Proces 3

12 dní do procesu

„Vy nosíte podpatky,“ podivil se dalšího dne, když mu podávala lektvar a jemu se naskytl pohled na její nohy v tmavě modrých lodičkách na ne příliš vysokých jehlách a na její štíhlá lýtka. „A ještě do tohoto prostředí,“ poznamenal znechuceně.

„To je dobře, že neblouzníte a zrak vám slouží.“ Zhodnotila jeho poznámku ironicky. „Vypijte to. Je to proti horečce a dala jsem vám do toho antibiotika.“

„To jste stihla uvařit ještě včera?“ zeptal se s nadzvednutým obočím, když do sebe lahvičku hodil.

„Vy si opravdu myslíte, že jsem neschopná malá Nebelvírka, že, profesore?“ Ušklíbla se. „Chtěla jsem být efektivní a ten zrychlený postup vaření lektvaru mám z vašich hodin.“

„Výborně, slečno Grangerová,“ vydechl Severus unaveně a lehl si zpátky na lůžko. „Pokud to takhle potrvá dál, ta vaše efektivita mi snad opravdu zachrání život.“

„A o to mi právě jde. Teď se vám podívám na tu nohu.“ Odrhnula jeho nohavici. Zdálo se, že sepse pokračuje i nad kotník. Hermiona tiše zaklela. Doufala, že ten lektvar pomůže. Poté vytáhla z kapsy mast a velkou vrstvou mu začala nohu natírat. „Držte,“ přikázala mu, když začal nesouhlasit. „Je to antibiotická mast. Namíchala jsem ji pro Rona minulý týden, když se poranil o rezavé hřebíky. Likvidovali s Arthurem starou kůlnu.“

Profesor jen mlčky přikývl. Následně se ale pravdu nadechl k otázce: „Takže vy a mladý Weasley...?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Ron teď chodí s Levandulí Brownovou.“

Snape se ušklíbl. „Otravná holka.“

„To samé jsem si říkala i já před pár lety.“ Zasmála se. Tolik ke svěřování se bývalému profesorovi. Ta malá černá stísněná cela podporovala jakýsi intimní pocit, že mu může říct cokoliv. Zakroutila rychle hlavou a posadila se vedle něj na lůžko. „Vedení věznice mi dovolilo blok a pero, které bude zapisovat každé vaše slovo. Pokud budete souhlasit, můžeme vyzkoušet i nitrozpyt, abych měla přesnou představu o vašich myšlenkách, vzpomínkách a rozhodnutích.“ Profesor jen přikývl. „Takže... Mohli bychom začít s vaší činností ve službách Brumbála a vaší rolí špióna v nejužším Voldemortově kruhu.“ Severus Snape začal mluvit. Nebyla to slova příjemná, ale bylo nutné, aby tím oba prošli, pokud mu to mělo zachránit život.

„Děkuji,“ řekla Hermiona, když skončil. Naklonila přemýšlivě hlavu na stranu a počkala, až její levitující pero dopíše poslední větu. Pak blok i očarovanou psací potřebu uklidila. Zamyšleně si ho prohlížela. „Nejste unavený?“

Profesor zakroutil hlavou, ale ona si všimla, že se mu zavírají oči. „Necháme to na zítra, co říkáte?“

„Jak myslíte,“ pronesl bez většího zájmu.

„Nechybí vám něco? Nepotřeboval byste něco?“

Snape se ušklíbl. „Hloupější otázku byste tam neměla?“

„Takže nic nepotřebujete. Dobře.“ Zhodnotila suše změněnou atmosféru v cele a vstala, aby se s ním rozloučila. Nebude se mu vnucovat.

„Možná bych přece jen něco chtěl,“ odpověděl, když přiblížila svou pěst ke dveřím, aby zabouchala a strážce ji pustil ven.

Otočila se k němu. „Ano?“

„Abyste mi ukázala svou jizvu.“ Nespouštěl ji z očí a sledoval, jak přes Hermionin obličej přechází překvapený pohled měnící se v otázku.

„Mou jizvu?“

„Máte přece jizvu.“ Řekl, jakoby to mělo být něco absolutně zjevného, co řeknete člověku při prvním setkání.

„Jak to víte?“ Přimhouřila oči a nedůvěřivě ho sledovala. „Nespletl jste si mě s Harrym, že ne?“ Podívala se na něj trochu pobaveně, trochu znepokojeně, jestli se dočista nezbláznil.

„Nedělejte ze mě idiota,“ pronesl přísně. „Když jste kolem mě s Potterem šíleli, po té, co mě málem zabil Voldemortův had, vyhrnula jste si rukávy. Všiml jsem, si že máte jizvu.“

„Ach, tohle. Jak myslíte.“ Přišla až k němu a vyhrnula si rukáv kabátu. Na jejím předloktí byla zahojená písmena, které jí tam vyryla Bellatrix Lestrangeová. ‚Mudlovská šmejdka‘. Severus ji obhrouble chytil za zápěstí a v šeru cely si její ruku přitáhl blíž. Palcem přejel přes jizvu.

Dlouhé chladivé prsty, na které by mohl být pyšný kdejaký klavírista, putovaly po její ruce nahoru a zase dolů. Zatajila dech, aby nepoznal, jak moc jí to je příjemné, protože si uvědomila, že dýchá přerývavě. Srdce jí začalo být rychleji a tváře jí zčervenaly. Byla vděčná, že díky tmě neviděl Snape horkost, která jí okamžitě nastoupala do obličeje.

„Svině,“ procedil mezi zuby a pak k Hermioně zvedl oči. „Jste statečnější, než si myslíte.“

Uchechtla se. „Tak vidíte, že máme něco společného, profesore.“ Vytrhla se z jeho sevření a vyhrnula mu rukáv. Na jeho předloktí se skvěla jizva. Ještě dokázala rozeznat zkrouceného hada. Ale ona mluvila i o jeho statečném chování po celá ta dlouhá léta, kdy ho Voldemort mohl zabít každý den, pokud by zjistil, že je agentem pracujícím pro Brumbála.

„To sotva,“ odfrkl si a spěšně stáhl svůj rukáv zpátky k zápěstí. „A teď vypadněte.“

Než za sebou zabouchla dveře od té páchnoucí díry, pronesla ještě: „Nejen jizvu máme společnou. Nashle zítra.“

11 dní do procesu

„Tak jak to jde?“ zeptala se Ginny a posadila se vedle ní na gauč v obývacím pokoji. Bylo příjemné listopadové ráno. Chladné, ale hezké.

„Jako se Snapem. Chvíli fajn, pak nenávist.“ Pronesla s úsměvem a nezvedla oči od sepisování seznamu otázek, které chce profesorovi položit.

„Obdivuju tě, že tam chodíš. Já bych to asi nedala.“

„Člověk zvládne mnohem víc, než si myslí.“ Odpověděla znovu automaticky, ale myšlenkami byla stále v té odporné cele.

„Takže už tě sbalil?“ Rýpla si do ní rusovlasá mladá žena, ale její kamarádka nereagovala. „Omotal si tě okolo prstu?“

„Hmmm,“ protáhla zamyšleně. „Jo, asi jo. Zítra,“ zamumlala nepřítomně.

„Ty mě vůbec neposloucháš.“ Šťouchla do jejího ramene a Hermiona se na ni konečně podívala. Chvíli ještě bloudila očima v těch Ginniných, ale pak se vzpamatovala.

„Cože? Promiň. Co jsi říkala?“

„Jestli už tě Snape sbalil,“ zopakovala pobaveně nejmladší Weasleyová.

„Ale dej mi pokoj.“ Mávla Hermiona rukou a vstala. „Musím jít. Čeká mě dlouhý den.“

Zvuk klapajících podpatků se rozléhal po uzavřeném dvoře, který byl obehnán ze tří stran kamennými zdmi. Nevěděla proč, ale vyšší boty jí přidávaly na sebevědomí, ač vždycky upřednostňovala spíše pohodlné tenisky. Nyní ale měla pocit, že se Snapem bude více sebejistoty potřebovat.

„Dobré dopoledne,“ pozdravila ho vesele, když vklouzla do jeho cely. „Vyspal jste se dobře?“

„Vy už jste tady zase,“ ozvalo se nevrle z lůžka. „Nejradši bych vám za ty směšné otázky udělil školní trest.“

„Tak to je smůla, že už nemůžete,“ odpověděla se sarkastickým podtónem. Bavilo ji ho provokovat. „Přinesla jsem vám posilňující lektvar.“ Natáhla k němu ruku s lahvičkou, ale on se po ní ohnal a flakonek s tekutinou se rozbil o zeď. „Omlouvám se, profesore, ale někdy jste fakt idiot.“ Bezhůlkovou magií vyslala na lahvičku opravující kouzlo a ta jí přilétla zpět do dlaně. „Pijte, nebo udělím nějaký trest já vám.“ Napřáhla znovu ruku a nyní k ní ze tmy neochotně vystřelila chladná hubená dlaň a Snape lektvar vypil. „Lepší?“ zeptala se nakonec.

„S čím jste mě přišla otravovat dnes?“ Dostalo se jí místo normální odpovědi otráveného odbytí.

„Výborně, takže rovnou k věci. To se mi líbí.“ Sedla si vedle něho a vytáhla si blok s poznámkami. „Potřebuji, abyste mi řekl o všech situacích, kdy jste Harrymu, mě a Ronovi pomáhal. Anebo komukoliv jinému.“

„Nechci s vámi mluvit,“ odpověděl téměř neslyšně, ale z jeho tónu poznala, že odmítá jakoukoliv debatu.

„To je mi líto, ale budete muset. Pokud se chcete zachránit.“

„Nic nemusím.“ Trval si na svém.

„Byl byste ochotný vpustit mě do vaší hlavy a ukázat mi vzpomínky na ta léta v Bradavicích?“

Chvíli bylo ticho. Přemýšlel. „Dobře,“ pronesl nakonec a posadil se. Jeho lůžko podivně zaskřípalo.

„Legilimens,“ pronesla Hermiona o pár vteřin později a všimla si drobného úšklebku, který se objevil na jeho tváři těsně před tím, než vstoupila do jeho myšlenek.

Objevila se ve třídě plné dětí. Její spolužáci. Viděla malého Harryho a Rona. Seamuse a Nevilla. Vzpomínala si na ten den. Byl to druhý ročník. Hodina lektvarů. Něco tu ale nesedělo. Místo, aby scénu pozorovala jakoby zpovzdálí, jak bylo při nitrozpytu běžné, přímo se jí účastnila. Seděla sama v přední lavici a do učebny právě svižným krokem přišel profesor Snape. Byl mladší, než ho znala nyní. Jeho pohyby byly dravé a vyjadřování přísné a urážlivé vůči všem, kteří spočinuli pohledem někde jinde, než na něm samotném a jejichž vzpomínky se zaběhly k letním prázdninám.

„A teď přidáte pět rybích šupin,“ pronesl profesor soustředěně. „Nevím, jestli jste slepý nebo hluchý, Longbottome, ale to, co držíte v ruce, není šupina. Probuďte se, vy hlupáku!“ Udeřil Nevillovi do lavice a ten nadskočil leknutím tak vysoko, že převrhl svůj vařící kotlík přímo na podlahu. „Ven! Hned!“ Snape nekřičel. Pečlivě odděloval slova od sebe, což působilo ještě děsivěji. Pak zasyčel několik dalších slov a malý Neville se slzami v očích utekl pryč z učebny. Profesor několika mávnutími hůlky uklidil nepořádek na zemi i na lavici. „Jestli ještě někdo pokazí jediný lektvar jako pan Longbottom, udělám z něho dvouhlavou stonožku! S jednou hlavou na každé straně těla.“

„Už jsem skoro zapomněla, jak moc děsivý mizera jste byl. Vaše učební metody jsou opravdu příšerné.“ Pomyslela si Hermiona v duchu.

„Byl? Neříkejte,“ ušlíbl se Snape v její hlavě. Trhla sebou. Zvláštně nepříjemný pocit, když vám někdo mluvil ve vlastním mozku.

„Vypadněte z mých myšlenek, profesore!“

Ten se ale akorát uchechtl. „Ale to jste přece vy, která se nacházíte v mé hlavě. Moje hlava, moje pravidla. Budete sledovat, co vám ukážu.“ Hermiona na okamžik zalitovala, že se chtěla podívat do vzpomínek nejlepšího nitrozpytce současnosti. Zatlačila na Severusovy mentální obrany, aby se dostala dál, hlouběji, tam, kam chtěla, ale nepodařilo se jí to. „Kdepak, slečno Grangerová, takhle to nefunguje. Poslouchejte a dívejte se.“ Ozvalo se ještě posměšně a pak se scéna změnila. Spolužáci zmizeli a ona seděla v lavici jako předtím. Teď už jí ale nebylo dvanáct, ale byla ve věku, ve kterém je nyní. Ještě ne zcela dospělá podle kouzelnických zákonů, ale byla dostatečně vyspělá na to, co se jí Snape právě pokusil ukázat.

„Ale tohle se nikdy nestalo, profesore.“ Bránila se té vzpomínce, jak jen mohla.

„Snad jste si nemyslela, že vám budu ukazovat jen to, co se doopravdy událo. Ale no tak, přece nejste tak naivní.“ Jeho hlas zněl sametově a přibližoval se. Ona seděla zády k němu, ale věty, které líně převaloval v ústech, jí způsobovaly husí kůži. Stál nad ní, ale ona se nedokázala otočit a vzhlédnout k němu. Položil jí ruku na rameno.

„Nesahejte na mě!“ Zvýšila hlas, ale stále jí nebylo umožněno se na něj podívat. Zírala před sebe a nějaká neviditelná síla jí zabraňovala pohnout svaly na krku, aby se k němu otočila.

„Už se mě konečně bojíte?“ Zavrněl těsně u jejího ucha a jeho dech ji pošimral na zátylku. Chlupy na šíji jí vstávaly z jeho chladivého výdechu. Ale ne hrůzou. Vzrušením.

„Nikdy,“ řekla neústupně. „Pusťte mě odsud.“

Snape se jen zasmál. „Ale, ale... Už byste chtěla utéct? To mi nezní jako statečná Potterova kamarádka.“ Jeho dlaň putovala kolem jejího krku, který jemně promasíroval, zpátky k jejímu levému rameni a dále až k loketnímu kloubu. Poté svou ruku přitiskl na její záda a krouživými pohyby přejížděl přes páteř. Konečně se jí uvolnil krk a ona k němu otočila svůj pohled.

„Co to krucinál děláte?!“ Uhodila na něj, ale teď zase nemohla vstát ze židle. Napřáhla pravou ruku a chtěla mu dát facku. On ji však zachytil a políbil.

„To, co jsem chtěl udělat už hodně dlouho,“ zašeptal jí znovu do ucha. „Naposledy, když jste přišla v těch botách na podpatku a vašem kabátku.“

Hermioně stoupala růž do tváří. Pak ale zatřásla hlavou. „A kdy k tomu došlo? K těmhle vašim představám. Nebudu obhajovat pedofila! To ať vás klidně uškvaří Avadou!“ Šlehla po něm nakvašeně.

To evidentně zasáhlo své místo, protože se Severus narovnal a spustil své ruce podél těla. „Běžte,“ přikázal a v tom okamžiku vypadla z jeho hlavy.

Seděla vedle něj na posteli. Ve chvíli, kdy se jí přestala podlaha točit před očima, urychleně vstala a dvěma kroky překonala místnost a zabouchala na dveře. „Jste odporný bastard! Takhle mě držet ve vašich myšlenkách!“

„To vy jste tam mermomocí chtěla,“ odpověděl bezvýrazně. Hermiona vyběhla z jeho cely. Byla vystrašená, ale zároveň se musela dát nějak do pořádku. Před vstupní branou do azkabanské pevnosti se rychle přemístila před Weasleyovic dům a vyběhla schody do patra. Vběhla do koupelny, servala ze sebe oblečení a ve sprše na sebe pustila ledovou vodu. Potřebovala se zchladit. Musela ze sebe smýt Snapeovy horké doteky, i když k nim došlo pouze v jeho myšlenkách. Okamžitě. Nevyhnutelně. Zoufale. Přála si smýt také touhu, která se jí zmocňovala v jeho přítomnosti stále víc a víc. Touhu, kterou přestávala mít pod kontrolou.