Mors principium est 20

Další den ráno dlouho v posteli nevylehávala. Věděla, že dnes je spolu poprvé uvidí část kouzelnické veřejnosti, která přežila válku. Její přátelé, pro ni téměř rodina, ale i lidé méně blízcí. Tušila, že pro Severuse to tak příjemné jako pro ni být nemusí. O to víc si vážila faktu, že souhlasil, že ji doprovodí. Někteří lidé stále viděli profesora lektvarů a bývalého ředitele jako svého nepřítele. Pro něj to rozhodně žádná procházka růžovým sadem nebude a přidělávat mu starosti bylo to poslední, co by kdy vůbec chtěla.

Rozmýšlela, co si vezme na sebe. Nakonec zvítězily vínové šaty ke kolenům s širšími ramínky. Jemně se nalíčila a několik pramenů si sepnula po obou stranách hlavy, zbytek vlasů nechala volně rozpuštěných. Boty na klínku stejné barvy jako měly šaty, doplnily výslednou podobu. Do ruky si vzala malou kabelku, kam díky zmenšovacímu kouzlu nacpala až zbytečně moc věcí. Sešla ze schodů.

Dole v kuchyni na ni čekal Severus ve svém typickém profesorském hábitu. Stál zády a něco si zapisoval na okraj novin. Lehce zaťukala na obrubeň dveří. „Ahoj,“ pronesla potichu.

Když se otočil, zahlédla v jeho očích několik emocí. Překvapení, příjemné rozrušení a hlubokou vášeň. „Dobré ráno,“ řekl zastřeným hlasem.

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Nebudou tam jen tvoji přátelé. Jsem si vědoma toho, že to pro tebe nemusí být zrovna nejpříjemnější setkání.“

„Moje rozhodnutí stále platí. Slíbil jsem ti to. A teď už nemůžu couvnout. Navíc, když budu mít po boku tebe,“ dodal jakoby mimochodem. Drobné vějířky kolem jeho očí. Hluboké tmavé studny, ve kterých se Hermiona čím dál tím více topila. Zvláštní tajemná touha, na níž si zatím stále zvykala. Možná ji i trochu děsila...

„Tobě to taky sluší,“ pronesla částečně nervózně, částečně vážně a na chvíli se odmlčela, studujíc jeho obličej. „To je to, co si chtěl slyšet?“

„Hermiono, nemusíš říkat věci, které nejsou pravdivé,“ pravil vážně. „Víš, že já to nepožaduji.“

„Ale já...“

Zastavil ji. „Necháme to být, ano?“ usmál se a natáhl k ní dlaň otevřenou vzhůru. „Můžeme?“

„Děkuji, že tam se mnou jdeš,“ řekla ještě, než se dotkla jeho ruky. Přemístili se.

Objevili se v úzké postranní uličce v Prasinkách. Vyšli na hlavní ulici a mířili k hradu, na bradavické pozemky, kde se konala slavnost. Hermiona se začala cítit nesvá. Všimla si, že se na ně dívají nejedny oči. Skoro všichni, které míjeli. Zamračené pohledy je propalovaly. Chytila Severuse pod paží a blíže se k němu přitiskla. On však nepolevoval v chůzi, zpevnil stisk a dělal jí oporu. „Proč tak zírají?“ zeptala se polohlasem.

„Myslím, že odpověď znáš. Nech je zírat.“ Jeho svižný krok se ještě zrychlil. Držela se vedle něj a nepřestávala otáčet hlavu za nepřejícnými kouzelníky. „Vítej v mém světě,“ dodal suše. Tak takhle se veřejnost dívá na někoho, koho dávno zavrhla.

„Takže kvůli tomuhle sis oblékl profesorský hábit a ne něco více společenského?“ zeptala se přemýšlivě. V odpověď pokýval hlavou. „Je to něco jako brnění, viď?“ Severus jí věnoval bolestný pohled, ale pak se usmál. Poté všechny své emoce potlačil a nechal je zapadnout za své mentální štíty. Oči byly tvrdé, ale ne nepříjemně, ne nenávistně. Spíše tak, jak si pamatovala ze školy, když byl znechucený z dalšího nešikovně zvrhnutého kotlíku.

„Zrádce!“ zakřičel někdo za nimi. Naštěstí se Hermiona mohla uvolnit, protože vkročily na bradavické pozemky a přiblížily se k hradu. Z dálky slyšeli hudbu a tlumené hlasy. Celá oslava byla tedy naplánována velice skvostně. Ředitelka si dala záležet. Na jedné straně blíže k hradu byl postaven obrovský bílý stan, v němž bylo připraveno občerstvení. Vedle něj stál parket, na němž tancovalo několik párů. Vše krásně ozdobeno mnoha barvami. Hermiona zahlédla Lenku s viditelným bříškem a Nevilla kroužící okolo. Jiní se v hloučcích či dvojících trousili podél parketu a povídali si. Hovor byl živý a hlasitý. Vmísili se mezi ostatní. Několik lidí téměř odskočilo, aby se jim vyhnulo.

Stiskl její paži ještě o něco pevněji. Ne, aby se sám uklidnil, ale aby podpořil ji samotnou. Tušil, že nebyla připravená na takové přivítání. Naštěstí je vyrušil známý hlas. „Severusi, Hermiono, vítejte! Jsem ráda, že jste přišli.“ Vlídný vřelý pohled ředitelky McGonaghallové ji konečně potěšil. „Koukám, že jsi odhodil hůl,“ dobírala si ho.

„Věřte mi, že mne to těší mnohem víc než vás,“ odpověděl s podmračeným obočím. Už to byl zase on. Ten Severus Snape, profesor lektvarů a obrany proti černé magii. Obávaný ředitel po Brumbálově smrti.

„Ale no tak, nebuď takový morous. Všichni oceňujeme, že jsi v pořádku.“ Odpověděla energicky, než její pohled zvážněl.

„Všichni,“ odfrkl si sarkasticky. „Jsem tu jako doprovod slečny Grangerové. Nic víc, nic míň. Nedělejme z toho veselou rodinou slavnost s dortem a balonky, Minervo.“

„Dobře tedy,“ pokývala hlavou. „Hermiono, nebude vám vadit, když si profesora na chvíli půjčím? Musím využít chvíle, že vylezl ze své nory.“

„Samozřejmě, paní profesorko.“ Usmála se na ni.

„Věřím, že je tu mnoho vašich přátel, kteří se na vás těší.“ Pronesla ještě se zvednutými koutky a pak už si Severuse odváděla. Než se Hermiona stačila zaměřit na zábavu a vyhledat známé tváře v davu kouzelníků a kouzelnic, vrhla se jí do náruče Ginny, která ji objala, a poté následoval Harryho lehce neohrabaný stisk.

„Pořád žiješ?“ zubil se na ni a kývl hlavou směrem k diskutujícímu profesorovi a ředitelce.

„Ano, pořád se divíš?“ zlobila se na něj hraně. „Radši mi řekněte, jak se máte?“

„Dobře, budeme se stěhovat,“ odpověděla Ginny, než se její přítel stačil nadechnout. „Už je nejvyšší čas.“

„A co vaši, jak to zvládají?“ Kamarádka jen mávla rukou. „Radši se neptej, prosím tě. Ale je to snad lepší.“ Pokrčila rameny.

„Nechceme tě úplně zatěžovat,“ řekl Harry s úsměvem. „Ginny se nepochlubila, ale začíná se připravovat na školní rok na funkci primusky. Náš pokoj je doslova potapetovaný změnami, které chce udělat. Konečně ty pozice nebudou tak příšerně zastaralé.“

„Chci být připravená, ale nepřeháněj zase. Udělám to, co je potřeba. Mělo se to udělat už dávno.“

„Držím ti palce,“ povzbudila ji Hermiona. „Určitě budeš výborná. A Harry? Co pořád ty rozhovory v novinách? Co se to na ministerstvu děje? Severus mě ode všeho drží dál.“

„Tak to nejsi sama.“ Ginny šťouchla do svého přítele. „On mi taky nechce nic říct.“

„Logicky, Hermiono, přemýšlej, když mě váže mlčenlivost, a neříkám nic ani svojí přítelkyni a rodině, myslíš, že můžu říct něco tobě?“

„Ach, u Merlina, chlapi.“ Povzdechla si a obrátila oči v sloup.

„Jeden je miluje, až by je někdy praštil, co?“ přitakala nejmladší Weasleyová a v očích jí hrály pobavené plamínky, s nimiž se dívala na Harryho.

„No jo, holky,“ zašklebil se, „tak si tu povídejte samy, jo? Já jdu najít někoho, kdo nebude pohrdat mou snahou o zodpovědnost. A žádní chlapi, ale pravidla!“

Odešel. Obě mladé ženy ho sledovaly a Hermiona kroutila hlavou. „Co mu je?“

„Nevím,“ přiznala Ginny popravdě. „Asi z něj konečně spadla ta mnohaletá tíha a odpovědnost za druhé. Ale kdo ví, co na tom ministerstvu doopravdy dělají. Sama nevím, co si s ním někdy počít. Chová se divně. No nic, nechme to.“ Napodobila svou bývalou spolužačku v povzdechnutí. „Jsi šťastná?“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Hermiono, propána, jsi s ním šťastná?“ Dala důraz na zájmeno, aby bylo jasné, o kom je řeč. Jmenovaná se znovu zadívala na Severuse a profesorku McGonaghallovou, k nimž se přidal pan Weasley a George. Všichni horečně debatovali.

„Myslím, že ano, ale je to všechno takové strašně křehké. Někdy si myslím, že je to v pořádku a on mě pak zase něčím překvapí. Někdy do něj úplně nevidím.“

„Z toho si nic nedělej. Chlapi jsou někdy zatracení mrzouti. Tajemní. Navíc tenhle chlap má tohle všechno a ještě na druhou. U Merlina... Věřila bys, že o něm někdy budeme mluvit takhle?“ Ginny se rozesmála a Hermiona se k ní přidala.

„Ne, to rozhodně ne. A díky, jsi moc hodná.“

„Nemáš zač a užívej si to. Vypadáš spokojeně.“

„Díky, ty taky. A co Ron? Máte nějaké zprávy?“ zeptala se pomalu.

Zrzavá Weasleyová zakroutila smutně hlavou. „Jednou za čas pošle pohled, ale zatím se domů nechystá. Půjdu najít Harryho, měj se hezky, ahoj!“

„Ahoj a děkuju!“ Objaly se a Ginny odešla. Hermiona se začala procházet skrze hloučky lidí, nikdo před ní už neuhýbal, ale zachytila pár zvláštních pohledů. Zamávala na Nevilla s Lenkou a pozdravila profesora Křiklana, se kterým prohodila pár slov o jeho novém výzkumu. Přišel ji pozdravit i profesor Kratiknot a znovu vychvaloval svou nejlepší studentku.

Když se rozloučili, postávala jen tak klidně opodál a pozorovala, jak se nad parketem začínají vznášet malinkaté víly a sypat na tanečníky drobné okvětní lístky. Hudební nástroje poletovaly v rohu parketu a střídaly jednu píseň za druhou. Slunce bylo sice pod mrakem, ale nepociťovala chlad. Létající podnosy s jídlem a pitím se každou chvíli u ní zastavily, ale ona si ani jednou z žádného z nich nic nevzala. Několik dětí proběhlo kolem ní a Hermiona zpozorovala, že musejí být velmi nadané, protože i v jejich nízkém věku zacházely se svou dětskou magií způsobem, kterému sice příliš nefandila, ale byla přesvědčená, že i děti se mohou naučit ji používat správně a bezpečně. I když ještě nedostaly dopisy z Bradavic. Právě vyrůstala nová poválečná generace kouzelníků a to byl jen začátek. Romantická hudba ji ukolébala do příjemného vědomí bezpečí, které možná bylo jen zdánlivé, ale tyhle okamžiky se rozhodla si užívat.

V tom se jí do pohledu vplížil další člen rodiny Weasleyových. Molly si to k ní rázným krokem štrádovala a její výraz dával najevo, že tohle nebude příjemný rozhovor. Hermiona ji vždycky měla ráda, ale teď podvědomě o krok ucouvla. Tohle nebylo dobré.

„Hermiono, zlatíčko,“ uhodila na ni starší žena mile, ale důrazně. „Proč už k nám nechodíš? Ty už nás nemáš ráda?“

„Dobrý den,“ pozdravila slušně. „Ale tak to vůbec není, paní Weasleyová. Ginny i Harry už mě několikrát zvali, ale neměla jsem čas. Ta starost o Severuse mi dala zabrat víc, než jsem čekala.“

„Tak o Severuse,“ pronesla podezíravě a přimhouřila oči. „Jak to, že se o něj nyní tolik zajímáš a staráš?“

„Byl zraněný, ošetřovala jsem ho. Nic víc. Vždyť to víte. Určitě vám všechno řekli,“ odpověděla obezřetně. Věděla, že neříká vše, ale proč by měla?

„Lžeš! Už je zdravý a stále u něj bydlíš!“ vyčetla jí. Utrhla se na ni, až z jejích očí sršely blesky. Mollyin pohled byl vlastně trošku děsivý. Hermiona si ji prohlížela. Žena vypadala strhaně, roztřeseně a deprimovaně. Lehký depresivní záblesk v jejím výrazu. „A věru, že řekli! Víš, Hermiono, nesdílím Ginnyino nadšení z tohohle směšného cirkusu, co se Severusem předvádíte!“

„Ale my nic nepředvádíme,“ pronesla klidně, pevným hlasem. „A promiňte, paní Weasleyová, ale nemyslím, že bych se vám měla zpovídat.“

„Zase lžeš! To tě naučil on? Takové hodné děvče jsi byla, čestná, pravdomluvná a šikovná. To on tě zkazil! Počestnou dívku přivedl na scestí!“

Do Hermiony jakoby vjela všechna energie světa. „Tak dost! Nic vám do toho není! A nemluvte tak o něm. Je to válečný hrdina! Bez něj by byl Řád namydlený. Tolik informací, které vám poskytl, vám pomohlo vyhrát tu zatracenou válku. Neopovažujte se brát si ho do úst!“ Teď už křičela a ani nevěděla, kolik zloby v ní je, a jak moc je vůči Severusovi ochranitelská. Nevšimla si ani toho, že se lidé kolem nich začali otáčet.

„Ty děvko!“ zasyčela na ni paní Weasleyová, aniž by reagovala na její slova. „Jestli někdy vstoupíš do mého domu, tak si mě nepřej! Prvně si mého Rona obtočíš okolo prstu a pak ho odkopneš. Kde je mu teď konec?!“ Zatlačila slzu a pak se na mladší ženu podívala s onou typickou urputností, neústupností a notnou dávkou nenávisti. „Jeden můj syn zemřel a druhý je taky pryč! Odvedla si je ode mě oba! Zabilas je. Zabila!!!“

Hermioně se zatmělo před očima a cítila, jak vrávorá. Motala se jí hlava, a kdyby ji v tu chvíli nechytily Severusovy ruce, možná by upadla. „To stačí, Molly.“ Ozvalo se za Hermioninými zády přísným hlasem. Zněl dokonale ledově, a kdyby nedržel svou přítelkyni, možná by po ženě skočil. Případně vrhnul nějakou nepěknou kletbu.

„A ty, že se nestydíš zneužít slušnost mladého děvčete! Ty hnusný Smrtijede! Kdyby Brumbál viděl, jak zacházíš s jeho nejlepšími studenty, hnil bys po zbytek života v Azkabanu!“ cedila skrz zuby paní Weasleyová.

Odněkud se ale objevil její manžel. Objal ji a táhl ji pryč. „Miláčku, půjdeme domů. Pojď!“ Jeho bolestný pohled a tichá omluva směřovala k Hermioně i k profesorovi.

Jeho dlouhé prsty jí třely paže a ona se pomalu uklidňovala. Nerozuměla uklidňujícímu šepotu, ale ten hlas ji zbavoval třesu a navozoval znovu stabilitu. Už dokázala stát sama. „Ale tebe přece omilostnili...“ Opakovala stále dokola, až přestala, protože slyšela sama sebe, jak mluví do naprostého ticha. Všichni je šokovaně pozorovali.

„Molly má pravdu!“ ozvalo se odněkud a rychlou chůzí se k nim přibližoval manželský pár. Hermiona poznávala některé rysy v obličejích muže a ženy. Byli to rodiče jejího mladšího spolužáka, kterého potkávala, ale kterého? „Ty zmetku! Nechal si trápit naše děti! Nechal jsi je mučit jen pro to, protože jejich rodiče jsou mudlové! Ty hajzle! Alice z toho má doteď noční můry a Johnova noha se doteď pořádně nezahojila!“ Muž křičel a přidávalo se k němu stále více lidí, které poznalo bývalého ředitele. „Voldemortův poskok!“ zakřičel někdo další z davu a přiletělo cosi, co Hermiona nedokázala rozeznat, protože to Severus okamžitě hůlkou ještě v letu nechal rozpadnout na tisíc kousků. „Předhodil naše nejzranitelnější Smrtijedům,“ plakala jiná žena usedavě.

Severus pevně stiskl Hermionino rameno a teď to byl opět důkaz strachu o ni, ale možná se taky musel někoho přidržet. „Dost!“ zahřměl hlasitě rozzlobený hlas ředitelky. „Profesor Snape a slečna Grangerová jsou na odchodu. Jsou to moji hosté a nikdo jim nezkřiví ani vlásek!“ Minerva oběma stiskla ruku a úsměv na chvíli proměnil její pevně semknuté rty. Věděla, že nemá smysl v tuhle chvíli ostatním účastníkům slavnosti cokoliv vysvětlovat. „Běžte,“ pronesla příkazem. Obrátili se a rychle odcházeli. Hermiona se ještě trochu třásla, ale následovala Severusovy dlouhé kroky. Poslední, co zachytila, než se těsně za bradavickými pozemky přemístili, byla skupinka Harryho, Ginny a George, kteří k nim všichni vysílali procítěné omluvné pohledy. Ginnina lítost zářila v jejích očích.

„Vezmi mě domů, prosím,“ vydechla tiše, než stiskl její prsty ve své ruce.

Objevili se v kuchyni a Severus klesl do jednoho z křesel. Čekala, že bude zuřit, ale nevypadal na to. Hermiona tenhle jeho stav znala. Hněv bublal uvnitř a netrvalo dlouho, než vybuchne. Nyní se ale překvapivě držel. „To nedopadlo moc dobře... Vlastně podle očekávání,“ zkusila odlehčit situaci a posadila se na sedačku.

„Neříkej,“ odsekl. „Vskutku. Aspoň jsi viděla, jaké to je, být nablízku Smrtijedovi.“ Poslední slova skoro vyplivl.

„Přestaň, Severusi! Oba jsme to čekali. Mollyina slova si neberu k srdci. Na chvíli mě to vykolejilo, ale už je to lepší. A to ostatní...“

„Vykolejilo?!“ odfrkl si a podíval se na ni. Oči přísně střežené nitrozpytem. „Málem jsi tam omdlela!“

„Teď už na tom nezáleží,“ řekla klidně. „To ostatní není pravda. Moc dobře to víš. Za nic nemůžeš. Kdybys udělal něco jiného, než se od tebe očekávalo, celý plán by padl a Harry by nedostal možnost Voldemorta zabít. Tím, že jsi byl ředitel, jsi zabránil nekontrolovatelnému násilí na studentech.“

„Do prdele, Hermiono! Děláš, jak kdybys byla hluchá! Slyšelas‘ ty rodiče. Já nepotřebuju tvoje logické závěry a chlácholení! Nezabránil jsem ničemu. Nepotřebuju, abys mě omlouvala. Neudělal jsem to, co bylo správné. A měl jsem! Byl jsem v pozici a měl jsem moc zabránit zbytečnému trápení nevinných dětí!“

„Tohle je to, co si vyčítáš?“ zeptala se a sledovala, jak k ní pomalu zvedá hlavu. Jeho výraz byl naprosto deprimovaný.

„A co sis krucinál myslela, hm?!“ Prudce vstal a zatřásl s ní. Zatnula zuby, protože jeho stisk trochu bolel. Promnula si rameny a sledovala, jak se hroutí vedle ní na sedačku. „Jsem zatracený kretén a zasloužím si trest smrti. Asi se půjdu udat, řeknu všechno, co jsem kdy udělal. Stejně ten můj spis na ministerstvu beztak jen někam založili. Kdyby ho zase potřebovali.“

„To neuděláš!“ uhodila na něj nyní i ona příkře. „Do háje, Severusi Snape, podívej se na mě a řekni, že to neuděláš!“

Okamžitě k ní střelil zamračeným pohledem. „Co mi máš co přikazovat!“ Plesk. Hermiona se napřáhla a dala mu facku, až jí brněla dlaň. Zatřásl hlavou a několikrát pohnul čelistí. Překvapeně na ni zíral. V jeho očích se zračilo uvědomění. „Co to sakra bylo, ženská!?“ pronesl ještě částečně rozzlobeně, ale pak z něj vztek viditelně spadl.

„Ty seš zatracenej litující se chlap, Severusi. Doufám, že tě to probralo,“ zašklebila se na něj pobaveně. „Jestli budeš ještě jednu potřebovat, tak dej vědět!“ pronesla přísně a zvedla se ze sedačky. Profesor ji ale stáhl zpátky k sobě. Hraně z legrace natáhla znovu ruku, ale Severus ji za ni chytil. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Prvně jemně a procítěně oždiboval její spodní ret, ale pak se jeho polibek změnil ve vroucný, teplý a vyvolávající pulzující přívaly horka v Hermionině těle. Posadil si ji na klín a zasypal bělostný krk tolika polibky, až se jí tajil dech. Naprosto ji překvapilo, že jsou jeho rty tak měkké. Ty neústupné, pevně stisknuté rty do přísné linky. Nosem přejížděl blízko lalůčku jejího ucha, kam si předtím aplikovala parfém, a hluboce vdechoval tu opojnou vůni. Párkrát vzal do svých úst ušní lalůček s drobnou náušnicí a jemně ho sál. Vyhledala znovu jeho ústa a začala mu polibek oplácet podobně vroucným způsobem a ruce zabořila do jeho vlasů. Na zátylku mu za pár pramenů zatahala, což způsobilo, že prohloubil polibek a obtočil své paže okolo útlého pasu. Hermiona musela otáčet trup, protože mu seděla na klíně bokem, ale nijak jí to nevadilo. Odtrhli se až ve chvíli, kdy se oba potřebovali nadechnout.

„Dost,“ pronesl téměř vrčivým hlasem, ale musel se ovládnout, aby dostál svých slov. „Měli bychom se převléct. Nenávidím tenhle hábit a ty bys tu mohla chodit celý den v těchto šatech, ale potom za sebe neručím. A hádám, že pro tebe bude také pohodlnější domácí oblečení.“

„Máš pravdu,“ odpověděla zadýchaně a s pomocí silných rukou seskočila z jeho klína.

„Sejdeme se tady dole. Něco bychom si mohli uvařit, co říkáš?“ usmál se na ni a snažil se kontrolovat svůj výraz, ale jeho oči ho prozrazovaly. Stále byly plné vášně.

Hermiona souhlasně přikývla a šťastně vyběhla do svého pokoje. Ani nevěděla, jak zvládla schodiště, protože se jí příšerně pletly nohy. A i v hlavě jí nejspíš vybuchl ohňostroj radosti a touhy, protože nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že by si tenhle nový typ blízkosti se Severusem ráda co nejdříve zopakovala. Merlin ví, že on to cítil naprosto stejně.