Tenkrát při západu

Večer jako každý jiný. Tma smáčí ulice od východu k západu. Slunce se loučí krvavým přísvitem. Někdo by řekl, že zítra bude změna počasí. Já bych řekl asi něco jiného. Možná by se mnou většina anonymního davu kolem nesouhlasila. Oni nevědí, nemohou nebo nechtějí. Mé kroky se začínají rozléhat pozvolna vyprázdněnými ulicemi. Nechávám myšlenky plynout a poraněný bok mě ubezpečuje, že ještě nesním.

Nebo možná sním.

Sním o tom, co nesmím.

Sním o tom nevědět.

Sním o tom být.

Být s ní a nebýt tím čím jsem.

Snít je fajn.

Snít je drahý.

Možná bloudím ulicemi bez cíle.

Možná doufám, že náhoda napraví, co jsem zvoral, že mi přihraje do ruky toho, co mě, snílka poznamenal. Ty rány pálí.

Možná bloudí ulicemi jako já a hledá. Hledá kořist. Musí. Pudy mu nedovolí jinak.

Cítím.

Cítím začínající chlad.

Cítím řezavý hlad.

Jeho i svůj. Každý je jiný a možná trochu stejný. Oba toužíme po objetí. Objetí se smrtí. Jeho objetí je smrtící. Její také. Pro mě.

Ztrácím se v jejích očích. Její vůně mi mámí smysly.

Žiju.

Žiju jinak. Nově.

Něco získávám a něco ztrácím. Už Hamlet řešil být či nebýt.

Vyřešil.

Vyřešila.

Osaměle se procházím opuštěnými ulicemi noci všedního dne.

To ticho je nepřirozeně všeobjímající.

Vím kam jít. Tam, kde je nejtišší.

Krok za krokem. Blíž a blíž. Smutek, který mi tíží ramena pomalu ustupuje. Adrenalin se hlásí o slovo. Droga jako každá jiná. Byla ona mou drogou? Byla mnohem víc? Kdo hledá, najde. Prý. Já jsem našel. Ne odpovědi. JEHO.

Krvavý západ slunce by se zvrácenému malíři malujícímu scénu, která se mi naskytla, jistě hodil mnohem víc než tma rozrážená mdlým světlem pouliční lampy.

Krmící se monstrum. Tak by se to dalo nazvat, ale ani v nejmenším to nepopisuje odpornost okamžiku, kdy ty nejlepší kousky vnitřností z ještě teplé mrtvoly mizí v tlamě postavy, která byla kdysi člověkem. Stále ho připomíná, ale jen připomíná. Uvnitř je to démon v každém smyslu toho slova.

Každá kapka krve nebohé oběti dopadající na jeho kůži se do ní bleskově vpíjí. Možná proto má narudlý nádech. To a na první pohled vyvinutá muskulatura poutá pohled náhodných kolemjdoucích. Kdyby tu nějací byli.

Vlastně jeden tu je.

Já.

Ale nejsem náhodný.

„LOVČE.“ S tím slovem pomalu otáčí hlavu mým směrem. Ostré tesáky, kterých je tlama plná, se zablesknou, když je parodie na lidský jazyk očistí od zbytků hostiny.

Jeho oči, bezedné to studnice temnoty, upírají pohled do mých. Lze v nich číst chaos zkázu a zmar. Nechci, ale musím.

Soudit a odsoudit.

Tak moc se liší od těch očí, co se na mě dívaly předchozí noci.

Přece měly něco společného.

Konec.

„PŘIŠEL JSI POZDĚ.“

„Nikdy není pozdě.“

„TAKY MI TO ŘÍKALI A LHALI. ZRODIL JSEM SE A JE POZDĚ.“

„Není.“

„PRO VÁS JE.“

„Silné řeči od někoho, kdo ze sebe nechal udělat červenou figurku s nekonečným apetitem.“

„ŘÍKÁ NĚKDO, KDE ZE SEBE NECHAL UDĚLAT STROJ NA SMRT.“

„Ty po mě kamenem já po tobě dvěma.“

„NESNAŽ SE BÝT VTIPNÝ LOVČE. SMÍCH NELÉČÍ TO, CO S TEBOU UDĚLÁM.“

„Ještě jako člověk jsi byl kreativní. Možná až moc zvídavý, když tak na tebe koukám.“

„NAŠEL JSEM, CO JSEM HLEDAL. TEĎ BUDU ŠÍŘIT PRAVDU SVÝCH NOVÝCH PÁNŮ.“

„Jsi pouze otrok. Jejich a svého hladu.“

„CHA CHA CHA. TO NENÍ NIC NOVÉHO POD SLUNCEM. VŠICHNI TI UBOZÍ LIDÉ JSOU OTROCI. JEN SI NAMLOUVAJÍ, ŽE JE TO JINAK.“

„Nejsem tady od filozofických disputací. Přišel jsem zbavit svět zrůdy.“

„PODŘÍZNEŠ SI ŽÍLY?“

„Pak kdo je vtipný.“ První krok je nejtěžší. Vzdálenost se zkracuje. Do rukou vklouzávají dýky.

„TY CHCEŠ ZEMŘÍT.“ Nevěřícně zírá na pouhou ocel v mých rukách.

Krok. „Možná.“

Krok. „Ale ne sám.“

Krok. Vidím její tvář.

Krok. Cítím její vůni.

Krok. Slyším její smích.

Krok. Ty doteky. Pálí.

Skok. Jeho. Úkrok. Sek. Vytočení. Kontr. Kryt. Bod. Kryt. Odsmyk. Úder. Úder. Kop. Kryt. Pokus. Ach. Sek. Protažení. Odbod. Revers. Salto. Otočka. Bod. Bod. Bod. Odskok.

Cítím, jak se mě dotýká. Hladí mi tvář, ramena. Svírám její hebké tělo. Krev šumí v uších. Ústa se do sebe zakusují. Tvrdé a měkké, jak krásně to do sebe pasuje.

Muž a monstrum.

Na život a na smrt.

Krev a ichor.

Těla se potácí.

Na suchý konec léta je zem překvapivě studená a mokrá. ON už ani nechroptí.

Slyším kroky. Ty nádherné nohy znám. Tak dobře je znám. Sklání se nade mnou, usmívá se. Zbožňuju ten úsměv.

To ticho.

Sen.

Sen, který se nesplní.

Je mi zima.

Budu snít.

Věčně snít.