Mors principium est 12

Skutečnost, že jí Severus nabídl tykání, Hermionu lehce znervózněla, ale nakonec to vzala jako fakt, ke kterému celá jejich společná existence v jeho domě stejně směřovala. Vlastně ani netušila, jak by jejich bydlení ve Tkalcovské ulici nazvala. Zpočátku to byl pouze potýkání studentky a jejího profesora, o něhož se rozhodla starat. Poté to byla její role ošetřovatelky, k níž se propůjčila, a jeho odmítavý a občas vděčný přístup k ní samé. Přes různé peripetie se dostali až sem. Přes nejisté rozhovory a vzájemné spory došly až do bodu, kdy spolu mluví uvolněně, on jí pomáhá s přípravou na zkoušky a jejich společné chvíle jsou mnohem příjemnější než na začátku.

Co to ale je, to, co mají mezi sebou nyní? Hermiona si nebyla jistá, ale nemohla potlačovat vzrůstající sympatie, které ke svému profesorovi lektvarů cítila. Rozhodla se však, že bude brát věci tak, jak jsou a okolnosti tak, jak přicházejí. I přes svou nejistotu a tápání, protože nevěděla, jak se ohledně její osoby cítí on.

Následujících čtrnáct dní bylo zvláštních a Hermioně nebyla atmosféra v domě příliš příjemná, a tak se raději pozdě do noci zavírala v knihovně nebo ve svém pokoji a dokončovala přípravu na závěrečné zkoušky. Měla pocit, že Severus se jí snaží vyhýbat, a že je z celého vývoje také nesvůj, i když to při občasných rozhovorech nedával znát. Ať už to bylo jakkoliv, závěrečné zkoušky se konaly právě dnes.

Oblékla si svůj školní hábit a věci, které potřebovala k plnění zkoušek, si zabalila do malé kabelky, s níž se mohla lehce přemístit. Chtěla se rozloučit s profesorem, který si pročítal nějaké staré knihy v knihovně. Zaťukala a nahlédla dovnitř. Severus seděl u stolu a nakláněl se nad kouzelnickým herbářem. „Tak já už jdu. Za hodinu začíná první zkouška, tak tam chci být včas. Nechtěla jsem vás rušit.“

„Tě rušit,“ opravil ji s drobným úsměvem. „Hodně štěstí. Nepochybuji, že se příprava zúročí.“

„Omlouvám se. Nějak si pořád nemůžu zvyknout. A děkuji. Jste... jsi hodný. Díky za to, že jste byl... jsi byl tak trpělivý.“

„S pečlivými studenty je radost pracovat,“ opáčil znovu a Hermiona si všimla, že se záměrně vyhýbá tomu, aby ji oslovil přímo.

„Díky za důvěru a hezký den. Měla bych se vrátit až večer.“

„Naschle,“ věnoval jí poslední pohled a pak se znovu otočil ke knize. „Budu se těšit na zprávy o kladném výsledku zkoušek.“ Ozvalo se ještě, když zavírala dveře. Seběhla schody a před domem se přemístila.

Z prostoru kolem domu zpoza ochranných bariér, které Severus minulý týden všemožnými složitými kouzly vylepšil a zpevnil, se dalo přemístit bez problému. Dovnitř tohoto okruhu to však možné nebylo. Jediné místo, kam se dalo přemístit, byl prostor před brankou, ale pokud se tak stalo, ochranná vrstva dala okamžitě Severusovi a Hermioně vědět, že se někdo nachází před domem. To bylo místo pro jejich přátele. Po stranách jejich domu stály domy sousedů, takže ze strany ani zezadu ze zahrady se nikdo přemístit ke Snapeově domovu nemohl. Pro někoho, kdo by chtěl zaměřit profesorův dům, bylo prakticky nemožné se do jeho blízkosti nebo přímo do něj přemístit, i když znal adresu. Jisté výhody měl potom ten, kterého už jednou do domu jeden z nich pozval.

Nad celou parcelou i se zahradou se vznášela neviditelná ochranná vrstva. Jakoby žili v jakési zvláštní bublině. Musela se usmát, protože život v profesorově domě byl v podstatě jakýmsi bytím v bublině. Okolní svět pro ně téměř neexistoval.

Hermiona se objevila před starou hospodou v Prasinkách, protože přímo na bradavické pozemky se přemístit nedalo. Ráda se však prošla, potřebovala si trochu pročistit hlavu. Uvědomila si, že tohle je poprvé, co po dlouhých měsících opustila Snapeův dům. Jak pochodovala směrem k Hradu, přemýšlela o tom, že samotné Bradavice se změnily válkou a vším tím okolo, co všichni tak aktivně a bolestně prožívali. Možná se však změnily mnohem méně než ona sama.

Stále stejné procesy přijímání studentů. Profesoři, kteří učili stále tytéž předměty (až na pár výjimek) a bradavická atmosféra, kterou poznala, když sama studovala, byla i nyní všudypřítomná. Ona sama se však už proměnila v někoho trochu jiného. Někoho, kdo měl ještě hodně ze staré Hermiony, ale zároveň dospěla v člověka, kterého začínala mít ráda každým dnem více a více. Nepochybně k tomu přispěla i péče o Severuse Snapea a složité válečné chvíle, které do této doby zažila. Všechny tyto okolnosti vedly k vytvoření člověka, jehož stále ještě poznávala. Změna nebyla samozřejmá, ale byla nevyhnutelná.

Prošla bradavickými chodbami až do rozlehlé učebny, v níž se měla konat zkouška. Hned za dveřmi s ní profesor Křiklan vyřídil náležité podrobnosti týkající se průběhu zkoušky, a než se stačila rozkoukat a najít své místo, prosmýkly se kolem ní rezavé weasleyovské vlasy. Něco ji bodlo u srdce.

„Ahoj Miono! No konečně!“ Ginny se jí zavěsila kolem krku a nehodlala svou kamarádku pustit. „Ty naše cizinko! Doufala jsem, že jste se v tom Snapeově brlohu nepozabíjeli.“

„Ahoj,“ drmolila Hermiona a snažila se osvobodit a nadechnout. „Neblázni Ginny. Jen jsem se o něj starala. Nic víc.“

„Jasně! To ti tak budu věřit. Harry říkal, že to s vámi nebude jen tak.“

„Co říkal Harry?“ zamračila se nedůvěřivě.

„Ale nic. To si řekneme potom.“ Ginniny zuby se blýskly v dopoledním slunci, které procházelo do učebny z velkých oken. „Hele, támhle je Lenka a Neville!“ Oba se podívali jejich směrem, jakoby je slyšeli. Lenka jim energicky zamávala a Neville věnoval úsměv. Bylo na nich něco zvláštního. Neville se ochranitelsky nakláněl nad Lenkou, jejíž rysy v obličeji byly jemnější a tváře měla červenější.

Více času k přemýšlení se však už Hermioně nedostalo, protože se ozval zvuk, který oznamoval, že se mají studenti a studentky usadit na svá místa. Ginny seděla o dvě lavice před ní a Hermiona si na stole rozložila psací pomůcky. Než začala první zkouška z Dějin čar a kouzel, ředitelka McGonagallová pronesla krátký proslov o radosti, kterou sdílí, že se i po tak těžkém období, které mají všichni za sebou, rozhodli, že závěrečné zkoušky přece jen složí. Popřála jim hodně zdaru.

Hermiona zaměřila své soustředění plně na listy pergamenu, které každému přiletěly na lavici, a pustila se do psaní. Tak proběhly postupně všechny zkoušky. U kouzelných formulí, přeměňování, lektvarů, bylinkářství a obrany proti černé magii musela skládat i praktickou část zkoušky. Vše však zvládla znamenitě. I přes drobné škobrtnutí a následný druhý pokus u přeměňování, kdy kvůli nervozitě špatně vyslovila formulku. Nejlépe dopadla zkouška z lektvarů a bylinkářství. Ani výsledky z obrany proti černé magii nebyly k zahození. Čím to tak asi může být? Hermiona se v duchu ušklíbla.

Když zkoušky skončily, oddechla si. Tak – bradavické studium má za sebou. Výsledky budou vyhlášeny za dvě hodiny. Vyšla na pozemky školy a nastavila tvář neobvyklým slunečním paprskům. Co asi dělá teď Severus? Popíjí černý čaj, vaří lektvary v domečku na zahradě, nebo peskuje Kráturu, že špatně vyleštil podlahu? Doufala, že tomu malému nešťastníkovi neublíží!

„To je krásné počasí, že? Vypadáš, jako by ti v hlavě místo myšlenek poletovaly lesní víly,“ pronesla dívka svým zvonivým hlasem a postavila se vedle ní.

„Lenko, ahoj!“ Hermiona se na ni usmála. „Neville,“ pokývala na mladého muže, který objal svou přítelkyni okolo pasu. „Sluší vám to spolu.“

„Děkujeme,“ usmála se Lenka zářivě a přitulila se ke svému příteli blíž.

„Nechtěla bys jít s námi do Prasinek? Můžeme si dát máslový ležák, nebo tak něco,“ ozval se Neville. „Ginny říkala, že určitě musíš.“

Po chvilce přemýšlení souhlasila. „Aspoň tam počkáme, než vyhlásí výsledky. A kde je vůbec Ginny?“

„Asi se někde zdržela,“ rozhlížela se Lenka. „Můžeme jít napřed.“

Všichni se rozešli směr Prasinky. Po válce už byly částečně obnovené. Některé domy, obchody, knihkupectví a hospody se však staly připomínkou ještě v podstatě nedávných bojů. Jejich majitelé byli zabiti a tak své nemovitosti nemohli znovu opravit. Ministerstvo zatím nerozhodlo, co s nimi udělá. Snad najdou nové majitele a nebude nutné je strhnout. Na Hermionu dýchl podivný chlad. Zlá představa možného ohrožení. V Severusově domě měla pocit, že už se vše vrací k normálu. Že válka je za nimi. Ale nebylo to tak samozřejmé, jak si myslela. Harry říkal, že ještě všichni Smrtijedi nebyli zatčeni a ukrývají se.

Než vstoupili do hospody, dohnala je Ginny celá udýchaná a omlouvající se. „Doufám, že nečekáte dlouho. Zdržela mě McGonagallová s nabídkou, jestli bych se nechtěla stát primuskou.“

„To je ohromný, Ginny!“ usmála se povzbudivě Hermiona na kamarádku. „Vezmeš to, ne?“

„Asi jo, ale musím se ještě poradit s Harrym. Je nervózní z práce na Ministerstvu. Tady ne,“ zakroutila hlavou, když se Hermiona nadechovala k otázce.

„Ostatně, Harryho schválení nepotřebuješ,“ řekl rozhodně Neville a všechny tři se na něj překvapeně podívaly. Lenka ho objala kolem pasu. „Co je? Myslel jsem, že jsme si všichni všimli, že každý z nás se změnil. Nikdo už není takový jako v prvním ročníku.“

„Já teda koukám Neville,“ promluvila Ginny. „Lenka má na tebe evidentně dobrý vliv. A díky za podporu. Všem,“ usmála se. „A teď už pojďte.“ Otevřela dveře a do potemnělé místnosti problesklo z ulice světlo. Všichni tři kromě Lenky si objednali máslový ležák. Světlovlasá dívka jen vodu.

„Tobě není dobře, Lenko?“ zeptala se Hermiona a položila ruku kamarádce na paži.

„Je. Neboj se,“ usmála se jmenovaná a ochranitelsky si položila dlaně na břicho.

Hermioniny oči se rozšířily. „Ty jsi těhotná!“ Lenka klidně pokývala hlavou a Neville objal svou přítelkyni kolem ramen.

„Nosím teď volnější oblečení. Nemusí si toho hned každý všimnout,“ vysvětlila. „Chceme, aby to byla jen naše radost,“ opřela se do svého přítele.

„Jsme moc šťastní. A vlastně jste první, kdo to ví. Panu Láskorádovi to chceme říct po zkouškách,“ dodal Neville.

„Jsem za vás ráda,“ pronesla Hermiona potěšeně. „Doufám, že mě pak pozvete vozit kočárek.“

„Moc gratuluju!“ popřála jim Ginny. „Taky bych chtěla děti, ale prvně bychom se chtěli vzít. Jenže... mamka mě teď potřebuje víc.“ Pár smutných záblesků přeběhlo v jejích očích. „To ale není váš problém, tak vás nebudu zatěžovat. Je to krásný, užívejte si to.“

„Děkujeme. Jste hodný,“ odpověděl Neville radostně.

„Jste dobré kamarádky,“ usmála se Lenka. „A až se to narodí, tak určitě přijďte.“

„A kdy se má miminko narodit?“ zajímala se Hermiona.

„Asi za sedm měsíců,“ vysvětlila rozzářená budoucí maminka a Hermiona si vzpomněla na vyjádření, které slyšela někdy dávno, že když je žena těhotná, její výraz a obličejové rysy se změní.

Hermiona přemýšlela, jestli někdy ona sama bude mít děti. Zatím si to nedokázala moc představit. Vždycky chtěla velkou rodinu, ale kdo ví, jestli se jí to splní. Zatím nějak není nikdo, s kým by mohla děti mít. V ten okamžik jí hlavou proběhla Severusova tvář a otázka, jakým by byl otcem. Přicházely další a další představy. Severus s dcerkou posazenou na svém koleně, kterou by učil poznávat vzácné byliny. Severus se synkem v obývacím pokoji ukazujíc mu v knize udatné čaroděje z historie kouzelnického světa. Severus uspávající jejich dceru vyprávějíc jí příběhy o Roweně z Havraspáru a Helze z Mrzimoru. A nakonec Severus Snape s oběma dětmi učíc je první kouzla a pyšně sledujíc jejich první úspěchy. Určitě by s nimi velmi rád vařil i lektvary.

A dost. Hermiona musela přestat. Pálivý pocit v její hrudi narůstal a tak zatřásla hlavou, aby z ní vysypala dotěrné myšlenky a obrátila svou pozornost znovu ke svým přátelům. Všimla si, že ji Lenka pátravě pozoruje.

„Tak se budeme všichni těšit,“ usmála se na světlovlasou kamarádku. „A jak se má mamka, Ginny? Harry mi něco vyprávěl, ale samozřejmě ne všechno. Je to už lepší?“

„No,“ pokrčila nejmladší Weasleyová rameny. „Jak kdy. Někdy se to už zdá být fajn, ale jindy je to docela náročný. Snad se to časem zlepší. Je to s ní složitý. Chybí jí i Ron.“ Hermioně to bylo moc líto a dávala si za vinu, že Ronald odcestoval kvůli ní. I když tenhle pocit potlačila už dávno, přinejmenším ta myšlenka jí stále hlodala v hlavě. Moc by si přála, aby se Molly ze ztráty Freda brzy dostala. Jaké to pro matku muselo být ztratit syna? Štěstí však bylo, že ji obklopovala velká milující rodina, která pro ni znamenala oporu.

„Máte o něm vůbec nějaký zprávy?“ zeptal se Neville.

„Jo, docela často posílá pohledy. Teď by měl být v Austrálii u našich příbuzných,“ odpověděla Ginny. „Harry by se s ním už rád viděl. Ale zatím to nejde.“

„A co jeho práce na Ministerstvu?“ zajímala se Hermiona.

„Pořád pomáhá bystrozorům chytit poslední Smrtijedy. Má s tím práce až nad hlavu. Ale nechce mi nic moc říct. Asi ho váže slib mlčenlivosti, nebo co,“ vysvětlila Ginny a pokrčila rameny. „Nejspíš mi nechce přidělávat starosti. I kvůli mamce. Má pocit, že mě musí chránit.“

Hermiona pokývala hlavou a chvíli bylo ticho. Pak promluvila Lenka. „Taťka říká, že na Ministerstvu existuje seznam všech přeživších Smrtijedů, kteří se ještě skrývají. Bystrozorské oddělení prý slaví pokaždé, když si ze seznamu odškrtnou dalšího, kterého dopadli.“

Obě dívky se na světlovlasou kamarádku překvapeně podívaly. Kromě Nevilla, který už možná tuto informaci slyšel.

„Cože? Seznam?“ divila se Hermiona. „Takže těch Smrtijedů přežilo ještě tolik?! A nevíš, kolik jich ještě bystrozorům zbývá chytit?“

„To netuším. Víc informací se do redakce Jinotaje nedostalo.“

„A kdo takový informace šíří? Odkud to máš?“ zeptala se Ginny lehce vyděšeně.

„Ze spolehlivého zdroje blízkého Ministerstvu,“ odpověděla Lenka tajemně. „Ani my v Jinotaji nevíme, kdo ty informace vynesl.“

„Tak jak víte, že jsou důvěryhodné?“ vznesla Hermiona znovu otázku.

„Jediné, co víme, je to, že ten zdroj je stoprocentně věrohodný. Náš kolega, který tu informaci přinesl, řekl, že si je opravdu jistý, že jeho zdroj nelže. Ale víc fakt nevím. Nezlobte se.“

„V pořádku,“ pronesla Hermiona, ale čím dál tím víc jí to vrtalo hlavou. Ginny vypadala podobně zamyšleně. „A to jste po tom seznamu a těch, kteří jsou na něm, ani nepátrali?“

„Samozřejmě, že pátrali. Vyčlenili jsme na to část investigativního oddělení, ale naši redaktoři nezjistili vůbec nic. Ministerstvo je v tomhle ohledu zcela nepřístupné. Jakoby kolem sebe postavili hradbu.“

„Ale proč?“ kroutila hlavou znovu Ginny. „Vždyť teď po válce by mělo být všechno otevřený a sdílený s kouzelnickou veřejností. Už se není čeho bát.“

„Kéž by,“ promluvil konečně ponuře Neville. „Už Lenku nechte. Ona víc neví.“

„Promiň. Jsou to prostě jen nové znepokojující zprávy,“ odpověděla Hermiona omluvně.

„To je v pohodě, Neville,“ usmála se na něj budoucí matka jeho dítěte. „Možná do toho Ministerstvo prostě jen nechce veřejnost zatahovat. Už toho měla za celou válku víc než dost. Třeba se nás jen snaží chránit. Stejně jako Harry chrání tebe,“ obrátila Lenka zrak na dívku s rezavými vlasy, která pokývala hlavou, ale brala toto vysvětlení jako neuspokojivé.

„Asi máš pravdu,“ pokrčila nakonec rameny Ginny. „Mimochodem, za patnáct minut bude vyhlášení. Asi bychom se měli vrátit.“ Všichni dopili poslední doušek, zaplatili a odebrali se zpátky k Hradu. Neville s Ginny si o něčem povídali vpředu a Hermiona s Lenkou se držely za nimi.

„Jak je profesoru Snapeovi?“ zeptala se Lenka. Podívala se na svou kamarádku s tázavým pohledem, v němž Hermiona zahlédla něco, co pokládala za nepříjemné. Rozhodně to nebyla nijak vtíravá otázka, ale Lenky moudré oči jakoby viděly do Hermionina nitra.

„Musím říct, že naštěstí lépe. Dělala jsem, co jsem mohla,“ odpověděla vyhýbavě.

„To jsem moc ráda. Hlavně kvůli tobě,“ zazubila se zářivě Lenka.

„Jak to myslíš - kvůli mně? A jak to, že ráda? Vždyť nám všem dělal v hodinách lektvarů ze života peklo.“ Podívala se na kamarádku pátravým pohledem, ale na tváři jí hrál letmý úsměv.

Ta se však na ni zatvářila potutelně: „Někomu ano,“ kývla směrem k Nevillovi. „Ale ty teď vypadáš šťastně.“

„Ano?“ sklopila Hermiona pohled.

„Jasně, vidím ti to na očích. Ty ho miluješ.“

„Já nevím, Lenko. Někdy se sama v sobě nevyznám.“ Pozorovala střídavě své boty a střídavě bradavické zelenající se pozemky, přes které procházeli.

„Ale víš. Moc dobře to víš, Hermiono,“ věnovala jí kamarádka povzbudivý úsměv. „Rozhodně k němu chováš city. Já to poznám. Nezahoď tuhle příležitost, prosím. Severus Snape není zlý člověk. I on potřebuje někoho, jako jsi ty.“

„Někoho jako jsem já?“ podívala se na Lenku tázavě, když procházely vstupní branou zpátky do Hradu a do Hlavní síně, ve které se vyhlašovaly výsledky. Světlovláska však jen pokývala hlavou a bez odpovědi se připojila k Nevillovi.

Všichni se usadili na svá místa a ředitelka školy pronesla opět krátký proslov. Poté byly vyhlášeny výsledky. Hermiona i všichni její přátelé, studenti a studentky, které znala, zkouškami prošli. Prostorem se nesly nadšené výkřiky radosti. Pak jim byl předán certifikát o složení zkoušky a vysvědčení se známkami, které dostali. Nakonec vyhlásila McGonagallová zahradní slavnost, jakousi letní venkovní sešlost s občerstvením, hudbou a zábavou, jakou znala Hermiona z mudlovského světa. Ředitelka zvala všechny k oslavě závěrečných zkoušek, kam si mohli studenti pozvat své rodiny a přátele. Hlavní síň opět propukla v jásot. Hermiona si pomyslela, že snad tato radost bude definitivním koncem za válečnými událostmi a že se bystrozorům podaří pochytat všechny skrývající se Smrtijedy.

Rozloučila se se všemi, doprovodila své přátele do Prasinek a odtamtud se přemístila před Severusův dům. Prošla brankou a zamířila k vstupním dveřím. Obranné kouzelné bariéry ji bez problému vpustily dovnitř. Dům byl tichý.

„Severusi, jsem do.. zpátky!“ Na poslední chvíli se opravila. Skutečně začínala vnímat, že toto je její domov a bezmyšlenkovité vykřiknutí tohoto faktu jí dávalo za pravdu. Netušila ale, jestli to Severus viděl stejně. Třeba nechtěl, aby tu měla domov...

Nikdo se jí neozýval a tak raději vyslala pátrací kouzlo do všech místností. Dům byl prázdný. Ani Kráturu nikde neviděla, ale rozhodla se starého skřítka nevolat. Cítila únavu a nechtělo se jí vycházet do prvního patra, aby zjistila, jestli je Severus doma. Než ji stačila zachvátit panika, co se mu mohlo stát, nebo kam mohl jít, našla na stole v kuchyni malý papírek napsaný jeho úhledným písmem.

„Nečekejte na mne. Vrátím se pozdě večer.

Gratuluji k úspěšnému složení zkoušek.

S.“

Zase to výkání... Asi si budou muset oba zvyknout. Hermiona se namísto přemýšlení, proč tomu tak je, usmála. Byl si tak naprosto jistý faktem, že závěrečné zkoušky složí. Věřil v ní a to jí hřálo u srdce.

Chvíli se dívala na precizní iniciálu značící jeho křestní jméno, anebo příjmení. Byla po zkouškách mentálně natolik unavená, že odmítala myslet. Uložila se na gauč před krbem, zabalila se do školního hábitu a přivolala si pohybem ruky z druhého konce gauče pletenou deku z ovčí vlny. Za okamžik usnula.