Mors principium est 11

Zcela bez studu si to užíval. Těšilo ho vaření lektvarů v tomto novém prostoru a pedagogicky ho uspokojovalo, že dohlíží na talentovanou studentku. Všiml si jisker v jejích očích, které z nich téměř tryskaly při přemýšlivém soustředění se na práci a trpělivém očekávání přesného času, kdy bude moct do lektvaru přidat další přísadu. I když se jeho mladické nadšení pro různé oblasti života neúprosným časem a složitými zkušenostmi obrousilo, se slečnou Grangerovou jakoby se něco z toho dralo zase na povrch. A mohl se snažit to potlačovat sebevíc, v její přítomnosti se cítil natolik příjemně, že tyto znovunabyté vjemy ani odhánět nechtěl.

„Tak a teď se to musí zchladit,“ řekla vítězoslavně Hermiona, když zastavila o několik minut později oheň pod kotlíkem. „A třicet dnů v lektvaru louhovat lístky Paměťovky. Potom opět začneme vařit a vaříme do té doby, dokud lektvar nezíská svou typickou čirou barvu. Nakonec ho slijeme do malých flakónků.“

„Výborně provedeno, slečno Grangerová. Myslím, že jste připravena,“ pronesl svým sametovým hlasem a věnoval jí lehce zvednuté koutky.

„Děkuji. Vážím si toho, že mi pomáháte.“ Sám Mistr lektvarů – o tom se jí ani nesnilo.

„A co tam máte dál?“ zeptal se jí zdánlivě nezaujatě, když umýval a uklízel ušpiněné nádobí a nože, které při vaření použili.

„Ještě mi zbývá obrana proti černé magii,“ odpověděla, zatímco schovávala zbylé přísady zpět do přihrádek.

„Další můj předmět. Výborně.“ Podržel jí dveře a kouzlem zamkl. „I když mi jeho výuku Brumbál svěřil až velmi pozdě. Nikdy mi nedošlo, proč,“ usmál se v ironickém úšklebku.

„Obranu ale trénovat nemůžu, není to bezpečné. Ani venku, ani v domě.“

„Slečno Grangerová, netušil jsem, že vás zasahuje občasná slepota,“ změřil si ji opět pohledem a ukázal na sebe.

Nesouhlasně se zamračila. „To nejde. Vy ještě nejste úplně v pořádku a není tu žádné dostatečně bezpečné místo. Remus s námi trénoval Patronovo zaklínadlo na bubákovi, ale to bych zde nerada zkoušela.“

„Zbytečně se bojíte,“ zhodnotil věcně. „Venku trénovat nebudeme, protože sousedé jsou mudlové, nemůžeme je ohrozit, ale v domě po provedení jistých opatření by to šlo. Třeba v knihovně.“

„Vy byste byl ochotný poničit si něco pro vás tak vzácného?“

„Nebuďte hloupá,“ věnoval jí znechucený pohled. „Očaruji tu místnost tak, aby žádná kletba neprošla ven ani dovnitř, aby se žádná neodrazila a aby případné následky kouzla neohrozily nic a nikoho za zdmi tohoto domu.“ Prošli zpátky do kuchyně a po schodech nahoru. Kráturu pobíhajícího po kuchyni ignorovali. Gentlemansky jí opět umožnil projít do místnosti s knihami a začaroval dveře.

„Ale já naprosto odmítám na vás seslat jedinou kletbu, profesore.“

„Uvidíme,“ pronesl nevýrazně a dál si jí nevšímal. Hůl opřel o stůl. Stoupl si doprostřed místnosti a zvedl obě ruce, v jedné držel hůlku. Z úst se mu začaly linout latinské formule, mezi kterými zachytila i několik jí známých ochranných kouzel. Začala je obalovat průhledná bublina, která vypadal velmi tence, ale když se Hermiona přiblížila, aby si ji prohlédla zblízka, vypadala spíše jako matný tvrdý neprostupný kov. Severus dokončil vytváření obranné vrstvy a otočil se k ní. V obličeji nepřístupný výraz.

„Nemůžu, pane. Opravdu to nejde,“ kroutila hlavou, když se k ní přibližoval. „Jste jeden z největších kouzelníků světa a Brumbálův špión.“

„To zní, jako byste se bála. Vy, která jste čelila Smrtijedům i samotnému Pánovi zla,“ pronesl a Hermiona nabyla dojmu, že se jí vysmívá.

„Ale to byl nepřítel,“ opáčila mu a sledovala, jak se jako divoká šelma připravující se ke skoku přibližuje, aniž by spustil oči z její tváře.

„A já jsem co?“ zachechtal se. „Jeden Smrtijed před vámi teď stojí.“ Rukou si vyhrnul rukáv.

Hermiona si uvědomila, že nikdy neviděla jeho Znamení. Ten pohled se jí vpálil do mysli, ale nemohl přebít Severusovo dobré jednání, které poznala za poslední měsíce. „Bývalý Smrtijed,“ dodala.

„Zabít umím stále stejně.“ Jeho hlas byl hrubší, děsivější, přesto stále sametový, ale tentokrát z něj neměla hřejivý pocit jako tehdy, když ji ubezpečoval, že v jeho přítomnosti jí nikdo neublíží. „Tak zaútočte, Grangerová. Vy ty kletby znáte. Vím, že ano.“

„Ne, neudělám to.“ Její pevný postoj odkazoval přesně na její neústupné myšlenky. „Jste můj profesor, nemůžu na vás zaútočit.“

„Ale to si odpusťte!“ zvýšil na ni hlas. „Dochází mi s vámi trpělivost! Je mi odporné, že se bojíte!“

„Já se nebojím!“

„Tak to dokažte!“ Došel až k ní a rychle jí uchopil za zápěstí ruky, v níž nedržela hůlku. „Hnusíte se mi! Ve vašich očích je strach. Jak jste vůbec mohli stát proti Pánovi zla?! Jste jen ustrašená děcka!“ Zpevnil svůj stisk a trhnul s ní směrem k němu. Jeho oči temně žhnuly a propalovaly se do těch oříškových. Na čele jí vystoupla od mračení vráska. „Je mi z vás zle! Domníval jsem se, že máte aspoň špetku kuráže, ale vy jste opravdu jen malá mudlovská šprtka!“ Naposledy jí zakroutil s rukou a otočil se k odchodu.

„Petrificus totalus!“ švihla proti němu a on ledabylým mávnutím hůlky její kouzlo odrazil.

„No konečně! Myslel jsem, že jste usnula,“ řekl pobaveně. „Ale s tímhle moc zkázy nenapácháte.“ Několik kroků od ní se otočil a jen si ji znuděně prohlížel. „To je všechno, co umíte? Nechtějte, abych litoval, že jsem vás někdy vnímal jako nejtalentovanější studentku z ročníku. Ostatně vedle Pottera a Weasleyho by byl i tlustočerv největším kouzelníkem všech dob.“

„Mdloby na tebe!“ vyslala na něj kletbu a profesor se zaštítil. Hermiona se nakrčila do útočného postoje a měřila si ho pohledem.

„Ale, ale... Tak kočička umí i škrábat. A co tohle?“ Z jeho hůlky vyšel záblesk a nevyřčená kletba se roztříštila o Hermionin vyčarovaný štít.

„Pouta na tebe!“ švihla znovu hůlkou a Snape kouzlo odrazil do strany. Ochranná bariéra kletbu vsákla do sebe. Profesor po ní střelil další útok, aniž by cokoliv vyslovil.

„Impedimenta!“ křikla Hermiona a následně se zaštítila z boku, protože na ní vyslal další útočné kouzlo. „Nehrajete fér!“

On se jen zachechtal. „Život není fér, slečno Grangerová. Myslel jsem, že jste si tuto skutečnost při boji s Voldemortem dostatečně vštípila.“ Následovala série kleteb, které byly opravdu odporné, ale ona je dokázala všechny vykrýt. Měla toho dost. Snape si s ní hrát nebude. Nadechla se a věnovala mu spršku těch nejhorších kleteb, které znala. Střídavě vysílala bezeslovné útoky a kryla ty jeho. Chtěla, aby se aspoň zapotil.

A pak se rozhodla, že zapojí jeho taktiku, kterou prováděl před chvíli on. „Víte, je mi vás vlastně líto,“ pronesla sladkým hlasem a vyslala další dvě kletby. Každou z jedné strany, takže musel mávnout hůlkou do obou stran, což mu se stále ještě neuzdravenýma nohama dělalo problém. Všimla si, že lehce zavrávoral. „Desítky let sám, bez důvěry blízkého člověka, žijete ve stínech, profesore. A ty stíny zajaly vaši duši.“ Odpovědí jí bylo několik útočných kleteb, které ani neznala a musela proti nim vykouzlit sofistikovanější štíty. Pár z nich zvládla jen tak tak odrazit.

„Možná, že jsou mi stíny lepšími přáteli než paprsky světla,“ odsekl, když se kryl před jejími útoky zase on. Postupovala naproti němu po malých krůčkách a zatlačovala ho ke zdi.

„Tomu nevěřím. Ale chápu. Ztratil jste lásku svého života. To by do stínů zahnalo každého.“ Několik zlých kleteb udeřilo do jejích štítů.

„To stačí, slečno Grangerová. Zacházíte příliš daleko,“ pronesl tónem, který už nebyl vůbec tak podbízející se jako na začátku, ale o to více vyhrožující.

„To vy jste chtěl boj,“ připomenula mu. „Sectumsempra!“ zakřičela poslední kletbu a on, než narazil zády do stěny za ním, vyčaroval štítové kouzlo. Podívala se mu do očí, ve kterých se zračila neústupnost a rozhořčení nad tím, že použila jím vyvinutou kletbu. A možná se jí to jen zdálo, ale opravdu zahlédla i to staré zranění duše? Hůlkou mu mířila na hrudní koš. Oříškově hnědé oči žhnuly podobně jako před několika okamžiky ty jeho. Zblízka pozorovala pevně semknutá ústa a ostře vyrýsované lícní kosti.

Severus chytil její levý bok a přitáhl si ji k sobě. Byl to však jen dotyk, kterým chtěl získat převahu. Jeho odhad ho nezklamal. Na malý okamžik ztratila kontrolu. „Expeliarmus,“ pronesl ledabyle a její hůlka okamžitě vystřelila ze sevřené dlaně. Zadýchaně ji propaloval pohledem a hrot hůlky zabodl do bělostného krku. „S vámi jsem skončil,“ zasyčel Hermioně do tváře, pustil její bok a rozešel se ke dveřím. Několika mávnutími zrušil magické ochrany místnosti a vzal za kliku.

„Vaše hůl, profesore!“ doběhla k němu a podávala mu zapomenutou oporu. Srdce se jí chtělo vytlouct z hrudi ven, ale alespoň zklidnila svůj výraz.

„Seru vám na ni!“ zahřměl ještě jejím směrem a hlasitě za sebou zabouchl dveře.

A od té chvíle Severus hůl nepoužíval. A i kdyby chtěl a potřeboval ji, nikdy by to nepřiznal.

Po pár minutách sešla za ním dolů. Kráturu nebylo nikde vidět. Možná se vylekal rozčíleného Mistra lektvarů. Stál u okna do zahrady obrácen k ní zády. „Omlouvám se,“ pronesla po chvíli tichého přešlapování. „Neměla jsem to říkat.“

Zvednutím ruky jí umlčel. „Nemusíte se za nic omlouvat. Dala jste mi ochutnat mou vlastní medicínu. Ale teď jste ke zkoušce připravena.“

„Ale mně je to opravdu líto,“ začala znovu a udělala dva kroky k němu.

Snape se otočil a z jeho výrazu nebylo zřejmé, co si myslí, nebo jak se cítí. „Už dost. Dám vám jen jedinou radu, jestli chcete v mém domě přežít. Už nikdy,“ dal na to slovo důraz, „nemluvte o mé minulosti.“ Přikývla a on se otočil zpátky k oknu.

V tom se s lupnutím objevil Krátura a podával jim tác s čajem a sušenky. Hermiona se usadila na sedačku před chladný krb a napila se ze šálku. Talíř se sušenkami položila vedle na stolek. Skřítek pozoroval Severuse, ale ten ho ignoroval, tak se obrátil na Hermionu. „Děkujeme, Kráturo. Profesorův čaj dej na stůl, prosím.“ Skřítek poslechl a s dalším lupnutím raději rychle zmizel.

Zírala do krbu, v němž nehřál oheň a bez toho, aby se na něj podívala, promluvila do ticha. „Takže to bylo ono?“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se po chvíli. Z jeho hlasu vycházel chlad.

„Tam nahoře... To byla vaše část osobnosti z dob, kdy jste byl Smrtijedem?“

Snape stál zády k ní a stále se nehodlal otočit. „Ani zdaleka se to nedá porovnat s mou minulostí. S věcmi, které jsem spáchal.“

„Takže to byla vaše obvyklá maska zatraceného mrzouta?“ Její oči ho soustředěně sledovaly. Ani nezavrávoral, nevybouchl hněvem, ale pomalu se obrátil a konečně se na ni zahleděl. Jeho jasný, ale neutrální pohled ji propaloval.

„Konečně vám to došlo?“ řekl tišším hlasem, než který používal běžně. To na Hermionu působilo snad ještě hůře, než kdyby začal křičet. „A netrvalo to ani příliš dlouho. Bojíte se?“

„Čeho bych se bála?“ opáčila mu bojovně. „Že mi ublížíte? To byste neudělal.“

„Ne,“ zastavil ji, když se znovu nadechovala. „Bojíte se... mě? Mé minulosti?“ Upřeně ji sledoval a soustředil se na její odpověď. Hermiona měla celou jeho pozornost. Nebylo jí to příjemné a poposedla si. Než odpověděla, odložila svůj šálek na stolek vedle nedotknutých sušenek.

„Kdybych za několik posledních týdnů nepoznala, kdo se skutečně skrývá za všemi těmi maskami, kterými tak rád zakrýváte vaši skutečnou osobnost... Tak ano, možná bych se vás bála. Dřív, ve škole, jsem byla vyděšená, jen, když jsem uslyšela váš hlas.“ Severus popošel blíž k sedačce a se zamračeným obočím si ji prohlížel.

„A teď už strach nemáte? Mohl bych vyjmenovat stovky způsobů, kterými bych vás dokázal mučit, nebo zabít.“

„Ale neuděláte to.“ Hermioniny oči neuhnuly černému pohledu, který doslova pálil.

„Jak si můžete být tak jistá?“ Znovu se přiblížil, až stál nad ní. Musela trochu zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje.

Zvedla se a obešla místo, na němž seděla. „Protože jsem ve vás zahlédla dobro. Severusi,“ dodala ještě tiše. Byl o tolik vyšší než ona, ale neodvrátila se. Snažila se, aby zněla její slova jemně a něžně. Tak, jak ona sama cítila, že se dobro dokáže šířit v nitru člověka. Odpovědí jí byl nepřístupný výraz a pevně semknuté rty.

„To jsou nějaké nebelvírské žvásty,“ odpověděl příkře, ale Hermiona mohla přísahat, že zahlédla ve tmavých očích něco měkkého. Jako když daleko za obzorem vychází slunce. Jeho hřejivý žár ani paprsky životadárného světla ještě necítíte ani nevidíte, ale víte, že tam jsou, že slunce brzy vyjde.

„Nejsou,“ zakroutila hlavou. „Možná vám to jen v životě říkali zoufale málo.“

Pohled, který jí věnoval, v ní vyvolal smutek a lítost, ale také si uvědomila, že ho odhadla správně. Že to, co vyslovila, byla pravda. Pak ale zvedl ruku a dotkl se její tváře. Srdce se jí rozbušilo a přerývavě se nadechla. „Měla byste jít,“ řekl pomalu. Pochopila, že nemyslí, aby odešla do svého pokoje, ale aby zmizela z jeho domu. „Jsem váš učitel a vy jste studentka.“

„Vyhazujete mě?“

„Ne, ale tohle nepovede k ničemu dobrému, Hermiono. Jste rozumná mladá žena. Nemohu vám zkazit život.“ Pohladil ji po tváři a pak svou ruku spustil podél těla a odstoupil od ní.

„Jestli si přejete, abych odešla, tak půjdu. Ostatně je to váš dům. Odejdu, když mi to přikážete.“

„Nejsem tu od toho, abych vám něco přikazoval. A na tom, co chci já, nezáleží. O mě už nejde. Odporný bastard jako já nemá žádnou budoucnost.“

„Nechte toho s tím neustálým sebeobviňováním!“ řekla důrazněji, než zamýšlela a udělala dva kroky k němu.

„Ne.“ Dal před sebe ruku, aby ji zastavil. „Od této chvíle vás tu nic nedrží. Je mi dobře natolik, abych se o sebe dokázal postarat sám. Nedržím vás tu, ale ani vás odtud nevyháním. Pokud chcete zůstat, můžete. Pokud chcete odejít, nebudu vám v tom bránit. Volba je jen vaše.“

„Ráda tu ještě zůstanu. Pokud vám to nebude vadit.“

„Rozhodně ne,“ usmál se konečně. „Vaše přítomnost je pro mě příjemná.“

„Potom je to oboustranné.“ Také mu věnovala úsměv, ale pak sklopila oči. „A děkuji. V podstatě nemám kam jít.“

Severus se zamračil. „Ani k Weasleyovým? Určitě by vás rádi viděli.“

„Asi ano, ale raději bych se tam neukazovala. S Ronem jsme se... No, to je jedno. A nedělal by mi dobře ten jejich nový dům... Plno lidí na jednom místě, víte? Já... Zvykla jsem si na to ticho tady.“

Pokýval hlavou, ale pak odvětil: „Ticho může být někdy děsivé, slečno Grangerová.“ Na to, jestli může jít ke svým rodičům, se nezeptal. Pamatoval si, že mu říkala, že jim vymazala paměť. A byl si vědom i toho, že jako členka Zlatého tria nebyla v bezpečí, dokud všechny hrozby poválečného kouzelnického světa nepadnou. Nemohla tedy cestovat, protože by mohla vzbudit pozornost nepřátel.

„Ne, když ho sdílí dva.“ Zvedla k němu pohled a znovu se smutně usmála. Věděla, že to, co má na mysli, nepřichází v úvahu.

„Ale my nemůžeme sdílet vůbec nic. Jsem váš profesor. Jakýkoliv jiný než profesionální vztah učitele a studenta je výslovně zakázaný. Školní řád obsahuje sankce. Mohl bych přijít o práci. I to, že pouze naznačujeme, je vysoce nevhodné, slečno Grangerová.“

„Ale já jsem téměř dospělá a za pár týdnů po závěrečných zkouškách přestanu být oficiálně studentkou. A nyní jste přece na zdravotní dovolené. Indisponován.“

„To mě nezbavuje závazku, který ke škole mám. Má práva i povinnosti stále platí.“

„Chápu,“ odpověděla klidně, jak nejlépe dokázala. „Vidím, že vaše zaměstnání je vám nade vše. Potom už nemám, co víc říci. Půjdu se ještě učit,“ otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím.

„Můžu vám nabídnout jen jedno,“ ozvalo se za ní, než za sebou zavřela dveře.

„Čaj? Ne, nechci, díky. Nějak mě přešla chuť.“

„Tykání,“ vysvětlil Severus a podal jí ruku. Než se vzpamatovala, jeho dlaň stále čekala na její stisknutí. Ani po chvíli Hermionina zaváhání si to nerozmyslel. „Ostatně, už několikrát jste mi řekla jménem a já vám také.“

„Myslíte to vážně?“ došla až k němu a nepřestávala na něj zírat. „A to můžeme?“

„Když to nikomu nepovíte.“ Ústa se mu zkroutila do křivého úsměvu. „A myslím to naprosto vážně.“

Natáhla k němu ruku a vzájemně si je stiskly. „Tak tedy - Hermiona.“

„Severus,“ řekl pevně. „Těší mě.“

„Mě taky.“ Usmála se a v tu chvíli se jejich prsty, které se držely snad až příliš dlouho, rozpojily.

„Teď byste měla jít. Pokud můžu doporučit, tak některá štítová kouzla byste měla více zpevnit. Existují i mnohem sofistikovanější, které dokážou zastavit opravdu velké množství kleteb. Poskytnu vám seznam knih, v nichž se s těmi kouzly můžete seznámit. Nachází se v mé knihovně.“

„Samozřejmě,“ usmála se Hermiona. „Jednou profesor, vždycky profesor,“ pronesla ještě, než za sebou zavřela a vydala se do druhého patra.

Severus se usadil k jídelnímu stolu a popíjel svůj dávno vychladlý čaj. Jeho pohyby byly klidné a stabilní. Sebeovládání, tvrdý trénink a způsob, jakým dokázal kontrolovat své tělo i myšlenky, dovedl za ta léta k dokonalosti. Nikdo by nepoznal, co právě cítí, i kdyby seděl naproti němu a upřeně ho pozoroval. Jeho emoce však vířily v rozechvělém nitru a spíše mu přinášely nervózní vlny myšlenek, než, aby mu navodily jeho obvyklé pocity nezájmu a pohrdání každým, kdo by projevil své sympatie či antipatie k čemukoliv.

Do čeho se to jen zapletl?! Nešťastně si položil hlavu do dlaní a přemýšlel, jak z toho všeho ven. Jediná myšlenka, která se mu stále vracela, byla svíravá představa, že by od něj doopravdy odešla. Nechtěl, aby nabyla dojmu, že ji tu drží. Zároveň však zjistil, že její odchod z tohoto domu by byl pro něj příliš bolestivý. Severus Snape ji potřeboval. Z důvodu, který sám zatím možná netušil, anebo si ho nechtěl přiznat.

Navíc byl skálopevně přesvědčený, že si neodpustí, kdyby jí měl jakýmkoliv způsobem zkazit život.