Stín světa

Držte své pozice!"

Řekl s mocným výkřikem a s mečem zvednutým vysoko nad hlavou.

Mocný válečný pokřik z hrdel tisíců krků se linul po celé Šedé pláni a přehlušil tak nepřátelské válečné trubky, které troubili k útoku.

Theryn se hrdě zařadil vedle svých mužů a připravil se na krutý střet. Jejich šance na vítězství byla zcela mizivá, a Theryn to věděl. Šel do té bitvy s vědomím, že se živí nevrátí a byl s tím smířený. Kdyby to bylo jen celé na něm, a měl tu možnost utéct, bez rozmyslu by to udělal. Ale neudělal to, nemohl. Jeho odhodlání bylo velké a jeho láska k jeho milované ještě větší. Věděl, že kdyby by to udělal, tak by přišel o vše, o království, o lásku o budoucnost.

Země se pod ohromným náporem tisíců koňských kopyt a desetitisíců těžce ozbrojených mužů třásla a ničila půdu pod nimi, dokonce i mrtví mohli cítit, že je v pohybu armáda. Vzduchem se nesli nelidské výkřiky a mocné trubky, které zaplnili mysl strachem a beznadějí každého kdo by tudy procházel, Therynovi muži však nebyli výjimkou.

"Připravit se na střet s jízdou!"

Zavelel Theryn a v ten daný okamžik se vojáci sešikovali těsně k sobě a spustili dolů své 4,5 metrů dlouhé kopí.

"Čekat!" Zavelel s výkřikem.

A v ten moment se obě armády tvrdě střetli, desítky koní se svými jezdci byli nemilosrdně nabodnuti na kopí, těla mrtvých letěli všemi směry a výkřiky bolestí neměli konce. Ale útok pokračoval nekonečně. Vlna po vlně útočili jako rozzuřený oceán, který nemilosrdně bičoval útes.

"Vpřed!" Ozvalo se trhavým hlasem z Theryna.

Therynovi muži začali pomalu postupovat jako jeden regiment a bodali, bodali tak dlouho dokud se jejich kopí nezlomili a nebyli vystaveni přímému útoku s mečem. Postupovali dál a dál, a pak náhle oblohu zastínila obrovská černá a hustá mračna, byly to šípy, stovky šípů. Během několika vteřin na ně slétly jako silný a hustý déšť ostrých ocelových hrotů a jejich řady se zmenšili.

Útok byl nečekaný a zdrcující, ale Theryn nečekal, že spustí palbu na své vlastní vojáky. Ano, potom mu něco došlo. "Jasně, spustí palbu na své vlastní muže, jen aby ukázal, jakou má moc. Jak podlé a zákeřné." Řekl si sám pro sebe.

V ten moment jich padlo nespočet, jak na nepřátelské straně tak na Therynově. Po tomto útoku následoval další útok, a další. Therynovi muži byli už unavení, vyčerpání a zranění. Zbývalo jich už jen necelá stovka, ale bránili se, bránili se tvrdě a se vším co měli.

Věděli, že už se blížil jejich konec, ale náhle začali bojištěm znít nepřátelské trubky. A potom se útok zastavil jako když se zastaví i samotný svět. Nepřátelská vojska začali ustupovat a formovat se k obrovskému zlatému trůnu. Byl to trůn samotné smrti, byl to trůn zoufalství, strachu a bolesti.

Trůn byl zdobený černými a světlými smaragdy, které vyzařovaly temnou auru kolem, na vršku trůnu byly praporce ve tvaru démonů, kteří byli omotání hadem.

Na trůnu seděla nelidská osoba, která svými rudými oči skenovala vše kolem, jako když dravec skenuje své okolí. Oděná byla do černého akademického roucha lemovaného světle - zelenými stuhami, na kterých byli vryté bledé zářící runy. V kostnaté ruce svíral tenkou hůl posetou černým kamením a na vrcholku se pyšnila fialově zářící dračí soška.

Mezitím se obloha jasně vyjasňovala a temná mračna ustupovala zpátky na jih, slunce jasně zářilo a zalilo celou šedou pláň. Vzduch, který za normálních okolností byl jemný a tichý a každá vůně každé květiny jasně voněla, teď byl těžký a hustý, s vůní kouře a popela, dost na to aby se třásli i ti nejodvážnější strachem.

Avšak světlo Therynovím mužům naději nepřineslo, nepřátel spíše než ubývalo, tak přibývalo po tisících. A další se valili ze všech stran pláně a odřezávali jim jakoukoli volnou cestu - obkličovaly je.

Jejich brnění bylo silné a vyzařující negativní auru, která nezanechala po pláni žádné známky porostu. Jejich helmy byly černé špičaté a obličej měli zakrytý plačící zlatou maskou, k oblasti čela měli připevněny několik řad ostrých zubů, pravděpodobně od zabitých nepřátel. Nárameníky měli poměrně špičaté, vysoké a střední velikosti, byly zdobeny mistrovsky zpracovaným koženým obličejem na každé straně, jedna strana měla plačící emoce, a naopak ta druhá se široce usmívala

Náprstník byl vyroben z mnoha vrstev kůže ve tvaru T. Zdobený byl  kruhovými pláty těsně vedle sebe.

"Přeskupit!" Zavelel a jeho muži se k sobě semkli a vytvořili tak nepřekonatelný štítový vál.

"Řekni Theryne, proč bojuješ? Proč to nevzdáš? Což pak nevidíš, že odpor je marný a smrt nevyhnutelná?"

Po chvilce Theryn odpověděl.

"Válečníci nejsou ti, kdo vždy vítězí, ti kdo vždy hodují ve vítězných síních plných jídla, pití a opilých lidí, ale ti, kdo vždy bojují, ti jenž se nevzdávají a ti jenž chrání. Nehodlám se vzdát, nehodlám ustoupit a nehodlám se podřídit."


"Připomínáš mi tvého otce, plný naděje, radosti a statečnosti, ale jsi ještě mladý a nerozvážný Theryne. Zdědil jsi sílu a statečnost, ale pořád ti něco chybí. Vy lidé, jste všichni stejní, emotivní a nerozvážní. A přitom tak slabí."

Theryn mlčel, zatnul zuby, pevně sevřel meč ve svých rukou a připravil se na boj.

Theryn se cítil unavený, slabý a bezmocný. Cítil jak mu teče po těle krev, ale jeho hlava byla příliš těžká na to, aby se podíval. Všechno bylo příliš těžké, teplé a nasáklé rudou barvou, ale pořád si opakoval, že to nemůže vzdát, i kdyby byl na kolenou, ne, nemůže to vzdát.

"Tušil jsem to, jsi hlupák jako ostatní. Ty víš, že byla chyba se mi postavit, myslel jsem si, že alespoň ty to pochopíš. Vznesl jsi nad sebou a nad celým Ellionorem ortel smrti Theryne. Ale víš ty co? Splním ti jedno přání, které jen chceš. Řekni a já ho splním. Avšak neber to jako soucit, nebo jako lítost, spíš jako menší dárek za to, že jako jediný jsi se mnou chtěl vyjednávat." Řekl, a z jeho nepřirozeného hlasu šel cítit respekt.

Theryn se vzpřímil otočil se a pohlédl na své muže. V tu chvíli ho přemohla lítost, ohromná lítost. Ale nehodlal to vzdát, hrdě se opět otočil přímo k trůnu:

"Až ji uvidíš, řekni jí...že ona byla mým světlem tam kde byla naprostá tma. Že ona byla moji oporou tam kde nikdo nebyl, a že ona byla ta, kterou jsem vždy miloval.... celým svým srdcem. Prosím, ji nech být."


"Nuže dobrá, toto ti splním...Máš můj obdiv, Theryne." Řekla osoba na trůně!"

Theryn se jen smutně usmál.

S posledním slovem zvedl meč vysoko nad hlavu a čepel se pod světlem slunce zablýskala.

V tu chvíli vyšel z hrdel mužů mocný burácející pokřik, při kterém i nepřátelé ustoupily.

"Jak pošetilé...." Řekla osoba na trůně.

Zvuk válečných bubnů se linul po celé pláni a na náznak útoku lučištníci vypustili své šípy, které zastínily samotné slunce. Jako nemilosrdný, hustý a ocelový déšť ostrých hrotů dopadaly přímo do Therynovi linie a v tu chvíli...byla tma.

Omlouvám se za gramatické chyby.