Mors principium est 13

Probudilo ji tiché cinknutí nádobí. Otevřela oči a zamžourala do šera. „Je tady někdo?“ Její ruka okamžitě vystřelila po hůlce. Uslyšela dlouhé kroky a za okamžik se nad ní objevila Severusova vysoká postava oděná v černém cestovním plášti.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vzbudit. Chtěl jsem si jen uvařit čaj,“ ozval se jeho sametový hluboký hlas.

Hermiona se na sedačce protáhla a zívla. „Tě vzbudit,“ usmála se na něj s vědomím, že její pohled ve tmavé místnosti pravděpodobně neuvidí.

„Ano,“ dodal po chvíli a z jeho hůlky vyšel plamen, který prosvítil místnost. Rychle doputoval až do krbu, kde zapálil oheň. Celý prostor najednou prozářilo příjemné světlo a hřejivé srdečné teplo navozující atmosféru bezpečí. Domova. Prohlížel si ji se zamyšleným výrazem, ale jeho oči vypadaly jako klidné širé moře. „Takže mám připravit dva šálky?“

„Moc ráda,“ pronesla uvolněně. Hlavu si opřela o opěrku a na okamžik zavřela víčka. Severus se odebral zpátky do kuchyně a Hermiona při zvonění hrnečků o sebe znovu upadala do hlubokého spánku.

„Nechtěla by sis jít lehnout nahoru do své postele? Ten gauč je starý a nepohodlný.“ Zjevil se zase nad ní.

„Promiň, jsem hrozně unavená, ale hned se proberu.“ Vymotala se z deky a odložila ji vedle sebe. Posadila se a poplácala se po tvářích. Severus se nad tím gestem musel usmát. Položil na stolek před nimi tác se dvěma šálky a porcelánovou čajovou konvičkou. Na talířku byl rozkrojený citrón a vedle ještě cukřenka. Mávnutím dlouhých lektvaristových prstů se začala horká tekutina nalévat.

Severus se posadil vedle Hermiony. „Díky,“ naznačila vděčně a dala si do hrnečku jednu kostku cukru. „Takže ten krb je přece jen k něčemu dobrý?“ promluvila po chvíli ticha a kývla hlavou k hořícím polenům.

„Ano. Pro ten nejběžnější účel, pro který byl postaven, funguje. Jako letaxová síť však nikoliv.“

Hermiona znovu pokývala hlavou a zadívala se na něj. Jeho výraz byl napjatý a tvář plná obav. Nervózně mu cukalo v pravém spánku. Chtěla ho nějak povzbudit. „Děkuji za gratulaci ke zkouškám. Jak jsi dopředu věděl, že jsem je složila?“ pronesla se zájmem a natáhla se pro svůj šálek.

„Nepochyboval jsem,“ odpověděl krátce a napil se lahodného čaje. „Ještě jednou moc gratuluji,“ věnoval jí úsměv a znovu svlažil ústa. Pokud doteď vypadal napjatě, tak nyní se zcela uvolnil. Nejspíš důsledkem výborného večerního nápoje, který připravil. Hermioně připadalo, že na něj působí až blahodárně.

„Děkuju. Je to i tvoje zásluha.“ Usmála se a také si pochutnávala na podvečerním té. Pak následovala Snapeův pohyb a odložila šálek na stůl.

„Ale je to právě zásluha talentovaných studentů, která se musí ocenit,“ dodal tajemně a sáhl do kožené brašny, kterou předtím položil vedle sebe na sedačku. Podal jí obdélníkovou krabičku, pečlivě zabalenou do tmavě červeného papíru. Byla převázaná zlatou stuhou a uprostřed ozdobena zlatavou květinou podobající se vyšlechtěné anglické růži. Hermiona si nemohla nevšimnout nebelvírských kolejních barev.

„To nemůžu přijmout, Severusi. To nejde.“ Překvapeně zírala na úhledný balíček ve svých dlaních a tělem se jí rozlévala nervozita. Nebyla příliš zvyklá na to, že něco od druhých dostává.

„Musíš. Protože je to dárek a ten se nevrací,“ zatvářil se neústupně, avšak jeho pohled byl stále klidný. „Jak to říkají mudlové?“ Severusovo obočí se spojilo do jedné linky, jak přemýšlel nad správnými slovy. „Darovanému koni na zuby nehleď.“

„Učíš se rychle,“ zašklebila se na něj rozpustile, ale pak obrátila zrak opět k dárku. Začala ho pomalu rozbalovat. Balicí papír a stuhu odložila na stolek vedle tácu s čajem a otevřela víko krabičky. V tmavě zeleném pouzdře ležela vedle sebe dvě plnicí pera. Jedno zlaté a druhé rudé. Obě se ve světle plamenů blýskala. Když si je Hermiona prohlédla zblízka, zjistila, že na obou je vyryta latinská věta.

Nahlas přečetla slova napsané na zlatém peru: „Inter vepres rosae nascuntur.“ A na tmavě červeném stálo: „Omnia mea mecum porto.“ Hermiona se podívala tázavě na Severuse: „Přeložíš mi to? Moje latina na tom není tak dobře.“

„Ten první citát je od Ammiana Marcellina. Znamená to: Mezi trním se rodí růže,“ vysvětlil a Hermiona zahlédla záblesk v jeho očích. „Význam druhé věty je: Všechno, co mám, si nosím s sebou. Může to být všechen majetek, vzdělání, nebo naše myšlenky a podobně,“ dodal.

„Děkuji. Musím ale přiznat, že jsem čekala spíš něco naučně vzdělávacího, jako ‚Neučíme se pro školu, ale pro život.‘ Anebo ‚Čemukoli se učíš, učíš se pro sebe.‘“ Usmála se na něj spiklenecky.

On se jen hraně zamračil. „No tak to pardon. Domníval jsem se, že něco takového by se slečně asi nelíbilo.“

„Takhle je to nejlepší,“ pochválila dárek nakonec, aby ho netrápila. „Jsou opravdu krásná. Moc Ti děkuju!“ Pohladila obě pera ukazováčkem a pak to zlaté vytáhla a prohlížela si ho. Kdo má být ta růže, která se rodí mezi trním?

„Rádo se stalo. Doufám, že se ti s nimi bude dobře psát.“

„Určitě bude,“ usmála se na něj. „Ale nemusel jsi mi nic dávat.“ Stiskla mu ruku a pak se odtáhla. Neodpovídal, a tak mluvila dále: „Víš, že skoro nejlepší výsledky jsem měla z lektvarů a obrany proti černé magii?“

Severus jí věnoval potěšující pohled. „Dobře ses připravila.“ Dolil Hermioně další hrneček a zase se odmlčel.

„A jaký jsi měl den ty?“ zeptala se a pátravě si prohlížela jeho obličej. Vypadal unaveně a všimla si, že si dělá starosti. Netušila, z jakého důvodu.

„Prvně jsem studoval v knihovně cizokrajné rostliny a pak jsem navštívil staré známé a něco s nimi vyřizoval.“

„A o co šlo?“ Přiblížila svůj šálek k ústům.

„O jednu neodkladnou záležitost. Nic, co by tě mělo znepokojovat,“ řekl neutrálně. Pomalu jí dolil poslední zbytek konvičky a pak se zvedl. „Pokud ti nevadí, že tě tu zanechám, půjdu do koupelny. Musím konečně odložit ten cestovní kabát.“ Vzal svou brašnu z gauče a odeslal svůj šálek a ostatní nádobí kromě jejího hrnku do dřezu. „Přijdu ti popřát dobrou noc.“

Hermiona beze spěchu dopila svůj čaj a chvíli pozorovala dohořívající oheň v krbu. S myšlenkou na ono neodkladné vyřizování vyšla do svého pokoje. Severus už v koupelně nebyl a tak ji použila zase ona a v županu se odebrala do svého pokoje. Přes židli byl přehozený školní hábit. Uvědomila si, že dnešek je pravděpodobně poslední den, kdy ho měla na sobě. Odteď už byl její status studentky minulostí. Čekala ji nová životní etapa.

Krátké zaklepání ji zastihlo v okamžiku, kdy si na stůl odkládala Severusův dar.

„Mohu dál?“ Po jejím souhlasu vstoupil do pokoje ve volné bílé košili a tmavých kalhotách. Tak nějak obezřetně, jakoby se nechtěl ničeho dotknout a zasahovat do jejího prostoru. „Nejspíš bylo ode mne nerozumné dát ti dárek hned, měl jsem ho nechat na slavnostnější příležitost,“ pronesl zamyšleně. Než stačila Hermiona odpovědět, že to vůbec nevadí, protože by ji psací pera potěšila kdykoliv, pokračoval: „Proto bych ti chtěl navrhnout společnou večeři. Můžeme jít do nějaké restaurace, nebo zkusím uvařit něco doma. Rozhodnutí je na tobě.“ Pozoroval ji tmavýma očima a čekal na odpověď. Hermiona nevěřila vlastním uším. Severus Snape ji zval na večeři?

„Ráda. Možná bych kvůli bezpečnosti zůstala raději tady. Pokud by ti to nevadilo?“ zakončila otázkou a všimla si, jak se jeho lehce napjatý postoj uvolnil. „Pomůžu ti s vařením.“

„To ocením, ale vzhledem k tomu, že oslavujeme tvé úspěšné zkoušky, na tom netrvám,“ usmál se krátce a položil ruku na kliku u dveří. „Tak tedy zítra večer. Vařit bychom měli začít odpoledne, ať se vše stihne připravit. Dobrou noc.“ Věnoval jí ještě soustředěný pohled a odešel.

„Dobrou,“ zavolala za ním a s roztřeseným bušícím srdcem se posadila na postel. Nikdy nezažila situaci, že ji muž, ke kterému chovala skutečnou náklonnost, někam pozval. Odložila župan na židli a uložila se do postele. Na zítřek bude potřebovat hodně kvalitního spánku. Zavřela oči a nabyla dojmu, jakoby ve svém pokoji stále cítila Severusovu dřevitou kolínskou smíchanou s bylinkovou vůní. Přivinula si blíže peřinu a zahnala myšlenky, které by jí k jejímu klidnému usínání rozhodně nepomohly.

* * *

Konečně našel trochu času a poslal Kráturu, aby mu sehnal všechna čísla novin, které vyšly v době, kdy ležel na bradavické ošetřovně, jak si předsevzal před několika měsíci. Odporné titulky a články urážely nejen jeho, ale i Hermionu. Ta si vysloužila od redaktorů zase jiný typ oslovení. Neméně krutých. Noviny letící do rohu místnosti provázely sprosté nadávky. Pak si je ale přivolal zpátky a ledabyle těmi nechutnými žvásty listoval. K čemu se to kouzelnická média snížila? Zbláznil se tenhle poválečný svět?

Po několika stranách narazil v Denním věštci na texty, které se týkaly jeho samotného. Četl je se sebezapřením, ale nezpůsobovalo mu to v podstatě nic. Za svůj život si zvykl na nenávist lidí k jeho osobě. Ten příšerný bastard, kterého vlastně nikdo doopravdy nezná. Samozřejmě. Znechuceně Věštce odložil. Nejradši by tu zpropadenou ženskou Holoubkovou poslal přinejmenším do Azkabanu za ty lži vycucané z prstu.

Pak jeho pohled padl na Jinotaj. Co v tomhle periodiku toho bláznivého Láskoráda může být zajímavého? Nic – jednoduchá odpověď. Znuděně procházel jednotlivé dvoustrany, až ho zaujal titulek s názvem: „Profesor, který přežil. Profesor, kterého neznáte.“ Autorkou článku byla Láskorádova dcera. Byl to rozhovor s Hermionou o jeho vlastních činech, která si dala velkou práci s tím, aby srozumitelně a pravdivě vysvětlila kouzelnické veřejnosti jeho intence a popsala svá studentská léta, v nichž dokázala rozpoznat všechny okamžiky, kdy se jim snažil různými způsoby pomáhat. Doteď netušil, že věděla o téměř všech situacích, kdy byl na blízku Potterovi a pokoušel se mu krýt záda, protože to nespoutané děcko se hnalo z jednoho problému do druhého.

Podstatná část rozhovoru byla však věnována i jeho činnosti dvojitého agenta a práci pro Brumbála. Neměl ani ponětí, že slečna Grangerová ví tak podrobně o jeho minulosti. Neřekla nic, co by ho mohlo zkompromitovat, ani čím by odhalila cokoliv z jeho soukromí. Styl, jakým se vyjadřovala, by popsal jako věcný, logický a racionální. Hermiona si uměla poskládat vedle sebe podstatné informace a udělat z nich správné závěry. Tenhle systém uvažování oceňoval.

Z jejích odpovědí na poměrně rozumné otázky slečny Láskorádové cítil závažnost, s jakou se Hermiona snažila očistit jeho jméno. Částečně byl až překvapen, jak přesvědčivě dokázala sestavit slova do vět, aby čtenáře zaujala a aby pochopil, oč jí šlo. Výborně to zahrála. Bude jí muset poděkovat i za tohle. Vzal s sebou výtisk Jinotaje a rozešel se do kuchyně. Slyšel, jak dole Hermiona něco krájí. Bylo asi pět hodin odpoledne a už by měli začít vařit. Nejvyšší čas.

„Takže takhle jsi mě obhajovala před celým kouzelnickým světem, když jsem jako mrzák ležel na ošetřovně?“ Zamával novinami ve vzduchu.

Zvedla k němu oči od dřevěného prkýnka, na kterém měla z poloviny nakrájenou mrkev a nůž položila vedle. Ruce si otřela do zástěry. „Koukám, že už jsi objevil v Jinotaji rozhovor se mnou. Divím se, že jsi to číslo ještě sehnal,“ řekla opatrně.

„Zdá se, že domácí skřítkové jsou všemocní,“ pronesl klidně a přistoupil k ní blíž, aby jí výtisk podal.

Hermiona rychle přeběhla očima své odpovědi a zase mu noviny vrátila. „Doufám, že mě kvůli tomu nebudeš nesnášet. Ale musela jsem něco udělat. Nemohla jsem to snést. Po tom, co mi Harry převyprávěl, co viděl v Myslánce, nemohla jsem mlčet. Nezlob se, prosím, ani na Harryho, že mi to řekl. A něco ani nemusel. Asi bych si to dala dohromady postupně,“ pokrčila rameny a vrátila se k mrkvi, která se pod jejím nožem měnila na drobné kostičky.

„To nepochybně. Šla jsi z kůží na trh. To obdivuji,“ pronesl vážně a bokem se opřel o kuchyňskou linku. „Ale víš, že jsi to nemusela dělat. Nikdy bych to po tobě nechtěl. Jsem zvyklý, že si o mě lidé myslí to nejhorší.“

„Jenže já prostě musela něco udělat, Severusi. Nemohla jsem vydržet tu nenávist, která se na tebe snesla. Myslela jsem, že to, co řeknu, by mohlo trošku napravit všeobecné povědomí o tajemném profesorovi lektvarů, kterého si všichni spojovali s představou věrného následovníka Voldemorta. Ale kdo ví, jestli se mi to podařilo. Měla jsem pocit, že za chvíli někdo vtrhne do bradavického hradu a na ošetřovně do tebe něco zapíchne. Byla to hysterie.“ Na chvíli se odmlčela. Pak vysypala na rozehřátou pánev s rozpuštěným máslem cibuli, kterou nakrájela před chvílí.

Upravila pokličku vařícím se bramborám a pokračovala: „Kouzelnická veřejnost byla šílená, nadšená z vyhrané války, ale taky vzteky bez sebe, zklamaná a smutná. Lidé tě neznají. Viděli tě jako Smrtijeda. Všichni jsme byli unavení. Chápala jsem to. Snad každý ztratil někoho ve válce. Ale ty jsi za to nemohl. Proto jsem tě chtěla bránit. Ale koho by zajímal názor v podstatě ještě malé holky. A nemyslím si, že by to změnila skutečnost, že jsem členka Zlatého tria.“ Zase se odmlčela a zdálo se, že už jí došly myšlenky, nebo slova, kterými chtěla vysvětlit své jednání.

Severus neodpovídal a tak se na něj po dlouhých chvílích ticha otočila. Noviny odložil vedle sebe. Ruce měl založené na prsou a sledoval ji zvláštním způsobem. Jeho oči se leskly. „To už nikdy neříkej. Nejsi malá holka, Hermiono. A už nikdy se přede mnou nepodceňuj.“ Smutně se na něj usmála a zamíchala s cibulí v pánvi, kam nožem z prkýnka shrnula mrkev. „Chtěl bych ti poděkovat,“ řekl vděčně. „Nevím, jestli jsi změnila názor veřejnosti, ale pramálo mě to zajímá. Moc to pro mě znamená, co jsi udělala. Děkuji.“

„Nemáš za co. Nepotřebuji žádný vděk. Nic špatného jsi neprovedl. Udělala jsem to, o čem jsem si myslela, že je správné,“ odpověděla jednoduše a zhodnotila, že se na chvíli může k němu otočit, aniž by večeři spálila.

„Hermiono,“ napomenul ji zamračeně a zakroutil hlavou. „Jsem ti velmi vděčný. Nemohu si vybavit, kdy naposledy pro mě někdo něco takového udělal.“

„To je v pořádku. Udělala jsem to ráda.“ Věnovala mu znovu o trochu méně smutnější úsměv. Natáhla se, aby stiskla jeho paži. On však chytil její dlaň do své ruky a podržel ji o něco déle, než by se na profesora a jeho bývalou studentku hodilo. V tom okamžiku jim to ale bylo oběma jedno. Hermiona se zhoupla na špičkách, aby měla aspoň na chvíli jeho obličej blíž tomu svému. Oříškové oči prozkoumávaly ostře řezané rysy, hákovitý nos a pevně semknuté rty.

„Měl bych ti pomoct. Byl to můj nápad. Večeře pro tebe. Zatím tu vaříš jen ty,“ řekl po chvíli soustředěného oplácení jejího pohledu a odstoupil od ní. Obrátil se ke kuchyňské lince a našel si vše, co potřeboval ke svému receptu. „Chtěl bych uvařit zeleninovou polévku. Máš ji ráda?“

Pokývala hlavou. „Jsem zvědavá, profesore. Sice mě trumfnete v lektvarech, ale dokážete mě porazit i ve skutečném vaření?“

„No prosím!“ zlobil se Severus pobaveně. „Takže vaření lektvarů není plnohodnotné k vaření večeře? Tohle je vaše nová disciplína, slečno Grangerová? Utahovat si ze mě?“

„Vysvětlete si to, jak chcete, profesore,“ řekla posměšně a ironicky zvedla obočí.

„Ach, u Merlina! Ty dnešní mladé dívky mi doslova přerůstají přes hlavu! Kde je ten zatracený Filch, aby mi je pomohl zkrotit?“ zanaříkal s hravou jiskrou v očích.

Hermiona se rozesmála: „Zkrocení zlé ženy? Už zase Shakespeare?!“

Severus jí věnoval zvednuté koutky a pak už se oba soustředili na vaření. Kuchyní se neslo cinkání nádobí, vůně vařícího se jídla a krátké věty, které spolu občas prohodili, když jeden z nich potřeboval půjčit vařečku a druhý zase potřeboval více pracovního místa na kuchyňské desce.

„Soudě podle surovin to bude pastýřský koláč?“ Nahlédl jí přes rameno, když na zeleninu smíchanou s mletým jehněčím pokládala jemnou bramborovou kaši a celý pekáč pak strčila do předehřáté trouby.

„Mistr lektvarů se pozná,“ pronesla Hermiona souhlasně. „Předpokládám, že takhle rozeznáš každý recept, ať už je to lektvar, nebo oběd.“

„Ano, samozřejmě,“ řekl vážně, aby neměla žádné pochybnosti.

„Jistě,“ zašklebila se znovu. „Měla bych se jít upravit na večeři. Pak už to jen dáme na talíře. Tvoje polévka už taky vypadá skoro hotová.“

Severus pokýval hlavou. „Také se půjdu připravit. Kráturu jsem dnes poslal k Potterovi, aby nás neobtěžoval.“

„Dobře. Tak za necelou hodinu tady dole?“

„Budu se těšit,“ pronesl pevně a odebral se do své ložnice.