Finbardovy letopisy

Tlustší kniha s koženou vazbou a pár popsanými stranami na jejíž první stránce stojí:
„Historie se neptá poražených, nýbrž vítězů.“ Tento příběh, ne-li spíše pouhopouhé a obyčejné vyprávění zážitků z mých cest širým světem, tak snad jako každý správný příběh, se bude točit kolem lásky, intrik, přátelství, zlobě a hněvu. Osud je vrtkavá věc, nikdy nevíte kdy za rohem čeká štěstí nebo smůla, zda další den Vás bude provázet hřejivými slunečními paprsky nebo ponurým deštivým šerem. Tak jako mnoho velkých jmen se i já Finbard z Eridy pokusím popsat svými slovy, pocity. Cestu na kterou mne neviditelné nitky Osudu navedly a dostát tak svému řemeslu. Pokud by tento spis padl do cizích rukou, či mé brzké skonání zavinilo nemožnost dokončení tohoto příběhu, naléhám na příštího majitele vydat tyto spisy mezi veřejnost.

Finbard

Je to nějaký čas co jsem se ocitl, jak jsem se od místních obyvatel dozvěděl, na severu a okraji mne známého světa, hranicích znesvářených zemí Boloty a Skovinu. Já politiky neznalý minstrel jsem do zájmů obou stran neviděl, ni mne to zvlášť nezajímalo a tak se věnoval věcem mé osobě blízkým. Bavit a těšit válkou zničený lid. Bylo krásné vidět, že i v nejtěžších časech si lidé našli čas a hlavně chuť na klasické veselí. Vesnické tancovačky by nebyly úplné bez doprovodu toho nádherného koření života. Hudba mne provázela celý život a tak mi vždy bylo poctou se dělit s ostatními, o talent jí šířit.

Byla to dlouhá noc, lid se bavil, já hrál a vše zase na nějaký čas vypadalo tak, že svět je přeci jen v pořádku. Ivetka, krásné to jméno, její oči upnuty na mé hraní od samého počátku. Za ten čas jsem si již zvyknul, jaký vliv má praktikování tohoto druhu umění na ženy. Dlouhý čas jsem si těchto výhod u žen užíval, však poslední dobou se má mysl stáčela kolem jediné.

„Bledá tvář a její rudé líce, proč jsem jen propadl té zvláštní dívce?
Pocit duše zaprodání, jen abych jí mohl říkat, má jediná paní.
Kroky ztěžkly, dech zpomalil, když její pohled se na mne uvalil.
Stačilo by jen pár krátkých slov, ale nabídl se mi dřív můj věčny sok...“



Pořád se ptala, pořád si mne do náruče brala, těžce se mi odmítala Ivetčina snaha. Noc pokročila, oheň plápolal a já sám vzpomínal na poslední dny a všechna má slova. Závan vzduchu, kolem hlavy šipka mi prolétla tak jsem neváhal a vzal nohy svá na ramena. Útěk to byl zběsilý, provázen adrenalinem a za zády nepřátelskou agresí, nečekal jsem na seznámení a utíkal co mi výdrž umožnila. Stačil jeden kořen a špatný krok, abych octnul se u trpaslíkových masitých noh. Zrovna žvýkal kousek z kuřecích noh, než jsme se stihli seznámit dohonil nás nepřátel houf.

Byla to krátká rozmluva než šipka opět prolétla vzduchem a zarazila se do těla přes můj bok.
Vše co se stalo byl jen náhlý boj, trpaslík na ty zlořády přivolal blesk a hrom. Sebral jsem poslední zbytky sil, abych zastavil ten šílený ryk a dal věci pokud možno dopořádku. Soupeřivá strana byla ochotna mluvit, podařilo se mi dostat na nohy jednoho z nich. Byl to mladý tiefling asi v mém věku, černý jako noc.



Abrahám, bylo jeho jméno. Prozradil, že otrokáři na mne měli spadeno, ubohý Bogán poštval na mě tyto souputníky, jako pomstu za lehký flirt s jeho chotí. Naštěstí se tahle neštastná situace obrátila v dobré a já našel v těchto těžkých čase nového přítele. Podařilo se mi Abrahama přesvědčit, že dnešní svět otrokářství již nesvědčí, vzpomněl si na svůj dávný životní sen, otevřít si svou vlastní vinici. Popřál jsem mu tedy hodně štěstí, načež se naše cesty s pro mě těžkým srdcem, musely rozdělit. Snad budu mít v životě ještě příležitost plody jeho práce ochutnat.
Trpaslík se ukázal jako ne zrovna jeden z těch příjemných společníků na noc, vrtkavá nálada a nemilost našeho prvního setkání se podepsala na jeho přívětivosti k mé osobě. Neplýtval jsem slovy a dalšího rána se vzkazem na rozloučenou zmizel. Však to bylo pro jeho dobro neb jsem se stal červeným cílem na bílem terči pro místní otrokáře.

Bylo to několik dnů, než jsem potkal další civilizovanou bytost, ba přímo celou plejádu, jež jsem dorazil do malého lesního městečka jménem Důlce. Dlouhé dny cesty do tohoto města, jsem si oživoval hraním na mou novou krásnou, určitě za tu cenu výhodnou loutnu. Usadil jsem se v jedné krčmě, abych sepsal tyto řádky a popřemýšlel o tom kam se vydat dál. Erida, to byl můj cíl cesty. Z rozjímání u korbelu místního ležáku mne vyrazil povědomý hluboký hlas. „To je přeci bard Finbard!“ Zvedl jsem unavenou hlavu od stolu, když jsem konečně při prvním pohledu poznal komu ten hlas patří. „Mistře trpaslíku! Jaká to náhoda, spoléhal jsem na to, že se naše cesty opět protnou, štěstí, že Vám nemusím oplácet tu poslední laskavost! Vidím, že nejste sám...“ Trpaslík se táhl s nevšední družinou, která z davu obyčejného lidu přecijen na pohled vyčnívala. Ať už se jednalo o mého starého lidského přítele Maxmilliána, krále eridského hodokvasu roku 495, inkoustem poznamenaného člověka, žoldáka Vincenta, na první dobrou nemilý chlapík. Elf Gautier družník z eridské univerzity katedry magie a student umění čaromeče. Nakonec pohledná zvláštní lidská dívka s výstředními vlasy, Ailleág... Trklo mne to při prvním poslechu, „drahokam“ po sylvánsku. Ano, seznal jsem, že tomuto jménu nepřináší žádnou ostudu.
„Vlasy připomínající červánky při západu slunce,
tak jako každý večer u západu slunce, bych se i na ni dokázal dívat.
Oči smaragdové zeleně, jenž uskakovali mému
pohledu. Mladá, ostýchavá a tajemná to byla Ailleág... drahokam.“

Greg putoval s družinou od posledního jim známého ležení skovinských vojsk nedaleko vesnice, ve které jsem se usadil. Tvrdili, že byli vysláni na výzvědy co se týče nedávných případů pohřešovaných lidí z vesnice. Inu vzal jsem tuto příležitost lidově řečeno "za pačesy" a přijal výzvu toho, jejich cestu zaznamenat do těchto listů.

Nezajímavou část pro všechny jež v budoucnu tyto řádky číst s radostí vynechám. Ačkoliv jsou detaily v některých případech důležité prvky, úvahy, plánování a nepodstatné hašteření členů této družiny zanechám v propadlišti dějin.

Práce mé nové společníky navedla na stopu otrokářů, kteří se usadili nedaleko Důlců, v pevnosti nad dávno opuštěným městem s krásným jménem Naděje. K mému osobnímu neštěstí to byla skupina o které se zmiňoval Abrahám. Zdálo se, že případ zmizelých obyvatel Důlce nepokrývala jen pouhá přítomnost banditů, nýbrž město sužovala bytost místními přezdívaná jako "Lesní Duch". K němuž se vázala i zdejší pověst o nenaplněné lásce mezi dvěmi Osudem spoutanými ženami. Po krátké promluvě se zdejšími a stařešinou, kněžkou bohyně Melory, Maiou,jsme zjistili, že Lesní Duch a ona pověra mají lecos společného, avšak pro většinu ne zrovna příjemná věc, lidé se již s obětmi, které tato bytost požadovala smířily.

Urgentnost situace si žádala vykázat nějakou činnost a tak se naše skupina rozhodla vydat prozkoumat aktivitu otrokářů v okolí, což vyžadovalo jít přes Naději. Jaká to smutná záležitost.. Jakmile jsme v plném počtu dorazili do města v temnotě noci nás čekalo velice nepříjemné překvapení. Město nebylo tak opuštěné jak se zprvu zdálo.
Neklidné duše stále opatrovávaly své životem opuštěné příbytky, hledíc si svých vlastních zálěžitostí až do konce věků. Avšak my jsme tento klid vyrušili, první kdo zareagoval byl Vincent a mrštil čepel po jedné z bytostí, jejíž pozornost zaujala naše přítomnost. Zpětně bych uznal, že to nebyl zrovna jeden z nejlepších nápadu neb se zvýšila agresivita všech ostatních. A v tom jsem jí spatřil. Pobledlé líce, propadlá kůže, nepřítomný výraz ve tváři, který odrážel minulou krásu, kterouž osoba zaživa oplývala. V na prvním pohled mrtvolném zraku, mlžném oku jako u leklé ryby jsem viděl tu krásu.

"Kočka a Veverka, karmické spojení, dvojice odlišná leč sobě si v určitém slova smyslu blízká. Láska nedumá, láska činí. Jedna bojovnice, druhá něžná duše. Divokost a rozvaha, promíchané jak jen to dokáže pouhá síla této neoblomné, pro mnoho z nás překrásné záležitosti..."

Příběh, který nám vyprávěl bard z Důlce, Bernard. Nenechal jedno empatické oko v suchu. Připomněl nám jak spletité mohou být cesty Osudu, jak krásné okamžiky může přinést spojení dvou těl a duší. Jak strašné dopady může mít závist a hněv lidu. Hleděl jsem jí krátce do očí, natáhnul ruku k její tváři a pravil. "Nechceme bojovat..." Doufajíc, že se vrátí zpět do klidných kolejí svého posmrtného života, došlo k upřímnému zklamání, kdy se toto poetické shledání zvrhlo v melu živých proti mrtvým. Už tenkrát jsem si všimnul, že Maxwell stál po mém boku, snad ani teď nezapomněl na naše společné chvíle strávené v álejích Eridy a propitých nocích v tamních krčmách. V blízké budoucnosti jsem se mohl při četných příležitostí přesvědčit o jeho oddanosti přátelům, ochotný za ně položit i svůj vlastní život.

Nebojácně se všichni bránili návalům chladných objetí obyvatel posmrtné Naděje.


Postavy a jejich hlavy bez tváří ustoupily až po té co Kočka obsadila Vincentovo tělo.

Toho muže jsem neznal dlouhou dobu, zvláštní tetování, jeho vždy popuzený výraz a podobné náladě odpovídající tón v hlasu nevzbuzoval pocity, které by navozovaly přátelskou atmosféru. Ač touto dobou mohu tvrdit, že se jedná o pohou skořápku, snad i obranný mechanismus, jenž má kompenzovat jeho smutnou minulost. Né každý měl to štěstí s žitím na tomto světě v podobném duchu, ve kterém jsem ho vedl do té doby já na univerzitě v Eridě. Jaké hrůzy jsou schopni lidé spáchat v dobách nouze, jsem se mohl pouze dozvídat při dalších částech mé cesty. Na povrchu hrubá skoro až neproniknutelná vrstva, která skrývala pořád zranitelné jádro dobrého muže. Možná na své vlastní cestě za odpuštěním.



Snažili jsme se svými vlastními způsoby dopomoct k tomu, aby se vrátil sám k sobě, však bezvýsledně. Vincent zmizel v hloubi ulic Naděje. V beznadějné situaci se zdálo, že jediným řešením, které bude počítat s pokračováním našich životů je město urychleně opustit. Jediné co tomu zabránilo byly nebojácné nebo snad bláznivé povahy našich společníků. První kdo vběhnul byla Ailleag, nebála se? Nebo snad nechápala co je to bát se těchto bytostí? Ti kdo je následovali byla dvojice složená z Grega a Maxe. Zbyl jsem u kašny jen se svým univerzitním souputníkem Gautierem, nenechali jsme na sebe však dlouho čekat a vydali se za ostatními, jen aby jsme společně došli k další nepříjemné události.

Naskytnul se nám totiž pohled na naší společnici Ailleag, která stála tváří v tvář posedlému Vincentovi, jenž k ní mluvil. Došlo k dohodě, kdy Drahokam slíbil, ať už to bylo cokoliv, slíbil, že vyřeší požadavek Kočky. Zneškodnit Ducha lesa, Veverku a nakonec i samotnou Kočku. Nebohé osudy čekající na ukončení jejich příběhů v tomto světě. Po souhlasu byl Vincent zase sám sebou. Čekal nás odchod do vesnice a probrání toho co se událo.

*další stránky jsou slepené bůh ví čím, pokus o otevření by jistě znamenal poškození listů a jejich výslednou nečitelnost*

Událo se mnoho od mých posledních střízlivých zápisků neb mé zarmoucené srdce tíží následky událostí posledních dnů. Gautier nás opustil, ačkoliv nedokážu odmítnout tvrzení toho, že to patří k jednomu z lepších momentů. Zapisuji do svých listů mé bezpodmínečné přiznání. Pletky se silami jiného světa se nevyplácí. Neb vysokou cenu za služby duši drahé, musí člověk zaplatit. Chyby ale činíme a nezbývá nám nic než jít dál. Masakr, který se odehrál nad Nadějí mne bude tížit do konce mých dnů neb jsem na svých rukou nikdy neměl krev, ale to jako v ten den... Všichni ti vesničané jenž položili své životy za obranu svých blízkých. Bylo bláhové si myslet, že zvládneme porazit otrokáře jen s jejich pomocí. Nikdo by neměl zapomenout na ty co přežili Vincenta, který se vrátil ke své rodině. Zabijáka obrů Samuela, minstrela Bernarda, který za svůj život zažil až mnoho podobných věcí a Maxwella, mého přítele. Místo v dějinách vesnice, jako hrdinové si zaslouží i Jakub, Zlen, Smolík, Eliška, Patrikové, Pavel, Šimon, Gregor a Petr. Nehleděl jsem na to, že některým byl jejich život pořád milý a odešli před závěrečným bojem, díky pomoci naší milé společnice. Ale ti, kteří padli za svoji ves by neměli být minimálně zdejším obyvatelstvem nikdy zapomenuti.

Zrada se vplížila do řad našich společníků, nenávist a vše s temnými stránkami osobnosti věcí spojených. Ailleag zklamala mou důvěru, její zevnějšek neodráží pomatenost a zvrácenost její duše. Podařilo se nám ochránit vesnici a pomstít smrt našich blízkých. Mé maličkosti velice blízká Alena doplatila na mladickou zbrklost, která mne samotného bude provázet ještě dlouhá léta. Alena, dcera Kryštofova bolotského násilníka a donedávna společníka mých druhů, nenalezla v zdejším kraji přívětivé zakončení její cesty. Snad její posmrtný život bude klidnější než ten můj.

Avšak každá špatná věc přináší i ty dobré části. Konečně jsem skoro doplatil na mojí nerozvážnost a přišel o svůj život. Zasloužím si jej však? Jediné v co doufám je, že před koncem mých kroků po této zemi spatřím ještě jednou její úsměv, ten pohled který mne nutí vrátit se do Eridy naživu. Možná mi v tomto cíly pomůžou společníci, kteří ukázali své pravé tváře a zastali se mne v dobách nouze. Ztratil jsem naději ve své schopnosti, láska se nedá koupit. Přišel jsem na to příliš pozdě. Příliš pozdě jsem se ohlédnul nad vážnosti mých činů. Teď mne nečeká nic jiného než trest za mou pošetilost.

V těchto těžkých časech strávených na severu mě potkalo jediné štěstí. A to to, že jsem se mohl opět setkat se starým známým z domovské Eridy, jímž byl výtečník s klasickým úsměvem šibala, Maxwell. Opět v nejhorších chvílích prokázal svoji loajálnost starým přátelům a jak se zdáo nikdy nezapomněl na naše štastnější chvíle strávené v Eridě. Starý lump a do nudných letních dnů skvělý společník. Další dny a večery strávených na cestě, jsem dumal nad tím, jak mu jeho pomoc oplatit. Bez něj bych přeci bych jen už dávno okusil to horké podnebí pekelného světa. Nepřišel jsem na nic lepšího než ponechat tuto věc Osudu a vyčkat do doby než samotný čas přinese tu správnou příležitost jak splatit můj dluh.