Mors principium est 21

Zbývající dny měsíce srpna ubíhaly vlastně v poklidu a pomalu se proměnily v týdny. Léto se přehouplo do podzimních měsíců a Severus byl čím dál více zachmuřenější. Netušila, čím to je. Jestli událostí na bradavické slavnosti a tím, že si dává vinu za všechny studenty, kterým během svého ředitelství nepomohl, anebo jestli si dělá starosti s jejich sblížením. Anebo to bylo úplně kvůli něčemu jinému. Jí samotné chvíli trvalo, než se vyrovnala s Mollyinými slovy, ale za nějaký čas z ní smutek a poslední zbytky naštvání zmizely úplně. Vlastně ji chápala. V tomhle poválečném světě si museli být všichni na blízku a odpustit si. Bylo ale jasné, že k Weasleyovým asi pěkně dlouho nebude smět vstoupit.

Hermiona vešla do knihovny a kdyby nepromluvila, možná by si jí ani nevšiml. Zvláštně zkroucený seděl v křesle. „Pracuješ?“

„Hmm,“ udělal neutrálně, zahleděný do několika knih.

„Severusi,“ oslovila ho důrazněji, než zamýšlela. „Co se děje? Poznám to. Je to kvůli tomu, co řekli ti rodiče, anebo kvůli nám dvěma?“

Podíval se na ni zastřeným pohledem. „Minerva chce, abych se vrátil do Bradavic.“

„A vrátíš se?“

„Ani mě nenapadne. Ať si učitele obrany a lektvarů hledá jinde. Nenáviděl jsem učení těch malých hlupáků a nic se na tom nezměnilo.“

Obrátila oči v sloup, ale na jeho poslední poznámku se rozhodla nereagovat. „Takže jde jen o tohle? Nebo mi něco neříkáš?“ Mlčel a znovu se zabral do čtení. „O čem jste tak dlouho s ředitelkou a ostatními mluvili?“

„Chtěla by tě vidět,“ řekl nakonec. „Chystá jedno nové místo v Bradavicích a nabízí ti ho.“

„O co jde?“ ptala se se zájmem. Zatím na sobě nedala znát, že má pocit, že se odpovědi snaží vyhnout.

„Máš se za ní někdy zastavit. Je to překvapení. A nedělej si o mě starosti, ano?“ Konečně se trochu usmál. Ona si však začínala být naprosto jistá, že jí něco tají a že k tomu musí mít opravdu dobré důvody.

„Dobře. Brzy za ní zajdu.“ Došla až k němu a postavila se za jeho záda. „Tohle mě opravdu ničí, víš?“ Položila mu jemně dlaň na rameno. „Když vidím, že tě něco trápí, ale nechceš mi nic říct.“

„Ještě sis nezvykla na tajemného profesora lektvarů?“ Odložil knihu na stolek a otočil se na ni s pozvednutým obočím. Na rtech mu hrál lehký úsměv, ale jeho oči byly unavené. Uchopil její drobnou ruku a políbil ji.

„Zvykám si. Pomalu,“ věnovala mu také zvednuté koutky. „Ale neděláš mi to moc jednoduché. Opravdu mi neřekneš, co se to s tebou děje?“

„Ne,“ odpověděl prostě a pak si povzdechl. „Ale přemýšlel jsem o něčem jiném...“

„Ano?“

„Když se už nevrátím na profesorské místo do Bradavic a můj trezor u Gringottů není bezedný, měl bych si najít jinou práci. Z něčeho žít musíme.“

„My?“ špitla trochu nevěřícně. „Každopádně, ano, chci se tě už nějaký čas zeptat na finanční stránku mého pobytu u tebe...“ dodala rychle.

„Finance řešit nebudeme, Hermiono. Jsi můj host.“ Podíval se na ni povzbudivě.

„Ale to nejde, abys všechno platil ty.“

„Proč ne? Docela nám to s Kráturou a jeho nákupy funguje.“ Pronesl téměř bezstarostně.

„Jsi příliš štědrý, ale to nemůžu přijmout.“ Zakroutila hlavou.

„Můžeš a o vůbec nic nejde.“

„Mně ano.“ Stála si za svým. „Cítím se kvůli tomu jako...“

„Jako co? Nebo kdo?“ zamračil se a vstal. Potom si vyčerpaně promnul kořen nosu. „Ne, neříkej to. Já bych tě tak nikdy neviděl. Pokud tě to uklidní a zmírní tvé obavy, aby si někdo něco nemyslel, tak v té práci pro Minervu by sis mohla něco vydělat.“

Rezignovaně si povzdechla. „Dobře, ale pořád se mi to nezdá... Ale zpět k tomu, co jsi říkal. Už máš nějaké zaměstnání vymyšlené?“

„Právě o tom jsem ti chtěl říct. Jeden můj dávný známý vlastní lékárnu. Dohodli jsme se, že mu budu dodávat lektvary, léčivé masti a přísady, pokud by potřeboval vyrábět nějakou směs přímo na místě.“

„To zní dobře. Takže budeš pracovat z domova. A kdy bys měl začít s výrobou lektvarů?“

„Říkal jsem si, že by nebylo zcela od věci se předzásobit, takže chci začít co nejdříve. Kdybys mi chtěla pomáhat, budu jen rád. Část honoráře bych ti samozřejmě přenechal, ale myslím, že budeš zaměstnána v Bradavicích.“ Usmál se. „Jsem docela zvědavý, co na tu nabídku od Minervy budeš říkat. Běž tam co nejdřív, prosím,“ pronesl o trochu vážněji, aby dal na svá slova důraz.

„Ano, pane profesore.“ Zazubila se na něj. „Jsem ráda, že budeš dělat něco, co máš rád, a zároveň už nebudeš muset učit.“

On jen pokýval hlavou a pak odvedl řeč jinam. „Nechtěla bys mi jít pomáhat na zahradu? Měli bychom to tam začít připravovat na chladné měsíce.“

„Ráda.“ Odebrali se ven a tiše vedle sebe pracovali. Hermiona si uvědomila, jak moc ji naplňuje štěstím trávit s ním úplně obyčejně čas. I když je to jen starost o zahradu, květiny a bylinky, které používali do různých jídel, anebo při vaření lektvarů.

* * *

Šla po bradavickém nádvoří. Září se přehouplo do své druhé poloviny a počasí se začínalo zhoršovat. Přitáhla si límec kabátu těsněji ke krku, protože venku docela silně foukalo. Notoricky známou cestu do ředitelny by našla i poslepu. Hrad byl v tuto dobu tichý. Studenti byli na přednáškách. Před třemi týdny jim začal školní rok. Užívala si ten vzácný poklid.

Zaklepala na ředitelčiny dveře a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Vítejte, Hermiono, posaďte se, prosím. Dáte si něco?“ začala hned její bývalá profesorka energicky nalévat čaj do dvou šálků a podávala jí ho skoro ještě dřív, než stihla vyjádřit své přání. Možná ředitelka odhadla, že její studentka není zrovna kávový typ.

„Děkuji, to je od vás milé.“ Podívala se na starší čarodějku vděčně a počkala, až se obě pohodlně usadí do křesla. „Profesor Snape mi řekl, že byste pro mne měla nějakou pracovní nabídku. Ale zatajil mi, oč jde.“ Usmála se na ni a v hlavě přemítala o tom, že jí vlastně někdy přijde nevhodné oslovovat ho před lidmi, kteří ho znají, Severus.

„Jsem ráda, že udržel tajemství,“ usmála se Minerva potutelně, jakoby s lektvaristou uchovávali osmý div světa. „Je to v podstatě jednoduché. Rozhodla jsem se, že zřídím něco jako... mateřskou školku. Tak tomu říkají mudlové, že? Půjde vlastně o přípravné ročníky před tím, než dítě vstoupí do Bradavic. Jde mi o to, aby se děti, u nichž se nějakým způsobem projevila magie, a ještě jim nebylo jedenáct let a nepřišel jim dopis z Bradavic, učili, jak zacházet s magií. Půjde většinou o chlapce a dívky z mudlovských rodin, u kterých se v dětském věku objevilo kouzelnické nadání, ale jejich rodiny nemají o nějaké Škole čar a kouzel zatím ponětí. Co na to říkáte?“ Profesorka se na ni podívala skrz silné brýle.

„To je skvělý nápad. Je dobré podchytit používání kouzel již v počátku. Děti to může vyděsit, že jsou jiní než vrstevníci. Ale jak chcete ty děti najít?“

„Dobrá otázka. Jméno každého kouzelníka, který se narodí, se okamžitě po jeho narození zapíše do bradavické kroniky, ať je z mudlovské rodiny, nebo kouzelnické, či smíšené. Budeme ty rodiny opatrně kontaktovat, jakmile se u těch dětí objeví první náznaky magie. Obvykle se to děje ještě před šestým rokem věku. Tímto způsobem víme o všech našich budoucích studentech. Vy jste v naší kronice byla zapsána od počátku jako velmi nadaná čarodějka.“

„Zajímavé. Váš návrh zní velmi logicky. Moji rodiče mi později řekli, že si všimli určitých náznaků magie, když mi byly asi čtyři.“

„Ano, přesně tak.“ Pokývala hlavou ředitelka a usmála se.

„Ale jak do tohohle celého zapadám já?“ zeptala se přemýšlivě.

„Chtěla bych, abyste se výuky a výchovy těch dětí před jejich jedenáctými narozeninami ujala vy, Hermiono. Pokládám vás za skvělou adeptku na tuto práci.“

„Já? To nemůžete myslet vážně. Co bych jim já asi tak mohla předat?“

„Hodnoty, které možná ani nevíte, že ve vás jsou. Vybrala jsem vás nejen kvůli tomu, že vaši rodiče nejsou kouzelníci, ale také kvůli vašim znalostem našeho světa a světa mudlů. Navíc vaše morální hodnoty jsou obdivuhodné a z odborných zkušeností, které jste načerpala během studia a války, mohou děti jen získat.“

„I kdyby to byla pravda, tak já nejsem pedagog, paní profesorko. Nevím, jak učit tak malé děti. To je úplně jiná generace. Během školních let jsem doučovala, to ano, ale to byli většinou vrstevníci.“

„Severus je o vašich pedagogických schopnostech přesvědčen. Byl docela přesvědčivý, když jsme o vás mluvili. A co se týká zkušeností, můžu vám poskytnout rady, které budete potřebovat. Nepochybuji, že zvládnete pracovat i s touto novou generací kouzelníků.“

„Nevím, jestli jsem oprávněna to přijmout.“

„Je to důležité, Hermiono. Přemýšlejte o tom, prosím. Je tu ještě jedna záležitost. Chtěla bych předejít tomu, aby se objevil další Tom Riddle, jehož magii a charakter se nepodařilo kontrolovat od útlého dětství. Můžeme podchytit talenty a pomoci jim být novým Harry Potterem, ale také je kontrolovat, aby se z nich nestal další Voldemort. A ty, co si příliš nevěří, inspirovat příběhem o Nevillu Longbottomovi. Určitě chápete, kam tím mířím.“

„Ano, rozumím, paní profesorko. Asi mi nic jiného nezbývá, že?“ usmála se jemně.

„Nebudu na vás tlačit, ale rozmyslete si to dobře. Moc bych stála o to, abyste se této pozice ujala.“

„Promyslím si to. Ale myslím, že bych mohla souhlasit. Pokud mi dáte víc informací.“ Přemýšlela o představě sebe v této nově zřizované funkci a byla z toho vlastně nesvá.

„Jen se ptejte.“ Pobídla jí McGonaghallová energicky.

„Co přesně bych ty děti měla učit?“

„Jak zacházet s magií a kouzly. Jak svou magii kontrolovat, a jak nikoho nezranit. Jak při návalu vzteku nepřeměnit sourozence v houpací křeslo, anebo při návalu radosti nepokrýt vše nánosem cukrové vaty. Ale taky byste jim měla představit základy kouzelnického světa a možná zjistit, jaké předměty by je pak v Bradavicích mohly bavit. Bude to hodně i o tom, že si můžete hrát a chodit na výlety po okolí. Vyčlením vám jednu učebnu v přízemí a vybavím ji vším, co budete potřebovat. Ochranná kouzla jsou samozřejmostí. Myslím ale, že bychom je ještě měli držet dál od kouzelnického světa, aby jejich dětství bylo klidné. To je taky velice důležité v jejich věku.“

„Souhlasím. Vlastně jsem o tom už také přemýšlela, když jsem viděla pobíhající děti na zahradní slavnosti koncem léta. Promyslím si to a dám vám vědět. Dáte mi nějaký čas na rozmyšlenou, prosím? Věřím, že nebude dlouhý.“

„Rozhodně, Hermiono, kolik času jen budete chtít. Přála bych si ale, abyste začala během října nebo nejpozději listopadu. Bylo by to potencionálně možné?“

„Ano, určitě.“

„A k té zahradní slavnosti... Omlouvám se vám i Severusovi. Ještě se mu omluvím osobně, až se s ním uvidím. Mrzí mě to. Ani jeden si to nezasloužíte. Ale ta válka a strach napáchala v lidských duších hroznou paseku.“ Zvážněla.

„Já vím, ale už jsme to vyřešili. Nějak se s tím musíme vyrovnat. Je to, jak to je a myslím, že je s tím smířený. Každý máme své šrámy. Neříkám, že je to všechno v pořádku, ale musíme se všichni nějak naučit jít dál.“ Sklopila oči a podívala se na své ruce.

Ředitelka zamyšleně pokývala hlavou. „Vidíte, a vy jste říkala, že těm dětem nebudete mít co předat. Děkuji, že jste přišla a děkuji za to, jak se k tomu stavíte.“ Podaly si vzájemně ruku a rozloučily se.

Hermiona se za hranicí bradavických pozemků přemístila. Byla moc ráda, že je Minerva vřelá, upřímná a přátelská. Víc si snad ani nemohla přát. A pomalu zjišťovala, že se jí představa takové práce vůbec nepříčí. Byla v podstatě rozhodnuta.

Když prošla domem až do obývacího pokoje, Severus spal zvláštně složený na gauči. Nahnula se nad něj a odstranila mu z tváře prameny vlasů. Pak ho políbila a sledovala, jak se probouzí. Na chvíli vypadal dezorientovaně, nevěděl, kde je, ale pak se jeho oči zaměřily na ni.

„Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že mě bude budit tak krásná dívka, nevěřil bych mu a sarkasticky bych se vysmál jeho bláznovství.“ Udělal jí místo vedle sebe, aby se mohla posadit.

„Nevím, jestli to můžu říct přísnému profesorovi lektvarů, ale jsi rozkošný, když jsi rozespalý.“ Dobírala si ho dobrosrdečně s úsměvem.

„U Merlina, kam jsem se to dostal?! Bývalé studentky si ze mě utahují! To je to už se mnou tak špatné?“ věnoval jí typicky snapeovský pohled, ale vzadu v očích mu hrály pobavené plamínky.

„Vůbec ne, jste v té nejlepší formě, profesore.“ Posadil se a přitáhl si ji k polibku.

„Jak jsi pořídila s Minervou?“ pronesl klidně, když polibek přerušila.

„Kdybys mi řekl, že jsi u ní za mě orodoval, tak bych tam ani nevkročila. Ale vlastně to šlo dobře. Vysvětlila mi, o jakou práci půjde a co se ode mě očekává.“ Vysvětlila jednoduše bez větších emocí.

„A vezmeš to?“ Podíval se na ni pátravě.

„Myslím, že ano. Nevím, jestli jsem na to připravená, ale zkusím udělat všechno pro to, aby ano. A navíc – nějakou práci potřebuji. Vzhledem k naší konverzaci před pár dny. A taky mám plno volného času, který musím něčím vyplnit.“

„Jsem rád,“ řekl krátce a vstal. „Budeš výborná. O tom nepochybuji.“ Políbil ji do vlasů a přešel do kuchyně k lince. „Dáš si něco?“

„Děkuji, asi zvládnu druhý čaj, vzhledem k tomu počasí.“ Taky vstala a posadila se ke stolu. Na stole ležely dvě naprosto stejné obálky, které jim už přišly před časem. „Oni to poslali znovu?“

Severus nalíval tekutinu do šálků a pak se otočil. „Ach, tohle...“ pronesl znechuceně. „Ano, ale nedělej si starosti, zase to vyhodím.“ Dodal rozhodně a položil hrníčky na stůl.

„Koukám, že ty finanční sankce se zvyšují. Nebylo by lepší jim odepsat, a zaplatit to? Nechtěl bys na to ministerstvo zajít, ať máme pokoj?“

„V žádném případě. Už jsem ti to přece říkal. Nebudu se omlouvat a nic platit za to, že jsem tě chránil. Ať si to strčí do...“

„Severusi,“ napomenula ho. „Nemůžeš z toho mít nějaké problémy?“

„O tom pochybuji, a kdyby ano, tak jim to vysvětlím.“ V tónu jeho hlasu bylo cosi výhružného.

„Severusi!“ Zamračila se. „Nemůžeš vyhrožovat úředníkům. Začíná mě udivovat tvoje naprostá ignorace pravidel a jakéhokoliv řádu.“

„To říká ta, která ukradla z přísně střeženého kabinetu profesora přísady do mnoholičného lektvaru.“ Ušklíbl se na ni a ona mu úšklebek neopomněla oplatit.

„Tak dobře. Aspoň to teď bude na mě.“ Přilevitovala si talířek z linky, položila na něj dvě obálky s dopisy a rychlým kouzlem je nechala shořet. „Teď je skóre vyrovnané.“

„Učíš se,“ pronesl suše. „Jen nevím, jestli mám na tebe dobrý vliv. Doufám, že ty děti budeš učit lepším způsobům.“

„Severusi Snape, přestaň si ze mě neustále utahovat!“ zpražila ho s humorem.

„A co mi uděláš, hm?“ Nepřestal. Tahle hra ho bavila stále čím dál víc.

„Něco velmi nepříjemného.“ Přimhouřila oči a zamyšleně naklonila hlavu na stranu. Vstala a stoupla si za jeho židli.

„Ano?“ Pozvednuté obočí dávalo najevo, že přistoupil na její taktiku. Zatím ale seděl a čekal, co udělá.

Hermiona sjela rukama z jeho ramen na krk a začala knoflík po knoflíčku rozepínat jeho košili. Když rozepnula pátý, vjela dlaněmi pod látku a přejížděla po jeho břiše.

„To vypadá jako přesný opak čehokoliv nepříjemného.“ Zaklonil trochu hlavu a zavřel oči. Užíval si její doteky a pomalu nechal své tělo zaplavovat drobným chvěním.

„Sofistikované mučení nemusí být jen utrpením,“ zapředla mu do ucha.

Chloupky na zátylku mu vstávaly vzrušením a jejím horkým dechem. Odsunul židli a obrátil se. Posadil si ji obkročmo na klín. A přitáhl si ji k polibku, ale ona se proti němu zapřela. Položila mu ukazováček na rty. „Ne,“ pronesla nevinně s úsměvem. „Žádné takové, profesore.“

Jeho zorničky se rozšířily pochopením. „Vskutku sofistikované utrpení. Nemůžu uvěřit, že bys byla až takto zlobivá studentka.“

Rozesmála se. „A ty jsi byl naprosto příšerný profesor. Vážně, Severusi. Jsem vlastně ráda, že se do Bradavic jako učitel už nevrátíš. Těm malým chudákům bych tvé hodiny nepřála. A taky tě budu mít celého jen pro sebe.“

„Dobře, vzdávám se. Dnes jsi vyhrála.“ Zvedl ruce v náznaku kapitulace. „Ale jenom pro dnešek,“ dodal rychle, a když vstávala z jeho klína, krátce ji políbil.