéž by,“ věnoval jí zvednuté koutky, ale v jeho očích zahlédla smutek. „Díky, Hermiono, za to, jak mu pomáháš. Vypadá o dost líp, než když ses s ním tehdy přemístila na ošetřovnu. Seděl v křesle a byl krutě sarkastický. A ta jeho hůl je geniální. Ahoj! Pošlu ti sem jedno překvapení,“ ušklíbl se tím svým potterovským způsobem, který uměl jen on a zmizel. Dupot po schodech a pak bouchnutí vstupních dveří. Před domem se přemístil.

Hermiona byla za jeho přátelství vděčná. Některé jistoty jí v životě přece jen zůstaly.